Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Polná. Foto: Profimedia
,

Advokátské procesy tisíciletí: Omladina ve stínu stanného práva a stále platný rozsudek nad Hilsnerem

ČÁST ČTVRTÁ. Známe je z učebnic historie hlavně jako dějepisnou látku. Velké procesy, které doprovázely českou historii, měly ovšem vždy i svou advokátskou a procesní stránku. Pro publikaci Mapa justice deset velkých procesů tímto pohledem popsal advokát Aleš Rozehnal. Ve čtvrtém díle probereme dva procesy z konce 19. století: soud s Omladinou a Hilsneriádu.

Proces s Omladinou (1894)

Proces s Omladinou byl procesem s mladými politickými aktivisty většinou do 20 let věku, kteří propagovali všeobecné hlasovací právo a větší národnostní práva Čechů, ale i výtržníky, kterým šlo spíše o zábavu a pokrokové myšlenky jim byly cizí.

Byl výsledkem vyfabulované policejní konstrukce, podpořené křivými výpověďmi policejních konfidentů se sníženou inteligencí. Tuto nedůvěryhodnou konstrukci poté převzalo státní zastupitelství.

Mezi obžalovanými byly takové osobnosti jako Alois Rašín, Stanislav Kostka Neumann, Jaroslav Preiss či František Modráček. Obžaloba zněla na širokou paletu trestných činů, a to např. velezradu, tajné spolčování, urážení Veličenstva, ale i třeba přestupek proti bezpečnosti majetku.

Proces byl krátký a žalobci využili skutečnosti, že v té době bylo vyhlášeno v Praze stanné právo, takže obžalované nesoudila porota, ale speciální šestičlenný senát v čele s radou zemského soudu.

Proces byl ale zároveň skutečným divadlem. Obžalovaní se dožadovali přítomnosti veřejnosti nebo alespoň důvěrníků, střídavě se odmítali účastnit hlavního líčení a střídavě byli naopak ze soudní síně vykazováni. Někteří se snažili vysvětlit své politické názory.

Nakonec se obžalovaní vzdali advokátů s tím, že pod bodáky se hájit nebudou, a soudce jim proto určil obhájce ex offo. Obžalovaní při výpovědích svědků syčeli a občas do nich nepozorovaně kopali. Ze 76 obviněných osob bylo 8 osvobozeno a zbylých 68 odsouzeno dohromady na 96 let odnětí svobody. Netrvalo dlouho a odsouzení byli v souvislosti s odvoláním stanného práva amnestováni.

V procesu se výrazně profiloval synovec Karla Havlíčka Borovského, advokát JUDr. Karel Baxa, který posléze vystupoval i v procesu s Leopoldem Hilsnerem.


Text vyšel v naší publikaci Mapa české justice. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org ZDE.


Proces s Leopoldem Hilsnerem (1899 – 1900)

Leopold Hilsner byl obžalován z vraždy, jejíž motiv byl sexuální. V rozporu s obecnou představou nebyl motiv rituální vraždy obžalobou vůbec zmiňován a při procesu se tomuto termínu vyhýbal i právní zástupce rodiny zavražděné, JUDr. Karel Baxa, který měl k Židům a Hilsnerovi obzvláště velmi negativní vztah. Vystupování v této kauze mu přineslo slávu, která mu následně umožnila získat křeslo pražského primátora.

Téma rituální vraždy silně rezonovalo v laické veřejnosti, i když na soudní proces zřejmě nemělo přímý vliv.

Profesor T. G. Masaryk, který tento motiv vědecky vyvracel, tak nesměřoval svoji kritiku justičnímu systému, ale právě spíše nevzdělané veřejnosti. Označovat proces s Leopoldem Hilsnerem jako justiční zvůli by bylo nepřesné, ale i nespravedlivé. Zajímavé také je, že rozsudek nad Leopoldem Hilsnerem je stále platný a nikdo ho nezrušil.

Je pravda, že Hilsner byl odsouzen výhradně na základě nepřímých důkazů. Takové případy však nejsou výjimečné. Pokud nepřímé důkazy tvoří ucelený a uzavřený řetězec, je možné obviněného uznat vinným z vraždy. V praxi se tak často děje. Proti Leopoldovi Hilsnerovi byla takových nepřímých důkazů celá řada.

Hilsner Anežku Hrůzovou před vraždou několikrát pronásledoval. V době vraždy se nacházel v oblasti, kde se čin stal. Pro dobu vraždy neměl alibi, svoji výpověď stran svých aktivit v době vraždy několikrát měnil, několikrát v tomto ohledu očividně lhal a nedokázal důvěryhodně vysvětlit, kde v oné době pobýval a co dělal. Hilsner popíral vlastnictví obleku, ve kterém ho několik svědků vidělo v době vraždy a který byl následně nalezen v úkrytu jeho matky, navíc se skvrnami, které byly zřejmě skvrnami od krve. Rovněž ohledně těchto skvrn Hilsner měnil výpověď s tím, že nejdříve se podle něj jednalo pouze o špínu, později o krev jeho vlastní.

