Vladimír Mečiar a Milan Kňažko. Foto: Michal Růžička / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Nedůstojná žaloba Milana Kňažka na Fedora Gála. Žížala prostě tango nezatančí

Napsal/a Jan Urban 18. srpna 2021
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Stáří kdysi slavných lidí bývá někdy smutné, a v případě některých slavných herců možná nejsmutnější. Jen hvězdami vyvoleným, jako byli Milan Lasica nebo Josef Kemr, je dovoleno zemřít na jevišti či dotočit filmovou roli umírajícího moudrého starce den před smrtí.

Pro většinu ostatních platí mrazivá připomínka rakouského dramatika Thomase Bernharda ze hry „Minetti (Portrét umělce jako starého muže)“, v níž kdysi slavný herec čeká o silvestrovské noci v hotelové recepci na přislíbenou skvělou novou roli, která má znovu odstartovat jeho hvězdnou kariéru. Marně.

Známý slovenský herec Milan Kňažko se v seniorním věku 76 let rozhodl zažalovat jednoho z nejdůležitějších (a nejpřemýšlivějších) představitelů hnutí Verejnosti proti násiliu z listopadu 89, stejně starého sociologa Fedora Gála, za šest tvrzení otištěných v jeho knize Eště raz a naposledy. Koniec příběhu (Bratislava, 2017).

Na třiadvaceti stranách mnohomluvné žaloby ze 7. května 2021 se domáhá „zabezpečení ochrany značně ohrožených a poškozených osobnostních práv“ a stažení knihy z prodeje. Požaduje výslovné odvolání všech zmíněných výroků a otištění omluvy s využitím fontu písma Times New Roman ve velikosti 14. Mohlo by to být komické, nejspíš je to ale nedůstojné.

Nakažlivý hlad po moci

Kňažko byl jediným československým hercem, který kdy komunistickému ministerstvu kultury veřejně vrátil titul zasloužilý umělec (1989). Nikdo z jeho kolegů takovou odvahu neměl. Pomáhal rozjet politickou změnu a v prvních dnech obětavě moderoval bratislavské demonstrace za odchod komunistického režimu.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Jenomže pak se v Praze revoluce zadrhla. Václav Havel se proti všem předchozím slibům počátkem prosince rozhodl stát prezidentem a Občanské fórum i Verejnosť proti násiliu přestaly patřit mezi jeho priority.

Přes noc skončila diskuze o cílech a směrování změn. A najednou bylo stokrát obtížnější i jejich hledání. Přišel čas mediálně zdatných „osobností“, jako byli slovenský Vladimír Mečiar a český Václav Klaus. Jejich jednoznačný hlad po moci byl pro mnohé přitažlivý a nakažlivý.

Mečiar se stal v polovině ledna 1990 za VPN ministrem vnitra a zároveň životního prostředí, po prvních svobodných volbách pak premiérem. Po pouhých patnácti dnech ve funkci přikázal vniknout v noci do vily Federálního ministerstva vnitra v Trenčíně, na což neměl jako republikový ministr sebemenší právo. Z vily zmizelo osmnáct živých svazků, včetně jeho vlastního, a byly zničeny části evidence v takzvaných registračních protokolech.

Místo aby odcházel do stáří a paměti dvou národů jako skvělý herec, který se v zázračné chvíli po listopadu 89 stal symbolem naděje na slušnější a důstojnější život, snaží se přepisovat historii – která už většinu společnosti navíc vůbec ani nezajímá.

Co věděl Milan Kňažko?

Všechny zabavené písemnosti si za pár hodin převzal osobně Vladimír Mečiar. Zároveň zmizely archívní svazky z bratislavského krajského archívu StB. Brzy potom už Pražský hrad a část vedení OF i VPN měly informace, že Mečiar nejenom že překročil svoje pravomoci, ale přinejmenším pomohl krýt zametání stop po StB.

