Jozef Jakubčo / Petit Press / Profimedia,

Protesty nejen v Česku, čekání na Kotlebu a nový polský prezident. Co letos zažije střední Evropa

Napsal/a -pes- 15. ledna 2020

V roce 2020 čeká střední Evropu řada voleb a také několik ekonomických a bezpečnostních výzev. Jak uspějí Kotlebovi fašisté, jak se projeví brexit na vztazích středoevropských zemí s Evropskou unií, kdo bude příštím polským prezidentem, či zda se médiím v Česku a dalších zemích regionu podaří najít funkční ekonomický model pro vlastní přežití – to jsou některá z klíčových témat začínajícího roku.

Na jeho konci bude středoevropský region s největší pravděpodobností ještě víc rozdrobený, což se projeví hlavně na evropské scéně a zabrání to zemím Visegrádské čtyřky prosazovat nová a silná témata, píše v analýze pro Visegrad Insight Wojciech Przybylski.

Rok 2020 bude podle něj také rokem dalších, pravděpodobně poklidných pouličních protestů proti středoevropským vládám.

Slovensko: Čekání na Kotlebu

Únorové parlamentní volby na Slovensku vyústí ve fragmentaci a nestabilitu. Vládní strana SMER a její současný koaliční partner, Slovenská národní strana, nebudou schopné sestavit nový kabinet. Průzkumy ukazují na výrazný propad SMERu Roberta Fica, který chce zůstat v čele strany nejméně do voleb, zatímco vládu vede Peter Pellegrini.


Text Wojciecha Przybylského byl původně publikován na webu Visegrad Insight v rámci projektu #DemocraCE. HlídacíPes.org ho zveřejňuje se souhlasem autora. Titulek, úvod a mezititulky jsou redakční.


Pokud by SMER dosáhl ve volbách na očekávaných 20 procent hlasů, znamenalo by to sice vítězství a zisk zhruba 30 křesel ve 150členném parlamentu, zároveň ale nutnost hledat nové koaliční partnery.

Příští slovenský parlament bude velmi fragmentovaný, protože všechny další politické strany očekávají volební výsledek někde mezi osmi a dvaceti procenty křesel. V parlamentu ale vzniknou dva odlišné bloky.

Pět různých pravicových stran, od současné vládní Slovenské národní strany až po Lidovou stranu Naše Slovensko Mariana Kotleby. I když společně tyto strany získají skoro polovinu křesel, jejich vnitřní rozpory budou zřejmě bránit vzájemné spolupráci.

Tři z pětice pravicových stran, které mají nejblíže ke středu, očekávají společný zisk kolem 30 křesel a mohly by se stát potenciálním spojencem SMERu, spolu se stranou maďarské menšiny, proti extrémní pravici. Dosavadní vzestup těchto stran ale do velké míry spočíval právě na kritice současného establishmentu SMERu po vraždě novináře Jána Kuciaka. Vstoupit do koalice se SMERem by tedy znamenalo zpronevěřit se původním cílům.

Z pohledu Evropské unie zůstane Slovensko „nejvíce integrovanou“ zemí z celého regionu. Řada slovenských ambicí stát se lídrem V4 ale může vzít za své, pokud by nacionalisté měli výrazně posílit. Podpora radikální pravice je na Slovensku navíc silně spojena s přejímáním proruských narativů, což dále snižuje byť i jen symbolický potenciál země vést ostatní.

Polsko: Hledá se prezident

Polsko bude v květnu volit nového prezidenta. Největší šance vyhrát má stávající hlava státu Andrzej Duda, i když jeho náskok ve druhém kole nemusí být výrazný.

Parlamentní volby v roce 2019 ukázaly, jak je země polarizovaná: celkový počet hlasů pro vládní stranu Právo a spravedlnost z parlamentních voleb dává Dudovi šanci na zhruba osm milionů hlasů, zatímco tři centristické opoziční strany mají dohromady šanci na zhruba 9 milionů hlasů.

Klíčové bude, jak se rozdělí strany pro čtvrtou z opozičních stran (s pravicově liberálním programem), která získala zhruba 1,2 milionu hlasů.

Hlavní Dudovi soupeři o post prezidenta jsou tři: Bývalá šéfka parlamentu Małgorzata Kidawa-Błońská z Občanské koalice, nezávislý kandidát Szymon Hołownia, celebrita katolických – liberálních – médií, který svou kandidaturu oznámil teprve loni v prosinci, a šéf polských lidovců Władysław Kosiniak-Kamysz.

Levice, která se nedávno vrátila do polského parlamentu, nedokázala do začátku roku nominovat svého kandidáta a je nepravděpodobné, že ve volbách sehraje zásadní roli.

