Islámský stát: Cesta k moci. Jak vyrobit z člověka fanatického robota
Jedenáct milionů lidí – polovina obyvatel země – přišlo o zdroj příjmů i o majetek a zůstalo zcela bez prostředků. Mnozí tak byli nuceni přidat se k ozbrojeným skupinám – zvlášť k těm, které jim vyplácely mzdu a postaraly se i o jejich rodiny.
An-Nusra nacházela od samého počátku ochotné přívržence ve venkovských oblastech a provinciích jako Dajr az-Zaur, Hasaka či Raqqa, kde ničivá válka prohloubila už tak vysokou nezaměstnanost a zoufalou chudobu. Po vypuknutí ozbrojeného konfliktu se nezaměstnanost v regionech pod vládou opozice zvýšila z 60 % na 90 % a navíc dramaticky vzrostla inflace – v oblastech jako Idlib dosáhla 400 %.
Toto je třetí ukázka z knihy Fawaze A. Gergese: Islámský stát, Cesta k moci.Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.
Fawaz A. Gerges je profesor blízkovýchodních vztahů na London School of Economics. Narodil se v Bejrútu v roce 1958, pochází z křesťanské rodiny. Aby unikl konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990, emigroval do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě. Ve své badatelské práci se zaměřuje na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních dějinách Blízkého východu, o arabském jaru, americké politice vzhledem k muslimskému světu. Je autorem několika oceňovaných prací o džihádistických skupinách, jejich kořenech a strategii, vzájemných vztazích a nebezpečí, které představují pro dnešní svět.
Na mimořádně úrodnou půdu narazily islamistické skupiny jako an-Nusra v Dajr az-Zauru, historicky nejchudší syrské provincii, která se stala významnou základnou džihádistických sítí operujících už po americké invazi v roce 2003 v Iráku.
Ze všech ozbrojených frakcí v Sýrii právě an-Nusra a ISIS naverbovaly nejvíc bojovníků – stovek chudých sunnitů, jimž chyběly prostředky na uživení jejich rodin a pocit ukřivděnosti v nich probudil politickou náklonnost k uskupením se sektářským zaměřením, byť nikoli k jejich džihádistické ideologii.
Seškrtané mzdy
Podle syrských pramenů platil ISIS svým bojovníkům 400 dolarů měsíčně, a pokud byli ženatí, dostávali dalších 50 dolarů na každé dítě a 100 dolarů na každou manželku, protože někteří bojovníci měli více než jednu. Vedle pravidelného platu poskytovaly džihádistické organizace ubytování těm bojovníkům, kteří neměli kde bydlet, a protože kontrolovaly ropná pole v Dajr az-Zauru, mohly jim zajistit i topnou naftu a pohonné hmoty do aut.
Související články
Islámský stát: Cesta k moci. Jak se zrodil nový Hitler
Islámský stát: Cesta k moci. Krutost jako prostředek k dosažení cíle
Pro chudé sunnity, kteří si připadají bezmocní a zoufalí, však ISIS ztělesňuje všechny jejich naděje i obavy a dává jim odpovědi na existenční otázky, jež v zemi nastolila občanská válka. V Islámském státu vidí schůdnou alternativu ke zkorumpovaným ozbrojeným klikám, jež se v honbě za válečnou kořistí navzájem masakrují a provází je pověst násilníků, zlodějů a zvrhlíků.
ISIS v Iráku a v Sýrii hodně investoval do chudých sunnitů a snažil se je zapojit tím, že jim dal zaměstnání a moc, mnohým svěřil starost o pořádek a bezpečnost či sledování druhých a z některých učinil polní velitele. To vše zajistilo organizaci pohodlnou vládu nad nově dobytými územími v Dajr az-Zauru, Raqce, Mosulu, Fallúdži i jinde.
Poprvé jsem uslyšel vlastní hlas
Mnoho polních velitelů ISIS a an-Nusry například pochází z prostředí, kde je zdrojem obživy manuální práce – bývali pouličními prodejci, zemědělci, stavebními dělníky, prodavači nebo mechaniky. Tato taktika sehrála klíčovou roli i v posílení sebevědomí sunnitů a napomohla vytvoření pečlivě budovaného obrazu ISIS jako jediné síly, která je ochotna postavit se expanzi šíitů a umožnit sunnitům, aby konečně vzali svůj život do vlastních rukou.
Jak řekl jeden z bojovníků opozice: „Vůbec poprvé jsem uslyšel vlastní hlas,“ čímž říkal, že i za výjimečně svízelných válečných okolností se mohl radovat, neboť zaslechl hlas, který byl za Asadova režimu umlčen.
Po letech sucha, hospodářského úpadku a prohlubující se propasti mezi městy a zemědělskými oblastmi se mnozí rolníci museli odstěhovat za pracovními příležitostmi z venkova na předměstí velkých měst a své podpůrné sítě zanechat za sebou. Iluzi, že někam patří, proto poskytlo bezprávným náboženství, jež je ukotvovalo v nové komunitě a nabízelo jim most mezi tradicí a modernitou.
Ultrakonzervativní salafistická hnutí podporovaná bohatými dárci ze zemí okolo Perského zálivu, která až dosud tvořila pouhý zlomek islamistické opozice, zintenzivnila rétoriku a využila narůstajícího sociálního napětí, jež bylo v Sýrii stále patrnější. Jak se země propadala do víru války a následného chaosu, získávaly salafistické skupiny na přitažlivosti srovnatelné s afghánským Tálibánem na počátku devadesátých let 20. století, protože dávaly jednoduché odpovědi ukotvené v náboženské identitě, což členy chudých a znevýhodněných venkovských i městských komunit oslovovalo.
Nabízely systém vlády, který čerpal oprávnění z víry a jehož kořeny tkvěly v tradiční interpretaci šarí‘i. Požadavkům salafistů nahrával i stále sektářštější rozměr konfliktu. Salafističtí teologové jako Adnán alAr‘úr, Salím arRáfi‘í a Ahmad Asír vinili Asada již dlouho ze sektářství, kritizovali jeho podlézavost Íránu a vodu na mlýn dodala salafistické rétorice i podpora syrského režimu íránskými, libanonskými a iráckými šíitskými skupinami.
Masakr a propaganda
K hlavním faktorům, jež přispěly k posílení pozice salafistů a salafistických džihádidstů, kteří líčili syrský konflikt jako sektářský, patřila eskalace ozbrojených střetů v Iráku a role alawity řízených bezpečnostních sil a polovojenských skupin zvaných Šabíha v potlačování demonstrací a útocích na vesnice, jichž se syrský režim dopouštěl.
Milice Šabíha, jimž velel prezidentův bratr Máhir alAsad, se během pozemních ofenziv často připojovaly k syrským ozbrojeným silám a panuje přesvědčení, že nesou odpovědnost za řadu masakrů sunnitského obyvatelstva včetně masakru v Húle v květnu 2012, během něhož bylo zabito sto lidí, ponejvíce žen a dětí.
Nepolevující režimní propaganda, jež hlásala, že ozbrojená opozice alawity i další náboženské menšiny zmasakruje, rozkol jen dotvrdila. ISIS s an-Nusrou dokázaly využít zoufalství, jež v Sýrii zavládlo po Asadově brutální reakci na pokojné demonstrace. Roztříštěnost opozice a existence režimu, jenž byl ochoten den co den bezohledně likvidovat mírumilovné demonstranty i aktivisty, vedly k tomu, že se veškerá naděje na rychlé řešení nebo změnu režimu rozplynula a mnozí Syřané se cítili všemi opuštění.
Z konfliktu se posléze vyvinula regionální zástupná válka mezi Tureckem, Katarem a Saúdskou Arábií na jedné straně a Íránem, Irákem a Hizbulláhem na straně druhé. Sýrie zažívala nerušený příliv peněz, zbraní i zahraničních bojovníků a brzy se vynořila spousta povstaleckých frakcí včetně an-Nusry, ISIS a velkého množství dalších islamistických skupin.
V následujících dnech nabídneme další ukázky z knihy
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Dokázalo by se Česko ubránit útoku dronů? Otázka jako horký brambor
Stát jako Velký bratr. Boj proti uchovávání komunikačních dat dostal novou šanci
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
1 komentář
Když už je tu tedy o tom nepřátelství ISIS (Daeš), případně an-Nusry vůči šíitům, možná bychom mohli připomenout ten fakt, že to jinak byla ale šíitská Chomejního íránská revoluce z r. 1979, namířená proti vládě šáha Rezá Pahlavího a západním manýrům, které se za jeho vlády prosazovaly v Íránu, co je běžně vnímáno jako takový počátek vzestupu islámského fundamentalismu v nejmodernějším období. Jinak ale samozřejmě, ta realita tam byla vždycky složitější (a taky je tu zmíněno třeba to sektářství). A samozřejmě, byla a je tu např. wahhabbistická Saúdská Arábie, která však na rozdíl od íránského režimu po r. 1979 byla už tak nějak zakotvena na mezinárodním poli a která už dlouhá desetiletí platila a platí za tzv. strategického spojence USA (pochopitelně, věc dodávek ropy). – – – Ale kromě Íránu, jako další faktor, kde bychom mohli hledat kořeny té současné islamistické vlny (a právě v případě toho sunnitského směru), představuje odboj proti sovětské okupaci a levicovému režimu v Afghánistánu, tedy události, které probíhaly časově víceméně paralelně s islámskou revolucí v Íránu. Vždyť víme, že to byly události, ve kterých se osobně angažoval i bin Ládin a které byly spojeny s počátky al-Kájdy. A také je známo, že afghánští mudžáhidé se tehdy dočkali podpory nejen ze strany Saúdské Arábie nebo třeba Pákistánu (tradičního spojence Západu a USA už od dob paktů CENTO a SEATO, což byly takové obdoby NATO vztahující se k jižní Asii, příp. asijsko-pacifickému regionu), ale samozřejmě i ze strany samotných USA ; a přinejmenším do jisté míry i Číny.