KOMENTÁŘ. S datem 1. května ožívají vzpomínky, které mají dnešní padesátníci a šedesátníci hluboko pod kůží. Povinné korzování na pražské Letné i na náměstích po celé zemi. V rukou krepová mávátka, na krku pionýrské šátky a kolem dokola alegorické vozy a tribuny s papaláši… Má to přesah do současnosti.

Prvomájový průvod je dodnes tou nejsilnější upomínkou pamětníků na rituály a sliby, které se v květnu musely hromadně skládat.

Právě květen byl pro komunistický režim obdobím ideologických žní: svátek práce, pionýrské sliby, 9. květen, tehdejší Den osvobození Československa sovětskou armádou, kdy se děti zavazovaly k věrnosti u památníků padlých vojáků.

Přípravou na květnový maraton byl už 24. duben, tedy Den založení Pionýrské organizace.

Slib jako prázdná kulisa

Jak to tehdy vypadalo? Stojíte v tělocvičně, na krku vás kouše silonový šátek a vy sborově recitujete věty, které by měly pohnout zeměkoulí. Jenže vám je devět a jediné, s čím chcete pohnout, je čas, aby už konečně zazvonilo na přestávku.

Byli jsme generace jiskřiček, pionýrů a svazáků. Generace, která slibovala věrnost ideologiím dřív, než pochopila rozdíl mezi vlastí a školním dvorem.

Systém nás nutil k rituálům, které byly ve své podstatě nemorální. Vyžadovat od dítěte slib „věrnosti věci socialismu“ je stejný nesmysl, jako chtít po něm, aby vám vysvětlilo teorii relativity.

Přesto jsme to dělali. S rukou zdviženou k čelu jsme mechanicky opakovali formule, o jejichž obsahu jsme neměli ani potuchy.

Tím nejhorším důsledkem nebylo to, že by z celých generací vyrůstali fanatičtí budovatelé, ale to, jak se společnost naučila devalvovat slova.

Říkat nahlas věci, kterým nevěřím, bylo nezbytnou součástí společenského přežití. Stát do hlav lidí instaloval software konformity: „Říkej, co se od tebe čeká, a budeš mít klid.“

Zarážející byla především ta estetika kolektivní poslušnosti, která se dnes vrací v uzavřených bublinách sociálních sítí: pravda je fluidní, alternativní, ohýbá se podle aktuálních notiček.

V pionýrských dobách platilo, že kdo nechtěl vyčnívat, musel ve správný okamžik odříkat svou lekci.

Kdo to dělá i dnes, podílí se na budování světa, kde obsahu slov ztrácí svůj význam a mnohdy zbývá jen formální uctívání vůdců.

První lekce z pokrytectví

Asi nikdo nechceme zpátky doby domovních důvěrníků a kádrových profilů, výroky některých současných politiků, třeba Filipa Turka, o parazitech a deratizaci i vyhazovy kritických úředníků tuhle dobu připomínají.

Reakcí je podřízenost, opatrnost, služebnost, závan časů, kdy slova jako „odhodlání“, „čest“ nebo „slib“ se v našich ústech staly jen prázdnou frází.

Jenže on ten současný politický marketing bez obsahu vlastně dává smysl. Vždyť u kormidla sedí generace, která se v dětství naučila, že slibovat lze cokoli bez špetky skutečného přesvědčení.

Dětské přísahy nejsou retro nostalgie, ale moment, kdy jsme přišli o váhu vlastního slova a skládali sliby jako první lekce z pokrytectví.