Martin Palouš: Není pochyb, že autoritářské Rusko páchá válečné i mezinárodní zločiny
ROZHOVOR. Já se trochu bráním tomu nálepkování, že něco je totalita, totalitarismus a něco ještě či už zase není. Ale o tom, že v Rusku je autokratický a autoritářský režim, který spáchal a stále páchá spoustu válečných a jiných mezinárodních zločinů, není pochyb, říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org filosof, někdejší disident a mluvčí Charty 77, bývalý diplomat a dnes docent působící na Floridské univerzitě Martin Palouš.
Obdiv k práci filosofky Hannah Arendtové v sobě Martin Palouš nezapře, hned několikrát se k ní vztahuje. Není divu – hlavní téma rozhovoru byl totalitarismus, nejen ten minulý, nacistický a komunistický, ale i ten, který demokratickému světu potenciálně hrozí směrem do budoucna: „Jak zdůrazňuje i Arendtová, největší nebezpečí není až tak v ideologických fanaticích, kteří jsou připraveni aktivně sloužit jako vykonavatelé, ale v hluboké přizpůsobivosti té většinové decentní společnosti.“
Mluví i o Viktoru Orbánovi, se kterým měl možnost se osobně potkat, i když je tomu již dávno. „Každý z nás stárneme a nějak se vyvíjíme a on se holt stal tím politikem, jímž nyní je. Pořád si ale nemyslím, že je Orbán aktivním šiřitelem totalitarismu. Spíš bych řekl, že je tak trochu bezradný, neví, jak se svou maďarskou identitou reagovat na podněty přicházející z okolního světa, a proto tak urputně bojuje se Sorosem, za jehož peníze kdysi studoval v Anglii,“ říká Martin Palouš.
Téma totalitarismu je dnes aktuálnější, než by se ještě před pár lety dalo čekat. Čím to, že vlastně nezmizelo spolu s těmi dvěma velkými totalitami 20. století a navzdory hrůzám, které napáchaly?
Pojem totalitarismus je důležitý, je ale třeba ho brát i s filozofickým nadhledem a s rezervou. Jsem v tom ortodoxním žákem Hannah Arendtové, která říká, že totalitarismus je jev 20. století, kdy proti sobě stála liberální alternativa versus ta neliberální, přičemž tu byla krize liberálního světa. Na druhé straně, když si vezmeme to, co dneska, v 21. století, prožíváme, tak se mi debata o rizicích totalitarismu zdá být skutečně daleko aktuálnější, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Totalitarismus je pokušením autokratických režimů, liberalismus je snahou uchránit svobodu. V 21. století to s sebou nese spoustu výzev, které ukazují, že triviální řešení neexistují a že liberalismus, ve formě, jak ho známe původně z 18. a 19. století, dnes zdaleka nestačí. Máme tu globalizaci, ohromný rozvoj informačních možností, umělou inteligenci, pandemie, klimatické otázky – a musíme se s tím nějak vypořádat.
Lidi jako Orbán by asi řekli, že to, proti čemu bojují, jsou výstřelky progresivistů a že oni jako konzervativci proti tomu hledají nějaké fundamenty v dějinách a v tradičních národních strukturách.
V současné Evropě například Viktor Orbán, a nejen on, razí pojem neliberální demokracie. Není to tedy jen snaha zakrýt skutečnost, že když cílem není liberalismus, je to naopak totální ovládnutí společnosti?
Měl jsem možnost Viktora Orbána osobně potkat, i když je tomu již dávno. Každý z nás stárneme a nějak se vyvíjíme a on se holt stal tím politikem, jímž nyní je. Pořád si ale nemyslím, že je Orbán aktivním šiřitelem totalitarismu. Spíš bych řekl, že je tak trochu bezradný, neví, jak se svou maďarskou identitou reagovat na podněty přicházející z okolního světa, a proto tak urputně bojuje se Sorosem, za jehož peníze kdysi studoval v Anglii, a k označení svého základního politického postoje používá termín neliberální demokracie. Navíc tu máme dvojici lokalizující konzervativismus versus globalizující progresivismus a lidi jako Orbán by asi řekli, že to, proti čemu bojují, jsou výstřelky progresivistů, zejména těch, kteří vedou kulturní války a že oni jako konzervativci proti tomu hledají nějaké fundamenty v dějinách a v tradičních národních strukturách. Myslím, že pravda v tom není někde uprostřed. Ať se nám to líbí či nelíbí, dnes se nacházíme na velké dějinné křižovatce; společně hledáme cestu vpřed a je třeba o tom uvážlivě vést dialog. Nikoliv jen střílet z jedné strany na druhou a dopadnout jako onen osel v písničce Voskovce a Wericha.
V meziválečném období byly jedním z důvodů nárůstu totalitarismu obavy z úpadku západní demokracie, odsudky slabých vlád a hledání cest, jak čelit nejistotám a zmatkům. Což zní poměrně povědomě i v současnosti. Tehdy byl reakcí právě nástup autoritářů, nástup totalitarismu. Co by mělo být odpovědí na tyto velmi podobné obavy teď?
Myslím, že zpětný pohled do historie 20. století nám může pomoct porozumět lépe sobě samým i tomu, co přichází z budoucnosti. Totalitarismus byl reakcí nejen na hrůzy 1. světové války, ale také, a možná především, na nešťastné důsledky liberální politiky, která svobodu vnímala primárně jako svobodu od politiky, tedy tak, že já si na svém privátním písečku můžu dělat, co chci, ale veřejný prostor nechávám těm druhým. Ale pak ten veřejný prostor zaplnili totalitáři: v Itálii Mussolini, v Německu Hitler a v Sovětském svazu Stalin a jejich zideologizovaní souputníci. Asi si celkem oprávněně můžeme myslet, že nám návrat komunismu nebo nacismu ve své původní variantě dnes nehrozí. Jenže jsme možná v podobné situaci, v jaké byli Evropané ve 30. letech: hledáme nějaké uvážlivé a racionální a uměřené řešení všech dnešních problémů, víme, že moderní věda a technika jsou nejen univerzálním nástrojem v našich rukou, ale i univerzálním problémem – a pořád narážíme na naši neschopnost se s tím vším racionálně a lidsky přiměřeně vyrovnat.
Mějme na paměti, že staří „totalitáři“ se vždy snažili všechny přesvědčit, že to, na základě čeho oni jednají a k čemu ostatní nutí, jsou objektivní zákony, buď přírody či dějin.
Liberálně smýšlející politici ale na něco takového příliš času a prostoru nemají a samozřejmě musí něco prodávat svým voličům. Demokracie, jako vláda většiny, má holt tu vlastnost, že politici musí přinášet do veřejného prostoru takové argumenty a taková řešení, aby uspěli ve volbách. Proti tomu obecně nic nemám, ale nějaká míra nebezpečí v tom obsažena je. Je proto nutné, aby demokracie byla schopna překračovat své krátkodobé volební cykly a chránit samu sebe, a to i tím, že může v určité fázi chtít omezit působení těch, kteří sice demokracii využívají, ale zároveň ji ohrožují. Ale ano – je to problém, najít způsob, jak může demokracie bránit sama sebe, aniž by se bránila způsobem, který je v rozporu s principy demokracie samotné, k nimž patří respekt k lidským právům, svoboda projevu, svoboda shromažďovací, sdružovací…
Právě popření svobody projevu a úplné ovládnutí masové komunikace se řadí mezi základní podmínky vzniku totalitních režimů, což je vztaženo zejména k třicátým letům minulé století. Předpokládám, že dnes asi něco takového možné není – v době mobilů, aplikací, sociálních sítí…
Ten zmíněný bod pochází z konference o totalitarismu, která se konala v roce 1953. Rozsah a způsob masové komunikace se od té doby samozřejmě velmi změnily. Není a ani nemůže tu být nějaký centrální vládní mozek, který vše, co se mu nehodí do krámu, zakáže a zcenzuruje. Žijeme v době internetu, umělé inteligence a sociálních sítí. Moje protinámitka ale je, že jakousi virtuální demokracii sice máme, ale nebezpečí totalitarismu jsme se tím rozhodně nezbavili. Možná dokonce naopak k němu máme nakročeno víc, než si myslíme. Zásadní věc je otázka vlády práva. Mějme na paměti, že staří „totalitáři“ se vždy snažili všechny přesvědčit, že to, na základě čeho oni jednají a k čemu ostatní nutí, jsou objektivní zákony, buď přírody či dějin. Ty lidským světem vládnou a tudíž je nutné se jim přizpůsobit. Jak zdůrazňuje Arendtová: největší ohrožení lidské svobody není v těch ideologických fanaticích, kteří v tyto zákony opravdu věří a jsou připraveni jím aktivně sloužit jako jejich vykonavatelé, ale v hluboké přizpůsobivosti většinové dobré společnosti. Tohle její svědectví je velice cenné. Ta přizpůsobivost, kdy lidé rychle pochopí, jakým směrem běží svět a co se po nich chce, se týká všech totalit. A myslím, že nijak nezmizela.
Jakou roli podle vás v nárůstu popularitu popularity politiků typu Donald Trump hrají řekněme levicové tendence, woke, progresivismus, které vidíme teď třeba amerických univerzitách, kde i vy působíte?
Půjčím si k tomu další postřeh Arendtové. Když pozorovala v Jeruzalémě proces s Adolfem Eichmannem, její závěr byl, že jeho největší problém a důvod jeho zločinného jednání, které soud projednával, byl, že nebyl schopný myslet. Na každou situaci měl připravenu nějakou ideologicky zdůvodněnou poučku, nějaký slogan, a to mu vydrželo dokonce až do popravčí komory. A něco podobného lze pozorovat i u dnešních „wokeistů“, byť žádných eichmannovských zločinů se zaplaťpánbůh, aspoň zatím, nedopouštějí. Na univerzitách by se mělo učit myslet a mělo by být jasné, že myšlení je docela důležitá disciplína, která vyžaduje otevřenost vůči neznámému, schopnost užasnout, umírněnost a pokoru, nějaké penzum znalostí, zkušenosti, metodologii a že by tam měl být dialog mezi učiteli a žáky.
Pravda a láska jsou dějinné faktory nejsilnějšího kalibru a to, že by měly vítězit nad lží a nenávistí, i když se tak příliš často neděje, je myslím zabudováno do existence každého z nás.
Já mám ale mimochodem velice dobrou zkušenost tady z univerzity na Floridě a tvrdím, že s těmi dvacetiletými studenty uvážlivý dialog vést lze. Žádný takový ten zvlčilý wokeismus tu, aspoň okolo sebe, nepozoruji. Faktem ale je, že mnoha aktivistům, kteří to asi myslí dobře, opravdu chybí jakákoli sebereflexe a uměřenost. A měli by vědět, že třeba i v záležitostech životního prostředí, na kterém jim tak záleží, se neustále pohybujeme v jakémsi trojúhelníku, kdy na jednom vrcholu je věda, na druhém jsou ekonomické ohledy a kalkulace a na třetím politika. Kdo se točí pouze okolo vědy a jejích prediktivních matematických modelů, tomu nutně uniká, že každá sranda něco stojí, že vše má své ekonomické důsledky a že je důležité i to, dobrat se výsledku nikoli autokraticky, jako to kdysi činili egyptští faraóni, ale otevřeným politickým, tedy demokratickým a odspodu nahoru směřujícím procesem.
Související články
Nečekaný happyend: Rusové propustili dva vězněné laureáty českých Příběhů bezpráví
Jan Urban: Proč vláda připomíná natržený balon, který už jen padá k zemi
Místo boje s hoaxy lajky vládě. Facebookový „únos“ slovenského vnitra
Jak vydělat na ekonomice pravdy, porazit shitstorm a žít s umělou inteligencí
Lež má vždycky náskok, vznikne hned. Pravda potřebuje čas, říká vědec
Komunistické falšování minulosti, samizdatová solidarita a boj o jedno jméno
O válečném zpravodaji, válce a raketách, jejichž výbuchy dopadají až k nám
Komu pomůžou hlasy z ciziny. Expati jako strašák i „důkaz“ zfalšovaných voleb
Lidé úžasnější, než jsem já, teď na Ukrajině procházejí spoustou bolesti
Populismus a prázdná kasa. Proč si česká ekonomika neumí vydělat sama na sebe
Ještě k části té předchozí otázky: myslíte, že, onen wokeismus, nebo i jeho mediální obraz, přispívá k nárůstu populismu, politiků typu Trump, kterých se ale najde dost i v Evropě?
