O Vánocích 1979 vystoupili Hana Palcová a její syn Lukáš z vlaku v rakouském městečku Sigmundsherberg. Naproti jim běžela přítelkyně ‚Kuky‘ Englanderová, ukazovala na Hanu a křičela v různých jazycích na cestující i na lidi na perónu: „Ona je svobodná! Je svobodná!“

V koncentračních táborech přišla o celou rodinu. „Od té doby už skoro nebrečím,“ říká třiadevadesátiletá Anna Hyndráková. V krátkých videích Paměti národa posílá povzbuzující vzkaz všem, na které doléhá pandemie covidu, zákazy a další opatření. Paní Anna vyjmenovává, kam nesměla chodit za války – do kaváren, divadel a kin: „Naštěstí nám nezakázali se smát.“

Jeho rýmy zná snad každý: „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde“, nebo „Sedí pán při malém pivu, ve tváři má zděšení. Není ani příliš divu, padá na něj lešení“. Jan Vodňanský, který v březnu zemřel, měl ale za sebou i životní příběh, který by vydal na román.

Když se na počátku 90. let někdo zmínil o „masakru na Švédských šancích“ nebo o „vraždění Němců u Přerova v červnu 1945“, většina lidí neměla tušení, o čem je řeč. Komunistický režim důsledně dbal o to, aby se na ideologicky a politicky nežádoucí děsivé téma poválečné „msty na Němcích“ zapomnělo.

Na začátku padesátých let se v malé cele v Leopoldově potkali dvaašedesátiletý biskup Pavel Peter Gojdič a osmadvacetiletý Ludvík Šmotek. Oba dostali v různých politických procesech za „velezradu“ doživotí. Povahově se lišili snad ve všem. Vzdělaný, starší biskup sdílel celu s přesvědčeným komunistou a ateistou Šmotkem. Ten o čtrnáct let později opustil vězení jako křesťan.

Ve věku 79 let zemřel ve čtvrtek 4. března jezuita František Lízna. Výrazná církevní osobnost, kterou komunistický režim pětkrát poslal do vězení. Za zničení vlajky Sovětského svazu si páter Lízna odseděl sedm měsíců. Za šíření samizdatu dostal dva roky.

V pražském bazaru desítky let leželo staré album plné fotografií kovbojů a výstřižků z německých novin inzerujících varietní vystoupení Dua Harwards. Za těmito „kovboji“ se skrývá drama ze sovětského gulagu v Akťubinsku. Malého chlapce z fotek se povedlo jako starého muže těsně před jeho smrtí vypátrat a album mu předat.

Před sedmdesáti lety, v polovině února 1951, posadili důstojníci Státní bezpečnosti Jarmilu Fuchsovou a jejího bratra Milana do auta a na několik let je oddělili od rodičů zatčených ještě předtím. Jarmile byly tři roky, Milanovi sedm. Vůz odvezl Milana do dětského domova Budišov a Jarmilu kamsi do Beskyd, kde byla předána bezdětnému manželskému páru.

V roce 1952 se v Dobrušce na internátě odehrál až neuvěřitelný případ. Zámečnickému učni Karlu Pfeifferovi bylo patnáct let, když ho tu zatkla Státní bezpečnost. Vyslýchali ho čtyři policisté. Křičeli, ponižovali, nutili ho, aby přiznal, že s vychovatelem Karlem Wurmem plánovali státní převrat. Vzrůstem malého chlapce sprostě uráželi, nadávali mu do esesáckého spratka.

V květnu 1945 zatkli Johanna Husche ve východočeské obci Hroubovice u Chrudimi revoluční gardisté a spolu s místními „partyzány“ (ve skutečnosti šlo o kriminálníky a zločince) ho jako Němce a údajného kolaboranta brutálně zavraždili. V domě, kde Husch bydlel s židovskou manželkou Hedvikou a čtyřmi dětmi, dodnes sídlí obecní úřad, a dávná vražda stále rozděluje místní obyvatele.