Hodnotové vzdělávání je trend, na který se v západním školství klade čím dál větší důraz. V českém školství zatím žádný takový předmět neexistuje, i když částečně hodnotové vzdělávaní naplňují „základy společenských věd“. Existují ale školy, které své učitele v hodnotové výuce „zacvičují“ a do svých učebních plánů ji zařazují. V čem to jejich žákům pomáhá? A jakými znalostmi to děti vybaví do života?

Podle Michaely Stoilové, ředitelky organizace pro Hodnotové vzdělávání Cyril Mooney (HVCM), pomáhá výuka k hodnotám dětem lépe se orientovat ve světě – vnějším i vnitřním a podporuje utváření dobrých vztahů i klimatu ve třídě.

Organizace Hodnotového vzdělávání Cyril Mooney funguje v Česku už deset let. Školám, především základním, nabízí výukové programy, podle kterých můžou učitelé provázet děti výukou k hodnotám jako jsou například spolupráce v týmu, empatie, zacházení se svobodou, ale i třeba vlastní vůlí nebo emocemi.

„Otevíráme dětem prostor a čas zabývat se věcmi jako jsou vztahy a uvažovat o tom, co je pro ně důležité a jaký vliv to má na jejich okolí,“ shrnuje stručně podstatu hodnotové výchovy Michaela Stoilová, ředitelka Organizace Hodnotového vzdělávání Cyril Mooney.

„Cyril Mooney sice byla řádová sestra a její metodika vychází z křesťanských hodnot, ale je nenáboženská a aplikovatelná v jakémkoliv prostředí, protože učí děti primárně převzít zodpovědnost, rozvíjet samostatné myšlení a pocit sounáležitosti,” říká Michaela Stoilová, ředitelka organizace Hodnotového vzdělávání Cyril Mooney. Foto: archiv autorky

Podle ní je taková součást kurikula důležitá nejen pro lepší atmosféru ve třídě či vztahy mezi dětmi, ale do budoucna i jako základ pro budování jejich vlastního štěstí.

„Každý z nás touží být v životě šťastný a k tomu potřebuje znát své potřeby, potřebuje se orientovat v tom v čem štěstí vidí. Podle toho si i formuje hodnoty,“ říká Stoilová. Ve chvíli, kdy dítě své hodnoty zná, umí se v nich orientovat a zároveň ví, že hodnoty někoho jiného můžou vypadat jinak, je to podle Stoilové pro dítě zásadní bonus pro vstup do dospělého života:

„Porozumění svým hodnotám a zároveň reálná zkušenost s tím, že hodnoty a rozhodování jiného člověka můžou být odlišné, už od dětského, školního věku, zvyšují pravděpodobnost, že se dítě bude v životě rozhodovat tak, aby bylo šťastné.“

Na světě nejsi sám

Učebnice, které na hodnotovou výchovu HVCM připravilo, tak obsahují lekce, kde se dítě setkává s různými situacemi, nad kterými přemýšlí v různých kontextech. Svého vlastního náhledu na věc, ale i toho, jak se na danou situaci může dívat někdo jiný.

„Lekce Setřít slzy z očí se například zabývá tím, jak se orientovat v situaci, kdy se někdo ze spolužáků ocitne v tísnivé situaci, třeba mu vážně onemocní někdo z rodiny nebo se mu třeba jen nepovede písemka. Děti se učí pracovat s emocemi těch druhých, učí se vzájemné empatii,“ popisuje Michaela Stoilová.

Na vlastní emoce se zase zaměřuje třeba lekce věnovaná strachu, kde se děti učí poznávat své vlastní strachy i obavy jiných lidí, zjišťují, jak můžou ovlivňovat jejich rozhodnutí a učí se s obavami pracovat.

Podle Stoilové je při takových lekcích důležité, aby učitel dbal na to, aby se děti navzájem neanalyzovaly, neodhalovaly příliš osobních věcí, ale zároveň poznaly jinakost. Vnímání i třeba reakcí.

Co je hodnotové vzdělávání

Vzdělávací koncept, ve kterém je pro žáky výzvou nalézat vlastní motivaci, spolupracovat namísto soutěžit, rozvíjet empatii, porozumět životním hodnotám a žít je skrze smysluplné a konkrétní projekty.

„Umožnit dětem, aby viděly, co má třeba jiný rád, co ho trápí, co ho zajímá, ale zároveň to udělat tak, aby to neodhalovalo moc nějakých osobních věcí, to je velké umění a na to se například zaměřujeme v kursech pro pedagogy.“ Ty cílí jak na jednotlivce, tak na celou sborovnu.

„Máme dva formáty kurzů, jeden je pro veřejnost, kam se hlásí učitelé z různých škol, protože je hodnotová výchova zajímá, a druhý je pro celý učitelský kolektiv ve školách, kde se vedení rozhodne, že chce mít ve škole nějakou, řekněme, kulturu, že chtějí následovat třeba nějaké principy komunikace ve třídách a podobně,“ říká ředitelka HVCM.

