Od rudého šátku k politickému pokrytectví: naučili jsme se slíbit cokoli
KOMENTÁŘ. S datem 1. května ožívají vzpomínky, které mají dnešní padesátníci a šedesátníci hluboko pod kůží. Povinné korzování na pražské Letné i na náměstích po celé zemi. V rukou krepová mávátka, na krku pionýrské šátky a kolem dokola alegorické vozy a tribuny s papaláši… Má to přesah do současnosti.
Prvomájový průvod je dodnes tou nejsilnější upomínkou pamětníků na rituály a sliby, které se v květnu musely hromadně skládat.
Právě květen byl pro komunistický režim obdobím ideologických žní: svátek práce, pionýrské sliby, 9. květen, tehdejší Den osvobození Československa sovětskou armádou, kdy se děti zavazovaly k věrnosti u památníků padlých vojáků.
Přípravou na květnový maraton byl už 24. duben, tedy Den založení Pionýrské organizace.
Slib jako prázdná kulisa
Jak to tehdy vypadalo? Stojíte v tělocvičně, na krku vás kouše silonový šátek a vy sborově recitujete věty, které by měly pohnout zeměkoulí. Jenže vám je devět a jediné, s čím chcete pohnout, je čas, aby už konečně zazvonilo na přestávku.
Byli jsme generace jiskřiček, pionýrů a svazáků. Generace, která slibovala věrnost ideologiím dřív, než pochopila rozdíl mezi vlastí a školním dvorem.
Systém nás nutil k rituálům, které byly ve své podstatě nemorální. Vyžadovat od dítěte slib „věrnosti věci socialismu“ je stejný nesmysl, jako chtít po něm, aby vám vysvětlilo teorii relativity.
Přesto jsme to dělali. S rukou zdviženou k čelu jsme mechanicky opakovali formule, o jejichž obsahu jsme neměli ani potuchy.
Tím nejhorším důsledkem nebylo to, že by z celých generací vyrůstali fanatičtí budovatelé, ale to, jak se společnost naučila devalvovat slova.
Říkat nahlas věci, kterým nevěřím, bylo nezbytnou součástí společenského přežití. Stát do hlav lidí instaloval software konformity: „Říkej, co se od tebe čeká, a budeš mít klid.“
Zarážející byla především ta estetika kolektivní poslušnosti, která se dnes vrací v uzavřených bublinách sociálních sítí: pravda je fluidní, alternativní, ohýbá se podle aktuálních notiček.
V pionýrských dobách platilo, že kdo nechtěl vyčnívat, musel ve správný okamžik odříkat svou lekci.
Kdo to dělá i dnes, podílí se na budování světa, kde obsahu slov ztrácí svůj význam a mnohdy zbývá jen formální uctívání vůdců.
První lekce z pokrytectví
Asi nikdo nechceme zpátky doby domovních důvěrníků a kádrových profilů, výroky některých současných politiků, třeba Filipa Turka, o parazitech a deratizaci i vyhazovy kritických úředníků tuhle dobu připomínají.
Reakcí je podřízenost, opatrnost, služebnost, závan časů, kdy slova jako „odhodlání“, „čest“ nebo „slib“ se v našich ústech staly jen prázdnou frází.
Jenže on ten současný politický marketing bez obsahu vlastně dává smysl. Vždyť u kormidla sedí generace, která se v dětství naučila, že slibovat lze cokoli bez špetky skutečného přesvědčení.
Dětské přísahy nejsou retro nostalgie, ale moment, kdy jsme přišli o váhu vlastního slova a skládali sliby jako první lekce z pokrytectví.
Autorka je inženýrka ekonomie, studovala i psychologii, soustředí se zejména na téma strachu. Příležitostně publikuje.
