KOMENTÁŘ. V Česku utrácíme miliardy za sportovní systém, který obsluhuje jen čtvrtinu dětí, z nichž velkou část stejně nakonec demotivuje. Řešení není v dalších svazech a povinně vyplňovaných formulářích, máme ho před nosem – je ve školách, kde máme každé ráno úplně všechny děti.

Živím se dvěma věcmi, které spolu zdánlivě moc nesouvisejí. Učím na základní škole informatiku a tělocvik a taky skoro čtyřicet let působím u ragby. Nejdřív jsem ho hrál, a to i profesionálně ve Francii, dnes vedu pražský klub Ragby Olymp a učím trénovat druhé.

Čím déle v obou světech působím, tím víc mě překvapuje, jak přesně sedí jeden na druhý. A jak dobře slovník z jednoho popisuje nemoc toho druhého.

Kupříkladu v IT máme termín „legacy system“. Označuje starý software, který kdysi dávno dával smysl, ale dnes ho už nikdo pořádně nechápe, je drahý na údržbu, každá změna v něm něco jiného rozbije. Přesto na něm celá firma visí, protože „vždycky to tak bylo“. Když se na český sport podívám očima vývojáře, vidím učebnicový legacy system.

Když opakovaně čtu, jak sportovní organizace naříkají, že jim to celé kolabuje, dávám jim za pravdu. Jen ten lék hledají ve špatné lékárně. A nevidí, že původcem nemocí jsou i ony samy.

Máme Českou unii sportu, Národní sportovní agenturu, ministerstvo, desítky svazů. Každý rok se do téhle konstrukce nalijí miliardy z veřejných peněz. A výsledek? Většina dětí ve věku 12 – 18 let se sportem sekne úplně. To není detail, to je systémové selhání.

Máme tu obří aparát, jehož oficiálním posláním je sice „sport pro všechny“, ale který v tomto věku registruje jen necelou čtvrtinu dětí (23 %). Konkrétně ty „aktuálně“ talentované a výkonné, ty, jejichž rodiče mají čas a peníze je vozit na tréninky a soustředění. Zbytek propadne sítem.

Systém honí medaile a tabulky a přitom zapomněl na to jediné, co u dětí opravdu rozhoduje: na radost z pohybu.

Když opakovaně čtu, jak sportovní organizace naříkají, že jim to celé kolabuje, dávám jim za pravdu. Jen ten lék hledají ve špatné lékárně. A nevidí, že původcem nemocí jsou i ony samy.

Fax jako lék na digitalizaci

Kdykoli čtu a slyším plány, jak „zlepšíme kondici národa“ tím, že přisypeme peníze do stávajících struktur, vybaví se mi obraz státu, který naplňuje vizi „digitalizace” nákupem nových faxů. Fax je pořád fax, i když je nový a lesklý.

Přidat prostředky do systému, který je postavený na výběru a soutěži od nejútlejšího věku, neznamená víc pohybu pro víc dětí. Znamená to jen efektivnější třídění na ty, co „na to mají”, a na ty ostatní.

Že to jde jinak, ukazuje země, kterou nemůžeme podezírat z lenosti nebo změkčilosti: Norsko. To dlouhodobě válcuje ostatní v mnoha disciplínách zimní olympiády, ale jeho receptem není dril, ani vyhrocená mistrovství kategorií do deseti let. Ne. Je to radost.

Norové mají dětský sport postavený na několika pravidlech, která u nás znějí skoro kacířsky: do třinácti let se nevede žádné skóre, aby děti neměly strach z prohry; ceny se rozdávají všem, ne jen vítězům; děti se nespecializují, ale zkoušejí co nejvíc sportů.

Existuje jediná instituce, na kterou má stát vliv a která může ovlivnit sto procent dětí, každý den, bez ohledu na peníze a ambice rodičů. Je to škola. Právě tudy vede cesta.

A výsledek téhle „měkkosti”? Sportuje tam přes devadesát procent dětí a kupříkladu jejich biatlonisté jsou tvrdí jako žula.

My máme čísla přesně opačná – velká část dětí u nás končí s organizovaným sportem dřív, než jim je čtrnáct.  Není to náhoda a není to ani otázka počtu obyvatel. Podstatné je, na co a na koho systém míří.

Norové budují širokou základnu a špička jim z ní přirozeně vyroste sama. My rovnou stavíme špičku a divíme se, že pod ní není nic.

Kde jsou všechny děti

Nechci jen naříkat a proto nabízím i řešení: existuje jediná instituce, na kterou má stát vliv a která může ovlivnit sto procent dětí, každý den, bez ohledu na peníze a ambice rodičů. Je to škola. Právě tudy vede cesta.

Co by to znamenalo v praxi? Přenést sport do škol ne jako povinnou dřinu, ale jako pestrou nabídku pohybu pro všechny.

Za prvé: tělocvik má být branou a inspirací, ne sítem.

Za druhé: zajistit aspoň pět hodin pohybu týdně. Ne jako luxus pro vyvolené školy, ale jako minimum pro všechny.

Za třetí: přestat děti dělit na talenty a zbytek, ale důsledně zapojit všechny.

A za čtvrté: svěřit tělesnou výchovu odborníkům, vysokoškolsky vzdělaným učitelům a trenérům, ne jen dobré vůli odpoledních nadšenců.

Infrastruktura na to z velké části existuje, jen zbytečně zahálí. Klubová hřiště dopoledne často zejí prázdnotou a naopak školní hřiště jsou odpoledne a večer podvyužitá.

Kluby, které dnes soupeří o pár nadaných dětí, by se mohly stát partnery škol a získat přístup ke všem. A ano, i vrcholový sport by na tom vydělal, protože se nejlíp rozvíjí tam, kde je široká a zdravá základna, ne nad vyprázdněným hřištěm.

Z tohoto důvodu jsme pilotně prosadili koncept Trenéři ve škole v ČR i na Slovensku na stovkách škol, kde data jasně ukázala, že je funkční a prospěšný nejen pro děti, ale i pro učitele a učitelky a trenéry.

Ať už jde o hřiště nebo o třídu, jde pořád o stejnou otázku: budujeme instituce pro všechny děti, nebo jen pro ty, které se do úzkého hrdla vejdou?

Projekt měl být můstkem k přivedení profesionálů do škol, ale to se zatím nestalo. Na Slovensku se nicméně koncept podařilo integrovat do státních struktur, v ČR zatím ne.

Chápu, že se tyto představy spoustě lidí v zavedených strukturách nelíbí. Každý má svůj rybníček, ve kterém se dobře zabydlel a ve kterém je pánem. Je pohodlné v něm sedět.
Jenže my nepotřebujeme udržovat rybníčky, potřebujeme vyplout na jezero, kterým je školní sport pro celou populaci.

Stejná logika, jiné hřiště

Jde o přístup, který se týká nejen sportu, ale samotného českého školství. Před rokem mě rozčílila čísla o pražských gymnáziích: zatímco k přijímačkám se hlásily desítky tisíc uchazečů, veřejná čtyřletá gymnázia nenavýšila kapacitu ani o jediné místo. Nárůst obstarali jen soukromí zřizovatelé, kteří přidali 860 míst, ovšem za školné 60 až 100 tisíc korun ročně.

Na veřejné gymnázium se přitom bylo potřeba dostat mezi nejlepších dvanáct procent uchazečů (percentil 88), na soukromé stačil percentil 67.

Přístup ke kvalitnímu vzdělání tak čím dál víc závisí na tom, kolik má rodina peněz. A to je přesně tatáž nemoc jako ve sportu: veřejný systém, který se tváří, že je pro všechny, ale ve skutečnosti nechává napospas ty, kteří si nemůžou připlatit.

Ať už jde o hřiště nebo o třídu, jde pořád o stejnou otázku: budujeme instituce pro všechny děti, nebo jen pro ty, které se do úzkého hrdla vejdou?

Nejsem naivní a vím, že přesunout těžiště sportu do škol je běh na dlouhou trať, který se nelíbí lidem s rozpočty a razítky. Ale dokud budeme kvalitu měřit počtem medailí místo počtem dětí, které se každý den hýbou, budeme jen oprašovat starý fax a doufat, že nějak zvládne posílat i e-maily.

Autor textu je učitelem tělesné výchovy a informatiky a ICT koordinátor na pražské základní škole. Studoval informatiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK a tělesnou výchovu na FTVS UK. Je zakladatelem a předsedou ragbyového klubu Ragby Olymp, bývalým profesionálním hráčem ragby (mj. Clermont-Ferrand) a metodikem programu pohybové výchovy dětí pro slovenské ministerstvo školství.