Již 15 let trvají spory šumperského výrobce leteckých motorů Pravoslava Vernera se státem. Po letech soudů přišla zvláštní věc: klíčové dokumenty, které měly prokázat nezákonný postup celníků i licenční správy ministerstva průmyslu, zmizely ze spisu, i když teprve běžela zákonná lhůta pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu.

To, co původně vypadalo jako dobrý obchod, se pro šumperského podnikatele Pravoslava Vernera změnilo v nekonečné spory s českým státem.

Celní úřad mu na jaře 2011 zakázal vývoz motorů pro běloruskou firmu Aeromash. Přestože stát později uznal chybu, ze zajímavého kontraktu nakonec sešlo. Snaha domoct se náhrady škody je od té doby marná.

V průběhu soudního řízení, v době, kdy běžela dovolací lhůta, navíc zmizela ze soudního spisu celá složka důkazů a klíčovými dokumenty žalující strany. Za značně neobvyklých okolností byly skartovány.

Na začátku bylo půl milionu

Na počátku května 2011 dostala firma Verner Motor rozhodnutí celního úřadu Šumperk, podle nějž svůj vrtulníkový motor Scarlette SC 158 HP v ceně necelých dvaceti tisíc eur nesmí do Běloruska vyvézt.

Důvodem, na základě pokynů licenční správy ministerstva průmyslu, mělo být to, že jde údajně o kontrolovanou položku podle nařízení EU o zboží dvojího užití (tedy potenciálně zneužitelnou i pro vojenské účely).

Ombudsman doložil i komunikaci, v níž licenční správa MPO přímo instruovala šumperské celníky k zabránění vývozu „jakýmkoliv způsobem“. Což je i jeden z dokumentů, který později ze spisu zmizel.

Stát přitom ve stejné době umožnil ke stejnému odběrateli vývoz například firmě PBS Velká Bíteš v násobně vyšších objemech; Verner to ve vztahu ke své firmě označuje za jasnou diskriminaci. Tím spíš, že první jeho motor tatáž celnice v Šumperku umožnila bez problémů exportovat už v září 2010.

Aeromash měl celkově zájem o odběr 53 šumperských motorů, z obchodu ale kvůli postoji českých úřadů, nejistotě a prodlužujícím se lhůtám 9. srpna 2011 nakonec sešlo.

Až v říjnu 2011 nadřízené Celní ředitelství Olomouc rozhodnutí šumperských celníků zrušilo s tím, že je nepřezkoumatelné, že motor na seznamu zakázaného zboží nebyl a není jasné, jak ke svým závěrům Celní úřad Šumperk došel.

Za nezákonný označil postup úřadů tehdejší ombudsman, bývalý soudce Nejvyššího soudu, Pavel Varvařovský.

Ve své zprávě již v roce 2013 popsal jako netransparentní a nesprávný takzvaný catch-all postup licenční správy ministerstva průmyslu, tedy právě kontrolní mechanismus, který umožňuje státním orgánům regulovat i vývoz zboží, technologií nebo služeb, které nejsou výslovně uvedeny na seznamech zboží dvojího užití.

A doložil i komunikaci, v níž licenční správa MPO přímo instruovala šumperské celníky k zabránění vývozu „jakýmkoliv způsobem“. Což je i jeden z dokumentů, který později ze spisu zmizel.

„Nesprávný úřední postup je spojen s jednáním konkrétně identifikovaných úředních osob Licenční správy, které aktivně zasahovaly do celního řízení u CÚ Šumperk a přímo ovlivnily jeho průběh,“ komentuje to majitel firmy NA Engineering Jan Námisňák, který v začátcích sporu Pravoslava Vernera zastupoval jako obecný zmocněnec a je i vedlejším účastníkem na straně žalobce.

Pravoslav Verner je přesvědčen, že stát mu nesprávným úředním postupem způsobil škodu minimálně ve výši vrácené kupní ceny 19 481 eur (bezmála půl milionu korun), domáhá se i úroku 8,05 % ročně. Další ušlý zisk plyne ze zmařené navazující obchodní příležitosti.

Stát se brání tím, že nenese odpovědnost, když podle jeho názoru k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a že celní řízení probíhalo „v přiměřených lhůtách“.

Skartace živého spisu? Velmi neobvyklé

Soudy v různých instancích postupně od roku 2014 dávaly za pravdu žalované České republice. Až Nejvyšší soud v roce 2019 rozhodl jinak. Řekl, že vyloučit odpovědnost za nesprávný úřední postup nelze a věc vrátil městskému soudu; ten však znovu rozhodl ve Vernerův neprospěch.

V průběhu soudních řízení ale nastala zvláštní věc: ze spisu zmizela celá složka důkazů, včetně originálů zásadních dokumentů. Obvodní soud pro Prahu 1 celou složku příloh skartoval v polovině června 2017, povinné skartovací protokoly neexistují.

V praxi je sice běžné, že soud „čistí“ spis, ale obvykle tomu předchází výzva, aby se strany vyjádřily a zda si přejí vrátit originály listin.

Soud nejprve nebyl schopen žalující straně poskytnout jakékoli vysvětlení, až po urgencích přiznal skartaci.

Šlo mimo jiné o komunikaci s běloruskými úřady, rozhodnutí Celního ředitelství, zprávu ombudsmana, korespondenci s úřady či dokumenty zpochybňující nezávislost tehdejšího šéfa licenční správy ministerstva průmyslu Zdeňka Richtra i roli licenční správy v celé věci.

Podle právní zástupkyně Pravoslava Vernera, advokátky Zuzany Smítkové, je skartace dokumentů z živého spisu zcela unikátní: „To, že by proběhla skartace a nebyly k tomu dodrženy žádné procesně předepsané postupy, jsem nezažila nejen já, ale ani nikdo z mých kolegů.“

V praxi je sice běžné, že soud „čistí“ spis, ale obvykle tomu předchází výzva, aby se strany vyjádřily a zda si přejí vrátit originály listin.

„Žalobce tento stav považuje sám o sobě za hrubé porušení jeho práva na spravedlivý proces,“ stojí mimo jiné žalobě, v níž se Pravoslav Verner později domáhal obnovení procesu. I to ale soudy zamítly, nyní je ve hře žaloba pro zmatečnost.

A listiny ve spisu nebyly…

Stížnosti a pokusy domoct se rekonstrukce spisu, a tedy i vrácení klíčových důkazů, neuspěly. Za provedenou skartaci se soud nikdy ani neomluvil.

V reakci na stížnost žalující strany se Obvodní soud pro Prahu 1 věcí odmítl zabývat s tím, že „vytýkaný postup nespadá do oblasti soudního dohledu orgánů soudní správy“ a stížnost „tedy neshledal důvodnou“.

Za nepřípustnou stížnost označil i Městský soud a v podobném duchu se s věcí vypořádalo i Ministerstvo spravedlnosti:

„Právní pomoc není odmítána pro nedostatek pochopení či ochoty, nýbrž proto, že k takovým krokům tento úřad v rámci svých zákonných kompetencí nedisponuje žádnými možnostmi,“ napsala tehdejší vedoucí oddělení soudního dohledu ministerstva spravedlnosti Irina Svobodová.

I při ústavní stížnosti byla skartace klíčovým argumentem pro tezi, že soudy nemohly po roce 2017 bez originálních listin objektivně hodnotit důkazy. Ústavní soud ale v roce 2022 stížnost odmítl a ani on se neobvyklými okolnostmi skartace spisu nezabýval.

„Soudy od roku 2017 rozhodují ve věci bez složky důkazů a na veškeré mnohačetné upozorňování a žádosti o rekonstrukci spisu nijak nereagují,“ podotýká Jan Námisňák.

Ze znění aktuálního skartačního řádu a oficiálních instrukcí ministerstva spravedlnosti plyne, že konkrétní dokumenty skartované v „kauze Verner“ musel někdo cíleně vybrat a označit.

Plyne z něj i to, že skartační protokol je povinnou součástí procesu a že „dokumenty, spisy a úřední razítka určené ve skartačním řízení ke zničení je možno zničit až po uplynutí lhůty pro podání námitek proti protokolu o skartačním řízení, případně po ukončení řízení o námitkách“. Nic z toho se v tomto případě nestalo.

Dokumenty byly zničeny v době, kdy běžela zákonná lhůta pro podání dovolání, takže dovolací soud už neměl na základě čeho rozhodovat, protože listiny ve spisu nebyly, říká advokátka.

HlídacíPes.org požádal Obvodní soud pro Prahu 1 o vysvětlení okolností skartace důležitých částí spisu.

Soudkyně a tisková mluvčí Marianna Marcinková reagovala sdělením, že požadované informace sdělit nemůže a že možnou cestou je jen žádost podle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím.

Ministerstvo spravedlnosti podle svého vyjádření nevede žádnou evidenci případů, kdy byly skartovány listiny z dosud pravomocně neskončených soudních spisů.

V konkrétním popisovaném případě má ale ministerstvo za to, že se nejednalo o „pravomocně neskončený spis“.

„Rozsudek v uvedené věci nabyl právní moci dne 29. 5. 2017, přičemž přílohy ze spisu byly vyřazeny dne 15. 6. 2017. Podání mimořádného opravného prostředku v občanskoprávním řízení, z nichž jedním je dovolání, nemá bez dalšího vliv na okamžik nabytí právní moci napadeného rozhodnutí,“ říká Marcela Nevšímalová z odboru komunikace ministerstva spravedlnosti.

S tímto výkladem ale nesouhlasí právní zástupkyně Pravoslava Vernera, advokátka Zuzana Smítková.

„Dokumenty byly zničeny v době, kdy běžela zákonná lhůta pro podání dovolání, takže dovolací soud už neměl na základě čeho rozhodovat, protože listiny ve spisu nebyly,“ argumentuje.

Nové důkazy a námitka podjatosti soudce

Podle žalující strany se navíc objevily nové důkazy o nesprávném úředním postupu.

Mimo jiné jde o získané dokumenty o okolnostech vývozu obdobného zboží od společnosti PBS Velká Bíteš stejnému běloruskému odběrateli a další podklady potvrzující, že k zamezení vývozu Verner Motor nebyl žádný zákonný důvod.

Právní zástupci Verner Motor namítají i podjatost soudce Městského soudu v Praze Lubomíra Velce. Vadí jim, že o obnově řízení rozhodovala stejná osoba, která spor už dříve dvakrát rozhodla ve prospěch státu, bez ohledu na chybějící složky důkazů.

Sám soudce Velc prohlásil, že se za podjatého nepovažuje. Vrchní soud, který o tom rozhodoval, toto jeho vyjádření považoval za dostatečné a námitku zamítl s odkazem na profesionalitu soudce.

Další jednání je nařízeno na 21. května. Jak shrnuje advokátka Smítková, výsledkem bude, že „věc pravomocně skončí, nebo se vrátí zpět k rozhodování o žalobě pro zmatečnost“.

Až poté by přicházelo v úvahu další řízení o povolení obnovy původního procesu. A tak i další pokračování již patnáct let trvajícího příběhu.