Josef Vaníček byl po roce 1948 odsouzen za velezradu a špionáž. V Leopoldově zemřel v září 1958 při pokusu o útěk. Jeho dcera Marie Ryšavá desítky let věřila, že otec zemřel po pracovním úrazu, tvrdili jí to. Pravdu se dozvěděla až po roce 1989.

Po únoru 1948 Josef Vaníček působil jako předseda národního výboru v obci Chlívce na Broumovsku. V té době se zároveň zapojil do protikomunistického odboje. Když Státní bezpečnost jeho činnost odhalila, pátrala po něm doslova všude.

Mamky bratr mi vyprávěl, že estébáci přišli k nám domů a prohledali všechno, včetně kočárku. Dívali se nám i do plenek, vzpomínala jeho dcera Marie Ryšavá.

Josefu Vaníčkovi se v té době podařilo utéct do Spolkové republiky Německo, odkud se v červenci 1950 vrátil jako agent americké zpravodajské služby CIC. Po návratu ho však StB brzy dopadla. Trestu nezůstaly ušetřeny ani dcery s manželkou.

Z tátovy košile zbyly jen cáry

„Mamka vzpomínala, že přišli k nám domů. Poručili jí, aby podojila krávy. Bandasky s mlékem naložili na auto, prasata na druhé a náš dům zapečetili. Mamce řekli, ať si jde, kam chce. Tak šla deset kilometrů se mnou a mou sestrou k rodičům do Rtyně v Podkrkonoší,“ popsala Marie Ryšavá, co se v jejich domě dělo po zatčení tatínka.

Sestry Anna (vlevo) a Marie Vaníčkovy. Foto: se souhlasem Paměť národa

Vazbu si Josef Vaníček odseděl na pražské Pankráci. „Poslali nám odtamtud domů jen nějaké jeho oblečení. Z košile zbyly jen cáry. Bylo vidět, jak ho mlátili. Z bot otrhali opatky,“ uvedla.

Státní soud v Praze odsoudil v červenci 1951 Josefa Vaníčka za velezradu a špionáž. Odpykávat si měl dvaadvacetiletý trest. Z Pankráce nastoupil do pracovního tábora Vojna na Příbramsku. Nezůstal tam ale dlouho. Rozhodl se totiž spolu se dvěma spoluvězni, Adolfem Bečvářem a Jiřím Jirouchem, k útěku. Cílem jejich cesty se mělo stát Západní Německo.

Po svobodě toužící uprchlé vězně ale Pohraniční stráž našla a Jiřího Jiroucha, který se zoufale schovával v potoce, zastřelila. Následoval další proces. Oba přeživší vězni dostali doživotní trest.

„Svým útěkem do nepřátelské ciziny dali jasně najevo své nepřátelské postoje k lidově demokratickému řádu u nás, proti němuž šli znovu na Západ bojovat. Byli ochotni a připraveni dát se tam plně do služeb ostatní zrádné emigrace a k vyzvědačským organizacím západních mocností,“ píše se v rozsudku.

Poslední pokus o útěk

Svůj trest si Josef Vaníček odpykával v Leopoldově. V roce 1957, rok před svou smrtí, hovořil naposledy se svými nejbližšími. Na společné setkání s manželkou Annou, osmiletou dcerou Marií a o rok mladší dcerou Annou tehdy dohlíželo pět bachařů.

„Vedle nás na každé straně stál jeden. Pro mě to byl tehdy šok,“ vyprávěla pro Paměť národa dcera Josefa Vaníčka Marie Ryšavá. Tatínka si z dětství nepamatovala jinak než z kriminálu.

Marie s maminkou se do Leopoldova měly společně vydat v létě 1958. V té době se však Josef Vaníček znovu rozhodl k útěku. I tentokrát s ním své štěstí zkusili dva spoluvězni, Adolf Petrovský a Jiří Nýčkalo. S Tatrou 111 se rozjeli proti hlavní bráně leopoldovské věznice.

Auto měli naložené pískem. Prvními třemi branami se jim podařilo projet. Čtvrtá se ale otevírala dovnitř, železo hrnuli před sebou, zůstali tam viset a chytili je.

Všechny tři muže pak čekaly dlouhé neútěšné dny samovazby. Na svátek svatého Václava, 28. září 1958, poslali bachaři Josefa Vaníčka vyklepat na chodník deku. Na dvoře se otec dvou dětí rozhodl naposledy zkusit štěstí. Zoufale se rozběhl směrem k plotu.

„Z první věže ho strážný dávkou ze samopalu zastřelil. Rozstřílel mu hlavu. Pak ho tam nechali ležet na place ostatním pro výstrahu,“ objasnila pamětnice okolnosti úmrtí svého otce, o nichž se dozvěděla až po více než třiceti letech. Rodině nebyl vydán úmrtní list. Na kusu papíru pouze stálo, že zemřel po pracovním úrazu.

Zastřelen

Český odbojář, publicista a spisovatel Alois Hlavatý se k smrti kamaráda Pepy Vaníčka vrátil v básni napsané po roce 1989. V závěrečné poznámce připomněl událost, které byl ve věznici svědkem:

„V Leopoldově dne 28. září 1958, na vycházkovém dvoře u samotek, vběhl do drátů politický vězeň Josef Vaníček. Byl strážnými ze dvou nejbližších věží zastřelen.“

Zástup trestaneckých šatů chodí v kole poblíž drátů. Svatého je Václava
Z okna věže strážný hledí, podzimní den tichý, šedý, z duše touhy vysává
Saje touhy po svobodě. Pohled vězně utkvěl v bodě, pták kde letěl dálavou
Oko klouže k drátům dole. Nemá nic než ruce holé, oblohy kus nad hlavou
Touha v šílenství se mění. Prchá z kola k oplocení, letí smrti do klína
Střelba ze dvou samopalů! Podťat klesá k zemi valu, v očích světlo zhasíná
Padl z touhy po svobodě, zlomen jak květ v bouřné vodě, svatého je Václava
Na přítele, jehož brvy rudý režim zbarvil krví, vzpomínka jen zůstává

Pamatuji si jméno vraha

Na Josefa Vaníčka vzpomínal i odbojář a politický vězeň Milo Komínek, který popisoval vlastní zkušenost s Leopoldovem v knize I pod oblohou je peklo. „Pepík byl odstřelen ze vzdálenosti několika metrů, přímo před mýma očima. Dívám se ještě jednou na kulometnou věž, abych si zapamatoval vraha. Ano, je to starý Fero Štípák.“

Života ve svobodě se nakonec nedočkal ani Adolf Petrovský. V roce 1959 byl odsouzen k trestu smrti. Jiřího Nýčkala z vězení později propustili a emigroval do Švýcarska.

Marie Ryšavá v roce 2023. Foto: se souhlasem Paměť národa

Marie Ryšavá žila dlouhé roky s jedinou informací: tatínek zemřel na následky pracovního úrazu. Pamětnice s maminkou a sestrou našly útočiště u prarodičů ve Rtyni v Podkrkonoší.

„Byly jsme rády, že máme kde být. Ale žily jsme tam, s odpuštěním, jako žebračky. Skutečně se u nás počítaly desetníky na chleba,“ vysvětlila. Kamarády Marie Ryšavá během školních let nikdy nenašla. „Ve Rtyni byly hnědouhelné doly. Spolužáci byli proti nám poměrně bohatí. Smáli se mi třeba kvůli oblečení. A já byla hodně citlivá,“ dodala.

Vysvobozením pro ni byla až Sametová revoluce. Důležitá pro ni byla Konfederace politických vězňů. Na začátku devadesátých let například pomáhala zakládat trutnovskou pobočku a poprvé našla skutečné přátele. „Tehdy jsem lidem začala skutečně důvěřovat. Seznámila jsem se s těmi, kteří mého otce znali. Právě oni mi pomohli získat veškeré informace o jeho osudu.“

Autoka Karolína Velšová-Šimáčková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.