Kvůli poloprezidentskému systému v Polsku je pro vládní stranu post prezidenta zásadní, protože sama v parlamentu nemá dostatečnou většinu, aby případně prolomila prezidentova veta.

Senát jako pojistka

Právo a spravedlnost (PiS) zatím volila nečekanou strategii. Na konci prosince začala strana novou bitvu o podobu polského justičního systému, která pravděpodobně skončí dalším sporem s Evropskou komisí, místo aby se snažila posílit šance na Dudovo znovuzvolení.

PiS může spoléhat na to, že tak své voliče nakrátko mobilizuje, před tím, než tato opatření zruší Evropský soud. Může kalkulovat s tím, že odpověď nové Evropské komise nebude tak rychlá a pro vládu zdrcující, zato ale demobilizuje opoziční voliče.

V minulých měsících PiS zaskočilo několik nových případů, které ukázaly vnitřní konflikty ve straně i nedostatek morálních kvalit jejích špiček. Namísto defenzivy ale strana volí protiútok. Spoléhá na to, že svůj politický směr obhájí spíše tehdy, bude-li hybnou silou nějaké akce. O (sporný) obsah akce samotné jde při tom až ve druhé řadě.

Tato strategie ale pro PiS nese s sebou i riziko, že větší roli začne hrát Senát, který může díky čerstvé, těsné opoziční většině nové zákony odmítnout. Dolní komora parlamentu tato veta naopak může prolomit.

Nový šéf Senátu Tomasz Grodzki využívá každou možnost vystoupit v médiích, která jsou pod vlivem vlády, aby narativ PiS narušil. Horní komora má také velkou roli při vytváření zahraniční politiky Polska a nejspíš zůstane zárukou, že polský hlas v EU bude klidnější.

Senát jako bašta opozice funguje stejným způsobem také v České republice, kterou v průběhu letošního roku čekají senátní i krajské volby.

Právě Senát v Česku řadou politických kroků zabránil tomu, aby premiér Andrej Babiš triumfoval. Pokud nadále zůstane v rukách opozice, bude horní komora prosazovat důsledné vyšetření korupčních skandálů lídra hnutí ANO.

Maďarsko: Stoleté trauma z Trianonu

Maďarská vláda vyhlásila rok 2020 rokem národní jednoty, kdy si země připomene sto let od Trianonské dohody, která znamenala odtržení většiny území od Maďarska po 1. světové válce. Dnes je Trianon stále živým zdrojem historického revizionismu pro domácí ideology nacionalismu.

Rétorika Viktora Orbána bude zřejmě stejně třaskavá jako loni a bude jeho politické odpůrce vykreslovat jako zrádce kolaborující s evropskými elitami, kteří jsou zodpovědní za historická příkoří. To všechno ale pravděpodobně nezabrání úpadku neliberalismu a následnému zániku Orbánova režimu.

Nové opoziční síly, které uspěly ve volbách do Evropského parlamentu, a liberální starostové, kteří zasedli na radnicích velkých měst po komunálních volbách v roce 2019, teď můžou očekávat nenávistnou kampaň namířenou proti nim. Všechny hlasy odpůrců budou okamžitě označeny za anti-maďarské a tím zmaří i jakoukoli možnost konstruktivní evropské politiky.

Přes vlastní vnitřní politická témata budou všechny země Visegrádské čtyřky mnohem víc vtaženy do unijních her. V roce 2020 se bude vyjednávat o rozpočtu EU na další dlouhé období. Čeká se, že objem dotací klesne, částečně kvůlli brexitu, částečně kvůli dosavadním dobrým ekonomickým výsledkům středoevropských států, které změní poměr rozdělování peněz EU.

I když se V4ka ekonomicky pomalu dostává na dohled unijnímu průměru, její členské státy budou společně i jednotlivě prosazovat zachování kohezní politiky. Ta nejen že pomáhá překonat handicapy z minulosti, ale z pohledu ostatních zemí EU také znamená investici s dobrou návratností.

Právě ekonomický argument může být důležitý pro Německo, které bude unii předsedat ve druhé půlce letošního roku a které bude zásadním hráčem při vyjednáváních. Na druhou stranu, u většiny členských zemí pravděpodobně převáží argumenty o nutnosti vlády práva a bourání protiunijních narativů, což bude znamenat přesměrování unijních investic do jižní Evropy, která se stále potýká s následky finanční krize roku 2008.

Jasněji bude také po oznámení finální podoby brexitu a, což je ještě důležitější, po oznámení Borise Johnsona, jak si představuje budoucí obchodní vztahy s unií. Odchod Spojeného království může pro některé regionální lídry znamenat šanci prosazovat i vlastní bezpečnostní a obchodní zájmy.

