PROFIL. Během prvních pár dnů v úřadě britského premiéra stačil manchesterský exstarosta Andy Burnham (56) zrušit daň z přidané hodnoty na elektřinu, stanovit maximální cenu autobusových jízdenek v městské dopravě (2 libry), snížil místní poplatky hospodám a začal stěhovat úřad ministerského předsedy do Manchesteru. Hodný kluk, který chce Britům vrátit optimismus a dobrou náladu.

Řečeno ostrovní politickou hantýrkou, Burnham „dal na zadní vařič” své premiérské kuchyně všechny ty mezinárodní krize, válku v Ukrajině, speciální vztahy s Washingtonem, závazky vůči Severoatlantické alianci nebo soužití s Evropskou unií.

Neobyčejnost Burnhamova prvního týdne stejně jako jeho cestu k premiérskému úřadu, lze stěží pochopit bez pohledu do ledví ostrovní státní správy a samosprávy.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Peníze téměř nikdy a na nic

Při pohledu zvenčí má Británie zcela jistě pověst dobře spravované země hovící si v jisté dávce své konzervativnosti a výlučnosti.

Obejde se bez institucionální korupce (v žebříčku Transparency International je na 20. místě), může se spolehnout na vymahatelnost zákona a nezávislou justici, která se řídí výlučně presumpcí neviny a principem spravedlnosti.

Místní samospráva (především v Anglii a ve Walesu) nemá prakticky žádné pravomoci vybírat daně, a tedy ani financovat či rozhodovat o regionálních projektech.

Pod povrchem administrativního poklidu skrývá se však jedna z nejvíce centralizovaných administrativ v Evropě. Snad jde o dědictví kdysi půlmiliardového impéria. Ponechalo totiž státní úředníky v roli správců a anglické regiony tak trochu v roli kolonií závislých na rozhodnutích přicházejících z Londýna.

Přičte-li se k tomu také mimořádná koncentrace půdy ještě stále v rukou ostrovní aristokracie a venkovské šlechty vzniká sklerotický stav, s kterým si vlastně generace politiků nevědí rady.

Místní samospráva (především v Anglii a ve Walesu) nemá prakticky žádné pravomoci vybírat daně, a tedy ani financovat či rozhodovat o regionálních projektech.

Rozpočty pro jednotlivá hrabství a jejich obvody přicházejí předepsané z centra. O investicích nad jejich rámec rozhoduje Whitehall (ministerstvo financí) ve výběrových řízeních. Se čtyřprocentním schodkem státního rozpočtu (130 miliard liber ve finančním roce 2025/26) nejsou peníze téměř nikdy a na nic.

Navíc velké projekty plánované a řízené centrální vládou jako bylo vysokorychlostní železniční spojení z Londýna na sever země (High Speed 2), silniční obchvat a tunel kolem Stonehenge nebo návrat tramvajové dopravy do Leedsu skončily fiaskem.

To vše jsou důvody, proč chce Burnham přenést těžiště politické moci z Londýna do regionů a na statutární města.

Mesiáš z azylu politické periferie

Od vstupu do politiky a Dolní sněmovny v roce 2001 nechyběly Burnhamovy ambice. Ve svých 36 letech se za vlády Tonyho Blaira stal náměstkem ministra zdravotnictví, v kabinetu Gordona Browna povýšil na náměstka ministra financí a pak se v rychlém sledu vystřídal v rolích ministra zdravotnictví a ministra kultury.

Starosta Velkého Manchesteru měl najednou v zádech politickou stranu, které hrozilo propadliště voličského nezájmu a zapomnění. A která byla ochotna vše vsadit na mesiáše z politické periferie.

Po volebních porážkách labouristů v letech 2010 a 2015 kandidoval na lídra opozice – v obou případech prohrál s kandidáty, kteří od něj politicky stáli o úkrok či dva nalevo (Ed Miliband v roce 2010, Jeremy Corbyn v roce 2015). O dva roky později opustil velkou politiku, kandidoval na tehdy nově zřízenou pozici starosty Manchesteru, volby vyhrál a devět let čekal v závětří na svou třetí šanci.

