Ústavní soud, zvůle žalobců a špatná zpráva pro právní stát
ANALÝZA. I když víme, že důkazy byly pořízeny nelegálně, přesto je možno je použít. Pro koncept právního státu to není dobrá zpráva, tvrdí v analýze nedávného rozhodnutí Ústavního soudu a jeho důsledků právník Aleš Rozehnal. Zmíněný nález Ústavního soudu nabourává praxi, kdy se státní zástupci v některých mediálně sledovaných kauzách obraceli třeba v případě rozhodování o vazbě na jiné soudy, než kde se údajná trestná činnost stala. Nemá však zpětnou účinnost.
Právnická veřejnost očekávala s velkou netrpělivostí rozhodnutí Ústavního soudu ve věci zrušení části vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o jednacím řádu státního zastupitelství.
Důvod byl jednoduchý: výklad vyhláška prováděný krajskými a vrchními státními zastupitelstvími znamenal, že to byla právě státní zastupitelství, která rozhodovala o tom, který soud bude příslušný pro rozhodování o úkonech činěných v rámci tzv. přípravného řízení, tedy části trestního řízení do podání obžaloby.
Tímto postupem byl dle názoru části právnické veřejnosti, která se neztotožňuje s destrukcí právního státu a budování státu policejního, porušen ústavní princip práva na zákonného soudce.
Neústavní praxe žalobců
Tento princip není jen nějaké formalistní pravidlo, ale je to jedna z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Představuje ústavní záruku, že k rozhodování v určité věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů některým z účastníků.
Stejně, jako si nemůže libovolně vybírat soud a soudce obviněný, nemůže si ho libovolně vybírat ani státní zástupce. Ústavní princip zákonného soudce zaručuje, že ze strany státu se nebude jednat o účelové přidělování konkrétní věci soudu a soudci podle výběru státní moci.
V praxi si tak státní zástupci vybírali, kterému soudu předloží svůj návrh na nařízení odposlechů, na vzetí do vazby, na provedení domovní prohlídky atp., přičemž takový soud neměl povětšinou žádnou souvislost ani s místem údajného spáchání trestního činu, ani s bydlištěm obviněného, ale často ani s místem činnosti státního zástupce.
To vedlo k podezření, že si státní zastupitelství vybírá soud a soudce, u nějž si je jisto úspěchem svého návrhu. Vrchní státní zastupitelství si tak mohlo samo vybrat v případě olomouckého z 25 okresních soudů a v případě pražského dokonce z 61 okresních či obvodních soudů.
Psali jsme:
Ústavní soud vydal nález, který sice problematické ustanovení vyhlášky nezrušil, nicméně konstatoval, že praxe státních zastupitelství byla neslučitelná s ústavním pořádkem. Pokud tedy návrh v přípravném řízení podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba místní příslušnost okresního soudu určit podle místa, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.
Pokud nelze místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje. Úkony přípravného řízení podle Ústavního soudu může z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, činit úkony pouze soud, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá.
A co kauzy Nagyová, Rath či hejtman Rozbořil?
Tomuto závěru lze pouze přitakat a konstatovat, že tímto výkladem bylo dosaženo záměru stěžovatelů, zamezit protiústavní praxi státních zastupitelství. Ústavní soud však neodpověděl na otázku, jak postupovat v případě, že příslušným je soud, v jehož obvodu krajské nebo vrchní státní zastupitelství vůbec nepůsobí.
K tomu došlo například v případu Jany Nagyové, kdy případ dozorovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, ale údajný trestný čin se stal v Praze. O úkonech v rámci přípravného řízení tedy měl rozhodovat některý z pražských obvodních soudů, ale Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nepůsobí v obvodu žádného z těchto soudů.
To samé platí v případě Davida Ratha. Jeho případ z počátku dozorovalo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, ale údajný trestný čin se stal ve Středočeském kraji. O úkonech v rámci přípravného řízení tedy měl rozhodovat některý z okresních soudů ve Středočeském kraji.
Čtěte také:
Presumpce politické viny? Proč by hejtman Rozbořil i přes nátlak ČSSD neměl odstupovat
Aleš Rozehnal: V kauze Nagyová selhala média
Ale Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem nepůsobí v obvodu žádného z těchto soudů. Vzhledem k tomu, že se k této otázce Ústavní soud nevyjádřil, zůstává obava, že státní zastupitelství budou v takových případech pokračovat ve své protiústavní praxi.
Z mediálně známých případů by se dalo pokračovat případem hejtmana Jiřího Rozbořila, který měl údajně podplácet olomoucké policisty kvůli vyšetřování výstavby jezdeckého areálu. Přestože k trestnému činu mělo dojít v Olomouci, o prohlídkách a vazbách rozhodl Okresní soud v Ostravě. Stejně tak o vazbě Shahrama Zadeha obviněného z daňových úniků o vazbě rozhodl soud ve Znojmě, i když íránský podnikatel měl podle obžaloby podvádět v Brně.
Vyhlášku zrušit. Chce to zákon
Nález Ústavního soudu podrobil kritice šéf odboru závažné hospodářské kriminality olomouckého vrchního státního zastupitelství, Petr Šereda. Uvedl, že „pokud je například kauza dozorována Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, i když se trestný čin stal dejme tomu v Ústí nad Labem, bude muset státní zástupce s návrhem na povolení třeba sledování cestovat několik hodin.“
Otázkou však zůstává, proč by mělo trestní řízení týkající se trestného činu, který se stal v Ústí nad Labem, dozorovat Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.
Tato otázka je tedy i po nálezu nezodpovězena. Ústavní soud vytváří zcela novou právní konstrukcí, která zahrnuje nutnost úplného ignorování částí stávajícího textu trestního řádu, aniž by docházelo k jeho zrušení. Text je navíc ignorován právě z toho důvodu, že je v rozporu s ústavním principem zákonného soudce.
Mnohem čistějším řešením by tak bylo, kdyby byla sporná část vyhlášky zrušena a problematika upravena zákonem, a to v souladu s ústavním pořádkem. Tak důležitá otázka, jako je příslušnost státního zastupitelství totiž nemůže být upravena podzákonným právním předpisem, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti.
Špatná zpráva o právním státu
Právník exnáměstka ministra zemědělství Romana Bočka v kauze tzv. trafik pro poslance, prohlásil, že podá další podnět k zastavení Bočkova trestního stíhání. Chce argumentovat výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu. Podle jeho názoru tento nález významně ovlivní všechny kauzy kolem Jany Nagyové (Nečasové).
Takové naděje jsou však liché. Ústavní soud totiž výslovně v nálezu konstatoval, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž bylo napadené ustanovení aplikováno.
Je tedy navozen stav, že i když víme, že důkazy byly pořízeny nelegálně, přesto je možno je použít. Pro koncept právního státu to není dobrá zpráva.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Investor Brůna: Netřeba cizího kapitálu. Češi dokážou velké věci
Romská ghetta, otroci, místní mafie a rasismus jako legitimní názor
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
8 komentářů
Jestli bych si dovolil malou polemiku k závěrečnému prohlášení, „..že i když víme, že důkazy byly pořízeny nelegálně, přesto je možno je použít. Pro koncept právního státu to není dobrá zpráva.“.
To je totiž dost základní otázka, ke které by se měli mít možnost vyjádřit i občané ve volbách (pokud by politici tuto otázku nadnesli jako svůj politický program). O jaký koncept právního státu mají občané vlastně zájem.
Za a) Pachatel trestného činu bude odsouzen i pokud důkazy byly proti němu pořízeny nelegálně
za b) Pachatel trestného činu bude osvobozen pokud důkazy byly proti němu pořízeny nelegálně
V obou případech předpokládám že tyto důkazy jednoznačně potvrzují jeho vinu – a navíc jde o nějaké formální nelegální pochybení (nemůže být třeba fyzicky týrán,obviněn neprávem, policií dodané falešné důkazy apod.)
Tudíž,který z těchto konceptů má mít přednost? Chceme právní stát poctivých lidí, nebo právní stát zlodějů a podvodníků?
Abych tedy předešel případným námitkám, že právní stát musí bezpodmínečně chránit i tato práva obviněných, jinak přestane být právní. Tady je potíž v tom – a události poslední doby to ukazují poměrně jasně, že v tomto konceptu tedy stát „pevně brání a uznává právě a hlavně tato práva pachatelů (tedy pokud mají na dobré právníky) v závěru alespoň u soudů, zatímco základní práva „obyčejných občanů povětšinou svými institucemi tak vážně nebere…Nakonec, k tomu aby stát občanům jejich právo „sebral“ stačí pár hlasování 101čky v parlamentu. Nebo tedy telefonát libovolného veřejného funkcionáře policejnímu komandu..
Předpokládejme, že budeš v televizi a někomu se tím znelíbíš. Státní zástupce tedy usoudí, že si se pokusil o znásilnění a díky nevědomosti zrovna v době, kdy tě sledovaly tisíce diváků živě i v televizi. K povolení prohlídky mu vždy stačí stejný spolupracující soudce pro celý stát a nemusí se obávat odmítnutí, nebo dokonce nějakého podezírání. Podle US byla prohlídka povolena nezákonně. Leč vpadlo ti do bytu komando a i když se důkazy ke znásilnění nenašly(SZ se dozvěděl že máš alibi), Našel se důkaz, že jsi někdy jel na červenou. Místo aby ses mohl bránit proti nezákonnému postupu jsi jat a souzen. Nebo se do odposlouchaného telefonu zeptáš kámoš, jestli chce koupit švestky za dvacku(20Kč/Kg). To pak bude aférka. A ještě jsi v marketu potkal kriminálníka. Určitě se tam scházíte.
Jsou dobré důvody proč se v právním státě nedovolují orgánům prohlídky a odposlechy pod falešnou záminkou, krádeže, vloupání, zastrašování svědků a podobně s cílem, že když se nic nenajde…
V zákoně je stanoveno za jakých podmínek mohou být omezena tvá práva a pokud se tak stane nezákonně nesmí z toho mít pachatel prospěch.
Já Vám rozumím, Jenže když o Vašich příkladech začnu uvažovat, tak právě současný takzvaně -právní- systém je nezákonný ještě víc než si myslíte. Totiž nyní sice platí že takto jak popisujete nezákonně získaný důkaz je z hlediska soudu nepoužitelný. Ale současně je tím legalizovaná nezákonná činnost policie při jeho získání. Za to že policie bez zákonného povolení, do Vašeho bytu, za nezákonný odposlech,a další aktivity pochopitelně nikdo není u policie postižen.
Tudíž, i to by byl dobrý začátek – uzákonit že pokud soud rozhodne že důkaz byl získán nelegálně – musí být příslušní činitelé policie za tuto nezákonnou činnost při jeho získání obviněni a potrestáni. Dá se pak předpokládat že potom by si dali policajti sakra pozor aby to povolení bylo v pořádku,kdyby jim za to hrozila třeba i jen podmínka, nebo vyhození od policie se ztrátou všech výhod.
Ale současně by se stalo i to že potom by státní zástupci více bojovali za uznání těch důkazů u soudu. A kdyby soud ten důkaz odmítl jako nelegální čistě formálně a bezdůvodně,tak v zájmu těch policajtů by státní zástupce podal odvolání a hnal to až k Ústavnímu soudu .
Tím by se situace za pár let vyčistila – podotýkám jak u policie tak i u soudů. A lidi by se pak nemuseli bát toho co popisujete. To by se policajtům hrubě nevyplatilo..
Tak se mi zdá, že se soudit bude tam, kam dosahují dlouhé prsty Kremlu. Moravě nezávidím.
Je velmi potěšitelné, že justiční mafii vadí nejen vrchní státní zástupci a NSZ, ale už i Ústavní soud.
Argumentace JUDr. Rozehnala je velmi roztomilá:
„Vzhledem k tomu, že se k této otázce Ústavní soud nevyjádřil, zůstává obava, že státní zastupitelství budou v takových případech pokračovat ve své protiústavní praxi.“
Tedy ÚS se nevyjádřil, takže holt posouzení protiústavnosti praxe zůstává na JUDr. Rozehnalovi. Ještěže ho máme!
Autor si v závěru stěžuje „naděje jsou liché“. Jenže v případě, že je někdo přesvědčen, že nějaké řízení bylo stiženo vadou nebo „že důkazy byly pořízeny nelegálně“, má se obrátit právě na ÚS. Jedině ten může rozhodnout, a nikoli JUDr. Rozehnal nebo nějaké diskusní fórum…
Státní zastupitelství jsou nepochybně nejslabším článkem české justice. Na jednu stranu často maří svým rozhodnutím pečlivou práci policejních vyšetřovacích orgánů, na druhou stranu si sami určují soud, u něhož má jednání probíhat. I tak soudy často vracejí spis nazpátek k přepracování z rozličných důvodů. Pokud má mít někdo nárok na
přidělení k soudu, pak to není státní zástupce, nýbrž obžalovaný. To, že Ústavní soud připouští současnou praxi, je docela smutné.
Chtělo by to nějakou hlubší analýzu než úvahy advokátů kteří jsou většinou v roli obhájců obviněných. Třeba by se zjistilo že tím nejslabším článkem justice jsou právě soudy. I v tomto porovnání. Musíme si totiž uvědomit že právo na „přidělení k místnímu soudu“, není vůbec atributem objektivity a nezávislosti, naopak právě v místě mohou existovat silné osobní vazby jak mezi obviněným, tak státním zástupcem, policií – ale pozor i se soudci.. O řadě „nečekaných výroků soudů“ (jak se kdysi decentně vyjádřila předsedkyně Nejvyššího soudu paní Brožová – i o práci samotného Nejvyššího soudu-ani nemluvě.. Jen taková vsuvka na závěr. Jak jsem teď náhodu zjistil na Googlu, Ústavní soud vydal v červnu 2015 v případě imunity poslanců rozdílný rozsudek než ten Nejvyššího soudu v roce 2013. Imunita poslanců se na tyto a podobné případy nevztahuje
http://zpravy.aktualne.cz/domaci/us-beztrestnost-poslancu-pokryva-jen-projevy-kuloary-ne/r~d6fc85d21a5011e5a43f002590604f2e/
Takže Ištván měl pravdu.
Nález Ústavního soudu podrobil kritice šéf odboru závažné hospodářské kriminality olomouckého vrchního státního zastupitelství, Petr Šereda. Uvedl, že „pokud je například kauza dozorována Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, i když se trestný čin stal dejme tomu v Ústí nad Labem, bude muset státní zástupce s návrhem na povolení třeba sledování cestovat několik hodin.“
Pozoruhodné od Petra Šeredy.
Ale jak by zhodnotil situaci, kdy se trestní čin stal v Praze, osoba, která s uvedenou trestnou činností neměla navíc vůbec nic společného,na níž byl nasazen odposlech bydlí v Praze a povolení k umístění prostorového odposlechu vydala soudkyně Okresního soudu v Chebu. Toto na rozdíl od „například“ pana Šeredy je naprosto konkrétní případ. Případ „okořeněný“ navíc, že ani po třech letech neví dotčený, jaké byly důvody pro umístění odposlechu – v jednom šiku tvrdošíjně odmítají právo nahlédnout do rozhodnutí soudy, VSZ i ministerstvo spravedlnosti.
Plně se ztotožňuji se závěrem článku, a to že pro koncept právního státu to není dobrá zpráva.