Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Koláž připravená pro publikaci HlídacíPes.org "Babiš. Vůdce pro 21. století"
,

Jak dopadnou volby. Akce nespokojených občanů ve Stínadlech české politiky

I když v těchto volbách nejde zrovna o výběr Velkého Vonta, jedno je jasné – Andrej Babiš není ani Losna, ani Mažňák, a už vůbec ne Mirek Dušín. Pokud bychom chtěli nejbohatšímu českému politikovi přiřknout nějakou tu foglarovskou postavu, mohl by to být třeba… Široko.

Nepolapitelný muž, pohybující se po všech koutech tajemných Stínadel, který drží trumf v podobě Ježka v kleci a za nímž se marně ženou soupeři ze všech stran.

Babiš sice není tajemný a neznámý jako Široko, jeho tvář je naopak vidět všude a pořád, ale zato je podobně pružný, ohebný a všem soupeřům (v průzkumech) do poslední chvíle uniká.

Chtěli by ho sice dopadnout a obrat, ale síly jim na to – zdá se – nestačí. Na místě je proto spíše přemýšlení, zda se k Babišovi, respektive k hnutí ANO, striktně otočit zády, odmítnout možnou budoucí spolupráci, nebo si (zatím alespoň vnitřně a pro sebe, rozhodně ne před voliči) připustit, že s ním ve vládě chtějí spolupracovat.

Dělat, že Babiš neexistuje a že nebude hrát klíčovou roli při sestavování příští vlády, prostě nelze.

O striktní ne není nouze

Text vyšel v publikaci Babiš. Vůdce pro 21.století. ZÍSKEJTE JI CELOU.

Opusťme ale svět černobílého dobra a zla Rychlých šípů a podívejme se na reálná Stínadla české politiky a povolební varianty, jež se v blízké budoucnosti nabízejí.

O striktní ne, odmítání budoucí spolupráce s protivníkem, zapřísahání se morálními zásadami není v politice nikdy nouze. Podobně však historicky není nouze ani o následné povolební obraty a veletoče.

Kategorické předvolební výroky – s Babišem nikdy! – je proto nutno brát s rezervou. Stačí stručně vzpomenout byť jen jeden příklad z české politické minulosti.

Volby, srpen 2006. Sto poslanců ve volbách získala ČSSD (tehdy v čele s Jiřím Paroubkem) společně s KSČM. Na druhém pólu byla ODS (vítězná strana v čele s Mirkem Topolánkem) spolu s KDU-ČSL a Stranou zelených.

Na konci srpna se ale stalo něco nečekaného. Šéf KDU-ČSL Miroslav Kalousek kývl na nabídku Jiřího Paroubka k jednání o společné vládě a toleranci takové koalice ze strany KSČM. Tentýž Kalousek přitom krátce po volbách 4. června 2006 řekl: „Křesťanští demokraté neprodávají svá křesla. Slíbili jsme voličům, že se nebudeme podílet na žádné vládě, která by se opírala byť jenom o jeden jediný komunistický hlas, a držíme slovo.“

Dnes Kalousek označuje koaliční spolupráci kterékoli strany, která se dostane po podzimních volbách do parlamentu, s hnutím ANO nebo komunisty „za kolaboraci na autokratičtějším režimu“. Tentokrát to asi šéfovi TOP 09 věřit můžeme.

Za dobré volební konstelace se však ANO může obejít i bez této „kolaborace“. Možností může být menšinová vláda ANO podpořená nějakou formou (psanou či nepsanou) komunisty a není tajemstvím, že vláda jedné strany by se Babišovi líbila.

Dosud nikdo od roku 1989 nepřizval české komunisty k otevřené vládní spolupráci… „My určitě s komunisty ve vládě nebudeme. A s TOP 09 taky ne,“ pravil v červnu na startu volební kampaně Babiš. Ale spolupracovat lze i bez komunistů přímo ve Strakovce.

Sama KSČM se ostatně k vládní zodpovědnosti nijak nehrne. V opozici je komunistům dobře, mají svých jistých 10–15  % hlasů, pro zasloužilé straníky s vysokým umístěním na kandidátkách je práce poslance v podstatě nadosmrti.

Možná mají čeští komunisté v paměti příklad kdysi silných francouzských komunistů. Ti se dvojitou účastí ve vládě se socialisty (v roce 1981) nezkultivovali, nýbrž zdiskreditovali, silně propadli a v pádu pokračovali natolik, že strana dnes spíše zmírá.

Tichá podpora, tolerance, opoziční spolupráce, nevládní koalice – říkejme tomu jakkoli – je však poměrně reálná povolební varianta, již by si nechali čeští komunisté dobře zaplatit. Třeba posty v dozorčích radách státních podniků, mediálních radách, parlamentních pozicích či méně viditelnými funkcemi na ministerstvech.

„Neměl by to být prvotně kšeft o tom, kdo jaké posty obsadí. Ale pokud zvítězí ANO a my budeme druzí, pak je logické, že naše pozice v legislativě by tomu měla být adekvátní,“ plánoval budoucnost v srpnovém rozhovoru pro Seznam místopředseda KSČM a stranický ideolog Josef Skála.

V takovém případě se nedá očekávat ani odpor prezidenta Miloše Zemana. Není náhodou, že komunisté nevyslali do přímé volby prezidenta svého (levicového, tedy silně konkurenčního) kandidáta ani roce 2013 a nemají to v plánu ani pro rok 2018.

Jaké další varianty přicházejí v úvahu po volbách 2017?

Lidovci ve druhém kole

Proměnných je mnoho – kolik nakonec ANO dostane hlasů, kolik druhá strana, kolik stran se do sněmovny dostane, kolik procent hlasů propadne a přerozdělí se?

Nyní nevíme, ale přesto to zkusme. Příklad krajských a komunálních koalic (u nichž se politici tváří, že se to do „velké“ politiky nepočítá) ukazují, že možnosti spolupráce s ANO 2011 s jinými stranami jsou opravdu velmi různobarevné.

Nabízí se především již vyzkoušená spolupráce s KDU- ČSL. Lidovci se snaží tvářit, že až krátce před novými volbami zjistili, co že je Andrej Babiš zač, že škodí venkovu, bere dotace a kouzlí s korunovými dluhopisy. Jenže – vládli spolu čtyři roky a mohou vládnout dále. Nikoho to příliš nepřekvapí.

Z úst předsedy strany Pavla Bělobrádka zaznělo už i tradiční lidovecké možná: „Koalice se dělají po volbách. Nikdo nevíme, jak to dopadne.“

Předčasné rozbití koalice KDU-ČSL a starostů rozhodně bylo v zájmu ANO. Hlasy pro obě strany kandidující zvlášť se rozmělní, některé možná i zcela propadnou a přerozdělí se silnějším.

Pozdější průzkumy naznačují, že lidovci stáhli kalhoty velmi daleko před brodem, mnohem dřív, než voličstvu vůbec došlo, že nějaká taková koalice vznikla. Tak či onak lidovci jsou jedním z adeptů na možnou povolební spolupráci.

Dokazuje to vlivný lidovecký starosta, hejtman a senátor v jedné osobě a názorový oponent současného vedení strany Jiří Čunek. „Já bych byl rád, kdybychom měli co nejlepší výsledek, a potom se dokázali dohodnout i s Andrejem Babišem na společné vládě,“ řekl Čunek již v dubnu 2017 pro DVTV.

Sólo pro druhého

Podobný model platí i pro ČSSD. Nový volební lídr Lubomír Zaorálek je diplomat, umí se dohodnout, křeslo ministra zahraničí si oblíbil a proč v něm nesetrvat? Právě post ministra zahraničí Babiš zobchoduje poměrně ochotně, protože pokud mu je něco zcela cizí, je to diplomacie a zahraniční politika.

Pokračování stávající koalice s přerozdělenými křesly a bez Bohuslava Sobotky (a možná i bez Babiše, o tom níže v textu) je poměrně snadno přestavitelná.

Klíčové pro jakoukoli koalici (s programově předvídatelnou stranou) bude boj o dvě základní silová ministerstva – ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti.

A možná by to byl i hlavní argument pro voliče lidovců, ČSSD, případně ODS – šli jsme do vlády proto, aby tahle dvě klíčová ministerstva neovládl právě Babiš (otázka za milion zní – bylo by ANO ochotné na tyto resorty zapomenout?).

V politickém zákulisí se šušká právě o dohodě ANO s ODS. Občanští demokraté se po čtyřech letech strávených v opozici a nad propastí mohou tvářit, že jsou restartovaní, noví a rádi by se opět vyšvihli nahoru, proč tedy ne rovnou do vlády?

Předseda strany Petr Fiala je zdatný politolog a ví, že předvolební rétorika jsou jen slova; a není náhodou, že se ODS výrazněji vymezuje vůči ČSSD než proti ANO.

Politický matador a pragmatik senátor Jaroslav Kubera to v rozhovoru pro časopis Týden řekl otevřeně. Odhadl, že ANO bude potřebovat díky výsledku voleb jen jednoho koaličního partnera a „těch potenciálních bude plno“.

„Pokud někomu nabídne vicepremiéra, může být hotovo za čtrnáct dní po volbách. To říkám s vědomím, že je jedno komu, protože to všichni vezmou,“ řekl v polovině srpna Kubera. Všichni – včetně ODS: „Záminka, jak to vysvětlit médiím, je jasná: Aby Babiš nemohl vládnout s komunisty. A bude to.“

Šéf strany Petr Fiala zatím drží dekorum. „S Andrejem Babišem ne. Andrej Babiš podle mě nemůže být v žádné vládě,“ říká rozhodně Fiala a dodává další dvě (prý) nepřekročitelné podmínky: půjde jen do takové vlády, která se zaváže zrušit elektronickou evidenci tržeb a bude mít v programu i odmítnutí povinného přijetí eura.

Jsou tu ale i jiné dosud v Česku nevyzkoušené možnosti povolebního řešení.

Podle vzoru Kaczyński

Z rétoriky řady stran je patrné, že i když vadí Babiš (a jeho kauzy), ANO jako strana tak nevadí. Jakkoli je zároveň jasné, že Babiš = ANO a ANO = Babiš.

Nabízí se proto model Polsko a Jaroslav Kaczyński – tedy lídr stojící mimo strukturu výkonné moci, mimo vládu, ale někdo, kdo velí ze zákulisí. Kaczyński nestojí ani v čele státu, ani v čele vlády, není ministrem, nemá žádnou ústavní funkci, je pouze předsedou strany.

Babiš je už teď capo di tutti capi, ten jemuž se chodí líbat prsten, ten, bez něhož by hnutí ANO neexistovalo, prakticky jediná tvář celé politiky Akce nespokojených občanů (dnes ANO).

Do tohoto modelu nakonec zapadá i zatím ztřeštěně vypadající odhad, že Babiš v rámci umožnění vzniku koalice přijme i úplně jinou úlohu – prezidentského kandidáta za ANO, muže s velkým neformálním vlivem, se zápisem do dějin a také imunitou a právem udělovat milosti.

Tím však pestrý výčet možností stále nekončí. Je tu i vládní varianta jako vystřižená z noční můry liberálního, demokraticky smýšlejícího voliče: koalice ANO – okamurovci s podporou KSČM.

Ani takovou spolupráci nelze vyloučit, stačí si vzpomenout na zoufalé politické součty, jež přivedly v roce 2010 do vlády dnes již v podstatě zapomenuté sdružení lepých děv a hochštaplerů ze strany Věci veřejné.

„Politická hnutí jako ANO nejsou nebezpečná ani tak kvůli populismu, protože ten byl vždy součástí demokracie. Nebezpečný je jejich antipolitický program, který z politiky dělá jen byznys, a s tím úzce spojená organizace, která je založená na vůdcovském principu bez vnitřní demokracie,“ upozorňuje profesor filozofie práva na univerzitě v Cardiffu Jiří Přibáň.

Jak se tedy dívat na ty strany, jež by byly nakonec ochotny spolupracovat s ANO?

Jako na ty, které tím státnicky zabránily vládnímu vlivu antisystémových komunistů a nacionálně-populistických okamurovců? Nebo jako na variace na normalizační argument, že ve straně (v našem případě ve vládě) musí být přeci i slušní lidé, aby ji mohli měnit zevnitř? Tedy – jdeme do vlády s ANO proto, abychom neutralizovali Babišův antipolitický program a vůdcovský princip?

Stejná motivace by mohla nakonec vést i ke vzniku široké protibabišovské koalice zleva – přes střed – doprava. Jenže taková lepenice uválená jen z antibabišovského těsta by těžko držela při sobě (pokud by vůbec dala dohromady potřebná procenta), vedla by k rychlým třenicím a sporům a pokud by přežila déle než dva roky, rovnalo by se to zázraku.

A pak tu máme zatím nemyslitelně vypadající variantu „podle vzoru Zeman – Rusnok“. Tedy menšinovou „vládu odborníků“ pod jednobarevnou taktovkou ANO, kterou jmenuje prezident Zeman a bude vládnout třeba i roky bez důvěry s tichou podporou stran jako je SPD a KSČM.

Zkrátka a dobře – malovat si rozdělení křesel a povolební koalice mohla být v posledních dnech a týdnech zábava pro postupně se prodlužující večery. Rozhodující bude to – jak praví oblíbené politické klišé – jak voliči rozdají karty.

Hra už je v plném proudu a volbami nekončí. I následující partie budou zajímavé.

 

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře