Záplatování českého školství. Proč není naše budoucnost pořád dost politicky sexy
Nový ministr školství Vladimír Balaš je s počátkem prázdnin oficiálně ve funkci. Zatímco učitelé budou po zásluze odpočívat po náročných letech, kdy jejich práci nejdříve zkomplikoval covid-19 a v posledních měsících zas integrace ukrajinských školáků, Vladimír Balaš bude mít prázdniny na to, aby „učivo“ dohnal.
Na ministerský post nastupuje v atmosféře, kdy to „hlavně nechtěl vládě nikdo komplikovat“. V případě tak zásadní věci, jakou je budoucnost dětí (a v důsledku celé země), to ale otvírá spoustu otázek. Má to být právě stranický klíč, co rozhoduje? Nebyla by lepší volba někoho, kdo se v problematice školství hlouběji orientuje a má zápal se za tento dlouhodobě politicky odstrkovaný sektor rvát?
Velké změny Balaš nechystá, rád by prý navázal na práci svých předchůdců. To zhruba víme o novém ministrovi školství. Uznejme, že se Vladimír Balaš ujal nevděčného úkolu. Nahradit narychlo v ministerské funkci člověka, který odešel s pachutí skandálu, i když se na tuto pozici nijak nepřipravoval, vyžaduje notnou dávku odvahy. Balašovi jsou nyní vděční spolustraníci, premiér, nepřímo jeho souhlas ocenil i prezident Zeman.
Jenže sektor školství se v posledních letech potýká s tolika výzvami a problémy, že by si zasloužil víc, než jen „vytržení trnu z paty“. Média v souvislosti s nástupem nového ministra mluví především o jeho plánu pomoci krajům s financováním škol i s rozšiřováním kapacit či o snaze udržet platy učitelů na 130% průměru. Zmiňují také více peněz pro nepedagogický školní personál a plány na začlenění ukrajinských dětí do českých škol.
Ukrajinci jako téma
Ačkoliv už řada škol ukrajinské žáky a studenty přijala, v září přibydou další. Po okurkové sezóně se budou po integraci ukrajinských dětí pídit média. Z témat spojených se školstvím bude právě tohle mediálně nejviditelnější. V návaznosti na to se ještě může přidružit problém s nedostatkem učitelů a kapacit. Protože když nebude mít navýšené počty dětí kdo a kde učit, přehlédnout to nepůjde.
Jenže ve školství je spousta dalších problémů, které už jdou hlouběji – do systému, metodiky, zkrátka do mediálně neprobádaných vod. O to palčivější jsou však pro školy, pedagogy a celý vzdělávací systém.
Například: jak velké jsou rozdíly v úrovni vzdělávání na jednotlivých školách, jak se čím dál víc rozevírají pomyslné nůžky mezi „bohatými“ a „chudými“, nejen studenty, ale i městskými částmi, potažmo kraji.
Jde o problém, který doslova vyhřeznul na povrch během covidové online výuky, kdy si rodiče mohli srovnávat, co a jak se jejich děti naučily; a rozdíly byly často obrovské.
Následky covidu – tedy propad učebních návyků u studentů, zhoršený prospěch, strmý nárůst psychických problémů nejen u středoškoláků, ale i žáků základních škol. To je další ohromná zátěž, s níž se školství snaží vypořádat a vlastně neví jak. Zatíženi jsou především učitelé, protože psychologové a sociální pracovníci jsou zcela nedostatkovým zbožím. Ti stávající pak mají přeplněné kapacity.
Učitelé musí řešit problémy dětí se sebepoškozováním, anorexií, depresivními stavy či pokusy o sebevraždu, zároveň se ale bojí v otázkách zhoršené psychiky u dětí působit aktivně, protože k tomu nejsou vzděláni. Téma je to zásadní, ale natolik komplikované, že se o něm vlastně ani moc nemluví.
RVP nebo co vlastně
Stejně jako o přepracovanosti učitelů, potažmo nespokojenosti některých pedagogů se stávajícím rámcovým vzdělávacím programem (tzv. RVP) v základním školství. Koneckonců jeho revize do podoby, aby vyhovoval širší pedagogické veřejnosti a zároveň ji přesvědčil k modernizaci kurikula, bude jeden z prvních úkolů nového ministra.
Ačkoliv se to tak na některých školách nemusí jevit, Česko má strukturálně jeden z nejliberálnějších přístupů v základním vzdělávání v Evropě. Stávající rámcový vzdělávací plán dává totiž školám velkou svobodu v tom, co a jak budou učit.
Jenže je to právě ona svoboda a kreativní přístup ke vzdělávání, který některé pedagogy mate. Ztrácejí se, nemají buď kapacity, někdy ani schopnosti naplňovat tzv. „kompetenční model“ současného RVP, tedy učit děti hlavně kompetencím namísto memorování obsahů.
Jenže rozvoj kompetencí vyžaduje značně aktivní a kreativní přístup ze strany pedagogů a některým prostě nevyhovuje. „Staré osnovy“ se tak překlápějí do nového systému, výsledkem čehož je stále memorování, jen třeba ve více předmětech. Byrokratické přetížení učitelů je samostatnou kapitolou.
Podle některých odborníků by v tomto ohledu mohlo pomoct ministerstvo posílením srozumitelné metodické podpory pro pedagogy. Například formou pravidelných supervizí, tak jako to mají pracovníci takzvaných pomáhajících profesí. Přímá pomoc učitelům by pak měla pozitivní dopad i na jejich žáky. Jenže supervizorů je zatím v Česku vyškolených velice málo.