To je zkrátka svět, do něhož jsme zapleteni a reflektovat by to měl každý svobodný a odpovědný člověk. Dovolil bych si tu ale připomenout Václava Havla, jeho esej Politika a svědomí: Kdo chce bojovat s totalitarismem, musí začít sám u sebe a vyhnat tento sklon, toto pokušení ze své vlastní duše. Znamená to, že bych asi neměl být jenom nějakým privátníkem, ale taky ne od řetězu utrženým aktivistou, ale měl bych jako angažovaný intelektuál na prvém místě šířit ducha solidarity, to jest otevřeného dialogu a vzájemného porozumění. Sice klást otázky, vstupovat s nimi do veřejného prostoru, ale odolávat pokušení věci nemístně zjednodušovat k obrazu svému a jenom mávat nějakými svými ideologicky zdůvodněnými praporky.
Vy jste měl k Havlovi blízko, stál jste pak i v čele Knihovny Václava Havla. Čím si vy osobně vysvětlujete, že vlastně ze slov pravda a láska (ve formě pravdoláskař) nebo jména Havel (v podobě Havloid) se pro část společnosti dneska stala nadávka?
Na jednu stranu je tu stále živá havlovská tradice, k níž se hrdě hlásím. Ale každá dobrá tradice – v českém kontextu nejen ta spojená se jménem Václava Havla, ale třeba i ta předchozí masarykovská – se dá transformovat do sbírky sloganů a povrchního žvástání. Pravda a láska jsou přitom dějinné faktory nejsilnějšího kalibru a to, že by měly vítězit nad lží a nenávistí, i když se tak příliš často neděje, je myslím zabudováno do existence každého z nás. Václav Havel znal sílu jazyka, měl obavu před frázovitostí a i jeho vlastní slova mu občas připadala „podezřelá.“ Jak v jeho divadelních hrách, tak i v jeho esejích a projevech těch příkladů najdete tuny.
Václav Havel ve svém slavném projevu v americkém Kongresu řekl, že „chcete-li pomoct nám, pomozte Rusku“. Platí to pořád? Respektive není dnes podstatnější se putinovskému Rusku, které zjevně o západní pomoc nestojí, bránit?
My se té ruské otázky nezbavíme tím, že budeme zcela oprávněně kritizovat ruskou agresi a hledat její kořeny v ruském carismu a sovětském komunismu, koneckonců Leninovu mumii mají stále ještě v mauzoleu na Rudém náměstí. Ale Putin je cokoliv, možná cosi jako postmoderní báťuška car, ale rozhodně to není komunista. Já si ale myslím, že Rusové nejsou v jeho moci na věčné časy, a doufám, že mají do budoucna i nějaké jiné alternativy. Jsem přesvědčen, právě proto, že se ruské otázky zbavit nemůžeme, o zásadní důležitosti našich kontaktů – dialogu a spolupráce – s ruskými liberály, těmi domácími i exilovými. Příkladem a inspirací nám budiž třeba přítomnost ruského elementu v Československu za první republiky.
Je evidentní, že v dnešní epoše globalizace je možnost příchodu nového totalitarismu nejen hrozbou na úrovni národních společností, ale i hrozbou mezinárodní.
Kdybych se ale ještě vrátil k té Havlově výzvě Kongresu z února 1990, tak nejlepší by bylo pomoct Rusku v tom, aby konečně přestalo se svými imperiálními ambicemi, kdy samo neví, kde začíná a kde končí a stalo se regulérním členem mezinárodního společenství, uznávajícím autoritu mezinárodního práva a podílejícím se na rozumném řešení globálních problémů. V putinovské verzi se ale Rusko na prvním místě stará o vlastní moc, a jediné, po čem touží, je patřit mezi světovládce a všem ve svém „okolí“, těm menším, vnucovat svou vůli – čemuž se někteří volky nevolky podrobují a jiní, šťastnější, k nimž dnes patříme i my, to ze zcela pochopitelných důvodů odmítají.
