KOMENTÁŘ. Článek Roberta Maleckého „Nejznámější severočeské ghetto v datech. Kupte byt v Mojžíři, určitě vyděláte…“  věcně popisuje situaci v ústeckém ghettu Mojžíř na základě statistických dat. Zabývá se obchodníky s chudobou i počtem a věkovou strukturou zde žijících lidí. Znát tato a další data je důležité pro nápravu věcí, pokud k ní zaslepení politici napříč stranami jednoho dne přikročí.

Rád bych článek Roberta Maleckého doplnil na základě svých dlouholetých zkušeností z ghett, jež jsem jako novinář hojně navštěvoval či v nich i krátkodobě bydlel, z rozhovorů s místními nájemníky, sociálními pracovníky, policisty, strážníky i politiky a úředníky, i z vlastního pozorování.

Pokusím se přiblížit aspoň některé důvody, proč lidé živoří v ghettech a jaké má kultura chudoby následky. Ani bez znalosti důvodů a situace těchto lidí se náprava nemůže povést.

V ghettech žije jen část Romů, neví se přesně kolik, protože data se nesbírají na základě etnicity. Odhady se pohybují kolem třetiny českých Romů, výjimečně i více. Ostatní Romové žijí stejně jako většina z nás.

Ve většině ghett žijí i chudí etničtí Češi, je jich tam však mnohem méně než Romů. Hovořím spíše o kultuře chudoby než o etnickém složení obyvatel, protože právě ta je spojuje. Zároveň je ale zřejmé, že mnohé instituce vyčleňují Romy ze společnosti a dopouštějí se vůči nim represí kvůli jejich etnicitě.

Jak vznikla ghetta

Po listopadu 1989 vnikala v ČR nová ghetta a menší enklávy na ten způsob. Privatizace s sebou přinesla zavření či reorganizaci mnohých továren a následně i propouštění dělníků. Dělo se tak především na severu Čech a Moravy a ve Slezsku. Asi nejhorší to bylo ve šluknovském výběžku a okolí.

Doposud zaměstnaní Romové přišli o práci jako první (sic!). Sehnat práci v první půli 90. let bylo v kraji takřka nemožné pro kohokoli, natož pro Romy.

Trvalo dost dlouho, než se situace začala lepšit alespoň pro etnické Čechy – Romy nechtěl nikdo zaměstnávat kvůli rostoucímu pocitu nadřazenosti nad nimi.

Romové z těchto krajů žili z brigád a sezonních prací, později i ze sociálních dávek. To nastartovalo dlouhodobou sérii stěhování Romů z místa na místo v rámci zmíněných krajů. Tato vnitřní migrace měla důvod právě ve hledání práce. K tomu se samozřejmě váže i potřeba někde bydlet.

Pracovní analýza vládní Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách z roku 2010 popisovala bytovou situaci Romů:

„… majitelé ze svých domů vystěhovávají Romy do náhradních bytů (obvykle horší kvality), anebo – při neexistenci či neprokazatelnosti nájemních smluv – i bez náhrady. Jindy obce samy pro dlužníky nájemného zřizují holobyty, v nichž je však nájemné mnohdy o dost vyšší než v ostatních bytech. A sehnat pronájem bytu či se dostat do podnájmu u soukromníků, je pro Romy takřka nemožné. V důsledku toho vznikaly a stále vznikají ghetta. V ČR je více než 310 takových vyloučených lokalit, žije v nich okolo 80 tisíc Romů a nižší, přesně nezjištěný počet sociálně slabých etnických Čechů.“

Namísto začleňování chudých do společnosti nastupují až pětisetkorunové pokuty za to, že si sedli na schody před domem nebo jich na chodníku stojí pospolu víc, než povoluje vyhláška.

Už tehdy existovali obchodníci s chudobou, ti ovšem tenkrát stáli stranou zájmu. Způsobů, jimiž se zbavovali nepohodlných nájemníků, bylo více: nájemní smlouvy pouze na jeden měsíc či na tři měsíce, vypínání elektřiny a topení, zavírání vody, ale i výhrůžky a násilí.

Příklady bydlení Romů

Hovořil jsem průběžně s více bezdomovci, včetně rodin s dětmi. Třeba v Ostravě jednu dobu taková rodina přežívala v bývalé garážní buňce, bez elektřiny, tepla a vody, myli se v nedalekém potoce.

Do garáže dali přes zimu rezavá kamna ze skládky a topili v nich vším, co našli, včetně starých pneumatik. Otec naštěstí sehnal brigádu od města na výkopech, takže pár měsíců nemuseli krást železo a další kovy a prodávat je ve sběrně, jak to dělali jejich bezdomovečtí sousedé z vedlejších garáží.

Sociálka rodinu tlačila, aby děti začaly chodit do školy. Rodina přitom neměla prostředky na alespoň přijatelné oblečení, na svačiny a školní obědy, ani na dopravu do školy. Proto jí sociální pracovnice zařídila vyplácení dávek – do ztráty bytu kvůli neschopnosti platit majitelem přehnaně zvýšený nájem otec pracoval.

V Karviné někdo zapálil dům, v němž žili Romové. Jednu starší paní operovali v nemocnici a potom ji převezli do místa bydliště. Do vyhořelého domu ji dát nemohli, tak ji saniťáci šoupli do nedalekého prázdného a nezařízeného pokoje s kuchyňským koutem.

Paní nemohla chodit, příbuzní žili daleko či se k ní moc neměli. Žil s ní jen synovec, který ovšem všechno utratil za drogy. Město ji chtělo vystěhovat, protože na tento byt neměla nárok. Nakonec se o ni postarala výborná karvinská sociální pracovnice. Nevím, jak by to dopadlo, nebýt toho, že právě tam byla schopná paní na sociálce.

Roudnice nad Labem v roce 2010 vystěhovala Romy z Masarykovy ulice, aby město mohlo tyto bytové domy nezvykle levně prodat soukromé firmě. Několik Romů radnice ubytovala ve městě, velkou část rozstrkala do ghett v okolních městech a další strčila do obecních holobytů.

Na pětičlenné rodině žijící v jednom pokoji majitel může vydělat i přes dvacet tisíc měsíčně, protože nepožaduje stanovené nájemné za pokoj, ale za osobu (třeba i pět tisíc na hlavu).

V rámci této kauzy, spojené s hrubým nátlakem na Romy, aby se vystěhovali, a s podezřením na korupci při prodeji domů, nesehnala ani jedna z romských rodin byt obvyklým způsobem, přestože se o to snažily.

Dalším odstrašujícím příkladem je případ starší paní z Orlové, vdovy, která se starala o vnuka postiženého mozkovou obrnou. Bydlela v domě, který patřil RPG Byty (firma Zdeňka Bakaly), ve zdravotně závadném bytě.

„Prý je to byt první třídy – komfort, přitom sem zatéká, v ložnici a v koupelně mám na zdi plíseň, v kuchyni kvůli vlhkosti neustále opadávají kachličky a navíc tu mám zavedenou jen studenou vodu,“ řekla mi ta paní.

Přes realitní kancelář získala byt v paneláku v jiné části Orlové. Přišla se na něj podívat, líbil se jí a s agenturou domluvila, že se tam s vnukem nastěhují. Před domem ji při stěhování čekali místní nájemníci.

Ti sepsali petici, že v domě nechtějí Romy a paní s vnukem odmítli vpustit do domu. Na policii jít nechtěla, doufala, že se to může časem změnit.

Ocitla se na ulici, protože v rámci přestěhování dala výpověď v bytě firmy RPG Byty. Tato firma jí nakonec ten samý byt znovu pronajala, v ten samý den, kdy se z něj vystěhovala. Zvýšila však o několik set korun nájem.

