Reklama
Evgeni Zotov on Foter.com, zdroj

Fotbalový pozdrav z Ruska. Jak se prokopat ke zlatu? Ať děti honí po ulici hadrový míč

Napsal/a Vojtěch Berger 15. června 2018

V Rusku začalo fotbalové mistrovství světa – ostře sledovaný turnaj, kterému předcházely i výzvy k bojkotu, ať už kvůli dopingu v ruském sportu, potlačování práv homosexuálů nebo rasismu tamních fanoušků. Prestižní britský týdeník The Economist se ale na šampionát podíval statisticky a hledal kouzelnou formuli, která otevírá cestu k vysněnému fotbalovému zlatu.

The Economist zkusil vytvořit model, který vysvětluje, proč některé státy na velkých turnajích hrají na první pohled „nad své poměry“ a jiné naopak zaostávají za očekáváním.

Proč je například malá Uruguay (s 3,4 milionu obyvatel a historicky dvěma tituly mistrů světa a dvěma olympijskými zlaty) devátým největším favoritem na celkové vítězství, zatímco nepoměrně větší a mocnější Čína se na šampionát ani nekvalifikovala.

Ostatně, na turnaji chybí i Česko. Výsledky českého fotbalu ale analýza jmenovitě nezmiňuje.

Nechybí naopak africké týmy. Třeba v rámci Afriky nadprůměrně bodují země jako Pobřeží Slonoviny nebo Senegal, i když má podle odhadů jen tři travnatá fotbalová hřiště, jak píše The Economist.

Hledáte šampiona? Zkuste Google

Jeho model bere v úvahu výsledky národních týmů od roku 1990 na mezinárodní úrovni, respektive rozdíl v počtu vstřelených gólů ve srovnání s jejich soupeřem v každém zápase. Dále zohledňuje HDP, tedy jaký finanční potenciál má ta která země v investicích do sportu a fotbalu zvlášť.

Dalším kritériem je popularita fotbalu v daném státě. Tu britský týdeník vypočítává jednak z počtu fotbalových týmů, které v zemi fungují, z celkového počtu obyvatel, z počtu získaných olympijských medailí (toto kritérium má odrážet celkovou popularitu sportu v zemi), ale třeba i z toho, kolikrát tam lidé hledali přes Google fotbalová témata.

The Economist zjistil, že faktory, jako je velikost země nebo její bohatství, ovlivňují fotbalové úspěchy jen napůl. Zbytek je otázkou správného tréninku a výchovy fotbalistů.

Z výsledného indexu vyplývá i několik doporučení. Měla by je přinejmenším zvážit každá země, která chce úroveň své fotbalové hry – a také dosažené výsledky – posunout výrazně nahoru.

Bonus chudých poměrů

Zaprvé – dostat fotbal mezi co největší počet dětí. Doslova „nechat špunty hrát si na ulici“, jak to popsal prestižní týdeník.

Maličký Island, s populací menší než Brno, který na posledním mistrovství Evropy v osmifinále senzačně porazil Anglii, v posledních letech po celém ostrově vybudoval přes sto padesát vyhřívaných hřišť a vyškolil přes 600 trenérů.

Zmiňovaná Uruguay má na tohle program Baby Football, zápasy malých dětí, kde místo kustodů, trenérů i fanoušků za postranní čarou stojí rodiče a zuřivě své ratolesti podporují. Hra je hodně fyzická a rozvíjí fotbalovou techniku.

Právě hra na špatném povrchu a s okopaným, ne-li rovnou hadrovým míčem, může později dát hráčům něco jako „bonus chudých poměrů“.

The Economist zmiňuje řadu světových hráčů, kteří se fotbal učili na ulici: Pelé, Diego Maradona, Cristiano Ronaldo, Lionel Messi, Neymar, Andrés Iniesta. Zinedine Zidane nebo Luis Suárez.

Německé poučení z krizového vývoje

Dril ale kreativitu zabíjí, připomíná The Economist. Je proto otázkou, jestli se třeba Čína, známá svými centrálně řízenými programy rozvoje sportu, dokáže do roku 2050 dostat mezi fotbalovou elitu jenom tím, že postaví 20 tisíc nových tréninkových center včetně celosvětově největší fotbalové akademie v Kantonu, jak teď čínské vedení plánuje.

Do rozvoje čínského fotbalu se ostatně prostřednictvím v tuzemsku sídlící CEFC, jež vlastní i fotbalovou Slavii, zapojilo i Česko.

Například fotbalisté v NDR také trénovali mnohem tvrději než ti ze Západního Německa, ale na mistrovství světa se kvalifikovali jen jedinkrát, shrnuje dále týdeník.

Ani po sjednocení země si německá reprezentace nevedla tak, jak by se dalo čekat na základě bohatství země, velké zásobárny talentů i malé konkurence pro fotbal ze strany jiných sportů.

The Economist spočítal, že tým „Die Mannschaft“ dával kolem roku 2000 o třetinu gólu na zápas méně, než by podle předpokladů měl. Výsledkem byly slabší výkony i proti horším soupeřům.

Když pak Německo provedlo nákladnou přestavbu svého systému výchovy fotbalistů, nezapomnělo na to, jak je kreativita důležitá.

V německých fotbalových akademiích mají i trenažer, jakousi „robotickou klec“, která na hráče střílí míče z různých úhlů. Nahodilost pouličního fotbalu v laboratorních podmínkách.

Jsou nejlepší nebo jen mají štěstí?

Dalším krokem, jak se stát fotbalovou velmocí, je neplýtvat talenty. The Economist to ukazuje na příkladu Senegalu, který kdysi nechal Patrika Vieiru „utéct“ do francouzské reprezentace a hráče nikdy nekontaktoval. To se ale změnilo a fotbalová diaspora dnes tvoří základ senegalského týmu.

Teď bude mít Senegal na mistrovství světa devět hráčů, kteří se narodili v zahraničí. Od roku 2002 si země podle The Economistu výkonnostně polepšila o 0,4 gólu na zápas.

Fotbaloví legionáři také vysvětlují nadprůměrné výsledky Chorvatska z posledních 20 let. Chorvatské týmy po rozpadu Jugoslávie neoslňovaly v evropských pohárech a řada hráčů odešla do prestižních evropských klubů. Právě oni ale dovedli Chorvatsko do semifinále mistrovství světa v roce 1998.

Právě Chorvatsko spolu s Portugalskem a Španělskem patří v Evropě k zemím, které toho ve fotbale dokázaly víc, než by podle předpokladů měly.

V Jižní Americe jsou na tom kromě zmiňované Uruguaye podobně i Argentina či Brazílie. Naopak výrazně pod své možnosti hrají podle indexu The Economist například Maďarsko, Kanada nebo Spojené státy.

 

2 komentáře

  1. ČERT napsal:

    Jen k tomu, že na tom mistrovství světa není ČR, ale jsou tam některé africké týmy… Asi je jasné nebo všeobecně známé, že ty státy postupují na MS přes utkání v rámci svých kontinentů a tak tam vždy budou muset být nějaké africké týmy… Tak občas se připomene, že tam jsou někdy obecně hůře hodnocené asijské nebo africké týmy na úkor lépe hodnocených týmů evropských nebo amerických (báze Severní a Střední Amerika, Jižní Amerika)…
    A k té poslední větě, tam bych se pozastavil u toho Maďarska… Ano,
    připomíná se kontrast mezi tím, jak Maďarsko figurovalo na mezinárodních fotbalových šampionátech tak kolem poloviny 20.století (zhruba 30.-50.léta), a situací v tomto ohledu v současnosti, resp. už po dlouhá poslední desetiletí…

  2. ČERT napsal:

    Ještě bych si dovolil takovou poznámku. Tady z článku prakticky jako by vyplývá, že se toho letošního šampionátu v Rusku účastní i Pobřeží Slonoviny, ale už když se jen podíváme na seznam účastníků (např. https://www.fifa.com/worldcup/teams), a je to zmíněno i v tom článku z The Economist, tak zrovna Pobřeží Slonoviny (nebo kdybychom chtěli být korektní, tak bychom asi měli říkat Cote d´Ivoire, protože oni už někdy v 80.letech přes OSN vyžadovali, aby se používal pouze tento francouzský výraz pro jejich stát a nepřekládalo se to do jiných jazyků) se tam nedostalo. No tak, když se tam, kromě ČR, nedostala třeba ani taková Itálie…

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies