KOMENTÁŘ. Realita je stále častěji ne to, co se skutečně událo, ale to, co vidět chceme a co k sobě dobrovolně pustíme. Platné je to pro politiku i pro ony známé sociální bubliny v reálném i virtuálním životě: co nevidím, to se nestalo.

Při cestách do zahraničí člověk běžně zažívá řadu kulturních šoků. Někdy stačí úplný detail, třeba to, že na vás v hromadné dopravě ostatní spolucestující bezostyšně nezírají jen proto, že vypadáte trochu jinak. Byl to jeden ze zásadních zážitků autora tohoto textu při jeho první návštěvě Londýna v 90. letech minulého století. Není to žádná banalita, ale rozdíl, který dokáže definovat vyspělost společnosti.

Trdelník patří Čechům

Jak ostatně napsal uznávaný americký sociolog Erving Goffman, muž, jehož předmětem zájmu byla mimo jiné sociologie města a kriminologie: „Akt zírání je věc, kterou obvykle neděláme druhým lidem. Při zírání totiž pozorovaný objekt ponižujeme a vytrháváme ze své třídy. S opicemi v zoo nemluvíme, ani s objekty v obludáriu – na ty prostě zíráme!“

MAPA ČESKÉ JUSTICE  – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org

Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost

I v Česku už si přeci jen po těch téměř třiceti letech od konce všudypřítomné šedi komunismu na výstřednost zvykáme. Což je dobře, protože právě necivilizované civění na bližního je bližší spíše východnímu než západnímu kulturnímu prostoru. Ale ne, že by se tady „Goffmanovsky“ civět  přestalo (nutno zdůraznit, že podívat se není totéž, co zírat).

Zírání jde navíc ruku v ruce s lhostejností. Nevyjadřuje totiž zájem o druhého, ale spíše zájem o sebe. O to, že ten druhý je jiný než já. Přičemž já, „slušný člověk“ (případně slušný, tj. bílý Čech), jsem přece ten, kdo určuje normu.

Je to podobný mentální úkon, jako u krajské političky SPD Věry Maříkové, která se před časem na svých facebookových stránkách rozohnila nad reklamní fotografií na trdelník s tím, že „trdelník patří Čechům, tak obrázek černošky se zmrzlinou je i pro mě dosti nevhodný“.

Když o tomto jejím vidění světa napsali novináři, příspěvek smazala. Jistě, zde jde i o rasismus, nevzdělanost, hloupost, které ale s „kulturou“ zírání úzce souvisí. Kdo je jiný, je divný, nepatří mezi nás, už svou přítomností narušuje naše jistoty, ohrožuje náš smrádek, ale teploučko.

Nový rozměr zírání

S vývojem moderních technologií dostává kombinace zírání a lhostejnosti nové rozměry. To, na co zírám, lze i vyfotit, zvěčnit, vyvěsit na sociální síť.

Nikoli náhodou přibývá situací, kdy si lidé katastrofu, nehodu, či akt násilí fotí či natáčejí, případně si na místě pořizují selfíčka, a obratem vše sdílejí, místo toho, aby se osobně angažovali – byť třeba „jen“ tím, že telefon použijí nikoli jako kameru, ale jako přístroj, jímž se dá přivolat pomoc policie či záchranné služby.

Nelze samozřejmě tvrdit, že jde o obecně platný jev a že si lidé v nouzi nepomáhají, nicméně fenomén „člověka schovaného za displejem“ už před deseti lety popsal i v Česku dobře známý britský filosof a politolog Roger Scruton.

„Mám prst na tlačítku a kdykoli mohu ten obraz vypnout. Ostatní jsou svobodní ve svém vlastním světě, ale v mém vlastním světě svobodní nejsou, tam jsem konečným arbitrem já. Je to obrazovka, k čemu jsem fixován, ne ta tvář, co je za ní. Veškerá interakce s druhým je vzdálená a to, zda a nakolik se mne bude týkat, závisí čistě na mém rozhodnutí,“ píše Scruton ve své eseji „Behind the Screen“.

Když mezi sebe a realitu nastrčíme kameru, fotoaparát či chytrý telefon, ocitáme se v jiném, odosobněném světě, méně angažovaném, oproštěném o emoce. Jde o kvalitu záběru, detail, polodetail, celek, o techniku a o to, aby vám někdo nezacláněl, už ne o dění samotné.

Zná to nepochybně každý rodič pozvaný na školní představení svého dítka. Ve chvíli, kdy potomka pozorujete z publika, sledujete jej na vlastní oči, je kvalita prožitku úplně jiná, emocionálnější, událost si zapisujete do své paměti. Když ale mezi sebe a třeba taneček své dcery vrazíte kameru, možná si uchováte dokument doby (pokud se vám později z cloudu neztratí), ale na minimum se tím omezují emoce, bezprostřednost i hloubka prožitku.

Podobné je to ve chvíli, kdy se děje nějaké zjevné bezpráví; například když skupina opilců brutálně mlátí a kope do hlavy na zemi ležícího bezmocného člověka. Když mezi sebe a takové jednání nastrčím displej místo toho, abych zavolal pomoc (když už se jeví jako čirý nerozum sám zasáhnout proti přesile agresorů), stává se z reality film, který má své vlastní obsazení a mne se netýká.

Uprchlíci na náplavce

Realita se i kvůli tomuto vidění světa stále častěji mění ne na to, co se skutečně událo, ale na to, co vidět chceme a co k sobě dobrovolně pustíme. Platné je to i pro politiku, i pro ony známé sociální bubliny v reálném i virtuálním životě: co nevidím, to se nestalo. Nevěříme již tolik osobnímu svědectví a psanému slovu, chceme „důkazy“, fotografii, video.

Platí to i naopak – to, že se kupříkladu Česká televize nevěnuje kdejaké pitomosti, či něčemu, co se ve skutečnosti ani vůbec neudálo, je v konspiračních kruzích považováno za nezvratný důkaz toho, že nám zase něco zamlčují, že nám lžou a že pravdu musíme hledat někde jinde.

Vztahu obrazu a komunikace se ve své práci důkladně věnoval český filosof Vilém Flusser. Muž, který zemřel už v roce 1991, popsal tohle téma velmi jasnozřivě; i tak by se asi dnešní době dosti divil.

Psal o tom, že obrazy v minulosti bývaly doplňky textů, nyní je tomu ale naopak. Upozorňoval, že obrazy vyvolávají dojem, že jsou skutečným zachycením reality, a převážná většina publika to nekriticky přijímá. Platí to, i když snad všichni víme, jak snadno lze se současnou technikou falšovat fotografie a videa. Ve světě internetu se to ukazuje den co den.

Ve chvíli, kdy lidé uvěří tomu, že si na pražské náplavce rozbili stanový tábor uprchlíci (což má dokazovat fotografie, která je ve skutečnosti od pařížské Seiny), nebo tomu, že zjevná fotomontáž s uprchlíky rozesetými po střeše lokomotivy Českých drah je skutečná, je možné asi úplně všechno.

A co teprve až se zcela zdokonalí již existující technologie na syntézu řeči a úpravy videí? To se pak hranice mezi fikcí a realitou smaže definitivně. To budeme teprve zírat – všichni.

Což je v konečném důsledku ideál každé dobré propagandy: všechno je relativní, když je pravda všechno, není pravda nic. Otázkou je, zda už v téhle fázi vývoje vlastně nejsme.

Takto nastavenému publiku lze chytrým marketingem a sázkou na instinkty a emoce prodat cokoli. Třeba politika, co o sobě po letech strávených v nejvyšších politických funkcích říká, že není politik; estébáka, co o sobě říká, že není estébák; a vládu s komunisty bez komunistů.

Byly volby, tak mlčte

Podstatná je odpověď na Otakarem Černým proslavenou otázku: „A co na to občan?“.