Debata o tom, jak a co vlastně učit, nicméně stejně nakonec začíná u schopností a otevřenosti jednotlivých učitelů, kteří ale musejí svou práci dělat odpočatí a s chutí. S čímž pak souvisí nejen mediálně probírané téma učitelských platů, ale obecně i peněz, které do školství jdou.
I když může nový ministr slíbit, že platy pedagogických pracovníků udrží na 130% průměru, což v případě základního školství dělá mezi 48 – 50 000 korun, platy učitelů v předškolním vzdělávání či nepedagogických pracovníků jsou podprůměrné. Navíc jich je málo. Stejně jako prostor, kde učit. Rozpočet a navýšení peněz pro školství je tedy věc, za kterou se musí nový ministr být ochotný bít jako lev. Což je v napjaté finanční situaci náročný úkol.
Aby se bil jako lev, potřebuje mít také motivaci a ta zas přichází s hlubokou znalostí problémů, které školy napříč republikou řeší. A se znalostmi nesouvisí jen jedna zdvořilostní návštěva v „problémovém“ kraji nebo „nalejvárna“ od náměstků, jakkoliv i ta je důležitá. K motivaci „něco ve školství skutečně posunout“ musí mít člověk kontinuální a upřímný zájem o to věci měnit. A k tomu pouhá správná stranická příslušnost nestačí.
Sexy školství
Jak moc je školství potřebné a zároveň opomíjené, dokonale obnažila covidová pandemie. České školy zůstaly zavřené nejdéle z celé Evropské unie. Málokdo z politiků, včetně tehdejšího ministra školství Plagy, se proti tomu ohradil. Ať už z nedostatku odvahy nebo nezájmu.
Mimochodem asi jedinou političkou, která se snažila ostatní kolegy přesvědčit, aby se nad otevřením škol alespoň zamysleli, byla zastupitelka pražského magistrátu a členka jeho výboru pro vzdělávání Mariana Čapková. Psala petice, obíhala poslance, bojovala za školy i děti. Podobný lobbing dokázal snad alespoň „urychlit“ otevření škol o několik týdnů. Alespoň na chvíli se také školství stalo „politicky sexy“.
Dejme novému ministrovi šanci, ale současné záplatování ministerského postu spíše napovídá, že tyto časy jsou už zase pryč. Priority se hledají jinde a školy to zkrátka „nějak zvládnou“. Respektive budou muset. Ale děti si takový přístup ze strany politiků nezaslouží.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Bez Ruska se v Česku pořád natankovat nedá. Závislost na Putinovi má skončit příští rok
Rok, ve kterém Tomio Okamura zmizel ze zpráv o českém extremismu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
Gratuluji, naprosto správně popsáno. V čem je ale problém že systematické řešení leží daleko za běžnou životností našich ministrů školství.
A věc druhá, a jak je i v článku naznačeno, v požadavcích na naše školství je řada rozporů. Ovšem, aby nějaký pan ministr jasně a na svou politickou zodpovědnost řekl „protože od školství požadujeme splnit A, nemůžeme od něj současně požadovat B a proto to B škrtám“
, na to určitě žádný ministr školství politickou odvahu mít nebude.
Kdo vymyslel název článku „… politicky sexy…“ je podle mne úchyl, nebo neví co to „sexy“ znamená.
To „sexy“ se dnes, alespoň u mládeže, používá jako konstatování přitažlivosti či atraktivity obecně.
Proč integrovat Ukrajince? Oni se nechtějí vracet na Ukrajinu? Tady pouze brzdí výuku.
Proč integrovat děti flákajících se českých rodičů, kteří o vlastní děti neprojevují zájem? Pouze brzdí výuku.
Mimochodem, zásluhou masového vraha a covidového strašpytla puťky se ukrajinské děti ještě dlouhé roky nebudou mít kam vrátit.
Za socialismu jednak existovaly nátlakové prostředky na ty flákající se rodiče, jednak, kde by jejich děti skutečně výuku brzdily, existovaly zvláštní školy, kam bylo možné je přesunout, aby ostatním dětem nepřekážely ve vzdělávání se.
1. Není jisté, zda se budou moci vrátit.
2. Jsou pro nás přínosem, podobně jako občané Vietnamu.
Burešovy podržtašky plaga a valachová se hlavně mermomocí snažili české školství pohřbít.
Oni se snažili to školství socialisovat. To pohřbení z toho vyšlo až druhotně, ale naprosto jistě. Stejný dopad má zavádění socialistických prvků (do kde čeho) ze strny EU.
Dnešní roztříštěné školství nemá system. Děti by hlavně měli denně chodit do školy už jen k získání návyků komunikace apod. Osnovy jsou roztříštěné, proto je různá úroveň. Domácí výuka by měla být jen ve vyjímečných případech. Učebnice jsou chaoticky zpracovány. V minulosti měli lepší úroveň. Stačilo jen rozšířit učivo o novinky. Na středních odborných školách mnohdy je málo praktické výuky. Viz zdravotnické školy. Není vždy potřeba vyšší vzdělání. To může být aplikováno jako postgraduál.
Co se týče soukromých škol na všech stupních by nemělo být dotováno. Vyplývá to již z názvu soukromé.
Učňovské školství je zničeno, pak se divíme, že nejsou zruční řemeslníci.
Respekt žáků k vyučujícím je dán postavením a finanční možností rodičů.
Maturitám se vytvořil ústav, který je úplně zbytečný. Ne všechno ze zahraničí je účelné.
Navíc inkluze paní Valachové dala „další ránu“ do běžné výuky. Nyní je to v podobě zařazování ukrajinských mnohdy neočkovaných dětí.
Je potřeba se spíše vrátit zpátky a začít znova za pomocí pedagogů, kteří mají dlouholetou praxi a denně učí.