I dnes by taková suma důkazů vyústila v odsuzující rozsudek. Nicméně je třeba konstatovat, že jak obžaloba, tak i rozsudek vycházely z toho, že Leopold Hilsner spáchal vraždu ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami, které se však nepodařilo identifikovat, vypátrat a usvědčit. Případná trestní odpovědnost Leopolda Hilsnera byla závislá na trestní odpovědnosti případných dalších individuálních spolupachatelů, jejichž totožnost musí být v řízení zjištěna.

Soud se měl zabývat tím, kdo, zda a jakým jednáním spáchal vraždu, na které se měl Hilsner podílet či být hlavním pachatelem. Teprve zjištění těchto okolností mohlo odůvodňovat závěr, že Hilsner byl buď pachatelem, spolupachatelem nebo účastníkem (např. pomocníkem) vraždy Anežky Hrůzové.

Aby čin byl činem trestným, musí být mimo jiné zřejmé, kdo je jeho pachatelem. Pokud se Leopold Hilsner na vraždě podílel či jí spáchal sám, mohl být tedy jak pachatelem nebo spolupachatelem, tak jejím účastníkem.

Pokud byl účastníkem, což ani obžaloba, ani rozsudek nevyloučily, vyžaduje se úmysl směřující k účasti na vraždě jinou konkrétní osobou, která musí být v rámci trestního stíhání účastníka ztotožněna, což se však v daném případě nestalo. Pokud se nepodařilo ztotožnit údajné dva Hilsnerovy spolupachatele, nebylo možno uzavřít případ verdiktem o vině Leopolda Hilsnera, a to zejména proto, že nebylo možno určit, zda se jednalo o potenciálního pachatele vraždy či o potenciálního účastníka vraždy. Justiční systém si tohoto lapsu byl zřejmě vědom, o čemž svědčí přeměna uděleného trestu smrti na trest doživotní.

Proces s Leopoldem Hilsnerem zásadně ovlivnil i život jeho obhájce, JUDr. Zdenko Auředníčka, který se ujal obhajoby ex offo. Auředníček byl kvůli tomu odsouzen veřejným míněním a přišel o své klienty. Po procesu se ocitl na okraji společnosti a zahořkl. Z tohoto důvodu začal vykonávat praxi ve Vídni, a i když po vzniku republiky dostal od prezidenta T. G. Masaryka nabídku pracovat jako soudce Nejvyššího soudu nebo jako vyslanec v Římě, odmítl to a zůstal až do své smrti ve Vídni.

Naopak zástupce rodiny poškozené, JUDr. Karla Baxu, čekaly hvězdné chvíle jeho kariéry.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

6 komentářů

  1. petrph napsal:

    Díky za další pokračování zajímavé právní analýzy historických procesů.
    K případu Hilsner a uvedenému názoru “ „Pokud nepřímé důkazy tvoří ucelený a uzavřený řetězec, je možné obviněného uznat vinným z vraždy. V praxi se tak ( i dnes) často děje. “
    tak se asi musí dodat, ale i dnes to bohužel může vést k nespravedlivému odsouzení.
    V případu Hilsner (a vzhledem k tehdejší nižší úrovni znalostí) –
    – V době vraždy se nacházel v oblasti, kde se čin stal, leč řada časových údajů a svědectví byla nejistých (lidé hodinky často nenosili)
    – to samé ohledně alibi
    – skvrny skutečně mohly být od čehokoliv
    – změny ve výpovědích se dají vysvětlit tím že byl mnohokrát vyslýchán různými osobami, často mu bylo vyhrožováno, antisemitismus byl tehdy silný,takže se bál,
    – plus tedy obvyklá drbárna svědků kdo s kým a proč asi..
    Nakonec taky připomeňme že mu při odvolacím soudu „přišili“ (asi pro větší věrohodnost ) ještě další jinou neobjasněnou sexuální vraždu v dalekém okolí.

  2. P. Radosta napsal:

    Znovu – a stejně dobře

    Pan Rozehnal v podstatě zopakoval svůj text z 3. 2. 2016 (Mýty a pravda o soudním procesu s Leopoldem Hilsnerem), viz http://hlidacipes.org/myta-a-pravda-o-soudnim-procesu-s-leopoldem-hilsnerem/
    Opět píše hezky česky: Hilsner byl sprostý pachatel, či alespoň sprostý podezřelý. Tudíž jeho rehabilitace nepřichází v úvahu, prostě.

    Připomeňme si smutný fakt: Před pěti lety pana Rozehnala napadl jistý Adam Drda, nechvalně známý jako nepolepšitelný obhájce tzv. lidských práv kulaků, vyakčněných buržujů a jiných podobných, viz http://hlidacipes.org/adam-drda-leopold-hilsner-nebyl-obeti-justicniho-omylu-ale-justicni-zvule/

    Doufám, že tentokrát Hlídací pes odolá nátlaku sluníčkářů a eurohujerů, a žádný nesouhlasný článek neuveřejní. To by tak hrálo, abychom my Češi připustili nějakou skvrnu na své minulosti (či přítomnosti)! Nejsme přece nějací Evropani, abychom se omlouvali nějakým menšinám, no ne?!

    „A kdo se odrodí – čepelem v tu zrádnou hruď!“ (slavná sokolská píseň „Spějme dál“)

    P. Radosta

    • petrph napsal:

      Tedy, jestli bych si dovolit, ono to lze popsat tak, že vyšetřovací schopnosti a znalosti justice byly dříve (v před minulým stoletím) velice primitivní, ovšem společenský „zájem na dopadení pachatele obvykle byl, tudíž k takovým nespravedlivým obviněním a odsouzením docházelo (a to bohužel) velice často.
      Teď jde o to, co se s tím faktem dá dneska dělat. Soudní rehabilitace sama o sobě nemá smysl, protože nelze k tehdy zjištěným faktům, uvedených v soudních protokolech přidat ani jediný další důkaz, ani slovíčko jiné výpovědi, nic. Takže jde pouze o to, že by ti dnešní soudci měli jiný „právní názor“ . Ovšem, jestli se nepletu, takový postup je (pokud jsou vyčerpány právní možnosti a lhůty) nelegitimní sám o sobě.
      A pokud k němu i dochází i dnes – tak v pouze v omezeném rozsahu z vyjímečných důvodů – jako dejme tomu rehabilitace odsouzených za totality.
      Ale mapovat to soudně ještě dál do historie a to ještě na někým vybraných případech, to by právě bylo na mlýn těm hujerům a aktivistů všeho druhu.
      Protože – tady přece nejde o omluvu, jak píšete, ani o historický diskurs (obé jest možné), tady už jde o vynucovací použití soudní moci, dané z Ústavy. A ta by se do tohoto kulturního a morálního překopávání dějin neměla plést.

    • A. S. Pergill napsal:

      Vyšetřování bylo od samého počátku zbabrané, a od toho se odvíjí i ona nejistota, trvající dodnes. Pokud se ta Hilsnerova halena někde v archivech zachovala, daly by se s ní udělat testy na lidskou DNA a pokud by byla lidská, tak ji porovnat s DNA potomků sourozenců A. Hrůzové. Pokud by existoval nějaký autentický její předmět (smotek vlasů na památku, např.) byl by takový test ještě jistější. Ale i kdybyste prokázal, že Hilsner měl na sobě její krev, nebyl by to jednoznačný důkaz, že byl při její vraždě a ne jen třeba pomáhal odklízet mrtvolu. A pokud by se tam její krev nenašla, nebyl by to jednoznačný a nevyvratitelný důkaz jeho neviny. Bohužel.
      Prostě, otázka po vině či nevině Hilsnera je dnes nejspíš otázka pro takovou tu paní, co věští z kříšťálové koule, tarotových karet nebo lógru. Opět bohužel.
      Ostatně, pokud si projdete toho Masaryka, tak on psal proti pověře, že Židé vykrvují křesťanské panny do macesů. A tohle v podstatě mohl napsat, i kdyby vlastnoočně viděl Hilsnera tu A. Hrůzovou vraždit, protože je to s Hilsnerovou vinou jako takovou (na vraždě z jiných příčin) více-méně mimoběžné.

    • A. S. Pergill napsal:

      A snad ještě konstatování, že hilsneriáda velice pomohla pro vznik ČSR, protože rozštěpila původní dost jednotně protičeskou židovskou lobby. Židé viděli v rozbití Rakousko – Uherska především ohrožení svých ekonomických zájmů; takové věci, jako násilná germanizace Čechů, šly mimo ně.

  3. A. S. Pergill napsal:

    Asi není úplně mimo hru možnost, že Hrůzovou zavraždili členové její rodiny (byly tam nějaké spory o dědictví, takže motiv existoval) a Hilsnera měli jako pomocníka. Jako osoba pochybné morálky a současné s řeznickou kvalifikací, navíc silně nemajetná …
    Faktem taky je, že titulní fotografie, respektive to, co zobrazuje, je patrně hoax. Hrůzová byla pravděpodobně zavražděna jinde a její tělo bylo přeneseno na místo nálezu (označené tím křížkem na fotce) až poté, co (skoro) přestalo krvácet. Proto taky byl ten nedostatek krve u jejího těla, který inspiroval řeči o rituálním odkrvení.
    I z pohledu tehdejší soudní medicíny (natož dnešní) bylo ohledání těla a místa nálezu mrtvoly dost nekvalitní a na těchto základech se už pořádně stavět nedalo. Pak ovšem mělo platit ono „in dubió …“

Přidávání komentářů není povoleno