Jak se díváte na současné Rusko? Je to stát totalitní, autokratický nebo je to nějaká specifická forma, putinismus… Jak byste to nazval?
Já se trochu bráním tomu nálepkování, že něco je totalita, totalitarismus a něco ještě či už zase není. Ale o tom, že v Rusku je autokratický a autoritářský režim, který spáchal a stále páchá spoustu válečných a jiných mezinárodních zločinů, není pochyb. Arendtová jednou napsala, že totalitarismus nespadl z Měsíce a spíše byl produktem krize evropské civilizace 20. století. Nelze to tedy zjednodušit tak, že totalitarismus se rovná Putin a jeho parta aktuálně u moci. Ta otázka je hlubší a je třeba se při pohledu na Rusko současně dívat i na sama sebe. To je smysl havlovského argumentu, že boj s totalitarismem musíme začít ve svém vlastním nitru; že ve veřejném prostoru, kteří sdílíme s druhými, máme jako lidé povinnost jednat svobodně, ale solidárně s nimi, to jest tak, aby ve společnosti, jejíž jsme spolu s nimi součástí, byla uchována svoboda a k moci se nedostali nějací potenciální totalitáři. A je evidentní, že v dnešní epoše globalizace je možnost příchodu nového totalitarismu nejen hrozbou na úrovni národních společností, ale i hrozbou mezinárodní. Ostatně nemohlo by se ono staré heslo o proletářích, připomínané každodenně v komunistickém Československu na úvodní stránce Rudého práva, dnes transformovat do sloganu „Populisté všech zemí, spojte se“?
Byť nechci dávat nálepky, jak narcisismus čišící z Trumpa, tak Bidenova senilita pro mne představují velká varování.
Vy působíte v USA jako profesor na Floridské univerzitě, plus máte za sebou diplomatickou kariéru ve Washingtonu a pak v New Yorku při OSN. Co očekáváte od amerických prezidentských voleb?
V první řadě je smutná zpráva, že nejstarší a nejrozvinutější demokracie není schopná vyvinout ať už na té či oné straně nějaký nový počátek a že se zjevně dočkáme opakování souboje mezi dvěma starými pány, kteří oba mají svůj zenit dávno za sebou a svá specifická osobní omezení. Byť nechci dávat nálepky, jak narcisismus čišící z Trumpa, tak Bidenova senilita pro mne představují velká varování. Mohu jen doufat, že kdyby náhodou Trump vyhrál, tak kolem něj snad budou snad nějací rozumní lidé, kteří ho budou tak trochu řídit a usměrňovat. Ovšem podobné otázky si lze klást nejen u republikánů, ale i u demokratů, i když zde vidím řádově menší míru nebezpečí. Zkrátka platí, že stav americké demokracie, podobně jako je tomu u nás, dnes není dobrý. Tam i tady máte tábory, které proti sobě neustále jen bojují, jdou si po krku a metají po sobě těžké kusy – zatím naštěstí ve valné většině jen verbálně. Ale pořád tu jsou i ostrůvky normálnosti a řekl bych, že na té základní místní rovině komunikace mezi lidmi, třeba mezi těmi, se kterými se zde na Floridě každodenně stýkám, demokracie stále funguje. Takže doufejme, že přes všechny ty vášnivé politické rozepře a nekonečné potyčky se tu nakonec prosadí hluboké kořeny americké demokracie, a nedopadne to po listopadových volbách nijak katastrofálně. Byť ani to se vyloučit pochopitelně nedá.
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihuPop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Lež má vždycky náskok, vznikne hned. Pravda potřebuje čas, říká vědec
Vyšetřování poválečného masakru v Postoloprtech byla jen kamufláž, říká učitel Petr Zemánek
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
18 komentářů
Disident ? Po zjištění co to byli … je dnes sprosté slovo i urážkou … takovým nevěřím ani slovo
Takovou míru sebekritiky bych od tebe „disidente“ nečekal.
Jedině vaše škoda, že jste se nedostal dále, než na 6 řádek úvodu ke slovu disident.
„Největší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.“ Winston Churchill
Doufám honzo, a svědčí o tom i váš příspěvek, že jste disidentem nikdy nebyl. Dělal byste jim pouze ostudu.
. Jsem přesvědčen, právě proto, že se ruské otázky zbavit nemůžeme, o zásadní důležitosti našich kontaktů – dialogu a spolupráce – s ruskými liberály, těmi domácími i exilovými. Příkladem a inspirací nám budiž třeba přítomnost ruského elementu v Československu za první republiky. Konec citátu. Není mi příliš jasné, jakým způsobem ovlivňoval ruský element u nás nebo i jinde dění v tehdejším Sovětském svazu. Nijak. A jakým způsobem ovlivňuje ruský element u nás nebo i jinde dění v Rusku dnes? Ani zde žádný vliv nevidím. Mnohem názorněji situaci v Rusku vystihl pan Pavel Šafr ve své knize Češi mezi pravdou a lží. Příběhy z české historie očima novináře, vydal spolek Free Czech Media s podporou deníku Forum 24 v roce 2022, vydání 2., strana 362: Velká míra primitivismu uvnitř ruské společnosti umožňuje, že militarismus a nacionalismus spojený s každodenním proudem lží a bludů, jenž se line ze státem řízených médií, utváří společenské klima, které je politicky nehybné, neschopné odporu a občanské obrany, klima, z něhož roste nenávist vůči neruskému světu i nenávist k vlastním lidem, kteří si dovolují kriticky myslet. Konec citátu z knihy. Myslím, že pan Pavel Šafr není sice příliš korektní, ale je mnohem přesnější než pan Martin Palouš.
Problém vidím v tom, že bílá emigrace byla s námi na srovnatelných kulturních a jiných hodnotách.
Já v tom žádný problém nevidím. Váš problém Pergille/Šimůnku spočívá v tom, že vidíte problémy tam, kde nejsou a nevidíte problémy tam, kde jsou. Já vidím problém v tom, že na dění přímo v Sovětském svazu neměla tehdy ruská emigrace u nás vliv vůbec žádný.
Jenže rusku bylo pomoženo. Kdo financoval zabezpečování ruského jaderného šrotu, se kterým si sami nebyli sto poradit? No Západ. Když rusko postihla krize v roce 1998, tak kdo tam nalil desítky miliard dolarů? No MMF a Světová Banka. NASA a ESA roky financovaly ruský kosmický program, jinak by se totální rozklad roskosmosu neodehrál teď ale tak před dvaceti lety. Mezi lety 1992 až 1994 západ dokonce zásoboval letecky rusko potravinami (potravinami, které puťka coby petrohradský úředník rozkrádal), protože samo nebylo sto vlastní občany nakrmit. A to nemluvě o pomoci západu sovětskému svazu (přiléhavější je výraz rusovětsko). A bylo to k něčemu? Ne. K ničemu, jak nikoli dnes ale minimálně od roku 2008 vidíme. Vzteklé bestii nelze pomáhat. Bestii je nutno zkrotit, jak to vidíme u číny, která vůči rusku vystupuje z pozice síly. Čína blahosklonně nakupuje od rusáků ropu a plyn za takovou cenu, která je pro rusáky ztrátová. Sibiř číňani ve velkém plundrují aniž by z toho co rusko mělo. A jediné co rusko z puťkova lízání bot soudruha si má jsou dodávky techniky, kterou před rokem 2022 mohli rusáci ze západu kupovat za polovic. Pokud ovšem máme skrupule a nechceme se chovat jako čínští totalitní vydřiduši, tak nezbývá než rusácko efektivně a odstrašovat a izolovat, a to tak dlouho dokud ta bestie sama nechcípne. Při tom je nutné rusácko odstrašit nejen od západu ale i od zemí jako Ukrajina a Gruzie. Protože pokud je rusko stáhne sebou do žumpy, tak to agonii jen prodlouží.
… Rusku bylo pomoženo tak – jak třeba říká Alexej Kelin, že tehdy to Rusko poznalo ten západ, že se už (asi) jim navždy zprotivil… Výsledkem bylo – dle Kelina, vydrancování majetku směrem na západ…
…. aha, tak říká Alexej Kelin. Tak to bude tedy opravdu důvěryhodné sdělení. À propos, v devadesátých letech Rusko nepoznalo západ, Rusko poznalo pouze svoji neschopnost žít svobodně a slušně bez karabáče nad sebou. A neumějí to Rusové dodnes.
… tak se toho Kelina zeptejte… On není rád, že vládne Putin, ale zároveň dodává, že „to co tam tehdy provedl „Západ“, tak to ty rusy dokonale odradilo… Řekl něco jako v podstatě, „západ rozebral co mohl, a ti rusové na to koukali..
Já tedy nevím jak jste se toho Kelina ptal nebo neptal vy a zda jste se ho vůbec ptal, ani nevím, zda onen Kelin, na kterého se odvoláváte, skutečně něco takového řekl, já jen zcela jistě vím, že západ tehdy ve své naivitě do Ruska vrazil miliony nebo miliardy dolarů, které byly „prošustrovány“, které se kamsi ztratily, prospěch z nich podle všeho měla jen ruská věrchuška topící se v luxusu a přepychu. Běžní Rusové z této velkorysé pomoci západu neměli vůbec nic. Západ může za svoji naivitu, ne za tehdejší hospodářskou situaci Ruska. Za tu hospodářskou situaci si může ruské vedení samo. Západ se ve své naivitě domníval, že Rusko je konečně normálním státem a nepostřehl, že Rusko je státem hluboce mafiánským. Pokud toto nepostřehl ani ten váš Kelin, který v onom státě přímo žil, pak je to hlupák.
josefe, v diskuzi pod článkem Ruské plány s Evropou a světem. Další na řadě bude Gruzie, říká historik
Napsal/a Tereza Engelová 28. června 2024, jste zbaběle pět dní nereagoval na mojí odpověď na váš příspěvek a čekal jste až na poslední den, kdy bylo možné ještě vkládat příspěvky, abych vám odpovědět nemohl. Jednalo se o následující příspěvky:
…nastudujte si toho Nalyvajčenka, Mitrochin je starý příklad, kterého stále papouškujete .. Ten Nalyvajčenko s těmi USAšpionami a základnami je z roku 2015… To už Mitrochin byl dávno za zenitem…
skeptik napsal:
12.7.2024 (21:23)
pro josef 10. 7. 2024 (21:19)
Vůbec nejde o to, zda je nebo není Mitrochin za zenitem, ale jde o to, co o tajné službě sovětského Ruska a Sovětského svazu napsal. A to platí dodnes a budu jej tedy „papouškovat“ vždy, když to bude třeba. A platí i to, že ruští špioni jsou rozlezlí po celém světě. Potvrdili to i mnou zmiňovaní autoři Vladimir Bukovskij a Vladimir Voronov. Na to Valentina Nalivajčenka studovat už opravdu nepotřebuji. A i kdybych se jej rozhodl studovat, potvrdil by mi nejspíše totéž.
• josef napsal:
17.7.2024 (22:23)
mitrochin v roce 2015 byl kde – Nalyvajčenko byl konkrétní velitel ukr. rozvědky – a on rozhodně knihy pro euroskeptika nenapsal – k samostudiu a pak k ohromování tady na konkrétní strany a slova… Konec citátu.
Tak tedy: nevím kde byl v roce 2015 Mitrochin a nevíte to ani vy. Jsem si pouze jist, že byl západními tajnými službami velmi dobře ukryt před tajnými službami ruskými, pro které to vůbec není starý příklad a pro které Mitrochin vůbec není za zenitem a které by Mitrochina okamžitě zlikvidovaly, kdyby mu přišly na stopu. Také mi není jasné, proč mě ve svém 10.7.2024 (21:19) vyzýváte k nastudování Navalyvajčenka, jestliže ve svém 17.7.2024 (22:23) výslovně uvádíte, že nic nenapsal. Pořádně si šlapete na jazyk josefe. A mohu vás také ujistit josefe, že potřebu ohromovat nějakého dezinformátora z okraje dezinformační scény opravdu necítím. Cítím pouze potřebu varovat před vámi ostatní čtenáře diskuzí na Hlídacím psu a aby si ti čtenáři dávali na vaše lži a bláboly dobrý pozor a aby si ti čtenáři případně vyhledali knihy, ze kterých čerpám. Ty knihy za pozornost stojí, vy ne.
