Vladimir Bukovskij myšlenku samizdatu shrnul takto: „Samizdat: Napíšu si ho sám, zrediguji si ho sám, zcenzuruji si ho sám, vydám ho sám, distribuuji ho sám a sám si za něj taky půjdu sednout do basy. “

V bývalé Československé socialistické republice se tato myšlenka ujala také, a kromě samizdatu autorského, o kterém mluví Bukovskij, u nás po vzoru Vaculíkovy Petlice vznikaly samizdatové dílny i nakladatelství.

Je o tom celá kniha Český literární samizdat 1948-1989, kterou připravil Michal Přibáň s kolektivem. Dejme mu slovo: „A je fascinující, že cesta od prvních šesti nebo dvanácti kopií, které vznikly v edici Petlice v roce 1972, k Lidovým novinám, které si koncem osmdesátých let lidi rozmnožovali v podstatě sami, trvala v tom bezčasí pouhých šestnáct roků. Troufám si tvrdit, že samizdat nakonec nebyl výsadou pár statečných, ale že se stal podstatným prvkem celé tehdejší alternativní kultury.“

Slova Michala Přibáně mohu doplnit, či spíše upřesnit: nejen alternativní kultury, ale společenského dění vůbec.

Byli bychom chudší

Samizdat jako svébytné médium bylo nositelem necenzurované informace, a nešlo jen o knihy či časopisy, ale i letáky, plakáty, pohlednice, trička, tašky a třeba i kraslice, ale také o nahrávky a filmy, které se šířily snadno a měly velký dosah.

Nebýt samizdatu, neměli bychom nejen na režimu nezávislé písemnictví, ale ani iniciativy, jako byla Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, v pozdějších letech i Hnutí za občanskou svobodu, Východoevropská informační agentura, Nezávislé mírové sdružení, České děti a mnoho dalších.

Nebýt samizdatu, byli bychom chudší. Pokud můžeme být během tzv. normalizace na něco hrdí, je to československý samizdat.

Lidé se přestávali bát „všemocného“ režimu, a stávající stav, tedy „co není povoleno, je zakázáno“ se pozvolna posunoval k žádoucímu cíli, tedy „co není zakázáno, je povoleno“.

Postupně sílící samizdat zásadně přispěl k emancipaci společnosti, zejména po nástupu Gorbačova v SSSR, a působil na komunistický režim nepřetržitým tlakem. Jako houby po dešti se objevovaly nejen nezávislé iniciativy, ale také jejich samizdatové bulletiny, věstníky a oběžníky.
Informovaly veřejnost o stavu společnosti, dodržování či spíše nedodržování lidských a občanských práv, stavu životního prostředí a mnoha dalších důležitých skutečnostech, která režimní média zatajovala.

Západní rozhlasové stanice tyto informace přebíraly a jejich dopad se tak násobil. Lidé se přestávali bát „všemocného“ režimu, a stávající stav, tedy „co není povoleno, je zakázáno“ se pozvolna posunoval k žádoucímu cíli, tedy „co není zakázáno, je povoleno“.

V této situaci „posunování hranic“ byl v Dubnici nad Váhom na Slovensku v listopadu 1987 zatčen a následně v roce 1988 krajským soudem v Banské Bystrici odsouzen na čtyři roky vězení vydavatel samizdatu Ivan Polanský. Vzbudilo to značný ohlas, případ sledoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Amnesty International, zahraniční i samizdatová média, vydala k němu dokument i Charta 77.

Ta vyzvala k solidaritě s Ivanem Polanským a na základě této výzvy vznikl unikátní projekt: Výbor solidarity s Ivanem Polanským.

Ustavil se 12. října 1988 a v jeho prohlášení mimo jiné stojí: „Represe orgánů státní moci proti Ivanu Polanskému je útokem proti nám všem, kdo působíme v nezávislé publicistice se stejnými či podobnými motivy jako on. Neboť my, nezávislí vydavatelé a publicisté různých kulturních a politických zaměření, různých věr i bez vyznání, činíme totéž co Ivan Polanský. Mnozí z nás takto působí veřejně dlouhá léta. K faktu, že Ivan Polanský je ve vězení vlastně za nás za všechny, nemůžeme a nehodláme mlčet. Sdruženi ve Výboru solidarity s Ivanem Polanským obracíme se se vší rozhodností a naléhavostí na státní a politické vedení naší země: Skoncujte se stavem justiční zvůle a pošlapávání práva a skoncujte zvláště se selektivními postihy, jejichž jediným cílem je udržovat celou společnost ve strachu. Vyzýváme vás, abyste buď Ivana Polanského propustili na svobodu, nebo osvědčili důslednost své zvrácené spravedlnosti tím, že uvězníte nás všechny.“

Toto prohlášení podepsalo 87 samizdatových autorů, redaktorů a vydavatelů z Čech, Moravy a Slovenska (ti byli čtyři), dalších pět českých a moravských se připojilo během příštích dnů. Vznik Výboru solidarity s Ivanem Polanským je v dějinách střední a východní Evropy ojedinělý jev, a jeho význam podtrhuje i to, že byl úspěšný.