Čeká se například, že V4ka bude stát v čele unijní debaty o Východním partnerství a o západním Balkánu.

Maďarsko tolik stálo v nové Evropské komisi o portfolia sousedství a rozšiřování EU částečně právě kvůli těmto dvěma tématům. Polsko a Česko také zintenzivňují své diplomatické aktivity v těchto částech Evropy. Země Východního partnerství jsou stále více důležité pro celkové bezpečnostní klima s tím, jak se stále více obchodně i právně sbližují. Středoevropské státy tohle téma zvednou letos jako první.

Rok klidných protestů

V globálním měřítku je nejdůležitější predikcí – nejen pro státy V4 – průběh a výsledek amerických prezidentských voleb. Vzhledem k tomu, že impeachment prevděpodobně oslabí šance Donalda Trumpa, volební kampaň bude špinavá, plná faulů a škodlivého zahraničního vlivu.

Ať už volby v USA dopadnou jakkoli, jak z Ameriky, tak z EU zřejmě bude slyšet větší důraz na boj proti dezinformacím, důraz na demokracii a přístup veřejnosti ke svobodným médiím.

Země Visegrádské čtyřky pravděpodobně budou následovat vývoj na Západě v tom, že zvýší pozornost věnovanou hledání udržitelných ekonomických modelů pro média. V roce 2020 tak zřejmě uvidíme další oslabování volně šířeného obsahu financovaného jen inzercí a posilování placeného obsahu a zamčených článků.

Normou platnou i pro letošek je i další vojenské posilování Číny v digitální sféře, stejně jako pomalý úpadek Ruska, který doprovázejí Putinovy lži. Ani jedno z témat však v roce 2020 zřejmě nepřinese novou dynamiku do střední Evropy.

Ta se naopak zřejmě objeví v intenzivnějších pouličních protestech v zemích Visegrádské čtyřky. Na rozdíl od revoltujících davů po světě budou tyto protesty zřejmě poklidnou výzvou k úctě a zdrženlivosti, která současným politickým lídrům chybí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

1 komentář

  1. ČERT napsal:

    Jenom k té Trianonské dohodě… Tak ona v té cca polovině roku 1920 v podstatě už jen potvrdila reálný stav, jaký se fakticky vytvořil od konce roku 1918. Jinak je asi známo, jaký to byl za I.Republiky, vzhledem k držbě Slovenska a Podkarpatské Rusi, klíčový problém samozřejmě právě i pro naší zahraniční politiku. Maďaři to pak částečně revidovali, s podporou Německa a Itálie, v letech 1938-41, i když to pak zase pochopitelně zvrátily výsledky druhé světové války.
    Pokud bychom si kladli otázku, do jaké míry by tohle mohlo být eventuálním problémem do další budoucnosti, pak si tedy i můžeme zpětně položit otázku, do jaké míry se tohle mohlo jevit jako potenciálně krizový problém v tom převratném období na přelomu 80. a 90.let, po pádu komunismu a s rozpadem sovětského bloku.
    Ale taky je zajímavé v téhle souvislosti sledovat určitý rozdíl v takové té naší, řekněme regionální, zahraniční politice po roce 1918 a po roce 1989. Zatímco po roce 1918 jsme měli obecně spíš špatné vztahy s Polskem a nemluvě o Maďarsku jako bezprostředními sousedy, a o to víc jsme tíhli, prostřednictvím tzv. Malé dohody, ke spolupráci s přece jen trochu vzdálenějšími balkánskými zeměmi, Jugoslávií a Rumunskem (i když pravda, to Rumunsko taky s ČSR aspoň kousek hraničilo v oblasti Podkarpatské Rusi), tak už v roce 1991 tzv. Visegrádská trojka (přetransformovaná pak ve „čtyřku“ v důsledku rozpadu ČSFR) vytvořila jiné základy. Jistě, že by nebylo správné srovnávat Malou dohodu s Visegrádskou skupinou, protože Malá dohoda byla primárně vojenský pakt, potenciálně namířený právě proti Maďarsku – ale také měla plnit účely týkající se ekonomické spolupráce apod. A pokud jde o Polsko, tak může být zajímavé, že když Francie naznačila myšlenku, že to by se k Malé dohodě taky mělo připojit (a takové Rumunsko mělo zájem prakticky totožný), tak od nás E. Beneš, tehdy ještě jako ministr zahraničí, byl rozhodně proti.
    Takže to jen takový postřeh pokud jde o rozdíl v našich víceméně regionálních geopolitických vazbách po roce 1918 a po roce 1989 – a přirozeně, právě s tím Trianonem to hodně souvisí…

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama