Milan Čech: Antikrist Trump a velikonoční diagnóza. Pilátem můžeme být teď všichni
ESEJ. Zatímco se upínáme k vyprázdněným tradicím Velikonoc, před očima se nám propisuje do reality apokalyptický scénář o lži a falešném mesiáši. Velikonoce jsou ale především o tom, zda budeme stát na správné straně, i když to bude pro nás krajně nevýhodné.
Je tu doba velikonoční. V těchto jarních dnech se mnozí z nás tradičně upínají ke zvykům a rituálům, ačkoliv se v moderním světě pro velkou část společnosti staly spíše vyprázdněnými kulisami.
Možná ale právě v této době, uprostřed globálního chaosu, nastal okamžik, kdy bychom se – ať už jsme křesťané, nebo lidé zcela sekulární – měli skutečně ponořit do jádra učení, které všichni shodně považujeme za určující narativ naší civilizace.
Nepotřebujeme k tomu nutně víru v nadpřirozeno. Stačí ochota vnímat tyto prastaré texty jako hlubokou archetypální (a tedy i psychologickou a sociologickou) mapu lidstva.
Když se dnes podíváme na rozpadající se společenský řád, na davy fanaticky uctívající ztělesnění pýchy a na to, jak se lži stávají novým dogmatem, biblické koncepty konce věků, svodu a Antikrista přestávají být zaprášenou mytologií.
Ožívají přímo před našima očima. Slouží jako naprosto přesná, až mrazivě aktuální diagnóza současné krize, v jejímž středu stojí muž, který dovedl lidskou pýchu k absolutnímu, zničujícímu vrcholu.
Nevyhnutelnost iluze a tíha pravdy
Abychom pochopili, co se dnes děje, musíme si uvědomit, že to není série nešťastných politických náhod. Je to nevyhnutelný proces. To, co se zrodilo v patologické psychologii jednoho aktéra, se nyní skrze masovou kognitivní disonanci propisuje přímo do hmoty a reality.
Psychologie a realita jsou zde pevně provázané. Podvědomí zraněného, sebestředného ega, které chce zničit svět, jenž mu odmítá dát absolutní lásku, infikovalo miliony dalších. Vytvořil se systém, kde lež a iluze musí být neustále přiživovány agresí, protože objektivní realita by tento křehký vzdušný zámek okamžitě zbourala.
Zlo nepřichází v první fázi s hrozbou, nýbrž se slibem. Falešný mesiáš je především mistrný svůdce. Přichází v přestrojení za zachránce, mluví o návratu ke ztracené velikosti a nabízí jednoduchá rázná řešení pro složitý, zmatený svět.
Zlo v tomto příběhu není žádná abstraktní temná síla z podsvětí. Je to vědomé a hromadné odmítnutí pravdy, soucitu a kolektivní odpovědnosti výměnou za falešný pocit nadřazenosti a moci.
Tato situace nás ale staví před základní morální imperativ, který paradoxně dokonale rezonuje právě s velikonočním příběhem. Ukazuje se, že stát na druhé straně – na straně reality, pravdy a lidskosti – je tou jedinou správnou cestou. A to i tehdy, když to vypadá, že zlo definitivně vyhraje.
I kdyby to mělo být v danou chvíli fatálně nevýhodné. I v momentě, kdy to znamená, že na vás „zaklekne“ celý narcismem propadlý, iluzorní svět a vy se stanete terčem jeho nenávisti. Možná že jen tohle zajišťuje ono křesťanské znovuzrození.
Postavit se tomuto šílenství není otázkou politické volby, ale zachování samotné lidské integrity. Společnost, která povýší lež na božské dobro, se totiž nakonec pod vahou vlastní iluze nevyhnutelně zhroutí.
Otázkou zůstává jen to, kolik z našeho reálného světa vezme tento padající narcistický chrám s sebou.
Anatomie falešného spasitele
Když si lidé představují biblického Antikrista, často jim na mysl tane karikatura rohatého monstra nebo temného vládce z apokalyptických filmů. Skutečné varování prastarých textů je ale mnohem subtilnější.
Zlo nepřichází v první fázi s hrozbou, nýbrž se slibem. Falešný mesiáš je především mistrný svůdce. Přichází v přestrojení za zachránce, mluví o návratu ke ztracené velikosti a nabízí jednoduchá rázná řešení pro složitý, zmatený svět.
V psychologické rovině zde sledujeme dokonalý triumf patologie. Jádro křesťanského principu – a vlastně jakéhokoliv funkčního humanistického systému – stojí na oběti, pokoře, odpuštění a lásce k bližnímu.
Uprostřed dnešní americké a potažmo globální krize však stojí osobnost, pro kterou je sebemenší ústupek či projev empatie vnímán jako slabost. V Donaldu Trumpovi sledujeme člověka, pro něhož druzí lidé nemají žádnou inherentní hodnotu; existují pro něj čistě jako instrumenty k sycení a ochraně jeho vlastního ega.
Zde se dotýkáme onoho děsivého psychologického prázdna. Nelze říci, že by tento „spasitel“ své fanatické stoupence zklamal tím, že je nemiluje. On je ze své klinické podstaty nemůže milovat vůbec.