„Vychovala jsem pět dětí, šestnáct roků makala na šachtě, ani manžel ani já jsme nebyli nikdy trestáni, nikomu nic nedlužím, všechno zásadně platím včas, ale pořád se mnou někdo zachází jako s méněcenným člověkem,“ řekla k celé situaci, v níž se ocitla nikoli vlastním přičiněním. Další příklad třeba zde.

Proč Romové živoří

K živoření části Romů vede řada příčin: neuvěřitelná chudoba, neochota státu, krajů, měst a obcí jejich situaci řešit, chamtivost místních mafií, xenofobie, běžný i systémový rasismus. Jejich situaci nelze pochopit, neuvědomíme-li si, v jakých podmínkách zpravidla žijí.

Ti nejchudší lidé touží po tom, co nemají. Jejich prvořadým zájmem je zlepšení života celé rodiny: mít každý den večeři, peníze na svačiny a obědy pro děti do školy, místo tepláků si občas vzít hezké šaty, jít ke kadeřnici nebo do kina.

Namísto toho narážejí na opovržení a nepochopení velké části společnosti. Pod jejich okny pochodují zástupy a křičí: „Cikáni do plynu!“, „Upálit je zaživa!“ atd. A pak jim policista vtrhne do bytu a zakáže jim přibližovat se k oknu, aby ty „spořádané občany“, kteří je chtějí poslat do plynu, neprovokovali. Právě to se stalo, mj. ve Varnsdorfu a v Rumburku.

Chce-li někdo skutečně poznat, jak to chodí v ghettech, ať tam dva tři týdny zkusí žít jako místní lidé. Vši, štěnice a plíseň na zdích budou jeho nejmenší problém.

Vztah mnohých Čechů k Romům dobře vystihuje dialog dvou účastníků na jedné z protiromských demonstrací ve Varnsdorfu, spojených s pokusem o pogrom, které jsem monitoroval.

Jeden říká: „Ty paraziti nemakaj a žijou z našich peněz“. Druhý mu odpovídá: „Do práce bych žádnou takovou špínu nevzal ani náhodou.“ O druhých lidech – Romech, proti nimž protestovali společně s neonacisty, „měli jasno“. To je vůbec u nás taková móda: nic o věci nevědět a přesto na ni mít silný názor.

Represe namísto začleňování

Chudí Romové z ghett jsou novodobými otroky. Když někdo v médiích nadšeně vykládá, že žijeme v právním státě a že se u nás dodržují lidská a občanská práva, nezná život lidí z ghett. Znají ho majitelé domů a ubytoven, sociální pracovníci, strážníci, policisté, úředníci i starostové a další místní politici, ale namísto nápravy přicházejí opakovaně s represemi.

Namísto začleňování chudých do společnosti nastupují až pětisetkorunové pokuty za to, že si sedli na schody před domem nebo jich na chodníku stojí pospolu víc, než povoluje vyhláška – což byl mimo jiné případ Litvínova.

Přitom by stačilo postavit o sto metrů dál dětské hřiště s prolézačkami a pro dospělé tam umístit lavičky a venkovní popelníky. Romové by se tam automaticky přesunuli a ostatní by si nemuseli stěžovat na jejich hlučnost.

Takové městské vyhlášky, a že jich bylo dost, naštěstí průběžně rušil Ústavní soud, ale to vždy nějakou dobu trvá. Než se tak stalo, byli chudí Romové občany třetího řádu. A poté i nadále jen řádu druhého.

Vzpomeňme třeba na časté výpravy do bytů romských rodin. Sem nechodí „na kontrolu“ jen sociálka, ale i strážníci či policisté, někdy přijde kontrolovat své poddané i starosta, aby se blýskl před volbami. A s sebou berou i kameramana, nejlépe z místních médií, aby se o jejich statečnosti, s níž se bijí s těmi nejchudšími, dozvěděla veřejnost.

Otroci místní mafie

Tyto novodobé otroky vlastní mafiáni – říkám jim místní mafie, protože vzájemné, takřka rodinné sepětí je pro jejich činnost nutností. Jejími členy jsou – vždy jen někteří a jen někde – majitelé domů a ubytoven, z nichž někteří jsou i Romové, místní politici a úředníci, policisté, strážníci, podnikatelé.