Ivan Polanský, odsouzený na čtyři roky vězení, byl propuštěn po odpykání jednoho roku. Režim svou „zvrácenou spravedlnost“ skutečně osvědčil, a ještě v roce 1988 byli uvězněni Dušan Skála, Luboš Vydra a Hana Marvanová, a Augustin Navrátil byl internován v psychiatrické léčebně. V roce 1989 byli ve vězení další členové Výboru solidarity s Ivanem Polanským – Ivan M. Jirous, Petr Cibulka, František Stárek, Václav Havel, Ota Veverka, Jiří Ruml, Rudolf Zeman, Ján Čarnogurský a Miroslav Kusý.

Změňte to datum

Dne 12. října 2016 jsme si v knihovně Libri prohibiti s některými žijícími členy výboru připomněli, že toto datum má význam i pro dnešek, připravili jsme krátké prohlášení, kde mimo jiné stojí: „Svátek vydávání a rozšiřování samizdatu je důležitý i pro nás samotné. Někteří z nás také byli pro takovou činnost kdysi pronásledování a vězněni. Víme proto, že bez někdejšího zápasu o svobodu by nebyla možná svoboda současná. A bez historické paměti, bez mezinárodní solidarity, jakož i bez odpovědné občanské kultivace demokratického prostředí v našich zemích by mohlo hrozit, že se doba nesvobody v nějaké podobě zase může vrátit.“

A pak jsme vyhlásili Den samizdatu. Označil jsem ho za mezinárodní, protože tohoto happeningu, smím-li to tak nazvat, se účastnili Češi i Slováci, a nápad to byl slovenský. Také se ujal nejprve na Slovensku, takže zákonem č. 325/2020 Zz. přibyl mezi slovenské svátky další památný den – 12. október – Deň samizdatu, a připomínají si to tam od roku 2021.

V Čechách to tak snadné nebylo, Miroslav Svoboda připravil návrh zákona shodný se slovenským, skupina poslanců vládní koalice, včetně ministra kultury, ho v prosinci 2022 v Poslanecké sněmovně podala, vláda sním v lednu 2023 vyslovila souhlas a pak ležel více než rok v Poslanecké sněmovně, posléze prošel příslušnými čteními, a také závěrečným hlasováním. Byl přijat 138 hlasy.

V Senátu už návrh zákona takové štěstí neměl, a zasloužila se o to senátorka Hana Kordová Marvanová, nominovaná stranami vládní koalice. Na jednání ústavně-právního výboru dne 14. 8. 2024 přednesla překvapivý návrh na změnu data z 12. října na 27. dubna s odůvodněním, že vzedmutá vlna solidarity, včetně mezinárodní, na obranu Ivana Polanského se vlastně stala za nesprávného člověka, protože v jednom časopise, který vydával (Historický zápisník), propagoval Andreje Hlinku a Jozefa Tisa.

Dne 22. srpna 2024 pak na plénu dvacet minut přesvědčovala senátorky a senátory, že Den samizdatu nemůže a nesmí být 12. října. Použila k tomu osvědčené dezinformátorské metody a kromě Ivana Polanského pomluvila i Pavla Čarnogurského, ten prý byl také klerofašista a antisemita, stejně jako Polanský.

Problém je, že nic takového neprokázala, a oba slovenští politici už nejsou mezi živými a nemohou se bránit. Přisadil si také senátor Jiří Růžička a na projev poslance Bernarda reagoval mimo jiné těmito slovy: „Pan poslanec tady mluvil o tom, že si ten den vybrali sami bývalí disidenti. Jenže oni si to nevybrali jako významný den, oni si víceméně jednostranně zvolili někdy v roce 2016, pokud se nemýlím, tuto jednu událost jako Mezinárodní den samizdatu. Mezinárodní den samizdatu. Vyhlásili to jednostranně, neprošlo to žádným procesem, není to nijak oficiálně uznáváno.“

Panu senátorovi bylo patrně líto, že jsme ho 12. října 2016 nepoprosili o oficiální uznání a nepozvali na naše setkání, měli jsme tam kromě jiného také čokoládový dort ve tvaru psacího stroje. Důležitější ovšem je, že opět nemá pravdu, stejně jako paní senátorka.

