Václav Klaus na předvolební akci AfD v Norimberku (2017). Foto: Profimedia

Jan Urban: Klaus tone v bažině vymyšlených dějin. Myslí si, že lhát je normální

Napsal/a Jan Urban 14. května 2025
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. České připomenutí osmdesátého výročí vítězství nad nacismem proti sobě vlastně vůbec poprvé otevřeně postavilo tradicionalistické pojetí „národní politiky“ a historii jako faktografickou vědu. Chtělo by se říci konečně. Nikdo to napětí nemohl vystihnout lépe než bývalý premiér a prezident Václav Klaus: „Co se dovybádává na historických konferencích, je pro mě nezajímavé. Zajímavé je, co žije ve veřejném světě a co ovlivňuje veřejné mínění.“

Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že fakta a pravda nejsou důležité, pokud ukazují něco jiného, než si myslí on sám. A že lhát je normální, pokud to slouží „politice“, tedy oněm pár vyvoleným, kteří určí všem ostatním, co si mají myslet.

A ono přece stačí, když z historie tu něco vynecháme, tam něco přivymyslíme a celé to zabalíme do hojivého příběhu o vlastním hrdinství, utrpení a neochvějné mravní čistotě. Takhle se chovají malé děti, ale neměla by se tak chovat suverénní společenství dospělých.

Redaktor minulosti by si navíc měl všechny svoje opravy a úpravy bezchybně pamatovat, aby se mu nezačaly plést a křížit.

Václavu Klausovi se tahle jeho letitá pitoreskní hrdinská historka o tom, jak jako čtyřletý nosil v květnu 1945 dlažební kostky na stavbu barikády, k osmdesátému výročí smrskla na to, že se na to koukal z okna.

Smysl českých dějin

Ten střet mezi „národní politikou“ a reálnou historií patří, bohužel, k zásadním nedostatkům českého sebevnímání už dlouho. Vymyšlená historie se stala asi nejdůležitější součástí české kulturní a národní emancipace devatenáctého století a po roce 1918 se pouze plynule přelila do nově konstruovaného étosu republiky.

Politik, přesněji jeho česká verze, si na rozdíl od historika, nikdy neumí přiznat, že něco neví. Spoléhá jen na moc dosažené funkce a neznalost publika.

Dodnes intelektuálně nepřekonaný spor o „smysl českých dějin“ mezi profesory Masarykem a Pekařem, za účasti dalších českých předních intelektuálů (Kamil Krofta, Emanuel Rádl, Zdeněk Nejedlý, Josef Kaizl, Jan Slavík) probíhal v letech 1895 až 1938 a byl přerušen nástupem druhé republiky a nacistické okupace, aby na dalších skoro devadesát let usnul.

Politika si diktovala svoje pojetí historie a historici se raději uzavřeli na poli vědy, na dlouhá desetiletí ohraničeném ostnatými dráty ideologie. Vliv disentu ani exilu nestačil, přestože práce profesora Josefa Kalvody nebo kolektivu disidentské revue Střední Evropa mají pro obnovení této diskuse dodnes zásadní význam.

A tak teprve v posledních letech řada historiků vstupuje odvážněji do veřejného prostoru a otevřeně staví vědecké poznatky proti fabulacím a mýtům v české politice. Mnohé to děsí a Václav Klaus to ve stejném rozhovoru popsal upřímnými slovy: „Hrůzostrašné přepisování všeho. Najednou je všechno jinak.“

Komu vyhovují lži…

Nejnovější střet mezi politickým zneužíváním historie a její obranou vznikl kvůli návrhu umístit k soše Edvarda Beneše v Praze tabulku informující i o dosud zamlčovaných událostech, které za jeho přebývání ve funkci prezidenta republiky poškodily životy milionů Čechoslováků a desítky tisíc jich o život připravily.

Taková jsou totiž fakta a problém je jenom v tom, že se o nich osmdesát let lhalo a že tyto lži českým populistickým „politpsíkům“ všech barev vyhovovaly.

