Edvard Beneš. Foto: Profimedia

Jan Urban: Jak Beneš obětoval demokracii za podřízení se stalinské diktatuře

Napsal/a Jan Urban 7. May 2025
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Osmdesáté výročí konce druhé světové války je pro Čechy velkou příležitostí přestat si lhát. Měli jsme jich dost, ale od druhé světové války stál o pravdu jen málokdo. Příčin bylo víc, ale špatné svědomí a stud patřily k těm nejdůležitějším. České společenství totiž po druhé světové válce selhalo jako celek.

Selhala jeho politika i intelektuální elita, selhaly politické strany i církve. Nikdo jiný než my sami nemůže za osmdesát promarněných let, kdy jsme nehledali a nebránili pravdu.

A tak jsme místo ní nejprve mlčeli a oslavovali geniální osvoboditele prezidenta Edvarda Beneše a maršála Stalina a později stejně geniální Sovětský svaz. Od listopadu 1989 se za pravdu o historii netrestá, ale nad rokem 1945 se stále vznáší rozpačité ticho.


HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!


Loutka ovládaná z Moskvy

Jaká tedy je pravda o československém konci druhé světové války? Copak je tak těžké přiznat, že součástí stalinistické expanze jsme se stali bez sebemenšího odporu, ze své vlastní vůle a za až podlézavé spolupráce všech složek vedení státu a s nadšenou podporou velké většiny obyvatelstva?

Vždyť Edvard Beneš byl nejpozději od roku 1943 pouhou loutkou ovládanou z Moskvy Gottwaldovým vedením KSČ, díky letité emigraci zcela odtrženým od reality a do posledního detailu řízeným sovětskými orgány.

„Muž, který si činí nárok na to, že zosobňuje stát a jeho práva, je fašista, ať už sám sebe označuje jakkoli, a člověk, který o sobě tvrdí, že zosobňuje národ a jeho práva, je nacista bez ohledu na jméno, kterým to celé maskuje.“

Na přání a příkaz Moskvy Beneš zlikvidoval všechny exilové instituce na Západě už na začátku roku 1945 a komunistům předal vedení armády i všech bezpečnostních složek. Ještě před koncem války tak zničil demokratickou podstatu budoucnosti celé země.

13. února 1945 schválila československá Státní rada (poradní orgán exilové vlády a jakási náhražka parlamentu) vlastně konec jakékoliv demokracie v Československu po skončení války. Přijala ústavní dekret prezidenta republiky o dočasném výkonu zákonodárné moci.

A teď už zbytečná Státní rada se jen o chvíli později raději rozpustila. Od té chvíle soustředil Beneš ve svých rukou nejen zákonodárnou, ale i výkonnou a soudní moc. Namísto přípravy na co nejhladší přechod k demokratickému parlamentarismu demokracii ničil.

Proti vůli spojenců…

Řadě jeho donedávna loajálních podporovatelů došla konečně trpělivost a začali Beneše otevřeně kritizovat za diktátorské metody a fašistické sklony.

Už o tři dny později po neslavném konci Státní rady se v londýnské Kingsway Hall setkali prezidentovi odpůrci, mezi nimi i významní politici první republiky jako Rudolf Bechyně, Štefan Osuský či bývalý šéfredaktor Českého slova Karel Jíše.

Osuský tehdy tvrdě prohlásil: „Muž, který si činí nárok na to, že zosobňuje stát a jeho práva, je fašista, ať už sám sebe označuje jakkoli, a člověk, který o sobě tvrdí, že zosobňuje národ a jeho práva, je nacista bez ohledu na jméno, kterým to celé maskuje.“

Beneše označil za „samozvaného diktátora“. Beneš v těch dnech ztratil podporu i nejvlivnějších sdružení amerických Slováků, kterým otevřeně lhal o tom, že Podkarpatská Rus zůstává součástí ČSR. Tvrdil to dokonce ještě poté, kdy byla v únoru oficiálně připojena k SSSR.

Nikdo z politiků neměl odvahu přiznat, že osvobození od fašismu nebylo vítězstvím demokracie, ale její likvidací – roky před komunistickým převratem v únoru 1948.

Benešovi v Londýně začala hořet půda pod nohama. Když se k tomu připočítají rychle se ochlazující vztahy především s britskou vládou, zbývala mu jediná možnost.

Moskva Benešovi nabízela vlastně poslední zbývající cestu, jak se odstřihnout od opozice, zbavit minulosti a s pomocí Stalina a československých komunistů zůstat u moci. Do Moskvy odjel proti vůli spojenců a navzdory radám řady spolupracovníků a bývalých ministrů exilové vlády.

Z Moskvy si nechal dokonce nadiktovat, kdo z českých politiků s ním může a kdo nemůže na jednání s KSČ a Sověty přijet. Vysvětlovat ještě po osmdesáti letech jeho útěk od zodpovědnosti pod stalinské jho do Moskvy jako „triumfální návrat do vlasti“ může jen jeho hodně naivní obdivovatel.

Likvidace demokracie

Je jasné, že otevírání tak dlouho zamlčované minulosti nebude snadné a bude bolestivé. Možná by pro začátek stačilo přiznat, že otevřenou debatu o minulosti prakticky všechny polistopadové české politické strany od samého počátku odmítaly.

Nikdo z politiků neměl odvahu přiznat, že osvobození od fašismu nebylo vítězstvím demokracie, ale její likvidací – roky před komunistickým převratem v únoru 1948. A hlavně se nikomu z politiků nechtělo otevírat dodnes tak emocionální otázku „vylikvidování“ německé menšiny z Československa.

V roce 2004 pak i polistopadové politické strany raději ustrašeně podpořily návrh komunistické (!) poslankyně Jitky Gruntové a poslanců ČSSD Radko Martínka a Karla Šplíchala a schválily ve Sněmovně nesmyslný jednovětý zákon o tom, že Edvard Beneš se zasloužil o stát.

Bude jistě obtížné dobrat se přiznání, že desítky odpůrců sovětizace československé politiky, kteří stejně jako Štefan Osuský raději zůstali až do konce svých životů v exilu, měly pravdu a že se naopak mýlila absolutní většina československé (české) politiky, s nadšením podporované stejně absolutní většinou českého společenství.

Nikdo se nepostavil cenzuře, rozpuštění všech vojenských jednotek ze Západu, vraždění při „odsunu“, zavírání politických odpůrců do vězení či omezení politické soutěže vyloučením
stran, které dohromady v posledních předválečných volbách reprezentovaly téměř šedesát procent voličských hlasů.

Nikdo se neodvážil postavit prezidentem podporovaným komunistům, jediné straně s ozbrojenými milicemi, jejíž nejužší vedení pánů Gottwalda a Slánského mělo po celou dobu takzvané Třetí republiky až třikrát týdně tajné rádiové spojení se svými moskevskými nadřízenými.

Tajná vysílačka byla za nezájmu prezidenta a vlády umístěna v podkroví Slánského vily a obsluhoval ji agent NKVD a pozdější generál StB Karel Smíšek. Takhle se Edvard Beneš zasloužil o stát. Sověty a komunisty řízené čistky v armádě a bezpečnosti začaly bezprostředně po skončení války, a ne až v roce 1948.

Ještě to někomu připomíná demokracii? Hlídací pes se proto rozhodl pokračovat ve svojí volné sérii České průšvihy a v těchto dnech vydává knihu České průšvihy 1945–1948. Vstupní esej nese název Benešova Třetí republika jako fašistický stát.

Vážně nemocný, ale o to pomstychtivější Edvard Beneš vytvořil systém osobní moci opřený o podmíněnou, či spíše vyděračskou podporu komunistů a Sovětského svazu. Obětoval samostatnost a demokracii za úplné podřízení se stalinské diktatuře.

Zbývá zamyslet se nad tím, co osmdesát let lhaní o konci války a dědictví nepochybné tragédie války a prvních let po ní udělalo s českou společností. Jazykem skutečné demokracie je prý pravda – a nikdy nekončící diskuse.

Otrok nepotřebuje pravdu. Stačí mu sebelítost. Za pocit bezpečí přijme jakoukoliv lež. Pravda je pro něj nepříjemná, protože klade otázky o jeho osobní zodpovědnosti. Pravda tudíž nepotřebuje otroka. Pravdě totiž nestačí věřit. Je nutné se na ní podílet.

Nová kniha
Kniha České průšvihy 1989–2024
HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)