GLOSA. Tohle bude trochu osobnější. Zúčastnil jsem se ve středu večer zádušní mše. Neodehrávala se v kostele ani ve hřbitovní kapli nebo v jiném k tomu určeném zařízení, nýbrž v ústeckém Café Max. Pod krycím názvem „Marek Douša uvádí: O historii českého kresleného i čmáraného humoru“ se zde konala zádušní mše (nejen) za politickou karikaturu v českých novinách a časopisech. Stylově v regionu, kde v prachu a popeli už nějakou dobu odpočívá i kvalitní novinařina. Spojitost není náhodná.

Marek Douša je publicista a kreslíř. A troufám si taky říct, že jsme přátelé. Marek žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou.

Taky za regionálním sportem. Marek Douša je také vydavatelem, jeho weby Naseveru.net, Vybezek.eu nebo Cokolivokoli.cz mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach. Vypadá to, jako by Marek byl tak trochu mediální magnát, ale vy jistě tušíte, že to tak není.

Když měl před časem v Hlídacím psu Marek svou rubriku Zápisky z českého Karabachu, popisoval úděl zapadlého vlastence regionální novinařiny takto:

Je to nějakých patnáct let, kdy jsem se pokusil rozběhnout víceméně informační web tady u nás na severu. Neměl jsem velké ambice, vlastně jsem hlavně chtěl, aby se obyvatel jedné vesnice snadno dozvěděl, jestli se náhodou neděje něco zajímavého ve druhé vesnici.

Vypadá to jako jednoduchý úkol, že?

Kouknete na oficiální weby těch vsí a vesnic a vyrobíte kalendář, kam ty informace doplníte. Musely by však na těch webech být…

Tak to zkusíte jinak. Oslovíte pořadatele, ať vám dají vědět!

Zlatý voči.

Až je potkáte příště, pláčou, že nikdo nepřišel, protože o akci nikdo nevěděl. Tak jim dáte znovu kontakt a potom možná ještě jednou.

Dokonce jsem jeden čas byl u kdejakého požáru, na kdejakém zastupitelstvu a výsledek nula.

Změna v naší práci přišla v roce 2011. Ve Šluknovském výběžku vypukly ty slavné nepokoje a regionu si všimla i velká média. Najímala si nás jako domorodé šerpy, jenom jsme si tedy zapomněli říct o bakšiš, ale co už, a protože se sem nikomu nechtělo víc jak jednou, přijel každý týden jiný reportér. A znovu mu vysvětlovat, o co to vlastně jde, to taky nevydržíte věčně, obzvlášť když reportéři nejsou moc pozorní. Chápu je, chtějí příběh, a ne nudnou realitu.

Začali jsme tedy vyrábět vlastní zpravodajství, které bylo čtené a vlastně chvílemi i citované.

Marek Douša: Volejte radnici, tam ví všechno. Proč je regionální novinařina mrtvá

A psal tehdy taky:

A dál: Člověk by si řekl, že třeba zbystří místní podnikatelé a bude je zajímat možnost inzerovat a dát vědět o tom, co dělají.

Oni totiž podnikatelé nejsou hloupí. Vědí, že když budou inzerovat v radničních novinách, které sice nikdo nečte (no, dobře, občas je někdo přečte, než s nimi zatopí), dostanou od města třeba zakázku, která pokryje náklady i na ten inzerát.

Nejenom tedy, že se regionálním webem nedá vydělat na kafe a na pivo, ale ani na prostou režii.

Přijal jsem tuhle realitu jako fakt a věnujeme se na našich webech tomu, co nás baví. Za to, co vyděláme jinde.

Myslel jsem, že ve větším městě by to třeba šlo, ale příklad Libereckých Zpráv ukázal, že taky ne. Kolegové (oba s praxí z velkých novin) se o ně pokoušeli opravdu velmi vážně a seriózně rok, nakonec celý projekt zabalili a dělají něco, z čeho mohou zaplatit nájem.

Chápete jistě, že nejde o náš projekt, o stovky a asi spíš tisíce hodin práce, ale o to, že regionální žurnalistika je mrtvá. A proto si můžete vsadit, že zde jsou lvi.

Protože jsou…

Těžko byste hledali přesnější a zasvěcenější popis smutné reality, která nejen na severu Čech, ale tady je situace křiklavá dostatečně, vedla ke vzniku zpravodajských pouští. Oblastí, kde lidé nejsou „obsluhováni“ kvalitními informacemi, a podle toho to tady taky vypadá.

Což v konečném důsledku vyhovuje nejrůznějším prodavačům deště a strachu, z nichž někteří jsou jistě jen shodou náhod těmi, kdo z oblblosti národa nejvíc profitují. A jiní se na tom stavu zase dobře se svými komerčně politickými projekty živí.

S Markem jsme se ostatně nad tímto tématem nedávno sešli v podcastu Médiáře a kromě řady mouder jsme se shodli, že regionální novinařina je prakticky mrtvá. A že když se nic zásadního nestane (jako že nestane), potká to žurnalistiku jako takovou.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Médiář (@mediarcz)

V čemž se smutný osud českých novinářů, zatím těch v krajích, potkává s lidmi, kteří tvořili a snad ještě tvoří politickou karikaturu. Čmáraný humor.

Konec starých časů

Ale zpátky k oné středeční zádušní mši.

Řeč byla o historii kresleného humoru jako takového, došlo na česk(oslovensk)á špecifiká, na vynikající knížku ústeckého archiváře a rovněž přítele Petra Karlíčka „Napínavá doba – Politické karikatury (a satira) Čechů, Slováků a českých Němců“, na dobře či méně známé tituly jako Humoristické listy, Kvítko, koneckonců i na onen později nešťastný Dikobraz.

Vzpomínalo se samozřejmě na Sorry, na 90. léta, kdy tady měly humoristické plátky náklad větší než nejčtenější noviny. A taky na to, že donedávna patřil politický kreslený vtip do každých slušných novin a velké časopisy měly na karikatuře postavenu svoji tvář.

„Jeho obrázky znají čtenáři magazínu Sorry nebo časopisu Reflex.“ Tak jsme Marka Doušu na Hlídacím psu uváděli ještě nedávno, když jsme o něm psali nebo on psal pro nás.

Už to není pravda. Dva když ne největší, tak určitě nejvýraznější porevoluční společenské časopisy se s karikaturou rozloučily. U Respektu za to mohla nedávná smrt kreslíře Pavla Reisenauera, v Reflexu škrty, které plošně dopadly na všechny redakce mediálního domu CNC.

Marek Douša tam po třiceti letech spolupráce skončil. O čmáranice už není zájem, vytlačují je tzv. meme, koláže, vtípky bez tváře na jedno použití.

Znovu ta podoba s (regionální) novinařinou. Kvalita, hloubka, tvář je vytlačována povrchností a zaměnitelností, vlastní témata nahrazena v lepším případě agenturou, v horším agregátem tiskových zpráv a v tom úplně nejhorším zaplacenou propagací pučmidrátů, kteří si veřejnou službu pletou s focením se u stříhání pásek.

Nám, starým zbrojnošům, nezbývá po vzoru Homera Simpsona než hrozit na mraky. A čas od času se sejít, až zase budeme pohřbívat něco ze starých časů.