Paní senátorce se dokonale podařilo polarizovat Senát a Poslaneckou sněmovnu: v Senátu nebyl nikdo pro poslanecký návrh, ve sněmovně nebyl nikdo pro senátní návrh, ačkoli v obou komorách mají strany vládní koalice většinu.

Od roku 2016 se Den samizdatu diskutoval na Slovensku a od roku 2020 je tam tento památný den uzákoněn. Těžko můžeme podezírat Slovenskou národní radu, že nevěděla, co dělá. Slováci jsou, jak známo, velmi citliví na některá období své minulosti. Ústav pamäti národa, který tam zkoumá minulost, podobně jako náš Ústav pro studium totalitních režimů, Ivana Polanského ocenil dvakrát pamětní medailí. K tomu je asi zbytečné cokoli dodávat.

Nicméně paní senátorka si vzala do hlavy, že Polanský byl přece jenom klerofašista, což psalo i Rudé právo, a antisemita, protože chtěl uveřejnit rozhovor s Pavlem Čarnogurským. Přesvědčila o tom i ostatní senátory a senátorky, a jakými metodami to udělala, je popsáno v článku Dnem samizdatu by měl zůstat 12. říjen, který jsme s Miroslavem Svobodou publikovali v Lidovkách.cz.

Situace vzbudila pochopitelně pozornost i na Slovensku a slovenský publicista a znalec samizdatu Ján Šimulčík napsal v deníku Postoj mimo jiné: „Zopakovalo sa však historické déjà vu. V roku 1988 sa v českom disidentskom prostredí zastali Ivana Polanského. O 36 rokov sa to zopakovalo opäť. V roku 2024, keď bola snaha uzákoniť významný (pamätný) deň Českej republiky – Deň samizdatu –, museli českí disidenti opätovne brániť Ivana Polanského a vysvetľovať, že nebol fašista ani antisemita, aj keď vydal samizdat s názvom Historický zápasník o Tisovi a Hlinkovi. Publikoval iba dobové dokumenty.“

Pojistka, nebo rozbuška?

Snad má senátorský slib, „že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“ ještě nějakou váhu. Pokusme se tedy zjistit, jakou váhu má. Je „v zájmu všeho lidu“ pomluvit dva politiky a zasloužilé občany sousedního státu? Je snad „v zájmu všeho lidu“ vyslat do sousedního státu signál, že Senát České republiky pokládá Ústav pamäti národa a potažmo i Slovenskou národní radu za spolek amatérů, kteří nevědí, co činí?

Mohlo by to být alespoň v zájmu stran, které senátorku Kordovou Marvanovou do funkce nominovaly? Její návrh se v poslanecké sněmovně setkal s vřelým nesouhlasem právě poslanců vládní koalice. Vystoupení poslance Marka Bendy a Marka Výborného a také konečné hlasování to dokazuje.

Kuriózní, takřka folklórní, bylo vystoupení poslankyně Válkové (zvolené za hnutí ANO, dříve KSČ), přezdívané někdy Urválková kvůli spolupráci s komunistickým prokurátorem Urválkem. Pochválila paní senátorku a prohlásila, že bude hlasovat pro její, tedy senátní, návrh.
Když došlo na hlasování, byl původní návrh poslanecké sněmovny přijat 135 hlasy a nikdo nebyl proti němu, ani Helena Válková, která se hlasování zdržela.

Možná si mezitím přečetla vyjádření historika Viléma Prečana, proč má být Dnem samizdatu právě 12. říjen s připojeným dopisem Františka Mikloška, bývalého předsedy Slovenské národní rady. Vilém Prečan svůj a Mikloškův dopis rozeslal všem poslancům „napříč politickým spektrem“, což se ukázalo jako prozřetelné. Vládní koalice totiž neměla potřebnou většinu k přehlasování senátního návrhu, protože někteří její poslanci nepřišli do práce, a tak za přijetí zákona vděčíme nejen Vilému Prečanovi a Františku Mikloškovi, ale i poslancům, zvoleným za hnutí ANO, s Andrejem Babišem v čele.

Paní senátorce se dokonale podařilo polarizovat Senát a Poslaneckou sněmovnu: v Senátu nebyl nikdo pro poslanecký návrh, ve sněmovně nebyl nikdo pro senátní návrh, ačkoli v obou komorách mají strany vládní koalice většinu. Zdá se tedy, že její konání je slušně řečeno kontraproduktivní a neslouží ani stranám, které ji nominovaly, natož „všemu lidu“. Je třeba se spolu s Ciceronem zeptat: Cui bono?

Senát bývá často považován, či alespoň pokládán, za pojistku demokracie. Tato „pojistka“ se ovšem v našem případě změnila v rozbušku, která má značný destrukční potenciál. Může poškodit, a patrně i poškodí naše vztahy, když ne s celým Slovenskem, tak s demokratickou částí jeho obyvatel určitě.

V našich končinách jsme si časem zvykli, že na výrobky a služby máme dvouletou záruku, a vadný výrobek je možné v této lhůtě vyměnit. Bohužel od politických „výrobků“ to očekávat nemůžeme, na ty se záruka nevztahuje, a senátní výrobek vydržel jen pár dnů, než se ukázalo, že jde o zmetek, a to ne ledajaký, jak je výše popsáno.

Senátoři na vařené nudli

Paní senátorka se v Lidovkách.cz pokoušela polemizovat s naším (výše zmíněným) článkem. Opakuje tam své bludy a vyvrací výroky, které nikdo neřekl. Nelíbí se jí ani, že jsme napsali, že senátory (a senátorky) opila rohlíkem. Použiji tedy přesnější přirovnání: utáhla je na vařené nudli, a ta nudle ještě byla instantní, a pocházela z kuchyně, ve které vařili už dezinformátoři z Rudého práva.

Ale jedna novinka v té polemice stojí za zmínku. Často a rozsáhle cituje historika Petra Blažka. Ten si ovšem může říkat a psát, co chce, třeba, že země je placatá a Ivan Polanský byl klerofašista; riskuje tím jen svou pověst slušného historika, zatímco paní senátorka rozbije okno a křičí: já za to nemůžu, navedl mě Péťa Blažkůj. Je to infantilní, ale zcela v souladu s jednáním politiků napříč spektrem.

Nemůžeme od ní čekat jakoukoli smysluplnou reflexi, protože toho jednoduše není schopná. Stejně jako ministr Jurečka loni v listopadu se svým papaláštvím způsobil menší vládní krizi, za pár týdnů tu byla další, která se veřejnosti dotkla ještě daleko víc. Šlo o předvánoční oslavičku na MPSV během střílení na filozofické fakultě, pokud jste už zapomněli. Nejenže nepodal demisi, ale dnes kandiduje na předsedu strany.

Slušnost je v politice cizí slovo a chápáno je v lepším případě jako slabost. Odpovědnost je na tom podobně, ještě hůř. Obyčejná lidská odpovědnost vychází ze svědomí, a člověk se jím zpravidla řídí.

Dovolím si zavěštit: pokud bude zvolen, skončí KDU-ČSL stejně jako ČSSD. Ale mohu se mýlit, lidská paměť je velmi krátká, lidé opakují své chyby, z kterých se nepoučili, a rádi zapomínají. K tomu jim pomáhají další aféry a kauzy, které překryjí ty minulé, také povodně, hurikány a vládní krize přijdou vhod.

Slušnost je v politice cizí slovo a chápáno je v lepším případě jako slabost. Odpovědnost je na tom podobně, ještě hůř. Obyčejná lidská odpovědnost vychází ze svědomí, a člověk se jím zpravidla řídí. Někteří lidé cítí odpovědnost dokonce i za skutky, které měli udělat a neudělali.

U politiků a političek, abych byl korektní, tomu tak bohužel zpravidla není, čest výjimkám. Takže mne nepřekvapí, když paní senátorka bude opět kandidovat do Senátu, jako by se nic nestalo, možná by chtěla být i předsedkyní Senátu či prezidentkou. Ostatně investovala do toho až příliš, udělala tlustou čáru za tím nejlepším ze své minulosti a zviditelnila se způsobem, na který by se zapomenout nemělo. Ale než budou prezidentské volby, uběhne ještě mnoho času, a tak se nejspíš i na tuto aférku zapomene.

Je to poněkud pesimistické zakončení článku o Dni samizdatu, ale lepší nemám. Nechtěl jsem překročit 2000 slov, což se nakonec stalo, a je to možná příliš dlouhé a příliš smutné, omlouvám se tedy čtenářům, kteří vydrželi číst až sem. Hlavně se omlouvám všem Slovákům, kteří patrně nechápou, co se v Senátu parlamentu České republiky odehrálo. Ostatně ani já to nechápu. Howgh.

V Praze 12. října 2024, na Den samizdatu

Jiří Gruntorád, idealista

Autor, Jiří Gruntorád, je bývalý vydavatel samizdatové literatury, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a signatář Charty 77. V letech 1980–1984 byl vězněn pro podvracení republiky. Po pádu komunistického režimu se stal zakladatelem a ředitelem knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti.