Castro byl sérií chyb a chybiček bezpečnostních služeb osobně do hloubi duše spravedlivě dotčen, ponížen, zraněn… A ti dva to odskákali! Konečně jsem to všechno pochopil, ale nedal jsem na sobě nic znát. Bezděky jsem nahlédl do slabin kubánské bezpečnosti s Castrem v čele. Ani brvou jsem nehnul, byl jsem svědkem intimní hádky, která nebyla pro cizí oči, vzpomíná Petr Pithart v závěrečném dílu trilogie.

Jsou Kuba, Castro, ochotni se omluvit? Určitě ne. A my, ti dva, Havel a já? Taky ne. Posloužila slavná hláška (nespisovně) z Knoflíkové války: Kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil. Žalobce by musel trvat na tom, že museli vědět…, ti dva, že nemuseli, nemohli. Kubánci to tak neotiskli; napsali, že ti dva se omluvili. Další důkaz, že šlo o gesta, v prestižní, pokrytecké válce, která má tu jedinou výhodu, že v ní neteče krev.

Ale pořád ještě chybělo setkání s panem velitelem. Už jsme byli na Kubě o dva dny déle, než nám slibovali. Kázal jsem zabalit a objednat letenky, že se vracíme bez slíbeného rozhovoru. Sedíme na kufrech venku před hotelem, rozjaření, že jsme se aspoň nenechali vyprovokovat, ale vzteklí na Kubánce, že nedodrželi sliby, do odletu pár hodin, popíjíme červené, když tu náhle…

Politik Ivan Pilip a Jan Bubeník, někdejší vůdce studentů během sametové revoluce, byli 12. ledna 2001 zatčeni v kubánském Ciego de Ávila. Podle kubánských úřadů se tak stalo proto, že se setkali s kubánskými disidenty během své cesty, která byla částečně hrazena americkou organizací Freedom House. V kubánském vězení strávili 25 dní, hrozilo jim dlouholeté vězení. Petr Pithart v třídílné sérii pro HlídacíPes.org vzpomíná, jak se vypravil na Kubu za Fidelem Castrem, aby oba muže dostal zpět do Česka. V prvním dílu popsal, jak kontaktoval Fidela Castra a ten odpověděl pozváním tehdejšího šéfa Senátu do Havany. Ve druhém dílu pak popisoval „hru nervů“ po příletu na Kubu.

Že se máme se vrátit do pokojů, že ztráty z přebukování letenek berou na sebe, a že zítra mě pan velitel přijme. Takže další bezesná noc a druhý den překvapivě v poledne, že pan velitel mě zve na oběd. V pravé poledne. Kamsi jsme šli kousek z hotelu, nějakými chodbami s paní Seráno a hle, on sám v rozlehlé jakési hale.

Atmosféru si pamatuji přesně, obsah těch šesti hodin rozhovoru ne. Když jsem to pak v naší partě vyprávěl, kdosi řekl: vy jste se se hlavně jen tak pošťuchovali… Ano, to je přesné. Castro asi uznal, že já nejsem jen tak někdo, já dbal o vyrovnanost rozhovoru: stejnou chvíli on, stejnou já.

On mi vyprávěl, jak žije, jak to nemá lehké, já to chápal a ptal se na to důkladněji, on se mi chlubil, že na něho bylo spácháno 63 atentátů, já uznale kýval: třiašedesát, říkáte? Pane jo! No to muselo být hrozné. Když jsme chvíli mlčeli, podíval se na hodinky a řekl: no podívejte, takové obyčejné, opravdu obyčejné. To já mám lepší, já na to. No to máte.

Šachy z křišťálu

Ale pak přituhovalo: přešlo se na dějiny. Světové a evropské, k mému překvapení i na naše. A poslyšte, za těch Habsburků, vy Češi, jste měli sněm, že? Měli. I Moravané měli, že, ale měli sněm i Slováci? No ti neměli, to byla jiná říše, snažil jsem se nepoučovat. No jo, uherská, pravil zamyšleně. Věděl toho opravdu hodně, sázím se, že v té chvíli žádná hlava státu na americkém kontinentě toho tolik o nás nevěděla.

Minuty, desítky minut plynuly, už tři hodiny, ale o těch dvou ani slovo. V jednu chvíli jsem propadal panice: co když on vůbec neví, kdo jsem a proč tu vedle něj sedím. Je o hodně starší, než vypadá na fotografiích… Co mám probůh dělat? Někoho volat pro pomoc?

Castro je náhle věrohodně rozčilen. Osloví muže, který celou dobu seděl mlčky kousek od našeho stolu. Myslel jsem si do té doby, že je to nějaký Castrův pomocník, ale posléze se ukázalo, že je to předseda kubánského parlamentu.

Napadlo mě, že mám pro něj připravený dárek a že mu ho dám hned, ne na konci setkání a že ho to možná nějak přivede k našemu tématu: vězení! Ti dva tam pořád tvrdnou.

O dárku jsem v Praze pochopitelně hodně přemýšlel: byl dlouho ve vězení, to by v tom byl čert, aby zrovna kubánští vězňové si nevyráběli z chleba šachové figurky. Sahám pod stůl, otevírám nádherné pouzdro a nestačím říct: tyhle nejsou ze skla, ale z křišťálu.

Castro mi skočí do řeči: já přece vím, co je český křišťál. Ale je nadšen. A já dodávám připravenu symboliku: jsou průhledné, hrajeme otevřenou, férovou hru. Nelze prohrát tím, že figurky smete jeden hráč ze stolu; rozbily by se a bylo by navždy po šachách…

To se Castrovi moc líbí. Ale k vězení Villa Marista jsme se nepřiblížili ani o píď…

Castro žárlil na Havlovu popularitu

Uplynuly už tři hodiny a my znovu mluvíme o dějinách. O našich národech v dějinách. Naše národy se ještě nedávno měly rády, naši lidi k vám jezdili na práci, vaši studenti protestovali v ulicích Prahy proti tomu, jak se k nám chovali Američani. A pak to všechno ten váš Havel zkazil, pravil Castro snad opravdu lítostivě.

Jak zkazil? Castro zjevně na Havla žárlí, na jeho světovou popularitu. Dřív jí měl přece on! Z potřeby bránit svou zemi jsem si v tu chvíli zjevně naletěl na svého času rozšířenou banalitu: To jste zkazili vy, Kubánci, vy osobně!

Joj, joj, to jsem neměl! No ale už to bylo ze mne venku: my jsme tenkrát čekali (Na co? Vždyť jsem tomu tenkrát sám nevěřil), že když nikdo, tak vy se za nás proti Brežněvovi postavíte… Co jsem to blekotal? Vaše komunistická strana byla přece tehdy na Moskvě nezávislá. A vy nic! To jsem si dal!

Tak to pozor, doktore, my jsme tehdy byli připraveni se za vás postavit! Tři dny jsme byli připraveni, ale čekali jsme, co vy! Castro je náhle věrohodně rozčilen. Osloví muže, který celou dobu seděl mlčky kousek od našeho stolu. Myslel jsem si do té doby, že je to nějaký Castrův pomocník, ale posléze se ukázalo, že je to předseda kubánského parlamentu (Národního shromáždění lidové moci Ricardo Alarcón).

Ricardo, přines mně můj deník z té doby, já ti ukážu, doktore, jak jsem tehdy uvažoval, já ti to můžu dokázat! Já čekal, že vy se přece budete bránit! Tři dny jsem čekal, tady to máš, doktore, černé na bílém! Že se vzdáte hned v prvních hodinách, s tím jsme prostě nepočítali.

Chápej, doktore, každý Kubánec by bránil každý metr půdy naší země! Tak jsme tehdy znovu zvažovali naši zahraničně politickou orientaci: kdo je pro nás větší ohrožení? No a vyšla jednoznačně Moskva! Co jste čekali? Ten váš Dubček a dneska Havel, po takové kapitulaci? Že se postavíme na vaši stranu?

Castra moje otázka rozčilila, mne zahnala do defenzivy. Co jsem mu měl říct? Hájit plačícího Dubčeka? Kterého Havel udělal předsedou parlamentu? Ještě Castro dodal ponižující: i Izraelci by bránili každý metr půdy své země…

Selhání kubánských tajných

Raději bych se co nejrychleji konečně dostal k těm zadrženým. Nějak jsem se z té obecně moralistní situace dostal…

Castro samozřejmě dobře věděl, proč jsem přiletěl na Kubu. Píšete, že nejsou agenti. Znám dobře floridský Freedom House. Vědecké pracoviště? Možná taky. Ale hlavně zařízení, které má všestranně škodit. Vybaví je vším možným a pak jim dají taky léky, aby to dobře vypadalo. A oni se potulují po naší zemi…

Castro nadále posedle studoval policajtské spisy. Já musím vědět všechno a hned, rozumíte? Všichni jsme rozuměli, hlavně ti policajti. Krčili se nad svými lejstry a že se to příště už nestane.

Pomalu vylézalo, proč ti dva měli a mají tak odlišné zacházení: potulují… Ricardo, ať mi přinesou ty protokoly bezpečnostní služby. Přiběhli dost vyděšení tajní. Castro si od nich nechal znovu předčítat jejich záznamy. Jak to bylo, přesně, po minutách? Teď Castro začínal být zlý: jak to, že po světě se už o víkendu objevily zprávy o jejich zadržení, byly první protesty, a já nic nevěděl?

Porovnávala se přede mnou zřejmě už poněkolikáté různá hlášeni a sledovalo se jejich putování za Castrem. Objevovaly se nesrovnalosti, zřejmě se do záznamů vloudily chybičky. Inu, byl zrovna víkend! Hlášení se po cestě ke Castrovi zadrhla… A já před celým světem ještě v pondělí trapně mlčel.

Castro se dodatečně chvěl hněvem, spravedlivého, ovšemže spravedlivého pána celé země, diktátora, který přece musí kde se co šustne, aspoň to tak přede mnou dělal. Snad abych si myslel, že on je obětí? Co jste dělali celou sobotu a neděli? Kde trčela ta vaše hlášení? Já byl kvůli vám za blbce, celý svět píše o těch dvou a já mlčím!

Ponížený Castro

Castro byl sérií chyb a chybiček bezpečnostních služeb osobně do hloubi duše spravedlivě dotčen, ponížen, zraněn… A ti dva to odskákali! Konečně jsem to všechno pochopil, ale nedal jsem na sobě nic znát. Bezděky jsem nahlédl do slabin kubánské bezpečnosti s Castrem v čele. Ani brvou jsem nehnul, byl jsem svědkem intimní hádky, která nebyla pro cizí oči.

Castro nadále posedle studoval policajtské spisy. Já musím vědět všechno a hned, rozumíte? Všichni jsme rozuměli, hlavně ti policajti. Krčili se nad svými lejstry a že se to příště už nestane. Blekotali, jak by blekotali i ti naši v podobné situaci. Jen já tam byl jaksi navíc. Dostal jsem lekci z pragmatiky totalitarismu.

No jo, a teď ti vaši dva. Hoši si užili světové slávy už dost. Ať si jdou. To jim musí stačit. Ale vy, doktore, ne abyste si nechal ubrat zásluhy na tom, že je pouštím. Vy jste je osvobodil. Ale zase si nemyslete, že vám je strčím do letadla, to by bylo moc okázalé, jako z pohádky, co říkáte.

Mlčky jsem souhlasil. Bylo mně jasné, že budu muset přiletět a ohlásit, že ti dva přiletí někdy později. Netušil jsem kdy, akorát jsem věřil, že Castro svůj slib splní. Tedy žádná sláva, nošení na zádech. Hru bylo třeba hrát do konce.  A obětovat spektakulární slávu. Vylézt z letadla sám.

Aktovka z krokodýlí kůže

Jak bych mohl nesouhlasit, tím spíše, když jsem věděl, jakou cenu jsem zaplatil. Nechal jsem se skoro týden vláčet kulisami kubánské demokracie, tak trochu jako carevna Kateřina, když kníže Potěmkin pro ni postavil neexistující Rus. Dělal jsem, že mě to ukrutně zajímá.

A ti dva? Kubánci, ne Castro, nemohli nechtít omluvu. Něco jsem, na nevím kolikátý pokus, sesmolil, myslel jsem přitom na Havlovo varování mně samotnému, už to bylo skoro jedno…Ti s tím souhlasili, něco připsali, a předali to věznitelům. Nezadali si. Použil jsem vlastně hlášku z Knoflíkové války: Kdybych to věděl, tak bych sem sem nechodil…

Skutečný přílet těch dvou hrdinů už nebyl nic pro mě. Co mne nelíčeně potěšilo: zavolal, gratuloval mi Václav Klaus a nebyla v jeho slovech kapka jízlivosti či ironie.

Abych hrál pokryteckou hru až do konce, požádal jsem Castra o fotografii. Nechal si ji přinést. Ne, tu větší, barevnou. Ne pro mne ne, pro moji ženu. Ne pro Drahu, ale pro Drahušku… Tady nahoru a pěkně čitelně… Chudák moje žena, taky byla kartou ve hře: aby Castro zase nabyl navyklého sebevědomí diktátora.

Pak se ukázalo, že mému doprovodu dodatečně poslal jako dárek aktovku z krokodýlí kůže. Smrděla strašně, jako by ho ráno chytili, těch mají dost, je to zbytek exportu, ani jsem se jí nedotknul, je někde ve sklepeních Valdštejnského paláce, kde se veřejnosti ukazují obdržené dary.

To už byl všechno jen tyátr po uvolnění napětí, abychom ani jeden nezkazili hru. A pak ještě polibky a objetí pro úžasnou paní Serano, která hrála jako o sto šest intonací, mimikou i hrou těla střídavě Castra a střídavě mne. Nedovedla přitom posedět, takže zdálky jsme museli vypadat jako na scéně nějaké dramatické konverzačky. Castro nakonec tu už starší paní vyzvedl do vzduchu a zatočil se s ní; taky mu asi otrnulo. Zachoval si tvář.

Návrat bez vězňů a noční telefonát

Před přistáním v Praze mě upozornili, že na letišti jsou mraky novinářů, že vlezli s kamerami až do toho tunýlku a čekali ne na mne, ale na ty dva. Jak přijedou naprosto zřízení, jako z koncentráku. Zřízený byl jen jeden, já. Naprosto grogy, nevyspalý, a to jsem si dal na letišti v Heathrow na oslavu neviditelného vítězství ještě dvě vrchovaté sklenice Guinessu, pil jsem to prvně v životě a dodalo mně to.

Několik let se pak Senát a Ministerstvo zahraničí dohadovaly, kdo neplánovanou cestu zaplatí. Jsme holt někdy, spíš často, mistři světa v malosti, malichernosti…

Na letišti před těmi snad desítkami kamer jsem tuplem nemohl zvolat heureka, mám je. Řekl jsem, že je to otázka dní. Zklamání vítajících bylo nelíčené. Ačkoli jsem žádný konkrétní slib neobdržel.

Následovaly tři tiché dny, na všechno se rychle zapomnělo. Čtvrtý den se uprostřed noci ozval telefon. Kubánský chargé d’affaires hlásí, že mi veze osobní dopis od pana Castra a že je dole na náměstí. Seběhl jsem dolu na Dražického náměstí rozčilený k nepopsání jako náměsíčník v noční košili. Bylo to tak, jak slíbil. Zatelefonoval jsem to ČTK a mise skočila.

O pochvale od Klause a spící Havaně

Skutečný přílet těch dvou hrdinů už nebyl nic pro mě. Dav novinářů mne vláčel s těmi dvěma, byl jsem mezi nimi jako utahaná hračka trpaslíka. Co mne nelíčeně potěšilo: zavolal, gratuloval mi Václav Klaus a nebyla v jeho slovech kapka jízlivosti či ironie.

Dokonce se mi omluvil za ta slova, která před týdnem na moji adresu utrousil. Nikdy před tím ani potom jsem takového Klause nepoznal. Docela mne to dojalo. To byla moje cena útěchy. Kdybych je byl býval přivezl, byl bych pak možná zvolen prezidentem…

Havana byla tehdy, pomalu před třiceti lety, skutečně krásná, ale smutně krásná. Kdo chce, nevím, zda ještě i dnes, prožívá ji jako poněkud perverzní estetický zážitek první třídy. Smířená se svou omšelostí, s tím, že se rozpadá, ale nerozpadne se úplně.

Já viděl bídu lidí, kteří ale tehdy pořád ještě naplňovali náměstí a hodiny a hodiny jako by naslouchali slovům charismatického, ješitného stárnoucího vůdce. Občas si na místě jakoby zatančili sambu. Z nudy a z radosti, že svítí slunce a ženy jsou krásné.

Do země pak pořád, po léta, přijížděly dvojice jako byli Ivan a Honza, ale čas se tam zastavil jako v pohádce o spící Růžence.

Ale Trump ji prý zítra – „převezme“.

PS. Několik let se pak Senát a Ministerstvo zahraničí dohadovaly, kdo neplánovanou cestu zaplatí. Jsme holt někdy, spíš často, mistři světa v malosti, malichernosti…