Místní mafie vydělává následujícím způsobem: Majitelé domů a ubytoven nastaví drahé nájemné. Na pětičlenné rodině žijící v jednom pokoji majitel může vydělat i přes dvacet tisíc měsíčně, protože nepožaduje stanovené nájemné za pokoj, ale za osobu (třeba i pět tisíc na hlavu).

Zaplatí to stát prostřednictvím dávky na bydlení. A když ta nestačí, doplatí to zde ubytovaní lidé – pokud nesehnali práci – z dávky na živobytí. O to méně mají na jídlo, oblečení, na zálohy na energie a vodu.

Stávají se tak zcela závislí na ubytovatelích, které musejí ve všem všudy poslouchat, jinak skončí na ulici. Ptáte-li se, proč se nezmění zákony tak, aby se něco takového nemohlo dít, pak vězte, že na tom vydělávají i politici napříč stranami včetně SPD, která nejvíce kvůli vyplácení dávek pokřikuje.

Majitelé domů a ubytoven jsou často zároveň lichváři, vlastní místní herny, obchody, mají pod palcem prostituci – včetně nezletilých dívek – a především drogy. Leckteří Romové si chodí k lichváři půjčit, protože právě kvůli jeho předraženému nájmu jim chybějí prostředky na jídlo, vrátit mu přitom mají násobek zapůjčeného.

Část peněz prohrají u automatů v lichvářově herně, což také patří ke kultuře chudoby, zadlužují se v lichvářově obchodě. Na vrácení peněz nemají a vykupují se tím, že na pokyn mafiána udělají z dcery prostitutku či syna pošlou prodávat drogy, mimo jiné i stejným nešťastníkům, jako jsou oni sami.

A k tomu se pochopitelně váže i další kriminalita. Někteří strážníci a policisté hlídají, aby tento „byznys“ příliš nepřerostl zdi ghetta, případně zastrašují neposlušné. Někteří úředníci a politici to v lepším případě ignorují, v horším jsou těmi majiteli bytů sami či jsou jimi placení, aby proti novodobému otrokářství nic nepodnikali.

V případě potřeby přesunou Romy na jiné místo, samozřejmě bez jejich souhlasu. Například v Ostravě potřebovali před lety z lokality na Palackého dostat Romy, neboť místní podnikatel a komunální politik chtěl přes ulici otevřít soukromou školu.

Na druhé straně města se proto otevřely nové ubytovny a Romové z oněch domů museli odejít. Obdobně to probíhalo na mnoha místech, třeba v Litvínově. Tam město, nejspíš po domluvě s bytovým družstvem patřícím některým místním politikům, ubytovávalo místní Romy, kteří si zažádali o byt, pouze v ghettu na sídlišti Janov.

K tomu všemu si Romové půjčují i od různých firem a čelí kvůli tomu exekucím. A když už náhodou dostanou oficiální cestou práci, exekutor jim toho z výplaty příliš nenechá. Tomu se u nás říká motivace. Chce-li někdo skutečně poznat, jak to chodí v ghettech, ať tam dva tři týdny zkusí žít jako místní lidé. Vši, štěnice a plíseň na zdích budou jeho nejmenší problém.

A bude hůř

Celá tato problematika je součástí změny, k níž už asi dvacet let dochází v zemích našeho kulturního okruhu.

Jádro posunu politiky ke krajní pravici a později i ke krajní levici spočívá i v tom, že (údajná) většina už nechce brát žádné ohledy na společenské a názorové menšiny a chce rozhodovat pouze s ohledem na své vlastní potřeby. A to v liberální demokracii nejde.

Od nástupu internetu se extremistické názory relativně rychle přelily z okraje společnosti do jejího centra a staly se součástí běžného diskursu. Rasismus jako by náhle už nebyl trestným činem, ale jedním z legitimních názorů. A z toho plyne i neopadávající nechuť a lhostejnost velké části společnosti k lidem z ghett.