Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ilustrační foto. Následky ruského ostřelování Kyjeva. Foto: Profimedia
,

Odvezte mou dceru a kdyby mě zabili, vychovejte ji, prosila Ukrajinka. Teď je nezvěstná

Viktorie je mladá žena z Ukrajiny, původně učitelka, matka dvanáctiletého chlapce, která měla ještě před měsícem úplně normální život. Se svou rodinou žila v Buči, městečku velkém asi jako Třebíč, které leží těsně za severní hranicí Kyjeva. Dnes žije stovky kilometrů od zničeného domova a stará se i o dceru své nezvěstné kamarádky. O rodičích dívky nemá žádné zprávy.

Ve čtvrtek 24. února ráno probudil Viktorii telefon. Volal jí dědeček, který žije v Charkovské oblasti. Naší vesnicí projely ruské tanky, řekl jen. „Upřímně řečeno, nevěřila jsem tomu. Zapnula jsem internet a televizi a s hrůzou jsem zjistila, že je to pravda,“ vzpomíná Viktorie na události staré rovný měsíc.

Její dům stojí necelé dva kilometry od vojenského letiště Hostomel, kde se před invazí nacházelo i známé obří nákladní letadlo AN-225 Mrija, později zničené ruskou armádou.

„Bylo nám hned jasné, že to nebude v pohodě. Ale nečekali jsme, že to bude tak rychlé. Už ten den kolem jedenácté dopoledne jsem z okna viděla vrtulníky, napočítali jsme jich 34. A rozpoutalo se peklo,“ vypráví Viktorie pro HlídacíPes.org.

Zastřelili sousedy, dobrovolníky i opraváře

Od soboty 26. února už bylo město obsazeno Rusy. „V neděli 27. února byl sto metrů od nás u pravoslavného kostela postaven ruský vojenský stanový tábor. My jsme prakticky hned od čtvrtka 24. února bydleli ve sklepě jednoho ze sousedních domů. Celkem nás tam bylo asi 25 lidí, včetně sedmi dětí a dvou dospívajících. Nejdřív vypadl proud, pak voda, později plyn. Vařili jsme jídlo pro všechny, krmili nejprve děti, pak dospělé. Vodu jsme měli jen ze studny,“ vzpomíná mladá žena.

Život v krytu v Buči po ruské invazi

Ven se příliš chodit nedalo. Děti ze sklepa prakticky nevyšly, dospělí jen mezi devátou a jedenáctou dopoledne; to byla relativně nejbezpečnější doba, kterou využívali k vaření na ohni před domem. Viktorie navíc vždy zaběhla ke zraněnému kamarádovi a nosila mu léky. Bezpečné to ale nebylo.

„Můj soused byl zastřelen, když vycházel z domu, moje kamarádka byla zastřelena, když venčila psa poblíž domu, dobrovolníci byli zastřeleni třetí den, když nám do sousedství nosili chleba. Dva dělníci byli také zastřeleni, když se snažili zapojit naše osvětlení,“ vypočítává.

„Čím déle to trvalo, tím to bylo těžší a děsivější. Byla noc, kdy se všichni loučili. Neustálé ostřelování z minometů, úplné krupobití, protivzdušná obrana fungovala, prostě jsme byli bombardováni všude kolem,“ dodává.

Kdyby mě zabili, vychovejte dceru

Bylo to 10. března, kdy se Viktorie rozhodla opustit město. O několik dní dříve přišel k její skupině ruský voják se zprávou o tom, že bude vyhlášen zelený koridor a možnost evakuace. Dva dny před evakuací ale ruští vojáci obcházeli auta místních a nožem propichovali pneumatiky. Viktorii a několika dalším se přesto podařilo z města odjet. Těsně před cestou ale dostala nečekaný úkol.

Město Buča po ruské invazi

„Vyvedli jsme děti ven. Když nastupovaly do auta, přistoupila ke mně Ksenia, matka jedné z holčiček a požádala mě, abych její dítě odvezla pryč, že ona tady musí zůstat a najít svého slabozrakého manžela a tchyni. Poprosila mě, že kdyby ji zabili a já měla dost sil, abych její dceru vychovala,“ líčí Viktorie.

