Onoho úterního rána 21. října 2025 jsem vstal velmi brzy. Ten den mě měli uvěznit. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou překročím práh věznice. Něco takového by mi vůbec nepřišlo na mysl…

Nejsem násilník ani agresor. Vždy jsem svědomitě platil daně. Nikdy jsem nevymýšlel ani neplánoval žádné podvody. Dvacet let jsem zastával funkci starosty velkého města Neuilly-sur-Seine a žádné výběrové či jiné řízení neprovázely jakékoli připomínky či sebemenší incidenty. Co by se mi mohlo stát?

Nic, řekl by si každý, kdo nepodléhá bujné fantazii nebo vypjaté paranoii. Následující události měly ukázat, jak hluboce jsem se mýlil.

Text je ukázkou z knihy Nicolase Sarkozyho Zápisky z vězení  (vydalo nakladatelství Práh, 2026).

Bestseller bývalého francouzského prezidenta a jednoho z nejmocnějších mužů světa, jehož zatčení vzbudilo mezinárodní rozruch a přepsalo dějiny.

Ukázky zveřejňujeme se souhlasem vydavatele i autora.

Když jsem toho slunečného rána projížděl Paříží směrem k věznici La Santé, musel jsem si přiznat, že to, co jsem si dosud neuměl představit, se skutečně stalo. Co mě uvrhlo na špatnou stranu dějin? Nikdy mě nenapadlo, že stanout na vrcholu státního aparátu může pro mou rodinu a pro mě samotného představovat takovou hrozbu.

Pět let jsem byl prezidentem Francouzské republiky. Byla to obrovská čest, výjimečná příležitost, ale také závažné provinění v očích všech, kteří nenávidí politickou moc, zvláště tu pravicovou. A já jsem se k pravici hlásil vždy, nikdy jsem toho nelitoval, a hlavně se za to nikdy nestyděl, což nepochybně představuje přitěžující okolnost.

Jsem rváč. Nemohu to popřít. Jen máloco si nechávám pro sebe. Často proto reaguji nepřiměřeně, pouštím se do zbytečných bitev. Na druhou stranu se tím snáze zbavuji špatných emocí. Nejsem schopen vůči nikomu pociťovat trvalou nenávist. Pochopil jsem, že nenávist je nebezpečná, živí sama sebe a den ode dne sílí. Čím více nenávidíme, tím více nenávidět chceme. Jelikož mi tyto pocity byly cizí, nedokázal jsem si představit, že by je ostatní mohli projevovat vůči mně.

Byl jsem tedy mimořádně neprozřetelný. Zaplatil jsem za to nejvyšší cenu – šel jsem do vězení. Nemyslitelné se stalo skutečností.

Takové myšlenky mi vířily hlavou, když jsem 21. října ráno vstával. Pak se probudila má manželka Carla a hned prohlásila: „To je zlý sen! Čím jsme si tuhle hrůzu zasloužili?“ Měla za sebou mizernou noc. Snažil jsem se ji uklidnit několika větami, jejichž trapné banálnosti jsem si byl plně vědom. „Uvidíš, brzy to bude za námi.“ Sám jsem nespal nijak špatně, ale i na mě v tu chvíli dolehla realita.

Požádal jsem děti o poslední společnou snídani na svobodě. Navzdory okolnostem to byl šťastný okamžik v rodinném kruhu. Moje tři vnoučata s námi soucítila, přestože vzhledem ke svému nízkému věku nerozuměla, co přesně se děje. Chtěl jsem, aby nás tragédie, kterou jsme prožívali, stmelila a aby každého z nás posílila nebo alespoň poučila.

Carla byla jako obvykle úžasná. Silná a moudrá. Ale cítil jsem, jak moc při představě našeho odloučení fyzicky trpí. Za osmnáct let manželství jsme od sebe nikdy nebyli déle než dva nebo tři dny. Nevěděli jsme, jak dlouho bude toto nucené odloučení trvat. Několik týdnů? Měsíce? Nikdo, ani moji právníci, nemohl nebo nechtěl v této věci nic předvídat.

