Psychologický průvodce čekáním na katastrofu. Jak zůstat pozitivní i ve chvíli, kdy již nelze nic dělat

Napsal/a Robert Malecký 17. září 2020

GLOSA. Premiér Andrej Babiš projevil neskromné přání, aby se lidé v Česku přestali strašit koronavirem. Proti tomu stojí tvrdá fakta, která prakticky říkají, že příštích několik týdnů bude těžkých – a že s tím nemůžeme moc dělat. Přání premiéra je ovšem slušné vyslyšet (je to přece jen člověk s rovnou páteří, nelže, nekrade a málo pije) a být tak nějak pozitivně konstruktivní. V takové chvíli sahá rozumný člověk i po pomoci psychologické, kterou nabízíme.

„Při psaní tohoto článku jsem si uvědomil, jak je moje duše ještě rozjitřená a jak je pro člověka těžké mezi vlastními afekty najít alespoň poněkud vyrovnané a relativně klidné stanovisko,“ píše slavný švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung v úvodu svého článku Po katastrofě. V něm se v roce 1945 zamýšlel nad vinou německého národa za hrůzy, které přinesla druhá světová válka.

Není naším cílem porovnávat neporovnatelné, tedy roubovat situaci, v níž Jung svůj esej psal, na naši dnešní realitu. Nabízí ovšem několik postřehů, které se nám mohou hodit.

I my se při psaní tohoto textu potýkáme s vlastní rozjitřenou duší a snažíme se udržet klidný tok myšlenek. Jak ale bylo řečeno: snažíme se vyhovět, být pozitivní a čas, kdy již nelze mnoho dělat, aspoň využít k duševní hygieně. Na všechno ostatní je tu lexaurin.

Čo je to také exponenciálný?

Co nás čeká a proč mluvit hned o katastrofě?

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch ve středu ve sněmovně přiznal, že počet nakažených koronavirem bude narůstat, aktuální reprodukční číslo má hodnotu 1,59. Ministr vnitra Jan Hamáček pak dodal, že nárůst počtu nemocných začíná být exponenciální a na konci září můžeme mít až 8 tisíc nakažených denně.

Na Vysoké škole života se rozdíl mezi lineárním a exponenciálním šířením neučí. Kdyby se učil, věděli by i její absolventi, že situace je zlá. To je jedna věc.

Ta druhá je ještě zábavnější: co proti tomu můžeme dělat? Nic. Přesněji řečeno nic, co bychom nedělali už teď. Nebo ještě jinak: cokoli uděláme dnes a dál, projeví se nejdřív za několik týdnů. Nynější nárůst je důsledkem (ne)opatření, která se (ne)udělala někdy kolem 20. srpna. Ano, to byla ta chvíle, kdy ministr navrhoval přísnější nošení roušek, ale Babiš byl proti. Lidé už jsou z roušek unavení, řekl premiér, Vojtěch zašoupal nohama a bylo. Babiš sice za důsledky slíbil převzít odpovědnost, to ale nejspíš znamená, že ji vloží do holdingu, se kterým nemá nic společného. Nebo tak něco.

Ty dva tři týdny (a možná víc) opravdu nebudou veselé. Budou lítat šílená čísla (počet nově nakažených ve středu poprvé překročil 2000 za den). Je tu vysoké riziko zahlcení nemocnic, chytrá karanténa nejspíš zkolabuje a zkolabuje i ta ne-chytrá, tedy klasické trasování. Budeme si muset zvyknout na počty zemřelých, jaké tu ještě nebyly.

Ale je v tom i bod naděje, že se křivky dříve či později začnou kulatit. Až na pár mašíblů, o kterých bychom rádi napsali, že jsou to trollové, ale oni budou spíš jen hlupci, budou fungovat ona základní pravidla – sociální distancing, dezinfekce, roušky, plánování zbytečných pochůzek, home-office, mytí rukou.

Když premiér říká „nestrašte se“, má na mysli „nestrašte mě“. Podle zpráv z jeho okolí je vyjukaný především on sám. Ať už z obav o své zdraví nebo o osud nejlepšího projektu, jaký kdy vymyslel, dříve známého pod názvem Vláda České republiky. To je také důvod, proč se Babiš uchyluje ke zjevným lžím.

„Dám vám pozitivní zprávy, které česká média, potažmo ČT nevysílá. První zprávou je, že včera na COVID-19 nikdo nezemřel,“ řekl Babiš v neděli ve svých Čaulidech. Nebyla to pravda. A nebyla to dokonce pravda už v okamžiku, kdy Babiš tato slova vypouštěl. V neděli večer už byl známý jeden případ úmrtí, postupně toto číslo vystoupalo na šest.

„Tolik, co my testujeme, nikdo netestuje,” hlásá do světa Babiš. Je to naopak. V přepočtu na počet obyvatel je v Evropě jen šest zemí, které testují méně.

A tak dále.

Naděje… tu je

Co na to Jung a jeho teorie stínu? „V důsledku nevědomosti o druhé stránce vzniká velká vnitřní nejistota: člověk dobře neví, kdo je, někde se cítí méněcenný, ale nechce vědět kde, a touto novou méněcenností zvětšuje méněcennost už existující. Z této vnitřní nejistoty vyplývá prestižní psychologie hysterika, ,dělání dojmu‘, předvádění a vnucování zásluh, nikdy neutuchající touha po uznání, obdivu, souhlasu, oblíbenosti. Z této vnitřní nejistoty vyplývá rovněž vychloubačnost, domýšlivost, arogance, drzost a netaktnost.“

V naší situaci nuceného nicnedělání máme jednu jistotu. Pokud budeme trpěliví, určitě se to otočí. Snad se do té doby stát a zdravotnictví nezhroutí. Naše úvaha má ovšem i přiznanou slabinu: Je totiž možné, že se Babiš a spol. sami natolik vystraší, že do veřejného prostoru znovu vrhnou baterii dalších a dalších opatření a restrikcí, vedených snahou epidemii zkrotit hned, teď a tady. Žádná taková samozřejmě neexistují, odezdikezdismus nefunguje. Opatření nebudou mít kýžený okamžitý efekt, protože je na ně pozdě. Ale když se nedostaví efekt, začnou se druhý den vymýšlet jiná a tak dál, až do úplného vyčerpání.

Pro nás je v tom jediná zpráva: Buďme na ně hodní, může je to napadnout kdykoli. Nestrašme je, mají svých starostí dost. Ale zase se nenechme obelhávat.

„Zastíráním pravdy se žádná hysterie nevyléčí, a to ani hysterie jednotlivce, ani hysterie národa. Můžeme však o celém národě říci, že je hysterický? Můžeme i nemůžeme tak učinit ve stejné míře jako v případě jednotlivce. Ani nejpomatenější člověk není pomatený totálně,“ píše Jung.

Dodává ovšem, že nemálo funkcí je u takto postiženého člověka/národa ještě v normálním stavu: „Může mít dokonce období, ve kterých je docela normální. O co víc to tedy platí v případě hysterie, kde vlastně existuje jen zveličování a přehánění na straně jedné a oslabení až přechodné ochromení na straně druhé. Hysterik je i přes svůj psychopatický stav téměř normální. Lze rovněž očekávat, že mnohé části psychického těla národa jsou naprosto normální, i když celkový výsledek nemůžeme označit jinak než jako hysterický.“

Čili nějaká naděje tu je. A na všechno ostatní je tu, jak řečeno, lexaurin.