Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Brenna Smith. Foto: se souhlasem Ondřej Besperát, Bakala Foundation
,

Válečné trauma daleko od fronty. Ruské zločiny na Ukrajině mají dopady i na psychiku novinářů

Novinářka Brenna Smith byla součástí vizuálně-investigativního týmu The New York Times, který získal prestižní Pulitzerovu cenu, a předtím spolupracovala s mezinárodní analytickou organizací Bellingcat. „Vidíme hrozné věci pořád dokola. Pomáhá nemít zapnutý zvuk, nemít to video na velkém okně, případně digitálně rozmazat citlivé části záběrů, které nejsou pro vaše vyšetřování relevantní,“ popisuje analýzu záběrů z konfliktu na Ukrajině.

O investigativě pomocí otevřených zdrojů, kterou zkráceně nazýváme OSINT, se v poslední době mluví i díky práci mezinárodního týmu Bellingcat a vizuálního investigativního týmu The New York Times. Jejich práce často připomíná práci tajných služeb, přestože využívají především volně dostupné nástroje jako satelitní snímky nebo různé databáze. Vy jste byla součástí obou těchto týmů, jednoho novinářského, druhého spíše analytického. Je podle vás OSINT vůbec žurnalistika?

Je to způsob získávání informací, který využívají jak novináři, tak bezpečnostní analytici či občanští nadšenci. Pro někoho, často včetně mě, to může být jen zábava, skládačka, kdy hledáme nějaký zajímavý fakt, nějakou zajímavou informaci. Aby se z toho stala žurnalistika, je potřeba kolem té informace, kolem toho faktu vytvořit nějaký příběh a vysvětlit lidem, proč je důležitý a co znamená. Nevylučuje se to, ale jde spíše o způsob, jak dělat žurnalistiku, než o její samostatný žánr. OSINT je hledání faktů, žurnalistika pomáhá hledat jejich význam.

Stejně tak OSINT není jen využívání jen volně dostupných online nástrojů. To, že jako novinář využijete satelitní snímky, ještě neznamená, že děláte OSINT…

Ano. Je to spíše způsob myšlení než to, že máte a používáte ty nejlepší a nejluxusnější nástroje. Často je to o tom, že hodiny sedíte nad problémem a přemýšlíte nad jeho řešením. Hledáte způsoby, jak ho vyřešit. To je základ, teprve poté přichází na řadu nástroje, kdy si řeknete: „Aha, takže tento nástroj by mi mohl pomoct s tím, abych ten problém vyřešila takto a tento zase takto.“ OSINT je opravdu hlavně o trpělivosti a vytrvalosti při pátrání, ne stříbrná kulka v podobě digitálního nástroje, který nám pomůže vyřešit okamžitě nějakou kauzu nebo aktuální pátrání.

Trauma přes video

Jednou ze základních věcí, které OSINT analytici dělají, je takzvaná geolokace, neboli dohledávání místa, kde byly pořízeny fotografie nebo videa. V době války na Ukrajině tato analytická činnost hraje zásadní roli při mapování konfliktu, válečných zločinů či pohybu ruských vojenských jednotek. Jak se vyrovnáváte s tím, že jde často o velmi citlivé a brutální záběry?

Osobně jsem s tím musela při pokrývání konfliktu na Ukrajině hodně bojovat, ale myslím, že jde o něco, s čím se setkávají novináři obecně, především televizní reportéři či váleční zpravodajové. Rozdíl je možná v tom, že oni jsou na místě, zaznamenají to, nějak zpracují a publikují. My, kteří nejedeme na místo, ta videa pečlivě analyzujeme a setkáváme se i se stovkami takových záběrů, obzvlášť, když pracujeme na tématu, jako je válka.

Vystavujeme se zprostředkovanému traumatu. Vidíme hrozné věci pořád dokola, což je náročné, ale také se proti tomu stáváte odolnějším. Při analyzování takových záběrů pomáhá nemít zapnutý zvuk, nemít to video na velkém okně, případně digitálně rozmazat citlivé části záběrů, které nejsou pro vaše vyšetřování relevantní. Když to nepomáhá, je dobré o tom mluvit s kolegy nebo si někdy dát prostě pauzu. Když jsem skončila ve vizuálním týmu The New York Times, kde jsem byla na roční stáži pro mladé novináře, vzala jsem si dvouměsíční volno, než jsem nastoupila do nové práce. Je důležitý být k sobě být laskavý a v případě potřeby si vzít volno, není se totiž za co stydět.

Teď pracujete pro The Baltimore Banner, nezávislé lokální médium v 600tisícovém Baltimoru. Je vizuální investigace a OSINT vhodná pro regionální zprávy?

To je právě důvod, proč jsem se pro tuto práci rozhodla. Je spousta mezinárodních týmů, které využívají OSINT a dělají vizuálně investigativní příběhy, jako The New York Times, zatím jsem ale tyto přístupy neviděla využité v nějakém větším měřítku na lokální úrovní. Proto chci své zkušenosti z Bellingcatu a Timesů využít v The Baltimore Banner a ukázat, že to mohou dělat i menší redakce, které třeba nemají tolik peněz a zdrojů jako celostátní a mezinárodní zpravodajské týmy. A jsem nadšená, že jsem tu příležitost dostala, protože se to řadě lidí nepoštěstí. Dostala jsem prostor, kdy nemusím publikovat články každý týden, ale můžu konzistentně a důsledně pracovat jen a pouze na svých investigativních příbězích.

Jak se ve městě hledají vizuální příběhy?

Těch variant je celá řada. Můžete udělat jednoduchou analýzu dopravní nehody, kdy ze záběrů ověříte místo, kde se stala a informujete o tom na Twitteru okamžitě občany, nebo uděláte investigativní kauzu, ve které využijete záběry z bezpečnostních kamer ve vašem městě či fotografie a videa na sociálních sítích. Baltimore je krásné, ale opravdu složité a řadě věcí rozbité město, ve kterém se děje spousta věcí, které mohou být materiálem pro vyprávění zajímavých příběhů. Je jen potřeba být kreativní. Pak můžete dělat v podstatě to samé, co dělají ty větší organizace, jen třeba s menším rozpočtem a tedy v o něco menším měřítku.

Přichází doba meta-ověřování

V rámci konfliktu na Ukrajině se objevil ruský propagandistický web Válka s „fejky“, který zpochybňuje práci OSINT analytiků tak, že využívá stejné nástroje a postupy, jen je vykládá manipulativně. Pro čtenáře to pak je velmi těžko rozeznatelné, protože jejich práce skutečně věrohodně připomíná OSINT. Jaký vliv to může mít na vaší práci?

Je to v podstatě geniální způsob manipulace, protože počítá s tím, co všichni tak trochu děláme – přečteme pasivně nějaký článek a pokud to, jak jsou v něm poskládány informace, nám dává smysl, tak si řekneme, že to je ok a věříme mu. Spoléhají na to, že k ověření pravosti takového textu budete muset obětovat dost času, což se ne všem bude chtít. Budete muset projít každý krok a vyzkoušet každý nástroj, o kterém tvrdí, že je pravdivý, a to i v případě, kdy do toho vstupujete se skeptickým myšlením, že to nemusí být úplně tak, jak tvrdí. Podle mě to povede k něčemu, co bychom mohli nazvat jako meta-ověřování, kdy budete ověřovat manipulativní ověřování, která zpochybňují skutečně ověřené informace.

Přichází doba, kdy bude více potřeba, aby se svědomitý čtenář vůči těmto manipulacím lépe vyzbrojil a naučil se ověřovat informace. Ale vzhledem k rychlosti, jakou se konzumují zprávy, kdy informace musí být podávány rychle, stravitelně a poutavě, se to zdá být nerealistické. Sednout si na hodinu nad jeden článek a projít ho bod po bodu, to je nerealizovatelné.

Stále častěji uvažuji nad tím, zda vůbec ověřování informací má smysl a jestli by nebylo vhodnější věnovat energii řešení těch společenských problémů, které často předchází tomu, že někdo uvěří v dezinformace…

Vyvracení dezinformací faktickými informacemi určitě smysl má a pomáhá, jen jde spíše o dlouhodobější přínos než okamžitý dopad, který teď hned změní tisíce názorů. Je pravda, že články ověřovacích projektů si typicky nepřečtou lidé, kteří podlehli falešným zprávám, ale mohou pomoct vyzbrojit někoho, kdo s nimi půjde na večeři, nebo třeba člena rodiny, a ten pak bude moct ukázat ty pravdivé informace. Budou mít možnost to probrat osobně, a to je nejlepší způsob, jak změnit něčí názor. Ne to, že budou sedět a číst nové zprávy, ale komunikací s ostatními. Čím více budeme lidi informovat o tom, co a proč je a není fakt, tím více pak mohou jít do světa a vést tyto diskuze. Samozřejmě ale nemohou ověřovací aktivity fungovat samy o sobě a je potřeba dělat i další věci.


Rozhovor vznikl v rámci mezinárodní žurnalistické školy Journey: Journalism Bootcamp, kterou v Praze organizuje nadace Bakala Foundation.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

2 komentáře

  1. wenkovan napsal:

    Děláš to dobrovolně, beruško. Když na to nemáš žaludek, tak jdi buďto dělat něco jiného nebo tady nebreč.

    • Jiří Choun napsal:

      Ona snad brečí? Jen si občas dá pauzu v rámci psychohygieny. Ta je prospěšná každému, aby nemusel ostatní zbytečně hejtovat.

Přidávání komentářů není povoleno