Před válkou znala Viktorie Ksenii jen od vidění, byla prodavačkou v obchodě poblíž jejího domu. Jen párkrát spolu prohodily pár vět. „V ten čtvrtek šla s dcerou k zubaři a už se nestačily vrátit domů, jejich rodina bydlela v Irpini. Všude se střílelo, schovaly se proto u nás ve sklepě,“ popisuje Viktorie. Obchod, ve kterém Ksenia pracovala, byl hned během prvních dnů zasažen minometem, později ho, jak tvrdí, vyrabovali Rusové.

Rozstřílená auta s nápisem „děti“

Zatímco Ksenia v Buči skutečně zůstala, její dvanáctiletá dcera Alexandra se vydala s Viktorií, jejím synem a dalšími autem pryč z města. Rozhodli se hledat útočiště u jednoho z přátel Viktorie, který žije 700 kilometrů daleko od Buči. První úsek cesty byl jako vystřižený z hororu.

„Třicet kilometrů jsme jeli déle než pět hodin. Museli jsme přes tři ruská kontrolní stanoviště, na jednom z nich bylo naše auto důkladně prohledáno. Podél cesty rozstřílená auta s nápisy „děti“ a červeným křížem na čelním skle, mrtví civilisté na kraji silnice,“ popisuje Viktorie hrůznou cestu.

Před válkou chodila Viktorie ve volném čase pomáhat jako dobrovolník na dětskou onkohematologii v Kyjevě. Foto: HlídacíPes.org

Nakonec se jim podařilo dorazit do bezpečí. Co je ale s rodiči Alexandry, v tuto chvíli nikdo netuší. „Ksenia se ozvala po pár dnech, že stále hledá svého manžela. Od té doby o ní nic nevíme,“ přiznává Viktorie. Podařilo se kontaktovat sestru Ksenie, tetu Alexandry, která je stále v Buči. I ta nyní Ksenii a jejího zrakově postiženého manžela hledá.

Mezitím se začaly objevovat informace o tom, že někteří Ukrajinci z hostomelské oblasti byli odvezeni proti své vůli do Běloruska. Mají se nacházet v sanatoriích v oblasti Gomelu. Údajně se jedná o několik desítek lidí.

„Dne 19. března bylo oznámeno, že lidé z Hostomelu byli odvezeni do Gomelu. V úterý 22. března jsme obdrželi informaci, že mezi nimi mají být i rodiče Alexandry. Ale ukrajinská strana to popírá, tvrdí, že se nacházejí na okupovaném území v Buči. Takže nevíme,“ říká  bezradně Viktorie.

Narozeniny bez rodičů

Alexandra oslavila 18. března v provizorních podmínkách v zatím neválčící části Ukrajiny a bez  rodičů své dvanácté narozeniny. „Je to statečná holka. Cestou se třásla, hlavně na prvním ruském kontrolním stanovišti. Teď se na tu situaci drží velmi dobře. Koupili jsme jí k narozeninám dárek a dort, byla nadšená. Ale nedej bože, aby slavila i další narozeniny s cizími lidmi bez příbuzných,“ říká Viktorie.

Stejně jako všichni, i ona doufá, že válka brzy skončí. „Ještě měsíc nebo dva vydržíme,“ věří. Ze země ale odjet zatím nechce: „Nemyslela jsem si, a před válkou jsem si ani neuvědomovala, že Ukrajinu tak miluji. Jsme mírumilovná země, která nikoho nenapadla, jsme doma, chráníme své rodiny a svůj domov. Jsem připravena odejít pouze v případě, pokud to na Ukrajině bude úplně špatné a nebude možné nalézt žádné bezpečí. A to ještě pouze kvůli dětem.“

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

10 komentářů

  1. Jan Hovorka napsal:

    Ale vždyť říkal JUDr. Křeček (ochránce práv), že nemáme být bakaní a oškliví na Rusy usazené v této zemi. Vždyť pravda a láska přece musí zvítězit nad lží a nenávistí. Tak jako to udělala naše první sametově revoluční vláda, jejíž první starostí po té takzvané „revoluci“ bylo zrušení vízové povinnosti občanům do nedávna okupační mocnosti!

    • Roman napsal:

      Jsem Rus ale už mám České občanství. Vím přesně že většina Rusů, kteří žijí v Praze více než 10 let, pořád vyprávějí, jak je v Rusku dobře a v Česku špatně a přitom tu zůstávají. Podporují invazi na Ukrajinu a ospravedlňuje toto násilí různými šílenými nápady. A navíc vychovávají své děti stejným směrem a za 10 let je nebude možné rozeznat od českého dítěte. Necítím se bezpečně, když vím, že lidé s takovými pohledy na svět jsou někde poblíž. Pro lidskou společnost je to normální chránit se před hrozbami. V tom je pravda.