České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Pop-up mobil Reload (397650)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Investor Brůna: Apartmán v cizině? Češi často netuší, jak velké riziko kupují
Telefonát jak z normalizace: Babiš žádal Němce, aby nejezdili do Brna
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
35 komentářů
Hezký 1. květen kdy nás ráno nebudí břeskná dechovka a na náměstí se nesrocují jásající bolševici slavící diktaturu lumpenproletáriátu. Konečně normální jarní den.
Přesně tak. Souhlasím.
Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované země, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.
Heslo:
Výzva: K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven!
Odezva: Vždy připraven!
Že si ho nepamatujete? Tak pak vám bude asi méně než nejakých 16-20. Všichni ostatní takto slavnostně slibovali… je chvályhodné, že mnozí z těch, kteří takto přísahali, svou přísahu naplňují dodnes. Protože – víte jak zněly pionýrské zákony?
Zákony pionýrů
Pionýr je oddaný své socialistické vlasti a Komunistické straně Československa.
Pionýr je přítelem Sovětského svazu a obhájcem pokroku a míru na celém světě.
Pionýr ctí hrdinství práce a boje.
Pionýr svým jednáním, učením a prací prospívá socialistické vlasti.
Pionýr je hrdý na svoji Pionýrskou organizaci SSM.
Pionýr se připravuje na vstup do Socialistického svazu mládeže.
Že ani to si nepamatujete? No ano, takových je, bohužel, většina.
Ještě stále si myslíte, že komunistická ideolodie nezaslouží odsoudit?
1. máj slavil i Baťa. Hodně lidí má tendence Svátek práce zatracovat. Za to můžeme poděkovat naší komunistické minulosti. Samotná podstata svátku přitom nemá s propagandou co dělat. Jde o oslavu práce jako takové, lidského odhodlání, pokroku, spolupráce… a to bez politického podtextu.
Není důležité jak se vnímal 1. máj za 1.republiky ale jak se vnímá teď.
Svátek práce jako takový je u nás oficiálně zavedený od roku 1925, největší slávy se mu ale dostalo za komunismu. Propaganda využila honosných oslav, na nichž byla účast de facto povinná. Kdo se nenechal vidět s mávátkem nebo nevyvěsil doma vlajku, mohl mít problém v zaměstnání i škole. Dnes je pro nás Svátek práce především dnem volna. Každý jej může oslavit, jak sám uzná za vhodné. Ideálně ne prací.
Slib nutil děti přísahat věrnost režimu, který v mnoha rodinách nebyl uznáván. To vedlo k budování „dvojí tváře“ – děti se učily, že něco jiného se říká doma a něco jiného ve škole nebo na veřejnosti. Tato vynucená loajalita v raném věku mohla deformovat smysl pro pravdu a integritu osobnosti.
Obřady skládání slibu měly silný estetický a emocionální náboj (pionýrské šátky, slavnostní nastoupení, sliby u památníků). Tento rituální charakter sloužil k tomu, aby si dítě vytvořilo nekritické citové pouto k režimu. Historici na to často nahlížejí jako na formu zneužití přirozené dětské potřeby někam patřit pro potřeby státní ideologie.
Pro objektivitu je třeba zmínit, že část pamětníků to vnímá jinak. Pro mnohé děti byl slib jen formalitou a Pionýr pro ně znamenal hlavně tábory, kroužky a hry v přírodě, které byly finančně dostupné všem. Škodlivost tedy vidí spíše v tom, že stát zneužil tyto volnočasové aktivity jako „vábničku“ k politickému ovlivňování.
Dědeček to vnímal tak, že skládání pionýrského slibu rozhodně nebylo svobodným rozhodnutím. Byla to povinnost vynucená režimem, která nerespektovala názor jednotlivce nebo rodiny. Pokud by někdo odmítl, čelil by problémům ve škole nebo v budoucím zaměstnání. Je to velký rozdíl oproti dnešku, kdy si můžeme sami vybrat, v co věříme a do jakých spolků vstoupíme. Jsem moc rád, že žijeme v jiné době a že já už nic takového skládat nemusím. Děkuji za článek.
Jak kde . Vyrůstal jsem v Praze a nebyl jsem ani Jiskra ani Pionýr ani Svazák a nechodil k volbám a maturoval jsem na SPS stavební v Dušní ul. 17.
To je zajímavá osobní zkušenost, která dobře ukazuje, že realita tehdejší doby nebyla černobílá. Život ve velkém městě a studium na odborné škole, jako byla stavební v Dušní, občas umožňovaly najít si určitou šedou zónu a fungovat mimo oficiální struktury.Váš příběh potvrzuje, že ne každý se nechal režimem zlomit. Zároveň je ale nutné připomenout, že takový postoj tehdy nebyl samozřejmostí. Ignorovat Pionýr, Svazák nebo komunistické volby vyžadovalo odvahu a pro většinu lidí to automaticky znamenalo stopku pro studium na vysoké škole nebo zákaz cestování. Mezi tlakem v centru Prahy a na maloměstech, kde na lidi klepaly uliční výbory KSČ přímo doma, byl navíc obrovský rozdíl.
Zatímco za časů socialismu se 1. máj musel slavit povinně s červenými šátky a transparenty v rukou, postavy z Máchova Máje – Hynek, Vilém a Jarmila – reprezentují něco úplně jiného: individuální cit, romantiku a svobodu ducha, která se do žádných politických škatulek nevejde. Tento kontrast je přesný. Režim se snažil první máj „ukrást“ pro své politické cíle a kolektivní oslavy, ale Mácha ve své básni oslavuje vnitřní svět člověka, jeho trápení a lásku, což jsou věci, které žádný režim nedokáže ovládnout ani nařídit.
Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním hájil čest Pionýrské organizace SSM, eště si to pamatuju, to holt ten slib na zřícenine hradu o půlnoci 🙂 a taky ne hromadně. 1. PO Podskaláci, oddíl Ontario. Rio, rio, Ontario. Díky nim umím postavit přístřešek, rozdělat a udržet oheň i na sněhu, pracovat s mapou, s kompasem, určit sever asi čtyřmi různými způsoby, znám uzly i základy zdravovědy, ale stejně jsem nevěděla o VŘSR nic víc než to, že tam byl Lenin a že se vystřelilo z Aurory… 🙂 A když se stálo u pomníčků tak mě, ostudu, naše školní rozmisťovačka, která neměla s Podskaláky nic společného, vždycky dávala k zastrčeným pomníčkům, aby moje neslavnostní, zelená košile „nedělala ostudu“.
Mamka byla v ustrednim vyboru PO SSM a muj osud vzorne pionyrky byl dan uz od narozeni. Pamatuji si, ze uz od skolky jsem s ni chodila na ruzne pionyrske akce. Pionyrsky kroj jsem nosila do skoly v podstate porad. Asi tomu hodne napomahalo, ze mama chodila v kroji take hodne casto, mela sice takovy ten sedy kostym pionyrskeho pracovnila, ale pod nim casto satek a kosili. Vzpominam, ze jsem kvuli tomu byla hodne neoblibena, protoze me ve skole povazovali za sprtku, ktera v pionyrske kroji snad i spi. Mela jsem snad deset kompletnich kroju, ale to bylo hlavne diky mame, protoze je sehnala abychom za ne nemuseli platit. Casto jsem chodila mimo skolu na ruzne akce a pozdeji, kdyz jsem byla v krajske rade PO SSM, tak obcas i na vitani ruznych statnich navstev. Dodnes si pamatuji jak k nam priletel Kadafi a ja ho vitala s kytici v kroji na ruzynskem letisti. Parkrat jsem i byla na tribune s Husakem behem prvniho maje, ale na to se mi nevzpomina moc dobre, protoze skoro pokazde byla zima a ja tam musela stat jen v kroji. Skoro pokazde jsem pak byla nemocna. Rok 89 byl pro me hodne velky sok. Zrovna jsem byla v prvaku na gymplu a zaroven zacinala karieru pionyrske vedouci. Najednou se vsechno zhroutilo a trvalo mi skoro rok, nez jsem si zvykla, ze zadna kariera u PO SSM nebude. Jinak na to obdobi vzpominam opravdu rada a mozna si budete myslet, ze jsem blba, ale podle me bylo o deti tehdy postarano daleko lepe nez dnes. Ne vsechno bylo za minuleho rezimu spatne.