Aby totiž mohl člověk cítit skutečnou náklonnost a mít rád někoho dalšího, musí nejprve disponovat ukotveným, celistvým vnitřním „já“. V nitru maligního narcise se ale nachází jen zrcadlové bludiště a bezedná propast nezpracovaných komplexů.
Jakmile se mu jeho nejbližší spojenci, kteří za něj obětovali kariéru i morálku, přestanou bezvýhradně podřizovat, stávají se okamžitě terčem bezcitné nenávisti.
Proč lidé, kteří se úzkostlivě odvolávají na rodinné hodnoty a morální čistotu, omlouvají patologického lháře, člověka s historickými vazbami na podsvětí a narcise bez špetky pokory?
Tento falešný spasitel představuje jeden obrovský paradox. Ačkoliv navenek, před zástupy na tribunách, buduje obraz suverénního vládce, který má vše pod kontrolou, ve skutečnosti je pouhým pěšákem vlastního stínu.
Není svobodný. Je ovládán svými neustálými strachy, impulzivními záchvaty a hluboce zakořeněným pocitem méněcennosti, jenž musí neustále přehlušovat agresí a ponižováním oponentů.
Není to vizionářský lídr na vrcholu sil, ale spíše tragický závěr evoluční slepé uličky – bod, ve kterém se lidská psychika odvrátí od všeho kolektivního a uzamkne se do cely absolutní sebestřednosti.
Syndrom krále Kýra a útěk před stínem
Jak se ale mohlo stát, že právě konzervativní a silně věřící část americké společnosti přijala za svého absolutního vůdce člověka, jehož životní příběh a charakter ztělesňují prakticky všechny myslitelné smrtelné hříchy?
Proč lidé, kteří se úzkostlivě odvolávají na rodinné hodnoty a morální čistotu, omlouvají patologického lháře, člověka s historickými vazbami na podsvětí a narcise bez špetky pokory? Odpovědí je učebnicová kognitivní disonance, kterou tento dav vyřešil naprosto elegantní teologickou berličkou.
Evangelikální lídři zkonstruovali a do mas rozšířili narativ o „novém králi Kýrovi“. Vypůjčili si starozákonní příběh perského panovníka, de facto pohana a cizince, kterého si Bůh údajně vybral jako nečistý nástroj k záchraně vyvoleného národa.
Tento teologický veletoč funguje jako dokonalý psychologický štít. Zbavuje věřící nutnosti čelit tvrdé realitě, že nepodporují spasitele, ale že byli jednoduše a prachsprostě svedeni pozlátkem moci.
Místo toho si mohou s klidným svědomím namlouvat, že jsou přímými účastníky velkolepého božského plánu, jehož cesty jsou sice nevyzpytatelné, ale nakonec spravedlivé.
Skutečnost skrývající se pod tímto povrchem je však z pohledu masové psychologie mnohem temnější. Skrze obhajobu tohoto „Božího nástroje“ dostaly miliony lidí podvědomé povolení uvolnit své vlastní, celoživotně potlačované stíny.
Vyvolat absolutní chaos, v němž přestávají platit zákony, je pro něj totiž jedinou zbývající strategií, jak zneplatnit pravidla hry, ve které už nedokáže legálně zvítězit.
Mnoho radikálních věřících žije ve svazujících komunitách plných přísných dogmat a neustálého pocitu viny za vlastní selhání. Skrze vulgárního, agresivního a naprosto nekajícího se lídra mohou náhle svobodně prožívat zášť, předsudky, sobectví a touhu po absolutní dominanci, aniž by museli řešit, že tyto emoce jdou zcela proti evangeliím, k nimž se hlásí.
On hřeší za ně, on trestá ty, které oni sami potají nenávidí, a oni mu za to mohou s pocitem svatého nadšení tleskat.
Tím, že z něj udělali nezpochybnitelný nástroj vyšší vůle, vyhnuli se bolestivému pohledu do zrcadla. Kdyby totiž připustili pravdu – že prostě jen vyměnili základní křesťanskou morálku za konzervativní soudce, pocit moci a politický vliv –, zhroutila by se jim celá jejich identita.
Raději proto zavírají oči před propastí a odmítají vidět, že se s fanatickou oddaností klaní přesně té formě zla, před kterou je jejich vlastní svaté texty po staletí a s takovou naléhavostí varovaly.
Stáváme se tak svědky jednoho z nejabsurdnějších masových divadel lidských dějin. Zástupy „hluboce věřících křesťanů“ obkličují psychologicky nejpatologičtějšího představitele své země, uctívají ho a vzývají v náboženském vytržení – jakkoliv je toto vytržení u řady zúčastněných jen cynicky předstíranou osobně výhodnou pózou.
Tento bizarně zkarikovaný obrázek moci a falešné víry dospěl do takového extrému, že by snad i samotný Tálibán při pohledu na něj musel začít sebezpytně uvažovat, zda není na čase ty své vlastní radikální představy přece jen raději trochu krotit a uzemnit.