„Slyšet“ jinakost

Ze zkušeností, které sbírají lektoři hodnotového vzdělávání po školách v celé republice vychází, že zlepšení atmosféry ve škole nebo ve třídě můžou způsobit zdánlivě nenápadné nebo „nedůležité“ věci, jako třeba, že žáci mají možnost se otevřeně vyjádřit.

„Poměrně často se setkáváme, hlavně na druhém stupni základních škol, že si děti připadají ,nevyslyšené‘. Často říkají, že jim sice pořád všichni říkají, že můžou říct svůj názor, ale ve chvíli, kdy ho vysloví, tak ho nikdo nebere vážně. A už jen to, že učitel připustí nebo začne jejich názor brát v potaz, může být velký posun,“ říká Stoilová. Především pro vylepšení vztahů ve třídě, ale i mezi žáky a pedagogy. Právě po kursech na zpracování vztahů a komunikace ve třídách je podle ní mezi školami největší poptávka.

„Hodně se nám teď opakuje, že školy chtějí řešit vzájemné vztahy ve třídě. Jakým způsobem děti budují vztahy, jakým způsobem se na sebe dívají a zvlášť v hodně heterogenních třídách, kde je třeba více cizinců, tak sledujeme, že je ta potřeba vyšší.“

Napjaté nebo zhoršující se vztahy či nastavení dětí vůči cizincům, to jsou témata, která jsou pro většinu učitelů skutečnou výzvou.

„Stává se například, že děti mají z rodiny nějaké nastavení vůči cizincům, které není vstřícné a učitel stojí před tím, že má dětem dát najevo, že všichni jsou stejní, že všichni jsou tam dohromady, což nemusí nutně znamenat, že se kamarádí nebo mají kamarádit, ale zkrátka dát dětem pocit, že jsou si všichni rovni, že jsou všichni žáci stejné třídy, akorát se třeba různě projevují,“ popisuje Michaela Stoilová, co pro učitele v řadě případů představuje složité výzvy a hodnotová výuka jim pomáhá s takovými tématy pracovat.

Autorka metodiky hodnotového vzdělávání

Cyril Mooney byla irská řádová sestra, která většinu života působila v Indii. Na postu ředitelky elitní dívčí školy v Kalkatě se rozhodla zpřístupnit vzdělání všem dětem, a to bez ohledu na jejich sociální či náboženské rozdíly. Právě v těchto rozdílech totiž viděla nikoliv překážku, ale potenciál, a sice v možnosti budovat vzájemné vztahy, sdílet hodnoty, rozvíjet empatický přístup a ochotu spolupracovat. Během své praxe tak sestra Cyril vytvořila praktickou metodologii Hodnotového vzdělávání, která je aplikovatelná na jakékoli prostředí. Pomocí této metodologie děti učí převzít zodpovědnost, rozvíjet samostatné myšlení a pocit sounáležitosti.

„Nefunguje úplně říkat, nebuď na něj zlej nebo nemlať ho, ale hodnotovka vytvoří prostor pro to, aby se děti lépe poznaly, aby zjistily, co ten druhý třeba má rád nebo co ho trápí,“ popisuje Stoilová s tím, že někdy ke zlepšení vztahů vedou zdánlivé maličkosti.

„Třeba, když kluci, co do sebe hodně rejí, zjistí, že mají rádi stejnou počítačovou hru. Neznamená to sice, že to mezi nimi nastolí ,věčné přátelství‘, ale když tomu učitel dá dostatečný důraz, tak takováto věc velmi přispěje pocitu, že má každý ve třídě své místo. I když se to může jevit jako zdánlivá pitomost.“

Jedním z cílů hodnotové výchovy je, aby se děti naučily respektu k ostatním. Skutečnému respektu, což podle Stoilové není vůbec jednoduché, ani samozřejmé.

„Děti jsou schopné vysvětlit, co znamená respekt, ale převést ho do reality je mnohdy velmi složité. A k tomu, abys druhého mohl respektovat, tak ho potřebuješ primárně znát a potřebuješ přijmout to, že může vnímat některé věci jinak, což je těžká věc, ale dá se procvičovat,“ popisuje Stoilová podstatu kursů nejen pro děti, ale i učitele.

„Naše meta je, aby učitelé dokázali z různých drobných nástrojů a témat, která nabízíme, poskládat program, který vejde do přirozeného způsobu výuky a formuje pak tu třídu, formuje vztahy mezi dětmi s akcentem na témata jako respekt nebo odpovědnost. Což pak v širším slova smyslu znamená i mít chuť zapojit se do kultivování prostoru kolem sebe. V případě menších dětí třeba jejich třídy, v případě větších, že se chtějí podílet na životě v okolí školy, třeba si chodí popovídat si se starými lidmi do domova seniorů. Zkrátka se naučí vnímat sebe jako součást nějakého celku.“