Politik, přesněji jeho česká verze, si na rozdíl od historika, nikdy neumí přiznat, že něco neví. Spoléhá jen na moc dosažené funkce a neznalost publika. Svět by byl mnohem lepší, kdyby politici museli skládat zkoušku z historie, alespoň na úrovni střední školy.

Jenomže to by mnohé školy a jejich učitelé nesměli podléhat podobné nepoctivosti a zbabělosti jako politici. V naší nové knize České průšvihy 1945–1948 uvádíme příklad z jara letošního roku, kdy ředitel nejmenované střední školy v severních Čechách zakázal učiteli dějepisu přednášet studentům o odsunu Němců, protože je to prý v kraji citlivé téma a škola nechce riskovat konflikty s rodiči. To prosím pěkně 80 let po válce…


HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!


Těch informačních tabulek bude potřeba mnohem víc. V Brně například postavili kopii pražské sochy Edvarda Beneše až v roce 2010 a umístili ji v parčíku před budovou právnické fakulty Masarykovy univerzity. Stejná univerzita, mimochodem, v letech 1945–1947 navrhla Edvarda Beneše dvakrát na Nobelovu cenu míru…

A stejné vysvětlující tabulky by měly být i na náměstích Edvarda Beneše v Kladně, Liberci, České Lípě, Varnsdorfu, Praze, Milevsku, Ostravě, Holešově a na desítkách dalších míst.

Všude tam, kde se ještě osmdesát let po válce předstírá, že šlo o bezchybného politika, který vybojoval proti celému světu Československu zpátky stát i demokracii, aby byl nakonec zrazen komunistickým spiknutím a neschopností českých „demokratických“ politiků. Jak by to bylo krásné, kdyby alespoň troška z toho byla pravda.

… a kdo sebere odvahu

Osmdesát let lží už snad stačilo. Ve veřejném prostoru stále převládají slabomyslné kolotočářské výlevy bývalých politiků a jejich současných následovníků, kteří o skutečné historii vlasti nic nevědí a vědět ani nechtějí.

Historie moderní české politické ideje od 19. století potvrzuje, že vymyšlené a neustále vymýšlené dějiny jsou jen bažinou, na které se nedá stavět pevný dům.

Snad tedy tato konkrétní příležitost nezůstane nevyužita. Co brání univerzitám postavit se do čela vysvětlování skutečných historických událostí v jejich regionu a skoncovat s falešnou adorací všech, kdo si ji nezaslouží? Kolik novinářů zajímá pravda o historii této země natolik, že seberou odvahu postavit se proti extrémistickým lžím?

Historie moderní české politické ideje od 19. století potvrzuje, že vymyšlené a neustále vymýšlené dějiny jsou jen bažinou, na které se nedá stavět pevný dům. Je to jen recept na výrobu účelových nepevných „politik“, které v první krizi selžou a zapříčiní další porážku.

Současný prezident to, jak se zdá, pochopil. Nepozvat největší české „putinčíky“ Klause a Zemana na Hrad u příležitosti připomenutí konce války byl husarský kousek. Jen bývalá funkce prostě k pozvání mezi slušné lidi nestačí.

Vždyť Zeman posílá zdravice demonstraci za „změnu režimu“ a Klaus rozhlašuje, že: „Putin je člověk, který cítí jako svou povinnost udržet Rusko na hranicích, které má, a nedopustit, aby si z něj sousední státečky něco ukrajovaly.“ Je to ahistorická a hloupá lež.

Pravda je, že jeho Putin útočí a okupuje části území sousedních států a již čtvrtým rokem vede agresivní válku proti Ukrajině, která si dovolila chtít jít vlastní cestou. A jako kdyby to nestačilo, chucpe putinismu oslavuje největšího barbara 20. století jménem Stalin.

Před pád dny tomuto nejmasovějšímu z vrahů s velkou slávou vztyčili pomník v okupovaném Melitopolu.

Nová kniha
Kniha České průšvihy 1989–2024
HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)