Příběh Vladimíra Hučína z let 1968-1989 působí v Čechách a na Moravě na první pohled nepatřičně: jako by se měl odehrát spíš v jiné době, v jiné zemi, a když už v poválečné Evropě, tak nejspíš v nepoddajném Polsku. Ten dojem z velké části vychází z české poválečné zkušenosti.

Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“

Na sklonku německé okupace Čech a Moravy se nacistické bezpečnostní a ozbrojené síly (gestapo, SS, wehrmacht) pomstily obyvatelům několika vsí a osad, kteří na Valašsku pomáhali partyzánům. Například 19. dubna 1945 vypálili členové „trestného komanda“ pasekářskou osadu Ploština a zavraždili tam přes dvacet lidí, o čtyři dny později brutálně zavraždili více než dvacet lidí v Prlově a

Holocaust (přesněji šoa) působí v západním světě ještě pořád jako výjimečná výstraha, jako bolestivý důkaz, čeho jsou lidé schopni, pokud dostanou posvěcení či příkaz „shora“, odvrhnou morální zásady a v zájmu ideologie a budoucího lepšího světa začnou „odstraňovat“ ty, kdo do něj nepatří. Pro generaci dnešních padesátníků bylo nacistické vyhlazování Židů ještě živým zločinem: přímo se týkalo

Milena Sedláčková pracovala dlouhá léta jako účetní Konfederace politických vězňů. Její příběh z doby komunismu znal ovšem jen málokdo. Šuškalo se, že tehdy tajně pracovala pro Američany a dostala za to osm let vězení. Odseděla si jen dva, protože jí byla překvapivě udělena prezidentská milost. Její přítel putoval do kriminálu na 20 let. Milena na něj

Když v roce 1944 přijala Gréta Červínová rozená Kohnová jméno svého druhého muže, štábního kapitána Jakuba Koutného, měla už za sebou uprchlickou anabázi, první krátké manželství, život v Polsku a na západní Ukrajině, deportaci do Ruska, sovětské vězení, nástup do armády v Buzuluku. Čekalo ji další nasazení na východní frontě, další útěk z Československa do Izraele, odloučení od muže.

Trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 teď řadě pamětníků vyvstávají v souvislosti s děním na Ukrajině. „Je to skoro jak přes kopírák,“ říká filozof, chartista, někdejší student Zdeněk Pinc. „Myslím si a myslel jsem si to už v roce 1968, že jsme se měli bránit. Obdivuji, jak k tomu Ukrajinci přistoupili,“ říká k současnému ukrajinskému odporu proti

Ve středu 23. března 2022 zemřela americká demokratická politička Madeleine Albrightová. Bylo jí 84 let a všeobecně se ví, že pocházela z někdejšího Československa. Většina textů a vůbec mediálních příspěvků publikovaných po její smrti připomíná z pochopitelných důvodů především vrcholy její kariéry: V letech 1993–1997 působila jako velvyslankyně USA při OSN, v letech 1997–2001 jako ministryně zahraničí pod prezidentem Billem

Ruský vpád na Ukrajinu byl pro většinu Čechů šokující, jen málokdo předpokládal, že k takové agresi může dojít. Bylo tu ale také dost těch, kteří postsovětské Rusko dobře znali a upozorňovali na to, že není „spřátelená slovanská země“, nýbrž nebezpečný, nepřátelský a bezohledný stát s imperiálními ambicemi. Některé z těchto hlasů tentokrát připomínají Příběhy 20. století.

Anna Hyndráková ztratila během několika válečných let všechny blízké. Rodiče, sestru s manželem a dítětem. Z její širší rodiny nepřežilo nacistické „konečné řešení židovské otázky“ asi 70 lidí. V jednom ze svých textů napsala, že když jela po válce do Osvětimi, byla to cesta na hřbitov.