Můžete specifikovat co nebylo špatné? Nějak si nevybavuji. Snad jenom, že jsem byl mladý.
tak na 1.máje byl nejlepší čas po průvodu a to byly hospody plné… Tam byla taková autentická občanská společnost, že právě takovou vzýval Václav Havel – ta ale s nástupem demokracie odešla…
Václav Havel ve svých esejích, jako je Moc bezmocných, popisoval neformální struktury jako zárodek nezávislého společenského života v totalitě. Autentické vztahy v hospodách či na chatách vznikaly často jako obrana proti tlaku oficiální ideologie a nucené účasti na prvomájových průvodech.Společný tichý odpor proti režimu vytvářel silné meřilské pouto, které po pádu společného nepřítele v roce 1989 přirozeně ztratilo svůj hlavní tmel.Nástup svobody přinesl pluralitu volby, možnost cestovat, podnikat a otevřeně se angažovat, což neformální hospodskou diskuzi roztříštilo do mnoha nových směrů.Setkávání u piva bylo postupně doplněno digitálními sítěmi a novými formami konzumu, které změnily tradiční komunitní život.Pro řadu pamětníků znamenal příchod tržní ekonomiky ztrátu sociálních jistot a proměnu lidských vztahů v pragmatické vazby, což vede k nostalgii po tehdejší solidaritě.
tak uvádět to, že autentické vztahy v hospodách vznikaly jako důsledek tehdejšího „útlaku“, tak to si myslím, že by ani Václav Havel to takto nenapsal.. To si silně fabulujete… Já v hospodách jsem strávil mnoho času – ale bylo mnoho lidí, kteří tam strávili daleko více času, ale napsat, že to bylo v důsledku útlaku (obecně), no tak to jsem jako převažující faktor neslyšel… Asi se budu muset těch lidí, kteří ještě z tehdejších hospod zbyli, zeptat, že zda tehdy v těch hospodách byli z útlaku nesvobody… Vy byste tedy mohl být superpropagandista nových režimů jak vyšitý… Škoda jen, že už takový Václav Havel si tento váš příspěvek nemůže přečíst, to by ho určitě potěšilo na jeho (proválečném) srdéčku…
Aha, jak už jsem psal, moje první zaměstnání po škole bylo asistent stavbyvedoucího. Náplň práce obcházet hospody v okolí a honit makáče do práce. Velice nevděčná práce na velkém rozestavěném sídlišti.
pro Jiří 14/5 – ale to velké -tehdy rozestavěné, sídliště stojí určitě dodnes, že ? Tedy vykonal jste tehdy spoustu prospěšné práce pro socialismus, aby posléze – jako mašinfíra, nemlich tak.. Ale autenticita hospod tehdy byla – viz třeba takový Hrabal „U Tygra“… I takový seriál kdysi“Hospoda“ na Nově, tak to je jěště zbytek tehdejší autenticity..
Co nebylo špatné? Jistoty. Práce. Neexistovalo bezdomovectví. Laciné potraviny a potravinová soběstačnost atd.
Žila jste v bublině. Bezdomovců byla spousta , jen se neukazovali. Víte kolik lidí přespávalo v odstavených vagonech a somrovalo po nádražích? Levné potraviny? Dnes jsou levnější a můžete si vybrat. Žádná soběstačnost nebyla, pšenice se dovážela z Kanady. A jistoty? Jen jistota společné chudoby a nedostatku.
