Viktorie je mladá žena z Ukrajiny, původně učitelka, matka dvanáctiletého chlapce, která měla ještě před měsícem úplně normální život. Se svou rodinou žila v Buči, městečku velkém asi jako Třebíč, které leží těsně za severní hranicí Kyjeva. Dnes žije stovky kilometrů od zničeného domova a stará se i o dceru své nezvěstné kamarádky. O rodičích dívky nemá žádné zprávy.

Ve čtvrtek 24. února ráno probudil Viktorii telefon. Volal jí dědeček, který žije v Charkovské oblasti. Naší vesnicí projely ruské tanky, řekl jen. „Upřímně řečeno, nevěřila jsem tomu. Zapnula jsem internet a televizi a s hrůzou jsem zjistila, že je to pravda,“ vzpomíná Viktorie na události staré rovný měsíc.

Její dům stojí necelé dva kilometry od vojenského letiště Hostomel, kde se před invazí nacházelo i známé obří nákladní letadlo AN-225 Mrija, později zničené ruskou armádou.

„Bylo nám hned jasné, že to nebude v pohodě. Ale nečekali jsme, že to bude tak rychlé. Už ten den kolem jedenácté dopoledne jsem z okna viděla vrtulníky, napočítali jsme jich 34. A rozpoutalo se peklo,“ vypráví Viktorie pro HlídacíPes.org.

Zastřelili sousedy, dobrovolníky i opraváře

Od soboty 26. února už bylo město obsazeno Rusy. „V neděli 27. února byl sto metrů od nás u pravoslavného kostela postaven ruský vojenský stanový tábor. My jsme prakticky hned od čtvrtka 24. února bydleli ve sklepě jednoho ze sousedních domů. Celkem nás tam bylo asi 25 lidí, včetně sedmi dětí a dvou dospívajících. Nejdřív vypadl proud, pak voda, později plyn. Vařili jsme jídlo pro všechny, krmili nejprve děti, pak dospělé. Vodu jsme měli jen ze studny,“ vzpomíná mladá žena.

Život v krytu v Buči po ruské invazi

Ven se příliš chodit nedalo. Děti ze sklepa prakticky nevyšly, dospělí jen mezi devátou a jedenáctou dopoledne; to byla relativně nejbezpečnější doba, kterou využívali k vaření na ohni před domem. Viktorie navíc vždy zaběhla ke zraněnému kamarádovi a nosila mu léky. Bezpečné to ale nebylo.

„Můj soused byl zastřelen, když vycházel z domu, moje kamarádka byla zastřelena, když venčila psa poblíž domu, dobrovolníci byli zastřeleni třetí den, když nám do sousedství nosili chleba. Dva dělníci byli také zastřeleni, když se snažili zapojit naše osvětlení,“ vypočítává.

„Čím déle to trvalo, tím to bylo těžší a děsivější. Byla noc, kdy se všichni loučili. Neustálé ostřelování z minometů, úplné krupobití, protivzdušná obrana fungovala, prostě jsme byli bombardováni všude kolem,“ dodává.

Kdyby mě zabili, vychovejte dceru

Bylo to 10. března, kdy se Viktorie rozhodla opustit město. O několik dní dříve přišel k její skupině ruský voják se zprávou o tom, že bude vyhlášen zelený koridor a možnost evakuace. Dva dny před evakuací ale ruští vojáci obcházeli auta místních a nožem propichovali pneumatiky. Viktorii a několika dalším se přesto podařilo z města odjet. Těsně před cestou ale dostala nečekaný úkol.

Město Buča po ruské invazi

„Vyvedli jsme děti ven. Když nastupovaly do auta, přistoupila ke mně Ksenia, matka jedné z holčiček a požádala mě, abych její dítě odvezla pryč, že ona tady musí zůstat a najít svého slabozrakého manžela a tchyni. Poprosila mě, že kdyby ji zabili a já měla dost sil, abych její dceru vychovala,“ líčí Viktorie.

Před válkou znala Viktorie Ksenii jen od vidění, byla prodavačkou v obchodě poblíž jejího domu. Jen párkrát spolu prohodily pár vět. „V ten čtvrtek šla s dcerou k zubaři a už se nestačily vrátit domů, jejich rodina bydlela v Irpini. Všude se střílelo, schovaly se proto u nás ve sklepě,“ popisuje Viktorie. Obchod, ve kterém Ksenia pracovala, byl hned během prvních dnů zasažen minometem, později ho, jak tvrdí, vyrabovali Rusové.

Rozstřílená auta s nápisem „děti“

Zatímco Ksenia v Buči skutečně zůstala, její dvanáctiletá dcera Alexandra se vydala s Viktorií, jejím synem a dalšími autem pryč z města. Rozhodli se hledat útočiště u jednoho z přátel Viktorie, který žije 700 kilometrů daleko od Buči. První úsek cesty byl jako vystřižený z hororu.

„Třicet kilometrů jsme jeli déle než pět hodin. Museli jsme přes tři ruská kontrolní stanoviště, na jednom z nich bylo naše auto důkladně prohledáno. Podél cesty rozstřílená auta s nápisy „děti“ a červeným křížem na čelním skle, mrtví civilisté na kraji silnice,“ popisuje Viktorie hrůznou cestu.

Před válkou chodila Viktorie ve volném čase pomáhat jako dobrovolník na dětskou onkohematologii v Kyjevě. Foto: HlídacíPes.org

Nakonec se jim podařilo dorazit do bezpečí. Co je ale s rodiči Alexandry, v tuto chvíli nikdo netuší. „Ksenia se ozvala po pár dnech, že stále hledá svého manžela. Od té doby o ní nic nevíme,“ přiznává Viktorie. Podařilo se kontaktovat sestru Ksenie, tetu Alexandry, která je stále v Buči. I ta nyní Ksenii a jejího zrakově postiženého manžela hledá.

Mezitím se začaly objevovat informace o tom, že někteří Ukrajinci z hostomelské oblasti byli odvezeni proti své vůli do Běloruska. Mají se nacházet v sanatoriích v oblasti Gomelu. Údajně se jedná o několik desítek lidí.

„Dne 19. března bylo oznámeno, že lidé z Hostomelu byli odvezeni do Gomelu. V úterý 22. března jsme obdrželi informaci, že mezi nimi mají být i rodiče Alexandry. Ale ukrajinská strana to popírá, tvrdí, že se nacházejí na okupovaném území v Buči. Takže nevíme,“ říká  bezradně Viktorie.

Narozeniny bez rodičů

Alexandra oslavila 18. března v provizorních podmínkách v zatím neválčící části Ukrajiny a bez  rodičů své dvanácté narozeniny. „Je to statečná holka. Cestou se třásla, hlavně na prvním ruském kontrolním stanovišti. Teď se na tu situaci drží velmi dobře. Koupili jsme jí k narozeninám dárek a dort, byla nadšená. Ale nedej bože, aby slavila i další narozeniny s cizími lidmi bez příbuzných,“ říká Viktorie.

Stejně jako všichni, i ona doufá, že válka brzy skončí. „Ještě měsíc nebo dva vydržíme,“ věří. Ze země ale odjet zatím nechce: „Nemyslela jsem si, a před válkou jsem si ani neuvědomovala, že Ukrajinu tak miluji. Jsme mírumilovná země, která nikoho nenapadla, jsme doma, chráníme své rodiny a svůj domov. Jsem připravena odejít pouze v případě, pokud to na Ukrajině bude úplně špatné a nebude možné nalézt žádné bezpečí. A to ještě pouze kvůli dětem.“