Paradox moci a zrcadlo, které nelze rozbít
Sledujeme fascinující paradox člověka, který ve vnějším světě dosáhl mnohem více, než v co mohl na začátku své cesty vůbec doufat. Z kdysi vysmívaného bankrotáře se stal nejmocnější muž planety, proudí k němu miliardy pochybných dolarů a vybudoval kolem sebe kult bezmezně oddaných fanatiků.
Logika běžného člověka by napovídala, že takový absolutní triumf musí přinést uspokojení. Přesto se štěstí, vnitřní klid a onen kýžený pocit bezpodmínečného přijetí, po kterém jeho zraněné ego celoživotně prahne, nedostavily a nikdy nedostaví. Čím výše vystoupá, tím ostřejší světlo dopadá na jeho vnitřní prázdnotu.
Zjistil krutou pravdu: i když drží v rukou ty nejmocnější nástroje světa, pro obrovskou část planety zůstává nadále terčem posměchu, opovržení a hluboké nenávisti. Na vlastní kůži pociťuje, že objektivní realitu a ústavní mantinely nelze vždy ohnout silou a že skutečný, upřímný respekt si nelze zkrátka vynutit exekutivním příkazem, neustálým vyhrožováním nebo politickým tlakem.
Krystalickým důkazem tohoto střetu s realitou bylo jeho nedávné osobní ponížení u Nejvyššího soudu. Muž, který byl zvyklý diktovat pravidla hry jedním tweetem a vyžadovat absolutní loajalitu, musel v soudní síni mlčky sedět a čelit zdrcující kritice.
Pokud tento svět nepatří jemu a neoslavuje ho jako spasitele, pak takový svět podle jeho nejhlubšího přesvědčení ztratil jakékoliv právo na existenci.
Co víc, toto odmítnutí přišlo i ze strany konzervativních soudců – přesně těch lidí, které on sám do funkcí dosadil v naivní víře, že mu jako poslušní sluhové pomohou ohnout a ovládnout ústavní realitu. Skutečnost, že i jeho nejbližší institucionální spojenci nakonec dali přednost právnímu řádu před jeho egem, je pro narcise neakceptovatelnou zradou.
Toto zjištění je tou absolutně nejbolestivější ranou. Zrcadlo moci mu neukázalo jeho vybájenou genialitu, ale nasvítilo jeho slabost. Zjistil, že instituce plně neovládl a že tváří v tvář lidem, kteří prohlédli jeho masku, je bezmocný.
Právě tyto momenty veřejného ponížení a ztráty kontroly nad vlastními „stvořeními“ jsou jasným varováním. Značí totiž bod zlomu, kdy je narcis zahnán do kouta a situace nevyhnutelně spěje k fatálnímu vyhrocení. Svého skutečného cíle nedosáhl a tento spalující, podvědomý pocit nedoceněnosti ho teď neúprosně žene do posledního, destruktivního dějství.
Tento pocit ponížení a vnitřní paniky je navíc v těchto dnech umocňován děsem z blížících se podzimních voleb. Pro běžného politika představují volby test mandátu, pro maligního narcise zahnaného do kouta jsou však hrozbou finální anihilace.
Děsí se chvíle, kdy mu voliči vezmou Kongres, a s ním i poslední zbytky kontroly nad jeho vlastní iluzí všemocnosti. Jaká je jeho jediná možná obranná reakce na tento strach? Bezprecedentní eskalace agrese.
Aby odvrátil blížící se zkázu u volebních uren, je ochoten obětovat úplně vše. Vnější i vnitřní svět se stávají rukojmími jeho snahy o přežití – ať už skrze zoufalé vyhrocení globálního konfliktu a hrozbu třetí světové války (například v Íránu), nebo skrze cílené rozdmýchávání plamenů domácí občanské války.
Vyvolat absolutní chaos, v němž přestávají platit zákony, je pro něj totiž jedinou zbývající strategií, jak zneplatnit pravidla hry, ve které už nedokáže legálně zvítězit.
Samsonův komplex a spálená země
Co se stane, když takový člověk definitivně narazí na limit své iluze a podvědomě si plně uvědomí, že svět si zkrátka nepodmaní? Závěr tohoto apokalyptického dějství nezná pokání, sebereflexi ani důstojný odchod poraženého státníka.
Zde přichází na řadu temný mechanismus, který psychologie – s trefným odkazem na staré texty – označuje jako Samsonův komplex. Biblický Samson ve chvíli své definitivní porážky, oslepený, ponížený a obklíčený nepřáteli, strhl holýma rukama sloupy chrámu, aby zničil sebe i všechny okolo.
Narcistické ego, které ztrácí kontrolu a čelí fatálnímu odmítnutí, uvažuje v krizové chvíli naprosto stejně. Pokud tento svět nepatří jemu a neoslavuje ho jako spasitele, pak takový svět podle jeho nejhlubšího přesvědčení ztratil jakékoliv právo na existenci.
Spustí se primitivní pudový reflex absolutní odplaty. Msta na objektivní realitě samotné, na institucích i lidech, kteří ho „zradili“, se stává jediným logickým vyústěním. Vědomě bude do mikrofonů možná dál vyprávět o cestě do ráje a o tom, jak všechno zachrání, ale podvědomí už spustilo mechanismy spálené země.