… v 89 jsem byl druhák (jako žák druhé třídy ZŠ) a soudružka učitelka už nebyla soudružka. Jako dítě tedy nemám jasné vzpomínky, jak byl režim špatný, holt krásné dětství a věk nevinnosti. Ale později jsem pochopil, že byl špatný a moc. Vážím si své babičky, která se neohnula a jako soukromý zemědělec si opravdu užila svoje (dědu jsem moc nepoznal) a možná mnozí i se soudruhem Husákem ochutnali plodů její dřiny 😉
A ten Občanský průkaz mi jen ukázal, že kdyby lidi měli koule, tak to tu mohlo vypadat úplně jinak.
Komunisté, byli,jsou a stále budou největšími zločinci od dob Čingischána !
Přesně tak, s tímto historickým hodnocením nelze než souhlasit, ale je až děsivé, kolik jejich obhájců a nostalgiků se i dnes v této diskusi projevuje. Je šokující, jak rychle lidé zapomínají na popravy, politické procesy, lágry, uranové doly a zadrátované hranice, kde se střílelo do vlastních občanů. Mnozí diskutující zde raději oslavují postavené paneláky a levné párky, než aby si přiznali, že ten režim stál na totalitním teroru, cenzuře a morálním i ekonomickém zdevastování celé země. Omlouvání nebo bagatelizace komunistických zločinů v internetových debatách ukazuje, že se jako společnost stále potýkáme s neochotou podívat se pravdě do očí. Zločiny proti lidskosti zkrátka nelze omluvit žádnou infrastrukturou.
„„Říkej, co se od tebe čeká, a budeš mít klid.“- obávám se, že trochu v jiné podobě to občas platí i dnes v západních demokraciích ,například ve Velké Británii. Jinak, pokud si dobře vzpomínám, bývalý generální tajemník Miloš Jakeš se dávno po listopadu vyjádřil k někdejším prvomájovým slavnostem za jeho éry se slovy…“ ale tleskat je ( občany) nikdo nenutil….“.
Pěkné májové dny autorce, redakci, diskutujícím, čtenářkám a čtenářům.
To je sprostota a omezenost autora.
Autor by vynikal v letech padesátých (ze kterých použil fotografie), úplně z něj čiší fanatismus a třídní boj! Tihle lidé (a je jedno jaký je rok a režim) otravují společnost!
To je nejhorší sorta lidí.
To byli ti, co posílali za Stalinismu lidi na popravy. Češi – Čechy.
Naštěstí zlo trvalo jen krátce a už od cca poloviny padesátých let, se sami komunisté těchto šmejdů zbavovali.
Na to, aby jste byl součástí (měl sebemenší vliv) tohohle počínání, by vám muselo aby vám bylo v roce 1950 aspoň 18 let, být dnes 94 let a více!!! Všichni ostatní byli děti, a neměli absolutně s režimem nic společného.
Ubožák se může navážet do dnešních padesátníků a šedesátníků – všichni pod 55 let byli opět dětmi mladších 18 ti let a i ti šedesátníci byli v roce 1989 maximálně 23 letými ! To asi těžko mohli cokoliv ovlivňovat.
Jo, to takový pan prezident Pávek, ten skoro ve třiceti studoval na rozvědčíka – pan předseda výboru KSČ … ti ano ale né padesátnici … ti vyžrali tuhletu dobu, kdy jim celý aktivní život říkali mlčte, utahujte opasky a živte generaci svých rodičů – silnou generaci poválečných ročníků aby až vy budete staří a nemocní, generace vašich dětí – generace zdecimovaná bídou a to jak majetkovou tak mravní (proto je čím dál méně dětí – kdo by do tohohle chtěl mít děti) – bude nadávat, urážet (vláda nemá ani na důchody,ani na zdravotní péči) a nejlépe aby jsme pracovali do 70 let a pak co nejrychleji pošli!
To je národ – na poblití !
A takový jako je tenhleten pisálek, tohohle hnusného a štvavého článku, ten slouží tomuhle zločinnému režimu.
Každý kdo má mozek se zamyslí, jak to ti komunisté dělali, že postavili pro lidi napříč touhle republikou (a to jsme ještě dotovali mnohem zaostalejší Slovensko) statisíce bytů, bez kterých by dnes půlka republiky neměla kde bydlet. Jak to udělali, že stavěli drtivou většinu všech, vodáren, elektráren, těžkého průmyslu – to všechno co soudruzi kapitalisté hned po listopadu 1989 prodali zahraničním firmám. Československo bylo naprosto soběstačné (nemohli jsme si vyskakovat ale nechcípli by jsme, narozdíl od dnešních dnů hlad).
Jak je možné, že jsme zlikvidovali výrobu léčiv a penicilinu (kde je penicilinka v Roztokách u Prahy?) a dovážíme komponenty pro léky z té zlé a nepřátelské Číny.
Tady je to v tomhle státě postavené na hlavu!
Nazdar.
Ps: autor článku – Toč se korouhvičko!
Jo, zkuste si mi to vykládat, jsem ročník 1944 a dobře si pamatuji , že komunisté byli vždy nejhorší šmejdi co neudělali nikdy nic dobrého. Co se týče Pavla, tak uznávám, že se člověk může změnit a znám z Bible příběh o návratu ztraceného syna. Takže, nemůžu posoudit, ale jako komouš se neprojevuje na rozdíl od Zemana.
Vaše reakce plná osobních urážek, nálepkování a agresivního tónu je paradoxně tou nejlepší ukázkou toho, jak se komunikovalo v minulém režimu.
Místo věcných argumentů používáte přesně ty metody, které kritizujete:Kádrování a útoky na osobu: Označování oponentů za „blbce“, „šmejdy“ nebo „ubožáky“ přesně kopíruje rétoriku Rudého práva z padesátých i sedmdesátých let, kdy se nepohodlné názory místo diskuse prostě poplivaly.Hledání vnitřního nepřítele: Tvrzení, že někdo „otravuje společnost“ nebo „slouží režimu“, je jako vystřižené z normalizačních manifestů namířených proti signatářům Charty 77.Kolektivní vina: Plivání na vlastní zemi slovy „to je národ na poblití“ ukazuje absolutní neschopnost respektovat, že v demokracii mají lidé různé pohledy na historii i současnost.Historická fakta o věku dnešních padesátníků nebo o strategických problémech s výrobou léků mají svou váhu a dalo by se o nich diskutovat. Tímto hysterickým a vulgárním stylem ale jakoukoliv smysluplnou debatu okamžitě zabíjíte a ukazujete, že v totalitním myšlení jste bohužel uvízl vy sám.
Pionýrský slib byl pro většinu dětí v socialistickém Československu rituálem, na který se dnes vzpomíná velmi rozdílně. Pro tehdejší režim představoval slib zásadní nástroj ideologické výchovy. Děti se v něm veřejně zavazovaly k věrnosti vlasti a ideálům socialismu, čímž se organizace snažila formovat jejich světonázor už od útlého věku. Často šlo o mechanické odříkávání slov, jejichž politický dosah si žáci v 9 nebo 10 letech nemohli plně uvědomit. Z pohledu pamětníků je však vnímání často lidštější. Slib je spojen s nostalgií na dětství, hrdostí na první červený šátek a pocitem sounáležitosti s kolektivem. Zatímco pro někoho byl slib symbolem nesvobody a nátlaku, pro jiného zůstává vzpomínkou na tábory, hry a slavnostní atmosféru, která byla vytržena z šedivého školního stereotypu.
Já to v pionýru ve zlatých šedesátých dotáhl na pokladníka třídy – a prodělal jsem, protože jsem za kamarády zaplatil příspěvky, když se opožďovali, a oni se pak na doplacení vykvajzli. Nebyli to kamarádi, ale soudruzi. ČSM byla v roce 1968 zrušená, a do SSM jsem už nevstupoval.
Dcerka Terka byla pionýrkou – zelenou, v Prvním vodáckém oddíle Podskaláci. Což jí soudružka oddílová vedoucí na nové škole v září 1989 neuznala. Řvala na ní před celou třídou, že je černá ovce školy, protože je jediná neorganizovaná. A že neví, jak na ni bude moci psát posudek k žádosti o přijetí na střední školu. (Černá ovce školy v té době reprezentovala školu na matematické, chemické, češtinářské a jánevímjakéještě olympiádě.) Bylo to na začátku posledního školního roku dcerky, a v posledním roce, co ještě měli komunisti moc. Září uplynulo, i říjen, a najednou tu byl Listopad a ze soudružky oddílové vedoucí byla najednou zakladatelka školního Občanského fóra, Orwelle. A novému skvělému řediteli trvalo asi dva roky, než se mu podařilo ji ze školy vystrnadit.
Synek Janek projevil ve druhé třídě (1987) nebývalý rozhled. Nejdříve si prostudoval manuály (stanovy), a pak prohlásil:
„Jiskra se chce stát pionýrem, pionýr se chce stát mládežníkem a mládežník se chce stát komunistou. A já se žádným komunistou stát nechci.“ A tak se nestal ani jiskrou.
A to jsem říkal, jak si synek pletl diktátory? Když takhle jednou přišel se svou maminkou k dětské paní doktorce – to byl ještě ve školce, (tuším, že přesně 1984:) – a na nezbytné nástěnce v čekárně byl pověšen plakát s nezbytným Leninem, potěšil a vyděsil všechny čekající svým bezelstným výkřikem:
„Jé, hele, mami, Hitler!“
\ 🙂 Šaman
Včera jsem dokoukala na Občanský průkaz, a teď jsem si přečetla tenhle příspěvek. Pane bože všechno na tom minulém režimu bylo špatně! Celý ten režim je špatně! A o nošení kroje to fakt není.
Přiznám se, že už si přesně nepamatuju, jestli nás lanařili do Jisker už v první třídě, ale v každém případě se slib skládal na začátku školního roku a já si vstup rozmyslel až když už bylo po tom hromadném slibu jisker, proto jsem ho skládal samostatně a oni nadšeně vítali každou další ulovenou dušičku, stromky se musely ohýbat a mozečky vymývat od co nejútlejšího věku…a za pár let už to skutečně bude vypadat jako čistá sci-fi…
Děti slibovaly věrnost Komunistické straně Československa v době, kdy jejich největší starostí bylo, jestli bude v družině chleba s máslem. Text slibu byl pro většinu devítiletých dětí jen shlukem nesrozumitelných frází, které se musely naučit nazpaměť jako básničku.
Oficiální vážnost rituálu byla vyvažována soukromým výsměchem. Existovaly různé „podvratné“ verze slibu, které kolovaly mezi dětmi a parodovaly patos režimu. Tato forma „šeptaného humoru“ byla přirozenou obranou proti všudypřítomné ideologii. Zatímco režim prezentoval pionýra jako čistého, ukázněného hrdinu, realita slibů v dešti nebo mrazu, kdy dětem teklo z nosu a šátky měly nakřivo, byla dokonalou metaforou pro nefunkčnost celého systému.
Doma nadšení narazilo do zdi. Zatímco já viděl v červeném šátku jen dobrodružství a vstupenku do party, tátu u večeře polil hněv. ‚Žádnej takovej hadr si na krk brát nebudeš,‘ procedil tehdy mezi zuby.Pro mě to byl kus látky, pro něj symbol všeho, co mu režim vzal. Tu schizofrenii si pamatuji dodnes – ve škole jsem nadšeně recitoval slib, abych nebyl za outsidera, a doma šátek rychle schovával na dno aktovky, aby tátu nebolel pohled na mou zradu.