    • Sámo napsal:

      Ale pan Judr. Křeček také říkal, že český stát a vláda by se měla starat hlavně o své občany a ne imigranty z Ukrajiny. A teď se projevil stejně jako Zeman a Klaus – také má slabost pro Rusko a vše ruské. Na druhou stranu- já bych neřešil ty ruské zaměstnance zahraničních firem, kteří pracují v IT jsou to většinou lidé, kteří najdou zaměstnání v Německu.

    • josef napsal:

      …. no nevím zda po revoluci bylo mezi prvními úlohami zrušení vízové povinnosti – tehdy ještě pro SSSR, protože i za lido-demo nebyl „volný“ pohyb mezi ČSSR a SSSR. Co ale vím jistě, že okamžitě byly zrušeny víza pro občany USA k nám – to ale z druhé strany nám USA neopětovaly (to se stalo až někdy v r.2008 „partyzánskou“ akcí Ivana Langera) – víza (z) (pro) USA ale nejsou tématem tohoto článku…

    • Pepan napsal:

      A doma všichni zdrávi doufám, „donedávna okupační“ za 1. okupační byla Varšavská smlouva, za 2. nezůstali tady jen Rusové ale i vámi oslavovaní Ukrajinci mimo jiné. To už nikomu jak vidím nevadí. Nejsem Rus to se nemusíte vzrušovat ale nemám rád jen tu jedinou a to Yankees pravdu. Neb díky té pravdě máme dnes nahou prdel. Je vidět že za ta léta od hadráku jsme pěkně duševně zlajdačili.

      • Pavel napsal:

        No ty zdravý určitě nejsi. Co má rusácká agrese na Ukrajinu společného s nějakými yenkyi, rusácká pravdo?

      • josef napsal:

        … no my jsme nezladajčili, ale úmyslně neříkáme pravdu… Je snazší – a v této době i „hrdinnější“ psát, resp.komentovat, resp. říkat, že pouze „Rusové“ třeba po tom roce 1968, protože je to nyní „in“. Ale že třeba takový starosta Kyjeva Vitalij Kličko tady „trávil“ své dětství v Mimoni coby syn otce důstojníka armády SSSR, tak to tedy dnešní korektností byli okupanti Ukrajinci… Pro ten dnešní „chytrý“ mainstream je lepší psát pouze jen „ruský“, protože jen málo lidí dokáže o tom přemýšlet do minula a pak by to mohlo rozsypat fabulovaný domeček z karet…

  2. Radomír napsal:

    Obávám se, že ta výpověď Viktorie bez příjmení nebude zcela věrohodná. Popis o bezejmenných osobách: „Můj soused byl zastřelen, když vycházel z domu, moje kamarádka byla zastřelena, když venčila psa poblíž domu, dobrovolníci byli zastřeleni třetí den, když nám do sousedství nosili chleba. Dva dělníci byli také zastřeleni, když se snažili zapojit naše osvětlení,“ by naznačoval, že bylo vystříleno celé městečko. Ani jedinou zmínku oproti tomu ta paní nepronesla o konkrétních obětech bombardování, jako by nebyly, přestože popisuje: „Neustálé ostřelování z minometů, úplné krupobití, protivzdušná obrana fungovala, prostě jsme byli bombardováni všude kolem,“ Novinář by se měl ptát a ověřovat.

    • Zdeněk Rezek napsal:

      Vy jste vyšetřovatel? Že máte tak přiblblé připomínky!
      Máte pocit, že za těchto okolností, kdy se během okamžiku dostáváte do středověku, je exaktnost vypovídající ženy nutností? Pro vaší umanutost?
      Promítl jste si sebe, případně svou rodinu, do její reality?
      A takových, jako jste vy, je více.
      A začněte používat i srdce, vedle útvaru v hlavě, který je ale zřejmě kontaminovaný vaším zaměstnáním. Nebo se pletu?

  3. Petra Míková napsal:

    Sám jste tady jenom Radomír, tak v čem je problém? Taky vás nikdo neztotožňuje.

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaMediální Gramotnost