Před dvěma týdny zažily téměř dvě desítky anglických měst a severoirský Belfast největší protiimigrační protesty, motivované navíc rasovou a náboženskou nesnášenlivosti, za několik posledních let. Podobně velkými pouliční bouřemi prošla Británie naposledy v roce 2011. Tehdy se soustředily především do Londýna.

Rozbuškou tehdy v srpnu 2011 byla smrt devětadvacetiletého muže černé pleti Marka Duggana. Bez výstrahy ho v londýnské čtvrti Tottenhamu zastřelil policista. Protesty pak mířily krom jiného proti policejní brutalitě vůči příslušníkům britské afro-karibské komunity. Následný soudní přezkum však prokázal, že Scotland Yard jednal v tomto případě zcela v mezích zákona.

Nechtěnou hrou osudu a v jistém paradoxu vyšli Angličané téměř na den přesně o 13 let později do ulic, aby naopak protestovali proti přistěhovalcům jiné barvy pleti či náboženského vyznání. I když letmá analýza údajů asi tisícovky zatčených poskytuje poněkud rozostřenější obraz.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek je redakční. 

Krom tvrdého jádra britské krajní pravice zastoupené Ligou na obranu Anglie se k pouličním bouřím přidali také ještě školou povinní teenageři.

Ve výtržnostech viděli nejspíš vzrušující prázdninovou kratochvíli. Na druhém konci (věkového) spektra pak byli životem zahořklí senioři. Možná přišli, aby si vyrovnali účty se systémem, který jim nedopřál, aby život naplnili lépe.

Stereotypy sociálních sítí

I tady byla spouštěčem vražda. Falešnou zprávu, že útočníkem vraždícím v prázdninové škole tance v Southportu na severu země byl arabský muslim a uprchlík připluvší k břehům Anglie z Francie, rozšířily sociální sítě.

Ve spoušti vymlácených oken azylantských ubytoven, vyrabovaných obchodů, vypálené knihovny a zničeného centra pro sociálně slabé pak leccos zapadlo. Včetně zprávy, že hlavní podezřelý z trojnásobné vraždy je nakonec rodilý, ani ne osmnáctiletý Brit.

Axel Muganwa Rudakubana se narodil v srpnu 2006 ve velšském Cardiffu jako mladší syn rodičů, přibyvších do Británie z Rwandy. Uprchli před genocidou, která si tam v 90. letech minulého století vyžádala na osm set tisíc obětí.

Rodina s dvěma syny se za dvacet let v Británii plně integrovala. Otec si našel práci, matka zůstala s dětmi doma. Společně chodili každou neděli do kostela.

Bez zdravotníků z Afriky? Těžko

Je proto pokleslé, povrchní, ne-li rovnou hloupé hledat paralely mezi tragédií v Southportu (a pouličními bouřemi v Anglii a v Severním Irsku) a jakýmsi automatickým nebezpečím, které představují uprchlíci dorazivší k evropským břehům.

Vyvolává-li jistá česká parlamentní strana dnes strach z lékařů přicházejících z Afriky, sluší se jejímu mluvčímu i voličům připomenout, že třeba právě britské zdravotnictví spoléhá bezmála z poloviny na lékaře ze zahraničí. Personál na klinikách a v nemocnicích by se neobešel bez desítek tisíc imigrantů právě z afrických zemí.

Británie zůstává zčásti kvůli jazykovému dědictví, zčásti kvůli společenským či rodinným vztahům a zčásti kvůli vyšší životní úrovni magnetem pro imigranty ze svých sto dvaceti bývalých kolonií. Pro zajímavost: jen loni vydala kolem 700 tisíc pracovních a studijních víz pro zahraniční zájemce, z velké části a velmi často právě ze zemí Britského společenství.

Pro srovnání: v roce 2023 k nim přibylo necelých 70 tisíc žadatelů o azyl. Pouhý zlomek celkového počtu cizinců, které úřady na území Spojeného království registrovaly.

Čekání na (azylového) Godota

Je-li řeč o uprchlících či azylantech, je dobré připomenout, že Británie je pyšná na svůj statut právního státu a vymahatelnosti zákona. Odvrácenou tváří stejné mince jsou však zdlouhavé procedury a nejistota provázející udělování azylu. Ponechávají desetitisíce žadatelů v nejistotě – nesmějí (stejně jako členové jejich rodin) například pracovat.

Přebývají často v nejlacinějších hotelech a někdy nevyhovujících ubytovacích zařízeních. Pokud jim současně poskytují stravu, dostávají v přepočtu asi 250 Kč týdně na osobu, musí-li se stravovat sami, je to cca 1500 Kč týdně.

Peníze stačí sotva na přežití. Samy o sobě jsou tedy jen těžko návnadou, za kterou se vydávají přes Lamanšský kanál desetitisíce lidí na útěku.

Čekání na první rozhodnutí o azylu trvá v Británii v průměru jeden až tři roky. Několikastupňový odvolací systém pak může prodloužit lhůty o další léta. Na rozhodnutí britského ministerstva vnitra čeká v Británii v současné době 140 tisíc uprchlíků, kterým hrozí ve vlastní zemi nebezpečí.

Kolik let za výzvy k násilí?

Tváři v tvář masovým nepokojům nasadila britská vláda počátkem srpna k jejich potlačení všechny páky státní mašinérie a moci. Ministerský předseda Keir Starmer (teprve čtvrtý týden v premiérském křesle) zrušil svou srpnovou dovolenou. Tři zasedání vládního výboru pro mimořádné události uvedla postupně do plné pohotovosti policejní sbory, státní zastupitelství i soudy.

První rozsudky padly snad ještě dříve, než metařské čety stačily uklidit po pouličních bitkách veřejná prostranství a sklenáři zasklít vymlácená okna.

Na britské poměry nezvykle volali politici po co nejpřísnějších trestech a na britské poměry nezvykle jim, zdá se, vyšla justice vstříc. Bezpodmínečné tresty sahaly k horní polovině sazby.

„Zatím se daly tresty za násilí v anglických ulicích snadno obhájit. Tresty za výzvy k násilí byly dost vysoko a trochu na hraně. Ale 2–3 měsíce za sdílení memu na Facebooku (…) zavání Ruskem nebo Severní Koreou,” posteskl si na jedné ze sociálních sítí český expat Daniel Kallmünzer trvale usazený v Manchesteru.

Proti imigraci raději v rukavičkách?

Pouliční bouře v anglických městech (a také v Belfastu) nakonec ustaly před dvěma týdny stejně rychle jako se rozhořely. Svou roli – kromě demonstrace státní moci – sehrála aktivní občanská společnost.

V místech ohlášených protestů vyšli do ulic místní obyvatelé, aby vytvořili kordon na obranu azylantských ubytoven, mešit nebo celých komunit.

I když skutečnost může být (znovu) o něco složitější. Jedna z prvních mediálních analýz upozornila na to, že proti dalšímu pouličnímu násilí nakonec vystoupili sami jejich iniciátoři z řad extrémní pravice. Nechtěli, aby srážky s policií a výtržnosti kompromitovaly jejich boj proti imigraci a za etnicky a rasově kompaktní Británii bez uprchlíků.