Pokud by šlo čistě o Rusko, stačilo by napsat že to je autokratický, autoritářský režim, který vede imperiální, surovou a vyčerpávající válku. Protože, zdali budou jeho zástupci kdy souzeni v mezinárodních soudů pro válečné zločiny, nevíme. Ta situace na Ukrajině je opravdu složitá a i když vezmeme za předpoklad, že se ubrání, nemusí to nutně znamenat potrestání Ruska a jeho představitelů.
A pokud se týká dále té filozofie ohledně liberální společnosti. Je to trochu matení pojmů. Liberální jsou v té liberální společnosti SMLUVNÍ vztahy mezi subjekty. Platí to hlavně pro podnikatele, jakoukoliv dodávku, objednávku, koupi, prodej, službu si s druhou stranou SMLUVNĚ, dojednává. A když se nedohodnou, žádná dohoda není. Platí to s určitymi výhradami i pro občany. Tečka tečka, tečka. Toto je prosím, liberální společnost.
Zatímco, ale politicky, z hlediska řízení státu, ten stát liberální, být nemůže. Těžko by si asi berňak smluvně s každým podnikatelem dohadoval kolik chce platit daně. Ovšem stejně špatně by se třeba smluvnè, každý s každým dohadoval třeba dopravní pravidla na silnici, a tisíce podobných případů.
Takže v tomto smyslu tento stát musí být někým řízen a tito vládní politici zcela neliberálně, bez smlouvání, určují pravidla pro všechny .
Ovšem, jistě máme tu demokracii, a ta ukládá řadu omezení i těm vládním politikům. Tím prvním omezením jsou volby – občané si je volí jen na omezenou dobu a pak si mohou zvolit jiné.
Jenomže, pak je dlouhá řada dalších pravidel, která určují jak jsou ti vládní politici omezeni – a nebo naopak mohou svou moc autoritářsky využívat. Od existence prezidentských, poloprezidentských systémů, přes otázku zda je parlament skutečné oddělen od vlivu vlády a nebo si koalice v parlamentu teprve zvolí svojí vládu (sloučeni moci výkonné a zákonodárné což se děje i v západní demo). Přes další otázku vymahatelnosti práva, jak nezávislý je ústavní soud, jak dokáže reagovat třeba policie a jstice na protiprávní jednání politiků (ale padni komu padni), jak častá je korupce. Na tohle už dnes různé srovnávací žebříčky jsou.
Ergo, na konci, není a neexistuje žádný jupí 100% politicky liberální stát ve všem s 0% složkou autoritářství politiků, ale s nějakým procentem, které se jistě spočítat dá – a oni to jistě i voliči těm politikům při každých volbách spočítají. Sami, i bez těch proruských agentů…
Mám faktickou připomínku. Podle respektovaného důkladného hodnocení indexu demokracie britskou společností Economist Intelligence Unit jsou v posledním světovém žebříčku USA (29 místo) hodnoceni jako demokracie s nedostatky až za Českem (26). Zaostávají hodně za osmi lídry – skandinávskými státy, Irskem, Švýcarskem a Novým Zélandem. Také za těmito zeměmi zaostávají v různých hodnoceních kvality života.
Problém je, že vám poměrně rychle dám, budu-li mít přístup k surovým datům, pár indexů, které udělají žebříček těchto států v podstatě podle zadání.
Proto také většinu takových indexů nepovažuji za moc důvěryhodnou.
Dnešní soudruzi poslušní režimu EU nevíte proč vám nikdy nejde odpovědět ? Copak za tím vězí ?
Nejspíše vy sám se svými bláboly a možná i vulgaritami.