Zničení demokratického systému, potopení křehkého mezinárodního řádu a bezcitné vehnání vlastní země do krvavého občanského konfliktu je pro něj tou nejlogičtější cestou, jak přehlušit vlastní fatální selhání a pocit zmaru.
Apokalypsa, na kterou tolik radikálních věřících s fanatickým, temným nadšením čekalo, tak dost možná skutečně přijde. Nebude to však ohnivý soud se seslanými anděly z nebes. Bude to apokalypsa lidské malosti, absolutní pýchy a zdivočelého narcismu, kterou si oni sami – s falešným mesiášem v čele a svatou modlitbou na rtech – naprosto dobrovolně a za potlesku zvolili.
Skutečné znovuzrození nezačíná u žádného magického spasitele. Začíná u našeho vlastního rozhodnutí: neutéct, neumývat si ruce nad nepohodlnou realitou a udržet při životě pravdu i v momentě, kdy to znamená stát čelem k davu, který je k nepoznání opilý lží.
Pilátem jsme tentokrát my všichni
Vracíme se tak obloukem k velikonočnímu příběhu, kterým jsme celou tuto úvahu začali. V původním biblickém vyprávění stál tváří v tvář zdivočelému davu a obětované pravdě římský prefekt Pilát Pontský.
Pilát věděl, co je správné. Jasně viděl objektivní realitu a věděl, že obvinění jsou falešná. Ale ze strachu z nepokojů, z politické vypočítavosti a pouhé osobní pohodlnosti raději ustoupil agresivní lži. Povolil davu osvobodit skutečného zločince, zatímco nad pravdou si alibisticky umyl ruce.
Je vlastně příznačné, že možná na samém konci křesťanské civilizace se příběh Ježíše a Piláta stal příběhem kolektivním. Na kříži se tentokrát neocitá jednotlivý spasitel, ale ten jediný alespoň principiálně humánní lidský systém, který máme k dispozici – demokracie.
A v roli Piláta už nestojí žádný vzdálený vládce v paláci. Pilátem jsme tentokrát my všichni. My všichni jsme tou tichou, často paralyzovanou většinou, která s úzkostí sleduje zradikalizovaný dav žádající si svého falešného mesiáše a ukřižování samotných základů demokratické reality.
A je to právě naše únava, naše snaha „nemíchat se do toho“ a náš strach z otevřeného konfliktu s narcismem propadlým okolím, co tomuto zlu umožňuje dál růst. Pokaždé, když nad další lží, dalším zničeným pravidlem nebo dalším krokem k občanské válce mezi pravdou a lží jen mávneme rukou s tím, že se nedá nic dělat, děláme přesně to, co Pilát. Myjeme si ruce.
A i když je to dnes příběh kolektivní, to, kým v něm nakonec budeme, si musíme vybrat každý zcela individuálně. Stojíme před volbou, zda podlehneme lži – tentokrát masově a záměrně šířené novými technologickými prostředky a algoritmy –, nebo zda zůstaneme svobodní ve svých vlastních hlavách a nepředáme svou mysl k proměně loutkářům onoho fanatického davu.
Čekat, že se systém nějak zázračně zachrání sám, nebo že zdivočelý narcis ve svém spravedlivém hněvu nakonec strhne chrám, aniž by jeho trosky zasáhly nás všechny, je marné. Postavit se tomuto blížícímu se šílenství znamená především odmítnout tento pilátovský alibismus.
Skutečné znovuzrození – ať už ho vnímáme jako křesťanský zázrak, nebo sekulární záchranu naší civilizace – totiž nezačíná u žádného magického spasitele. Začíná u našeho vlastního, bytostného rozhodnutí: neutéct, neumývat si ruce nad nepohodlnou realitou a udržet při životě pravdu i v momentě, kdy to znamená stát čelem k davu, který je k nepoznání opilý lží.
České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Pop-up mobil Reload (397650)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Maďarská volební „férovka“: kupčení s hlasy, nátlak na voliče a přátelé z Česka
Česko vstoupilo do Orbánovy předvolební kampaně. Už zase, ale možná naposledy
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
49 komentářů
Nový vrchol evangelikálního šílenství: Trump jako umučený spasitel
Tohle musím přidat jako nezbytný dovětek článku. Pokud by si někdo myslel, že v textu přeháním, aktuální události z Bílého domu posouvají definici absurdní šílenosti na úplně novou, až děsivou úroveň.
Představte si tu scénu: multimilionářka a pastorka Paula White – žena kázající „evangelium prosperity“, kde je luxus oslavován jako důkaz Boží přízně, a která létá tryskáčem pořízeným z darů farníků – stojí na velikonočním obědě vedle Donalda Trumpa. Tedy vedle miliardáře se třemi manželstvími, který se ze svých trestních a civilních kauz vyvlékl jen díky imunitě a z podezření z pedofilie jen díky ovládnutí státu. A zcela vážně ho tam přirovnává k Ježíši Kristu.
Jeho osobní selhání, politické skandály a žaloby neváhala zarámovat jako stejný vzorec zrady, oběti a falešného obvinění, jakým si prošel ukřižovaný Kristus. Korunu této do nebe volající absurditě pak nasadila, když bez mrknutí oka ukradla samotnou podstatu Velikonoc – zmrtvýchvstání – a udělala z něj lacinou politickou paralelu. Místo o spáse lidstva mluvila o tom, že stejně jako vstal z mrtvých Kristus, „povstal“ z utrpení i Trump. Jeho kličkování před soudy a držení se u moci tak doslova povýšila na svatý zázrak.
Tohle už není žádná běžná politická podpora. Je to čistá teologická a morální zvrhlost a rouhání. Extrémní křídlo evangelikálů se rozhodlo vzít člověka, jehož životní styl, arogance a činy učebnicově naplňují definici „antikrista“, a udělat z něj nového spasitele. Jde o dokonalý výsměch všemu, co by měla víra znamenat.
Myslím že se brzy ukáže jestli bůh tohoto typu existuje nebo ne protože Sodomu 2.0 by si po tomhle všem asi odpustit nedokázal. 🙂 …….. I když ……Možná že čeká až po letištích a muzeu i chléb přejmenujeme na “Trumpův dar”
Bravo, pane kolego! Hluboký a tolik potřebný text v pravý čas. Kéž by se dostal k co největšímu okruhu našich bližních a přispěl k jejich probuzení a změně. Pravda není o levicovosti či pravicovosti, ale jen o přítomnosti lidství. Jsem poctěn, že publikujete právě u nás na Hlídacím psu. Hodně štěstí,
Jan Urban
díky moc, vážím si toho, já děkuju že jste „nikomu ze samoty u lesa“ umožnili publikovat mezi Vámi!
V USA byli odjakživa rádoby kazatelé, kteří zneužívali křesťanství k vlastnímu obohacení. Pokud o to někteří Amíci stojí, ať si to užívají. Většina US křesťanů vč evangelikálů žije svou náboženskou praxi mimo tyhle kšeftaře s vírou. US veřejnost i stát tyhle jedince zvládly v 19. století a zvládnou je i dnes. Mimo svou bublinu nemají tihle exoti a jejich pseudoevangelium peněz žádný společenský a politický vliv ani v USA, a už vůbec ne mimo US hranice.
Na rozdíl od ajatolláhů, kteří od 1979 financují teroristická hnutí a atentáty na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Chamtiví US obchodníci s křesťanstvím se nás netýkají, ale islám, džihád, islámský terorismus a ajatolláhové připravující jaderní zbraně skutečně ohrožují naši civilizaci i naše životy.
Izraelští sionisté, harpyje jako jsou vondeleyno, Kallasová .. až po milku z Vysočiny, MPA, Xena z ODS. Z těchto jde pro Evropu velký průšvich
Pro přespěvatele HONZA:
Pokud nechcete diskutovat důstojně a k problému, a pokud chcete přispívat pouze urážkami a bezfaktickým blábolem, požádám administrátora o zablokování všech Vašich dalších vstupů.
Jan Urban
Hlídací pes
S hrůzou pozoruji co se tam za vodou děje.
Díky za váš text. Podepsal bych každé slovo.
taky dík. právě jsme sepsal text o tom že podobné šílenství se už dlouho rodí a zesiluje i tady. Můj „sadistický“ kamarád mi totiž poslal hodinový rozhovor Hájka s Chaunem …. a to je fakt síla
Vyhrožování Evropě od kyjevského somráka zelí vám nevadí ?
Jestli ti vyhrožuje exekutor, lůzo, tak sis neměl brát půjčky.
Rejpavé nutellové lepidlo nick Pavel projevil svou duchaplnost a k článku opět velképrd
Jistě že mu to nevadí honzo.
Skvělý článek. Děkuji
Pád velkého Říma se opakuje pokud se nevzpamatujeme..článek výborný
Bravo, brilantně sepsaný děsivý text. Jen se obávám, že mnozí nikoli pouze v Americe , jimž je především určen, ho nejen nebudou mocni pochopit rozumově, ale dokonce odmítat programově. Přestože stav, co začínal velmi podobně, svět už poměrně nedávno zažil, a nedopadl moc dobře.
Je to všechno pravda, bohužel. A Trumpeta není sám, měl „schopné“ předchůdce – např. Hitler – a dneska je svět plný různých dalších Trumpů a Trumpíků – např. Bábiš, Fico, Putin, Orbán. Teď bude zajímavé sledovat, co to udělá a Orbánem, až prohraje volby. Jestli fakt jako biblický Samson strhne pilíře a pod troskami pohřbí nejenom sebe, ale i celé Maďarsko.
taky jsem zvědavý
Ještě vám v tom výčtu jmen chybí, Fiala, Blažek, Rakušan, Topolánek, Němcová nebo P.Pavel.
Ano, tito jsou hlavními Jidáši pro republiku
Helemese teplý kučera se potřebuje zavděčit puťkovi vyskočovi.
Takže podle autora, abychom nebyli Piláty, jsme povinni podporovat íránské ajatolláhy, jejich režim i jejich zločiny, jejich chráněnce Hizballáh, Hamás, ISIS, stejně jako islám, komouše na Kubě a ve Venezuele a západní proislámské antisemity.
opravdu vůbec netuším jak jste něco takového v textu nalezla …..
Článek je plný dezinformací lží .. Jude si ukřižovali jednoho ze svého středu .. Měl totiž jiné názory, než Pepa Kaifáš, který se svou ideologickou tlupou potřeboval odstranit Ježíše. Vatikánská sekta Jidášů ukradla co se dalo až roku 312 n.l. .. Postupně si vše upravovala ku svému bohu Mamonu.
Tohle je opravdu skvělý text. Fakt supr. Hluboký, analyticky přesný, rozpracovaný do souvislostí i s krásně vyůstiženou symbolickou pointou. Asi vůbec nejlepší, co jsem zatím na dané téma četl.
Díky
díky moc.
Výborně…výstižný a nanejvýš potřebný text ve světě, kde ruka ruku myje, a lež pravdu moduluje.
Díky!
Se lží nenávistí začal v ČSSR nějaký véneláh* s lucernou +chátrou 77-OF. Rádoby demokrati za 36 let od ukradeného přerodu studentům … všechny neřesti ještě zdokonalili. Dnes jsou „demokrati“ v opozici, slušní voliči takovým … konečně vystavili stopku
Je to směs blabolu s biblickymi jmény zasazených do současné drtivě reality. Velikonoční diagnóza je opet diagnóza s privlastkem, který si autor mohl odpustit a pojmenovat ji primo. Schovávat se za biblické příběhy při poplsovani reality je zpozdile. Prezident Trump se vymkl jakékoliv kontrole Kongresu USA. Přesto s utokem na Iran nesouhlasil viceprez. JD Vance, to autor textu vynechal ve své chemické samoucelnosti a přirovnal všechny k Pontskemu Pilatovi. To nemá obdobu.
Naopak, ten text je velmi dobrý. Trump se dostal do funkce pouze díky evangelikálním křesťanům. Mám s nimi dlouholeté zkušenosti, a vím jak tito lidé přemýšlí. Bohužel si mysli že vidí za oponu dějin a jsou přesvědčeni, že jejich úkolem je ty dějinné události popostrkovat tím správným směrem, takže suplují úlohu Boha na zemi. A protože věří v apokalyptické zakončení dějin a slavný příchod Krista, tak se jim v tom co dělá Trump naplňují jejich vize. A podporují největšího zmetka, protože on je pro ně nástroj Boží. A to, že je to člověk, který porušil snad všechna přikázání nehraje žádnou roli, oni tím slouží pánu. Možná jste se s těmi správnými ještě nesetkal, já je mám v rodině a vím jak uvažuji, vím, že je téměř nemožné je přesvědčit a vím, že takto uvažujících lidí je i u nás dost.
Říkat o autorovi, že používání jeho přirovnáních s biblickými jmény jako o blábolu atd. je Váš názor – s čímž samozřejmě nesouhlasím. Nesouhlasil bych ovšem i s vaší poslední větou: „To nemá obdobu“. Pro mne je to všechno vyjádření originální, přiměřené. A že i my všichni, v určitých chvílích, můžeme jako Pilátem býti nebo nebýti (řečeno jinak mnou).
Brilantní, děkuji.
taky díky
Ještě vám v tom výčtu jmen chybí, Fiala, Blažek, Rakušan, Topolánek, Němcová nebo P.Pavel.
Perfektní, přesné, mrazivé a zároveň posilující 👏
Tito jsou novodobí Jidáši, kteří pro svůj mamon prodávají republiku do područí dogmatické EU-EK i Vatikánu
Skvělý text. Podle mě trefná aplikace biblických textů v moderní době. Je to děsivé, ale přesto díky.
Pan Čech ve svém eseji popsal tísnivé pocity ze stavu dnešního světa, ve kterém přestávají platit základní hodnoty a dosavadní řád. A hlavním právem se stává právo silnějšího a jeho lež je vydávána za pravdu. Dennodenně se na nás valí nechutnosti z nejvyšších pater místní i mezinárodní politické scény. Z historického hlediska to však není nic nového a neznámého. V dějinách lidstva čas od času dochází k negativnímu výběru, a evoluce se mění v revoluci. Momentálně jsme ve fázi vyhnívání … Nedalo mi to, a musel jsem si připomenout Husitskou trilogii režiséra Vávry a scénáristy Kratochvíla dostupnou na YT. Proč zrovna to? Protože mi ta fáze našich národních dějin připomíná v mnoha aspektech současnost. Tehdejší elity se zpronevěřily svému poslání a zpochybnily základní jistoty a hodnoty, na které stál vnitřní svět našich předků. Existenciální úzkost z nadcházející Apokalypsy a „věčného zatracení“ vedla ke krvavé revoluci a k reformaci. Vávrova trilogie vznikla v padesátých letech, v době pronásledování „politicky nespolehlivých“, a přitom se tam vedou řeči, které ten panující útlak jasně odsuzují … Jak to, že si toho noví mocipáni neráčili všimnout? Hus neodvolal, a lidé obžalovaní v politických procesech k trestům smrti a doživotím se k neexistujícím zločinům přiznávali. V tom filmu se neustále mluví o pravdě a spravedlnosti, o odporu proti útlaku a boji utlačovaných proti utlačovatelům, za lepší svět. Uvědomil jsem si, že jde o vynikající a nadčasové dílo, které by nemělo být zatracováno jen proto, že řada fakt byla díky panující ideologii zkreslena. Práce současných historiků – medievalistů – tento dluh snadno vykompenzuje. Co je na těch filmech nejlepší jsou hlavně skvělé herecké výkony protagonistů v hlavních rolích. Husova a Želivského kázání, sborové zpěvy, výstupy předních velmožů země, věrohodné podání všech politických intrik a mocenského klání, fanatismus nemyslícího davu, boření, ničení, obrazoborectví, zkáza, masové vraždy, upalování vinných i nevinných jen pro odlišnou víru nebo řeč. Vše už jsme tu kdysi měli. A ve světě to existuje stále. Pravda, v našich končinách je prozatím té brutality méně … Také už není středověk a lidský život má jinou váhu. Ale psychologicky jsme se nezměnili ani o píď.
