Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš. Foto: Profimedia

Jan Urban: Jak se ze lží a předstírání stala součást národní identity

Napsal/a Jan Urban 18. září 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Stará pravda říká o lidské paměti, že je to za normálních okolností nejlaskavější opatrovnice, s pochopením promíjející chyby a udržující pohromadě realitu s nadějí. Jejím největším protivníkem jsou traumata, která člověk za určitou hranicí přestane zvládat. Ztratí schopnost zařazovat události i svoje reakce do kontextu. Přestane „rozumět světu“ a ostatním lidem.

Vzpomínka na přežité ponížení a utrpení se pak pro člověka stane náhradní identitou. Padá do uzavřeného kruhu, kde kvůli takzvanému konfirmačnímu zkreslení stále více klade důraz na informace, které potvrzují jeho názory a identitu vyrostlou z reakce na trauma.

U jedince se takové sebepoškození dá v mnoha případech zvládnout terapií. S trochou zjednodušení stačí znovu nastartovat víru ve vlastní hodnotu a schopnost vyrovnat se i s prohrami a případy vlastní bezmoci.

U poškozené kolektivní paměti to bohužel nejde. Kolektivní paměť se od devatenáctého století stala navýsost politickou záležitostí.

Vytváření vylhaných ahistorických konstruktů formovalo a dodnes v mnoha případech formuje vztah politických národů k minulosti. Státní školství a propaganda od vzniku národních států definují „dějinnou pravdu“, „národní identitu“ a jejich hodnoty.

Vymyšlené dějiny

Česká kolektivní paměť vznikala v národním obrození v hodně podivných podmínkách. Protagonisté české národní myšlenky většinou mluvili německy a nejlepší čeští literáti té doby se česky dokonce museli učit.

Od počátků obrození se z historie a formování kolektivní paměti stalo politikum. František Palacký napsal svoje monumentální dílo „Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě“ nejprve německy.

Hospodářské úspěchy a růst životní úrovně devatenáctého století nebyly interpretovány jako důsledek industrializace a rozvoje dopravy a obchodu, ale jako důkaz obnovy národního ducha.

Problém ale ležel v něčem jiném. Historicky nepravdivě a uměle vytvořil dvoje dějiny jednoho lidu zemí českých, který nejpozději od třináctého století mluvil různými jazyky.

Postupné hospodářské úspěchy a růst životní úrovně devatenáctého století nebyly interpretovány jako důsledek industrializace a rozvoje dopravy a obchodu, ale jako důkaz obnovy národního ducha.

V postupně stále příznivější a liberálnější politické atmosféře mnohonárodní rakousko-uherské říše se česká otázka definovala obranou nezávislé české jazykové kultury za každou cenu.

Na tom byla postavena i politika české reprezentace, pomíjející prakticky všechny otázky kromě jazykově chápaného „národního zájmu“. Dějiny se v takto chápané „politice“ ocitly v nevědeckém prostoru bájení, výmyslů a padělků.

Vědecká ostuda takzvaných Rukopisů, heroizace husitství a obraz vlády habsburské dynastie jako „doby temna“ vytvořily základ vymyšlených a zpolitizovaných dějin a dějinné pseudopaměti, které se s českou společností táhnou dodnes.

Koho dnes zajímá, zda Jan Žižka byl vůbec Čech, nebo že „čeští páni“ se při defenestraci 23. května 1618 v místodržitelských kancelářích na Pražském hradě mezi sebou domlouvali německy.

Vymyšlené dějiny se staly jedním z hlavních argumentů nedospělého bojkotu prodemokratických ústavních změn Rakouska-Uherska. Jedenáct vylhaných memorand o potřebě vzniku československého státu na spojenecké konferenci ve Versailles z pera Edvarda Beneše, odtajněných až v roce 1990.

Legionářská legenda a zamlčování údělu milionů mužů, kteří bojovali „za císařpána“. Nepravdy o Mnichovu, zradě republiky na sudetoněmeckém protifašistickém odboji, morální kolaps Druhé i Třetí republiky…

A dalo by se pokračovat do nekonečna – československá cesta ke komunismu, kapitulace po Sověty vedené okupaci z roku 1968, normalizace i zatím nedotknutelná legenda o listopadu 1989 a údajně úspěšných hospodářských reformách. Ze lží a předstírání se stala součást národní identity.

Je třeba začít od začátku

Česká kolektivní paměť přestala hned na počátku potřebovat skutečnost i historii jako vědu. Stala se součástí sebevnímání politického národa. Nezměnila to ani plejáda skvělých historiků, kteří naneštěstí nikdy nenašli v české politice partnera.

Je těžké přijmout stále propagovanou adoraci Edvarda Beneše, organizátora největší etnické čistky v českých dějinách. Masové vraždy civilistů, vyhánění a zatýkání politických odpůrců, stejně jako únosy tisíců osob do Sovětského svazu a nikým nerušené ovládnutí armády a vnitra komunisty, měl na svědomí víc, než kdokoliv jiný.

Pokud se v posledních letech začíná hovořit o potřebě kultivovat v evropském i národním českém kontextu kulturu paměti, stojí před českou společností úkol vskutku historický.

V českém případě je totiž třeba začít od samého začátku, neboť v českém podání šlo vždy spíše o nekulturu nepaměti. Je toho příliš, co se postupně musí prohlédnout a znovu nasvětlit a nadefinovat.

Nejzákladnější překážkou bude od devatenáctého století zažitá představa, že se minulost a její obraz a interpretace musejí studovat a vykládat pod kuratelou státu a jeho politické třídy.

Z úspěšných projektů paměti, vzniklých po roce 1989, jako byl skvělý ostravský PANT pro výuku moderních dějin na středních školách, Paměť národa, Jeden svět na školách a dalších, ani jeden nevznikl na ministerstvu školství nebo kultury. Nikdy by tam ani vzniknout nemohl.

Český stát nemá a nemůže dozorovat historickou paměť a vzdělávat kulturu paměti. Česká politika prostě neumí nepoužívat historii jako politický argument dnešního dne. Tři příklady z posledních týdnů jsou toho smutným příkladem.

Mocenské řešení sporu o pražský Památník ticha a vyhození jeho ředitele bylo stejně nediplomatické jako nedůstojné. A pitoreskní snahu několika senátorů zviditelnit se cenzurováním a opravováním solidárního vystoupení devadesáti dvou vydavatelů českého a slovenského samizdatu z roku 1988 může přebít snad už jenom výlev Miloše Zemana, který prostě nemůže skousnout svoji soudní prohru v kauze pomluvy novináře Ferdinanda Peroutky.

Na jeden týden bylo té zneužité historie v české politice až dost.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)