Povodně, Ostrava, září 2024. Foto: Profimedia

Petr Pithart: Povodně, paměť vody a mizející paměť lidí

Napsal/a Petr Pithart 20. září 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

Likvidace sedláckého stavu a následné rozorávání mezí a scelování polí byl ten největší hřích minulého režimu. Proto se bude nejobtížněji, nejpomaleji napravovat. Místo políček a mezí máme stohektarové lány mamutími stroji udusané tak, že voda po nich stéká jako po splavu…

Bylo nebylo (volně, podle spisovatele Ludvíka Vaculíka), šel kdysi táta se synem obhlížet své polnosti. I ptá se syn otce: a tatínku, proč je tady pod lesem pořád ten dlouhý rygol (my bychom možná řekli strouha, rýha, kanálek…)?

A táta říká synovi: já ti nevím, ale můj děda vždycky říkával, že jeho děda jej vždycky nabádal: opovaž se to tady někdy zaorat! Ale děda si už nepamatoval, proč se to nesmí. Pamatuj si to synu, nikdy to nezaorej…

Esence úředního idiotství

Tomu říkám moudrost usedlých českých sedláků. Moderní farmáři už ji nemají. Rygol je už dávno zaoraný… Tomu dnes říkají sociologové „povodňová paměť“ a umí ji prý spočítat.

Dnes už je zoufale krátká – dvacet let. Po dvaceti letech už mladá generace vůbec neví, že tady šla někdy velká voda! Podle té staré paměti lidé kdysi věděli, kde se může stavět, a kde se stavět nemá. Snad jen pojišťovny si tohle dobře hlídají a vědí: tohle vám na velkou vodu nepojistíme…

Řešením by možná bylo rozvěsit na chodbách obecních a městských úřadů fotografie a kopie starých obrazů, později fotografií, místních povodní, na které si už nepamatujeme. To by byl jistý způsob léčení tající paměti.

Viděl jsem v televizi před dvaadvaceti lety, po té předposlední velké vodě, která zasáhla i Prahu, debatu dvou náměstků ministrů. Pravil jeden z nich s úlevou: tak to máme za sebou, tu tisíciletou vodu, budeme mít teď na tisíc let pokoj… Esence idiotství nejvyšších státních úředníků.

Máme teď pokoj? Máme, možná na rok. Navíc po vodě ještě pořád není všude. Opatrně formujeme první závěry, ale jedno je jisté: poučili jsme se, tedy všechny struktury státu i občanské společnosti (kam patří prvořadě místní hasičské sbory).

Od meteorologů až po hrázné – pochopili jsme, kupříkladu, co je to „rozvolňování povodňových vln“…. Přesto jsou škody obrovské a vyhádaný zákon o státním rozpočtu může ministr Stanjura zmačkat a hodit do koše.

Stát nejsou jen hádky politiků

Dojímavé obrazy ze záchranných prací začnou teď kazit zprávy o tom, kde došlo k chybám, kde lidé, orgány, selhaly. Troufnu si ale tvrdit, že dobré zprávy budou tentokráte převažovat. I když je správné se ptát: proč se nepostavil ten a ten polder, ta a ta hráz, vždyť peníze na ně byly přiklepnuté, ale chyběla  povolení…

Bude se mocně, nemilosrdně bourat, ale i stavět v malém i velkém měřítku. Zase jsme o něco moudřejší, zkušenější. Vůbec, ta povodeň předělala svým drsným způsobem pořadí toho, co je skutečně vzácné a co můžeme oželet.

Ale co je také zásadní: poněkud už letargická, nespokojená společnost, kterou neprobudily ani blížící se krajské a senátní volby, ožila: on ten stát nejsou jen hádky politiků! Je to docela důmyslně nastavený stroj institucí a lidí nejen na dobré počasí – tehdy o něm skoro nevíme.

A hejtmani a starostové? Byli a jsou to vesměs lidé na svých místech. Víme dnes lépe, koho v pátek a v sobotu zvolit a koho ne. To je přece také jedna dobrá zpráva mezi tolika špatnými. On ten stát je asi přece jenom náš…

A kdo také obstál na výbornou? Veřejnoprávní televize, ČT 24, její zpravodajská páteř! Reportéři a reportérky byli všude, kdy měli být a byli věcní, uměření, empatičtí.

Nedokázali jsme se dosud slovy dohodnout, co je to ta „veřejnoprávnost“, ale i bez všeobecně přijatelné definice dnes určitě víme, co to je. Je to to, co v minulých dnech informovalo, radilo, varovalo. Je to status quo (s výjimkou stále problematického způsobu voleb do Rady ČT).

Osvědčila se a nedopusťme, aby se politici pokoušeli jakkoli statut veřejnoprávních médií změnit! Ovšem, potřebovala by naléhavě víc peněz, navýšení televizního (a rozhlasového) poplatku je zcela na místě.

Paměť vody, paměť lidí

My lidé na stráních a na kopcích jsme byli především skrze televizi zatažení do dějů podél řek a měli bychom zakoušet autentický soucit a solidaritu tím jediným věrohodným způsobem: posíláním pomoci tam, kde jí bude potřeba. Každý dobře víme, jak to prakticky udělat.

A ještě jedna – i když nevítaná – kuriozita: velká voda zase spojila dva roztržené kusy Slezska: český a polský. Na nás tenkrát za Marie Terezie po válkách o dědictví rakouské (1740–1748) zbyla menší část, Vévodství slezské. V plánech na zemské zřízení jsme se Slezskem po roce 1989 původně počítali jako se třetí zemí.

Naši Slezané nyní utrpěli snad nejvíc a bojovali s vodou nejstatečněji. Opět. Dovolím si proto skončit tam, kde jsem začal: nedopusťme, abychom tak rychle zapomínali na to, co bylo.

Aby „paměť vody“, která vždycky bezpečně ví, kam se vylít, nebyla o tolik delší než „paměť lidí“, nás, kteří tak rychle zapomínáme, kde, jak a z čeho stavět domy, hráze, poldry a přehrady u našich potůčků, říček a řek.


Autor je spolupracovník HlídacíPes.org, právník a bývalý politik. V letech 1990 až 1992 byl předsedou české vlády v rámci federace, poté dvojnásobným předsedou a dlouholetým místopředsedou Senátu Parlamentu České republiky.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)