KOMENTÁŘ. Podle jednoho z nejzkušenějších britských komentátorů, třiaosmdesátiletého Simona Jenkinse, není krize americké demokracie dílem jediného šíleného prezidenta. Ve svém posledním komentáři v The Guardian, reagujícím na surrealistickou frašku posledního televizního projevu Donalda Trumpa, tvrdě připomněl americkým voličům, že to byli oni, kdo „uvalili na svět toto nebezpečné monstrum“. A že tedy za něj nesou i zodpovědnost.

Snad by bylo dobré dodat, že hluboká krize demokracie ve Spojených státech je jen jedním z projevů obecné, celosvětové a systémové krize tohoto historického pokusu zapojit do řízení společnosti prakticky všechny občany bez ohledu na původ, příjem, postavení, a později i pohlaví.

V osmnáctém století vznikal podle vzorů z antiky v privilegovaném okruhu amerických osvícenců ve snaze vyřešit dva hlavní problémy své doby – chudobu a spravedlnost. Jeho autoři viděli řešení v propojení osobní svobody a zodpovědnosti, vzdělání a náboženské etiky.

Dnes jsme určitě bohatší a vzdělanější, zároveň však přehlcení zbytečnými informacemi. Jsme rukojmími nesmyslné hmotné spotřeby, zábavy a nekontrolovatelných informačních technologií. Nemusíme být zodpovědní. A to je klam.

Příprava na „midterms“

Demokracie měla být dějinným vítězstvím rozumu a diskuse. Vždyť první velký střet mezi Starým a Novým světem se odehrál o spravedlnost zdanění amerických kolonií, aniž měly sebemenší zastoupení v britském parlamentu.

Dnes je prezidentem Spojených států polobláznivý narcis (téměř určitě více než polobláznivý), který v přímém přenosu demontuje právní stát, možnosti férových voleb a svobodu diskuse.

Trumpova rozbíječská pseudopolitika z něj dělá asi největšího nepřítele Republikánské strany, která do jeho příchodu byla někdy možná kontroverzním, ale určitě tvůrčím státnickým prostředím.

To, že vyhrožuje televizním stanicím, které odmítly vysílat jeho televizní projev v přímém přenosu, odebráním federální vysílací licence, je projev myšlení okresního tajemníka z komunistických dob. Soudruh neví, že to ze zákona není jejich povinnost a že se totéž běžně stávalo i jeho předchůdcům z Demokratické strany, Obamovi a Bidenovi.

Zaujatý čtenář si podrobnější informace o zatím nejhorším televizním projevu Donalda Trumpa určitě snadno najde i na českém internetu.

Korunu všemu nasadil ministr vnitřní bezpečnosti a bývalý zápasník MMA Markway Mullin, když vzápětí po svém šéfovi v televizi prohlásil, že jeho podřízení našli při revizi voličských seznamů čtvrt milionu neplatných „voličů“. Jako vždy šlo o tvrzení bez důkazů a bylo okamžitě smeteno všemi obviněnými státy Unie a trochu tišeji i jeho vlastními podřízenými.

Jednoduše řečeno, jde o přípravu první salvy na případný neúspěch v listopadových „midterms“, volbách v polovině mandátu, které by v případě prohry Donaldu Trumpovi výrazně omezily možnosti autokratického vládnutí.

Trump je zoufalý muž a je stále zjevnější, že při obraně svých privilegií bude velmi „tvůrčí“. Jeho rozbíječská pseudopolitika z něj dělá asi největšího nepřítele Republikánské strany, která do jeho příchodu byla někdy možná kontroverzním, ale určitě tvůrčím státnickým prostředím.

Její ostudná role organizátorky poslední kruhové obrany kolem stále šílenějšího prezidenta ji už dnes začíná ohrožovat.

Nápodoba šílenství

Trumpismus je ovšem mimořádně nakažlivá deviace demokratické politické kultury. Česká republika je toho skvělým příkladem. Kolik už jenom za posledních pár let u nás vyrostlo malých českým trumpaslíků, pro nedostatek vlastních idejí napodobujících chování a styl Velkého amerického Trumpaslíka!

Pánové jako Babiš, Macinka nebo Okamura se tím dokonce chlubí! Co by asi řekli k otevřeně lživým pasážím z televizního projevu svého idolu? K naivní pitomosti války v Zálivu? Krachu Trumpovy Rady míru, která, podle něj, „po třech tisících let konečně přinesla trvalý mír na Blízkém východě a v Gaze“?

Podlézání fašistickému režimu Kremlu? Vyměnit skutečně svobodnou americkou demokracii, kdysi založenou na ideálech spravedlnosti a rovnosti, za podlézání bezskrupulóznímu deviantovi, který opovrhuje svobodnými médii a institucemi, není politika, ale rabské plazení.

Kdo z českých politiků bude mít odvahu postavit se otevřeně proti trumpistickému ovlivňování voleb v evropských zemích, tak jako to udělal německý kancléř Friedrich Merz?

Je to nebezpečná tendence. Nápodoba šílenství je totiž sama o sobě také šílenstvím. A pokud zvítězí na delší dobu, demokracie, občanská a lidská práva budou zapomenuty. V éře digitálního žvástu, kdy fakta, pravda či étos přestaly mít schopnost lidi spojovat, nebude cesty zpátky.

Historie nese tvrdá varování. Jestliže od prvopočátku svobodné plebejské společenství Spojených států po čtvrt tisíciletí zkušeností s ústavností, právním státem a étosem demokracie tak snadno a rychle podlehlo prvnímu náporu oligarchického technofašismu, jehož je Donald Trump pouhou cedulí nad vchodem do hospody, jakou šanci na obranu důstojné demokracie asi může předvést společenství české?

Demokracie je složitá disciplína

V době, kdy elity Spojených států už diskutovaly potřebu posílit centrální moc a prosadit společnou Ústavu (viz třeba Listy federalistů z roku 1788), se v Čechách teprve rušilo nevolnictví (1781) a robota byla zrušena shora až v roce 1848.

V české politice byla od roku 1918 demokracie snem, ale v praxi spíše nejlacinější výmluvou pro partajní kšeftaření a pochlebování prezidentům. Nikomu nestála za obranu a třeba i čestnou porážku v roce 1938.

Následoval už jenom poválečný fašistický stát třetí republiky, pak čtyřicet let komunistické diktatury a polistopadové nadšení ze svobody, které skončilo daleko od ideálu sebevědomých občanů, právního státu a zodpovědné politiky sloužící občanům.

Demokracie je docela složitá disciplína, apelující na nepraktické hodnoty jako čest, pravda, důstojnost, neúplatnost nebo rovnoprávnost před zákonem. Před agresivní expanzí trumpismu, aktuálně podporovanou miliony dolarů v připravovaných grantech pro stejně smýšlející bojovníky, nebude v nově rozdmýchávaných kulturních válkách v České republice obrany.

Kdo z českých politiků bude mít odvahu postavit se otevřeně proti trumpistickému ovlivňování voleb v evropských zemích, tak jako to udělal německý kancléř Friedrich Merz?

Pokud současná opozice nenajde sílu k přiznání chyb a nepostaví se tvrdě na obranu alespoň zbytků demokracie, otevře cestu trumpistické dystopie po česku. Jako jedni z posledních jsme se demokracii začali učit, a jako jedni z prvních z ní můžeme odejít.

Pak si můžeme jen toužebně přát, aby českým řešením této historické krize byl namísto totalitního oligarchického technofašismu pouze návrat poddaných k monarchii. Ta aspoň může dát „společenství osudu“ pocit, že lidi něco spojuje.