KOMENTÁŘ. Policejní konstrukce, alespoň z toho, co o ní víme, působí spíše jako zpětně vytvořený příběh, než jako reálně fungující mechanismus. Není patrné, jak přesně měla být změněna právní nebo faktická povaha zbývajících bitcoinů v „kauze Blažek“. A právě to je podstatné.

Policie obvinila bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jeho náměstka Radomíra Daňhela a advokáta Kárima Titze ze zneužití pravomoci úřední osoby a  legalizace výnosů z trestné činnosti.

Ačkoli text obvinění není znám, z médií se dozvídáme, že trestná činnost měla spočívat v tom, že Ministerstvo spravedlnosti pod vedením Pavla Blažka přijalo bitcoiny v hodnotě téměř jedné miliardy korun, přičemž dárcem byl odsouzený provozovatel internetového tržiště Tomáš Jiřikovský.

Policie podezírá trojici mužů z toho, že chtěli umožnit Jiřikovskému prostřednictvím daru zřejmě nelegálně získaných bitcoinů zlegalizovat zbylou kryptoměnu na jeho účtu. To se prý nakonec potvrdilo, jelikož Jiřikovský se snažil část bitcoinů proměnit ve směnárně, a to za pomoci smlouvy, kterou dokládal dar pro stát.

Stát není čistička legality

Pokud jsou tyto informace pravdivé, celá policejní konstrukce působí velmi podivně. Zde jsou mé argumenty: trestný čin nemůže být postaven na jednání, které objektivně není způsobilé ohrozit nebo porušit chráněný zájem. Trestní právo postihuje jen jednání, která jsou alespoň způsobilá vyvolat relevantní následek.

Pokud celá operace naopak původ nezakrývala, nezamlčovala existenci prostředků, a objektivně přitahovala pozornost, pak se nabízí otázka, kde přesně je ten legalizační mechanismus.

Samotný fakt, že někdo odvede státu část prostředků, a to např. formou daru, nezlegalizuje zbytek majetku ani jeho původ.

Pokud by někdo měl prostředky pocházející z trestné činnosti a státu z nich část poskytl nebo zdanil, neznamená to automaticky, že zbytek peněz získal legální původ. Stát totiž není „čistička legality“. Rozhodující je původ prostředků, nikoli to, zda se jejich část dostala do veřejných rozpočtů.

Ostatně podobná logika existuje i v daňovém právu. Ani zaplacení daně samo o sobě nelegalizuje trestnou činnost, ze které příjem pochází. Pachatel může současně spáchat trestný čin a zároveň řádně zdanit výnosy z něj.

Právě zde policejní konstrukce naráží na svůj největší problém. Nestačí tvrdit, že po přijetí daru se Jiřikovský pokusil použít smlouvu o daru při jednání se směnárnou. To ještě samo o sobě nevysvětluje, jak měla být legalizována zbývající kryptoměna.

Směnárna totiž nezískává informaci o tom, že zbývající bitcoiny mají nový původ jen proto, že jejich část byla převedena státu. Naopak je zřejmé, že všechny pocházejí ze stejného zdroje.

Kde je ten mechanismus?

Celá konstrukce začíná působit spíše jako zpětně vytvořený příběh než jako reálně fungující mechanismus. Z mediálních informací zatím není patrné, jak přesně měla být změněna právní nebo faktická povaha zbývajících prostředků. Ovšem právě to je podstatné.

Pokud by někdo skutečně chtěl „vyprat“ celý majetek, nedávalo by smysl současně upozornit stát na jeho existenci, a ještě mu část převést. Tím si totiž naopak přitahuje pozornost orgánů veřejné moci, vytváří stopu a otevírá prostor pro kontrolu původu prostředků. Z pohledu čistě praktické kriminality to může působit kontraproduktivně.

Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti obvykle předpokládá určitou racionalitu směřující k zastření původu majetku. Pokud celá operace naopak původ nezakrývala, nezamlčovala existenci prostředků, a objektivně přitahovala pozornost, pak se nabízí otázka, kde přesně je ten legalizační mechanismus.