Přišla letos na jaře, kdy se Andy Burnham vyskytl v průsečíku politických vektorů, které mu zajistily úspěch: mimořádná nepopularita premiéra Keira Starmera, na ni navazující prohry v doplňujících volbách a drtivá porážka v květnových místních volbách.

Starosta Velkého Manchesteru měl najednou v zádech politickou stranu, které hrozilo propadliště voličského nezájmu a zapomnění. A která byla ochotna vše vsadit na mesiáše z politické periferie.

Návraty na výsluní přitom nejsou v moderní britské politice (snad s výjimkou Winstona Churchilla) příliš obvyklé. Nemalá část polarizovaných britských voličů ale může Andy Burnhama považovat za spojence ve vzpouře proti zavedeným pořádkům a politickému establishmentu tolik v Británii spojovaného právě s Londýnem.

Konec konců výběr posledních deseti či jedenácti premiérů se soustředil na geograficky úzký koridor Londýna. Hned tři z posledních osmi premiérů, Blair, Johnson a Starmer (a také vůdce opozice Jeremy Corbyn) pocházeli dokonce z jedné čtvrti Islingtonu, noblesního rezidenčního území londýnských intelektuálů. John Major vyrůstal v londýnském Brixtonu, David Cameron se stěhoval do Downing Street z tehdy módní čtvrti Notting Hill, Liz Trussová z Greenwiche.

Mimochodem posledním britským premiérem, který se tak prominentně identifikoval s anglickým severem, byl Harold Wilson (u moci v letech 1964–1970 a pak znovu 1974–1976).

Země se tedy vezla na vlně relativního hospodářského růst (2,2 % ročně), nízké nezaměstnanosti a mladistvého optimismu dospívající válečné a poválečné generace. Hitparádám vévodila alba Beatles a Rolling Stones, swingující Londýn byl centrem světové módy, pop artu a generační proměny.

A Wilsonova vláda byla snad nejprogresivnější za posledních 100 let. Zrušila v jednom volebním období v Británii trest smrti, trestný čin homosexuality, zlegalizovala interrupce a usnadnila rozvody.

Komentáře? Směs skepse a zvědavosti

Britští komentátoři mezitím přijali Burnhamův nástup do funkce se směsí skepse a zvědavosti. Simon Jenkins v Guardianu připomíná, že snaha zredukovat centrální moc je v Británii vlastní každému politikovi usilujícímu o premiérský úřad. Vypaří se však, jakmile ho získají.

Premiérský úřad v Manchesteru může být jen gestem. Ale jde o gesto správným směrem.

„Všechny sliby decentralizovat Británii zůstávají plané. Za každého premiéra počínaje Margaret Thatcherovou se kontrola místních daní, školství, bytové výstavby a plánování jen a jen zvyšovala. Spojené království je fiskálně nejcentralizovanější zemí v G7 – dvakrát více než další v řadě, Itálie. Německo, Španělsko a skandinávské země dovolují místním úřadům stanovovat vlastní daně a řídit místní služby.”

Timesy polemizují s Burnhamovým přesvědčením, že samotná decentralizace státní správy zajistí hospodářský růst. „Udělat z ní prioritu je spíš konstituční projekt, než způsob, jak restartovat ekonomiku. Navíc protože Severní Irsko, Skotsko a Wales už své přenesené pravomoce mají, další decentralizace je vlastně strategií platnou pouze pro Anglii.”

Redakční komentář Independentu vítá částečný přesun premiérského úřadu z Londýna do Manchesteru, jakkoliv ho kritici označují za pouhý trik.

„Státní správa bude schopná rekrutovat z širší zásobárny talentů – včetně těch, kteří si nemohou dovolit či nechtějí se stěhovat do Londýna. Především to ale vládní mašinérii vyšle signál, že části země mimo Londýn mají vysoký status. A lidé mimo Londýn budou v jedněch z nejvyšších vládních funkcí,” soudí Independent a dodává: „Premiérský úřad v Manchesteru může být jen gestem. Ale jde o gesto správným směrem.”