Objevil se i dokument, naznačující možnost jeho spolupráce se Státní bezpečností. V jednom registru byl veden ve svazku číslo 31048, jako kandidát tajné spolupráce pod krycím jménem Doktor.

Tehdy se to bralo ještě velmi vážně, a při představě, že na pozici ministra vnitra sedí vydíratelný člověk, vstávaly vlasy hrůzou. Jako nejdůležitější slovenský poradce prezidenta Havla to věděl i Milan Kňažko, přesto se stal na příští více než dva roky jedním z nejbližších Mečiarových spojenců a členem jeho vlády.

Kňažko se podle žaloby po více než třiceti letech cítí uražen tvrzením Fedora Gála, že byl v té době „velkým podporovatelem“ Mečiara a že byl „poslušným vykonavatelem Mečiarových pokynů, jedním ze zakladatelů mečiarismu na Slovensku“.

Tvrdí, že nic z toho není pravda, protože podle něj se „mečiarismus“ objevil až na podzim 1994 a předtím, tedy v době, kdy on sám s Mečiarem velmi úzce spolupracoval, neexistoval. A aby zmatku nasadil vrchol, nabídl vlastní definici: „Mečiarismus spočíval především v osobě pana Mečiara a v jeho osobním jednání.“

…a pak Mečiar vybuchl

Jenomže ona „osoba pana Mečiara“ byla stále tatáž. V srpnu 1990 jsem byl jako bývalý vedoucí představitel Občanského fóra pozván Václavem Havlem na Pražský hrad na narychlo svolané jednání  k česko-slovenským vztahům.

Připomínám, že brzy po červnových volbách prezident, federální vláda i federální parlament shodně odjeli na dlouhou dovolenou a v nejdůležitější době pro nové nastavení vztahů uvnitř federace přenechali iniciativu a prostor premiérům národních vlád Petru Pithartovi a Vladimíru Mečiarovi. Když se z dovolené vrátili, bylo na všechno pozdě a slovenská politika jednoznačně na cestě k samostatnosti – jenom to ještě nikdo nechtěl říci nahlas.

V dusné atmosféře se nikomu nechtělo začít. A tak jsem přečetl dopis, o jehož přednesení mě požádal význačný disident a politik OF Petr Uhl. Nekompromisními slovy pojmenoval situaci rozpadající se federace. Pokud máme vycházet z ústavy, je třeba označit kroky slovenské reprezentace a osobně Vladimíra Mečiara za vlastizradu, stálo v dopise.

Když jsem skončil, bylo chvíli hluboké ticho, a pak Mečiar vybuchl. Vyhrožoval, že z jednání odejde, neuvedl jediný faktický protiargument a odmítl se přihlásit k dodržování platné ústavy.

Souhlasím tedy plně s definicí Milana Kňažka, podle níž „mečiarismus spočíval především v osobě pana Mečiara a v jeho osobním jednání.“ Potíž je v tom, že to platilo pro celou kariéru pana Mečiara, tedy i pro období, kdy byl Kňažko jeho nejvěrnějším souputníkem.

Zbytečné přepisování historie

To, že se slavný herec v roce 1993 s Mečiarem rozešel, na tom nic nezmění. Je politováníhodné, že mu i po takovém ponaučení zůstala touha po moci. Neuspěl s novou politickou stranou v parlamentu, ještě se stal ministrem kultury, marně kandidoval na prezidenta i na primátora Bratislavy.

Místo aby odcházel do stáří a paměti dvou národů jako skvělý divadelní a filmový herec, který se v zázračné chvíli po listopadu 89 stal načas symbolem naděje na slušnější a důstojnější život společnosti, snaží se pár let před osmdesátkou přepisovat historii – která už většinu společnosti navíc vůbec ani nezajímá.

Mimochodem, za největšího slovenského herce dvacátého století byl kritiky označen Jozef Kroner. Když někdo z jeho okolí tak trochu selhal, komentoval to něžně a trefně rčením: „To sa nedá nič robiť. Dážďovka (česky žížala, pozn. autora) tango nezatancuje.“

 

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)