Autor tohoto textu již při formování vlády Bohuslava Sobotky, v níž se stal Andrej Babiš v roce 2014 ministrem financí, napsal, že tak často vzývaná „tlustá čára za minulostí“ tímto dostala své jméno.

Poslanecká sněmovna tehdy kvůli Babišovi změnila lustrační zákon, takže se sice nadále vztahuje na místa vedoucích úředníků, ale už ne na členy vlády. Lidu tehdy to, že má někdo komunistickou a estébáckou minulost, nevadilo a nevadí to ani dnes. Tlustá čára je dotažena do konce.

Andrej Babiš, toho času nejpopulárnější český politik, je (ve svém mediálním „čau lidi“ obrazu) pro člověka se „zírající mentalitou“ ztělesněním ideálu.

Ukazuje se navenek jako bytost nijak zvlášť nevybočující, mluvící lidově, nadávající jako oni na politiky, jako ten, co má dost peněz na to, aby nemusel krást a přitom má i tu trochu potřebného másla na hlavě, jež ho zlidšťuje.

Je to muž, co maká bez ohledu na to, zda má jeho vláda důvěru, či ne. Naopak otevřeně říká, že je mu nějaká důvěra docela lhostejná, protože dělá to, co si žádá lid.

„Lidé očekávají, že tady bude funkční kabinet, a je jim upřímně jedno, jestli bude koaliční, menšinový, v demisi či bez důvěry. Lidé chtějí, aby vláda vládla a řešila jejich problémy. A my jsme na tu zodpovědnost připraveni,“ řekl už vloni v prosinci v rozhovoru pro Právo.

Když se ho překvapený novinář zeptal, zda myslí vážně to, že nezáleží na tom, jestli vláda bude mít důvěru, Babiš dodal: „Mluvím o lidech, ne o tom, na čem záleží. To řešíte vy, v tom svém bublinovém, novinářském světě. Lidé prostě chtějí, abychom začali pracovat.“

Lidé tedy mají, co chtějí. Skoro. Ještě chybí ten příslovečný klid na práci. A kdo nám jej zajistí? „Potřebujeme klid na práci,“ přihlásil se k úkolu Babiš, když jej prezident podruhé jmenoval premiérem.

Klid a čas na práci jako hlavní hodnota pod taktovkou Andreje Babiše rezonuje i dále v hnutí ANO: „Naprostá většina obyvatel a občanů České republiky si přeje už opravdu stabilitu a klid,“ řekl u příležitosti jmenování Babiše premiérem Radek Vondráček, Babišův předseda Poslanecké sněmovny.

Abychom si rozuměli, ti, co ten tolik žádoucí klid narušují, jsou ti „jiní“. Reakcionáři, kteří se scházejí na náměstích a protestují proti pročínské a proruské politice prezidenta, proti tomu, že je v čele země trestně stíhaný člověk, i proti vládě opřené o hlasy komunistů.

Stále častěji se ve veřejném prostoru objevuje argument (a nevadí, že je ze své podstaty hloupý a neplatný) zformulovaný v jedné internetové diskusi, kupodivu poměrně kultivovaně: „Jak dopadly volby? Chcete je zpochybnit? Od toho je soud a ne řvouni na náměstích, hlavně v Praze! Jak vypadají preference? Mají řvouni naději?! Předčasné volby, a po nich nechť poražení drží ústa!“

Tedy – vy jste jiní, my jsme většina. Vy mlčte, neprojevujte se. Pokud nejste s námi, nenastupujte do našeho pomyslného autobusu.

Tenhle typ myšlení (jak se zdá nyní převládající), začíná u onoho „banálního“ zírání. Populismus, nacionalismus a neliberální demokracie je na postupu v Česku i v Evropě. Z liberálních demokratů jako by se postupně stávaly – řečeno s Ervingem Goffmanem – objekty v obludáriu.

Text vyšel původně v týdeníku Euro, HlídacíPes.org jej publikuje se souhlasem vydavatelství