Díky, je fakt, jak tvrdí mnozí, že historie neběží lineárně, ale opakuje se v cyklech. O to je děsivější jak jsme často nepoučitelní jen proto, že na povrchu to vypadá jinak 🙂
Nojo, no. Hmotný svět má své limity, tudíž vývoji nezbývá, než chaoticky oscilovat v těchto mezích. Teď jde o to, zda si civilizace nějak dokáže zajistit, aby ty pomyslné vrcholy křivek byly co nejméně bolestivé. Obávám se, že i přes současné možnosti předávání informací jsme stále hluboko ve středověku. Či přesněji řečeno, stále není dostatečné procento populace, které s těmi informacemi umí pracovat tak, abychom se se zbytečné bolesti a komplikacím mohli vyhnout.
Dobrý den, pane Čechu. Také díky! 🙂
Jak známo, nejvíce nás poučí vlastní chyba. A je ještě lépe, když je to chyba cizí. Ale abychom se poučili, musíme si ty chyby přiznat. Jelikož jsme bytosti primárně emocionální, nikoli racionální, a proti utonutí v moři chaosu se bráníme pracně vybudovaným systémem jistot a hodnot, je pro nás velmi nepříjemné, když na tyto naše jistoty a hodnoty někdo útočí. Když je někdo zpochybňuje. Ale tato konfrontace je přitom nezbytná, když chceme dosáhnout žádoucí změny. Dr. Koukolík v eseji „Ten náš mozek politický“ citoval výzkum, který dokazoval, že útoky na naši víru, ať je tím cokoli, tuto víru posilují, všem předloženým racionálním argumentům navzdory. V klasickém sporu Kuhn vs. Popper se Kuhn staví za přirozené limity našeho poznání – zavedl onen nadužívaný pojem „paradigma“, kdežto Popper je proti legitimizaci našich limitů – vědec je povinen zavedené „dogma“ zpochybňovat, nikoli potvrzovat. Potvrzování všeho je přirozenou lidskou tendencí, označovanou též jako konfirmační zkreslení čili „bias“. Filosofka Zuzana Parusniková tento spor skvěle popsala ve své knize „Rozum, kritika, otevřenost“ na trpkém osudu ženského lékaře a porodníka Ignáce Semmelweise a jeho marném boji s lékařským stavem, a lékaři způsobovanou puerperální sepsí – častou příčinou smrti mladých maminek po porodu. Čili – příčinou mnoha tragédií je naše neschopnost přiznat si vlastní chybu, neschopnost nahlížet na věci v souvislostech, neuvědomování si vlastních psychologických limitů – tedy neznalost toho, jak sami fungujeme po psychologické stránce, tendence potvrzovat si a posilovat naše jistoty navzdory znepokojivému poznání reality, atd. Např. sám pojem „paradigma“ užívají mnozí, aniž by si zjevně uvědomovali fakt, že tím vlastně legitimizují „zlo“ kterému by měli jako racionální lidé čelit. Myšlení a jednání v rámci paradigmatu nám přináší tituly a funkce, kdežto jednání proti němu z nás činí nesnesitelné rebely, kteří se hodí tak akorát k přibití na kříž. A kdo ctí poznanou Pravdu, nemůže jednat jinak …
„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti!“
Poslední věta je pravdivá. Jenže Vatikán ani popučoví „demokraté“ od 1.1.1990 toto vše zapomněli při honbě za penězi jen pro svá konta. Viz. horší znárodnění než v padesátkách, což si honosně nazvali privatizací. Jen otec tohoto šwindlu Ježek řekl pravdu .. nic se z toho nepovedlo a stala se z toho jen rozkrádačka st. majetku pro jednotlivce v bílých límečkách+ politiků+ …
Nějak jste opomněl, že bylo podivně privatizováno to, co bylo před tím ukradeno. Po rozpadu R-U sice vznikl nový stát, ale ten byl od počátku zadlužený, až po uši. Jediné panství, které bylo řádně vyplaceno, tak bylo Křivoklátské panství, protože by byla přeci jenom ostuda, aby Prezident-Osvoboditel pobýval na nevyplacených Lánech. První republika počítala s tím, že jenom náhrady primogenituře Schwarzenbergů se budou vyplácet až do 80let dvacátého století. To nepočítám krádeže na českém a židovském majetku po druhé světové válce. Neúcta k právu je asi daná do kolébky tohoto státu.
Se základními tezemi článku souhlasím, ale připadá mi příliš tvrdý. Mám velmi podobné pocity a názory jako autor článku, ale uvědomuji si, že odrážejí jen část skutečnosti.
Realita bývá komplikovanější a méně jednoznačná.
Většina článků o válce v Iránu se zabývá tím, jaké jsou možnosti dalšího vývoje války a to, že tato válka je naším morálním selháním, neřeší. To pro ně není zajímavé.
Článek je cenný právě tím, že lidskost a právo klade na první místo a ukazuje i to, kam přístup založený na náboženském blouznění a na oknech příležitostí pravděpodobně povede.
Válka Izraelských sionistů se nesmí řešit, ani o ni psát. Stejně tak je tomu na Ukrajině, kde se válčí proti východu UA i Krymu od voj. převratu Majdan 2014 ve jménu neonaciss.. z kyjevské oblasti. Vál. zločinec zelí je už jen červivou třešničkou na žluklém dortu UA.
Honza : přesně tak kolego. V USA to řeší. Mluví o tom normálně. Trumpa nějak drží za kule, protože patrně mají na něj něco ohledně Epstein files.
víte, už tak sem „příliš dlouhý“, proto se často zaměřuju výhradně na to co myslím, že v diskurzu chybí a co je nebezpečné a čeho rizika bychom měli pokrýt …. a často oproti mainstreamu opravdu tvrdě, bohužel se velmi často ukazuje, že jsem budoucnost odhadl příliš měkce a situace byla nakonec horší, než sem v té „negativní“ vizi představil …. rád bych psal široce o všem a pokrýval téma ze všech stran a směrů, ale za a) by mě žena za ještě delší sezení u počítače asi už nedala oběd a za b) by to nikdo nečetl, protože na tuto klipovou civilizaci je vůbec div, že se najdou lidé, co reálně přečtou tuhle délku článku … mějte se M.
Bohužel, pan Čech se do toho nějak zamotal. Protože na začátku píše o lživých Mesiáších, ano i takoví se v historii našli.
Ovšem ke konci píše o případu samotného Ježíše, kterého jako nepravého Mesiáše odmítli a vydali na smrt, samotní Židé.
A tím pádem se pan Čech dopouští omylu i v roli samotného Piláta. Jehož úkolem, vůbec nebylo rozhodnout, zda „Ježíš je ten pravý Mesiáš“, ale dokonce ani (po modernu), aby mu zajistil „svobodné právo veřejného projevu jeho názoru „,
ale právě naopak, rolí Piláta, jakožto Římem určeného správce provincie Judea bylo to,co pan Čech ignoruje , totiž „..zabránit lidovým nepokojům, a (i z toho důvodu) udržet status quo Říma s místními elitami , čili moderně řečeno, to čemu se dnes říká sociální smír.
Ovšem – pokud se budeme ptát, jak tento biblický příběh mapovat dále do historie až do současnosti, tak je nutné analyzovat rozdílnost společenských systémů a jejich pravidel, jak v církvích, tak v demokracii.
Jak se ty rozdíly liší si ukážeme snadno na až extrémních příkladech.
1) Mohou snad obyčejní věřící v katolické církvi rozhodnout, že dle jejich názoru je papež špatný, nesprávný papež, a jakkoliv docílit toho aby bylo odvolán a nahrazen jiným?
No pochopitelně že nemohou, takové oprávnění mají pouze nejvyšší složky v hierarchické struktuře kléru církve.
A jak je to v demokracii, mohou snad „obyčejní voliči “ sami rozhodnout že jejich vláda je špatná vláda a rovněž, jakkoliv docílit toho aby bylo odvolána a nahrazena jiným? Mohou snad udělat to stejné v případě prezidenta ( a už po sté opakuji, že v USA má prezident současně pravomoci předsedy vlády)..
No pochopitelně že (krom dnů voleb) takovou pravomoc ani občané v demokracii nemají . I v demokracii jsou k tomu určené stávající státní formální instituce a postupy. Jak známo, „a jenom parlament smí odvolat „špatnou vládu“, a rovněž i na špatného prezidenta smí podat ústavní žalobu zase jen parlament).
Zatímco – pokud by si takovou pravomoc uzurpovali sami občané, a snažili se jí vydobýt násilně, to pak pokračuje nelegitimní cestou různých pučů, občanských válek, revolucí.
To je snad to, po čem volají dnešní obránci demokracie a (jakékoliv) víry pravé?
..zaujal mě váš úhel pohledu na současné dění i paradigma ale ve světovém měřítku zřejmě naráží jen jedno dogma na jiné dogma … a co z toho vzejde, to se spočítá … ale o to, co pro lidstvo skutečně může znamená jméno – člověk – celo-věký potomek vědomí smyslu – ieouay – yauoei… se opět vůbec nejedná )) … je v tom více dimenzí než zvládne běžná demokracie, sorry ((