Nejhorší na všem byla právě nejistota. Stejně nesnesitelné mi připadalo pomyšlení, že Carlu nebudu mít vedle sebe každý den, ale zakázal jsem si na to myslet. Kdybych zakolísal, riskoval bych, že se pevná rodinná stavba zhroutí.

Celý život jsem krok po kroku stoupal po společenském žebříčku. A najednou jsem sestoupil o deset pater. Musel jsem to přijmout, pochopit a pokud možno se s tím zdárně vypořádat. Nynější neúspěch byl o to nespravedlivější, o co byl minulý úspěch zaslouženější.

Kdykoli jsem pomyslel na to neuvěřitelné spiknutí, jež vedlo k oné vykonstruované aféře kolem údajného libyjského financování, musel jsem potlačit záchvaty zlosti a rozhořčení. Dával jsem si však pozor, abych těmito negativními pocity neztrácel ani špetku energie. Všechny síly jsem soustředil na jediný cíl: vydržet toto kruté a nespravedlivé věznění.

To ráno čas ubíhal nesmírně rychle. Véronique Wachéová, jež vede můj tým, mě informovala o počtu lidí, kteří se shromažďovali, aby mě vyprovodili. Ačkoli bylo teprve osm ráno, u domu už stála více než tisícovka lidí.

Nastal trýznivý okamžik, kdy bylo třeba opustit dům. Budu schopen ovládnout emoce? Nebyl jsem si tím jistý. Požádali jsme děti, aby vyšly pár minut před námi, načež jsme s Carlou společně vyrazili do slepé ulice, na jejímž konci bydlíme. Carla mi svírala ruku tak silně a láskyplně, že mě to dojímá ještě teď, když píšu tyto řádky.

Přišla chvíle, kdy jsme se museli rozdělit. Zatímco jsme šli, zašeptal jsem Carle, že po osmnácti letech manželství jsme konečně nejšťastnější na světě, protože cítíme, jak pevný náš svazek je. V návalu emocí nic neodpověděla. Co nejtěsněji se ke mně přitiskla. Nepotřebovali jsme slova, abychom si rozuměli.

Když jsem předstoupil před shromážděný dav, uviděl jsem mnoho plačících, zdrcených tváří. Nemohl jsem se jim dívat do očí. Naštěstí jsem neměl v plánu žádné prohlášení, natož projev. Nebyl bych s to ho pronést.

Potlesk zesílil a dav spontánně zazpíval Marseillaisu. Naposledy jsem objal Carlu. Políbil jsem dceru. Do očí mi vhrkly slzy. Doslova jsem skočil do auta.

Jakmile jsme se rozjeli, rozehřměl se potlesk. V autě vedle mě seděl můj přítel a právník Christophe Ingrain. Zpočátku se mi hlas mírně chvěl, ale pomalu jsem se začínal vzpamatovávat.

Pohlédl jsem ven. Dva policisté z prefektury nám na motorkách uvolňovali cestu. Několik set metrů za námi se držel konvoj motocyklů a novinářských vozů. Na chodnících se shromáždily celé rodiny, tleskaly nám a přátelsky na mě mávaly.

Na chvíli jsem si připadal jako v den svého zvolení v květnu roku 2007. Onoho 21. října byla realita méně radostná. Převáželi přece budoucího vězně do věznice La Santé.

Najednou mi došla absurdita celé situace. K čemu všechen ten protokol, všechny ty pocty? Proč mě bylo třeba uvěznit? Báli se, že uteču? Já, který jsem všechny ty roky pod nepřetržitým policejním dohledem?

Po dlouhých minutách mi bylo nakonec dovoleno projet mohutnou ocelovou branou věznice. Když jsem sledoval, jak se těžká brána pomalu posouvá po kolejnici, ptal jsem se sám sebe, jakou ironií jsem se dostal do tolika extrémních situací.

Chystal jsem se převzít vězeňské číslo 320535. Ještě před čtyřmi dny jsem byl Nicolas Sarkozy, bývalý prezident Francouzské republiky, a osobně mě přijímal prezident Emmanuel Macron v Elysejském paláci.

Lze si představit ostřejší kontrast? Absurdnější situaci? Musel jsem se štípnout, abych této realitě uvěřil.