Český stát se bojí digitálně otevřít. Technologie táhnou mladí
3 DÍL SÉRIE DIGI SVĚT. Tahounem digitálního pokroku je mládež, která nepoznala dobu před internetem a mobil pro ně není telefon. Stát, respektive jeho jednotlivé instituce a představitelé, za nimi výrazně zaostává a to jak v adopci tak i schopnosti plně pochopit potenciál nových technologií. Podrobnosti diskutovali Karel Půbal, ředitel poradenství ve společnosti PwC a David Frantík, ředitel Microsoftu pro veřejnou správu v Česku a na Slovensku. Opět nabízíme jejich hlavní teze průběžně doplňované o expertní hlasy.
Teze 1:
Kdo digitalizaci táhne? Těžko se na to odpovídá. I když by si možná mnozí přáli, aby byl hybatelem stát, tak ten to určitě není. Stát je rigidní, konzervativní a nelze tak čekat, že by byl pionýrem, hybatelem technologického pokroku. Musí totiž respektovat určité procesy, otázku bezpečnosti a další aspekty. Kdo tedy tím hlavním hybatelem je? Obecně řečeno, mladí lidé, kteří se narodili do doby, kdy se mobilní telefon nepoužívá jako telefon, ale jako zařízení, které člověka spojí se světem, které poskytuje služby jež jeho vlastník potřebuje – a možná mu i nabízí služby, o kterých neví a přitom by je mohl potřebovat. Tito mladí lidé jsou přitom ve startupech, v neziskových organizacích, v mezinárodních nebo lokálních firmách a v poslední době se poměrně zajímaví mladí lidé začínají objevovat také ve státní správě, což je obrovská příležitost.
[alter-eko-discussion thesis=“1″]
Teze 2:
Jak by stát mohl pomoci?
Stát – respektive jednotlivé subjekty nebo představitelé, kteří ho reprezentují – by měl mít více odvahy do technologií “jít.” Legislativně nic nebrání adopci nových, správně vybraných technologií. Záleží tak jen na strategii dané organizace či subjektu a na odvaze, zda do toho či onoho projektu jdou. Česko už má v tomto smyslu první pionýry, města, která zcela změnila proces toho, jak fungují jejich zaměstnanci; vybavila je moderní technikou a jejich zaměstnanci tak dnes mohou mnohem efektivněji pracovat. Společně s odvahou je pak třeba překonat bariéru, která je z velké většiny státních organizací cítit. Bojí se otevřít, bojí se ukázat na digitálních vývěskách jak jsou úspěšné – nebo neúspěšné – v dané oblasti. Přitom právě otevření se úřadu, ať už města nebo ministerské organizace, občanům jako takovým a “vpuštění” občanů do daného úřadu by bylo obrovským krokem kupředu.
[alter-eko-discussion thesis=“2″]
Teze 3:
Co by měla dělat města?
Interní systémy řízení měst jsou dnes nějak nastavené, nějak fungují, a nová doba si vyžádá změny. Požadavky na změnu přitom budou přicházet mnohem častěji než v minulosti. Možná se tak jako prvního dočkáme toho – zatím to tak není – že samotná města budou adoptovat nejnovější technologie. Společně s tím ale budou muset své zaměstnance naučit o nich správně přemýšlet respektive s nimi efektivně pracovat. Microsoft nedávno dělal anketu mezi dvěma stovkami měst a krajů a přišlo se na to, že většina zodpovědných lidí (většinou šéfové IT oddělení) vnímá nové technologie jak něco, co by mělo lidem uvnitř úřadu pomoci zlepšit spolupráci a kvalitu práce obecně. Jen třetina považovala nové technologie jako prostředek nabídky nových, lepších služeb občanům. Města tak ví o nových technologiích a ví o tom, že by je měla adoptovat, ale zřejmě jim ještě není plně jasné, co všechno to může znamenat.
[alter-eko-discussion thesis=“3″]
Celý rozhovor Karla Půbala a Davida Frantíka si můžete poslechnout ZDE.
Diskuze očima Karla Půbala
Bez ohledu na aktuální umístění ČR v různých žebříčcích týkajících se digitalizace je zřejmé, že je zde velký prostor pro zlepšení a tedy výzva pro stát.
Stát, resp. veřejná správa jako ne pouhý objekt, ale rovněž subjekt digitalizace má jistě více cílů než privátní sektor, který se v rámci těchto procesů snaží maximalizovat efektivitu a tedy následně zisk.
Pro veřejnou správu by měl být proces digitalizace cestou, jak naplnit očekávání občanů po transparentním, efektivním a účinném řízení státu tedy „smart government“. Je tedy zřejmé, že v rámci těchto komplexních úkolů existuje výrazně menší prostor pro „start-up řešení.“ Jistá konzervativnost veřejné správy není tudíž na škodu. Na druhou stranu tento konzervativní přístup nesmí podvazovat konkurenceschopnost státu ať už z pohledu občanů nebo jiných skupin (např. investorů, neziskového sektoru).
Role státu v procesu digitalizace by měla tedy spočívat primárně v přípravě prostředí (regulatorního) pro digitalizaci (včetně definování strategie digitalizace). Schopnosti adaptovat vyzkoušená řešení do procesů státu. Třetím úkolem (ne zcela triviálním) je schopnost být atraktivním zaměstnavatelem pro talentované lidi, jež budou schopni zajistit přenos know-how v této oblasti do veřejné správy.
Naplnění těchto třech úkolů není jednoduchou záležitostí obzvlášť v prostředí mnoha zájmů, ale realita bude nakonec silnější. Otázkou samozřejmě zůstává, kdy k tomu dojde a jaké budou náklady.
Předchozí díly série:
Rozhovor Mühlfeit – Bartoš: Digitalizace světa? Tohle je stále jen začátek
Pavel Kysilka: Dopad digitalizace? Český zázrak se může po 25 letech zadrhnout
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihuPop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Pavel Kysilka: Dopad digitalizace? Český zázrak se může po 25 letech zadrhnout
Rozhovor Mühlfeit – Bartoš: Digitalizace světa? Tohle je stále jen začátek
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
9 komentářů
Je či není stát hybatelem technologického pokroku? Pokud se podívám do dávné i nedávné historie, tak téměř všechny vynálezy a inovace připadají na vrub pionýrům z podnikatelského sektoru. Stát tak na první pohled stojí trochu mimo. Na druhé straně právě stát hraje často nepřímo velmi důležitou roli, když vytváří více či méně optimální prostředí pro podnikatelský sektor a stává se tak onou „inovační institucí”. Příkladů zdařilé kooperace státu a podnikatelského sektoru lze najít v posledních několika desetiletích celou řadu – Japonsko, Korejská republika či Německo, v poslední době pak Izrael. Zemí, kde čerpat v tomto směru inspiraci, je tedy celkem dost. Jako vždy je však nejtěžší přejít od slov k činům a začít skutečně naplňovat moderní roli státu 21. století.
A to nejen v mezinárodní komparaci, o čemž svědčí 24. místo ČR v EU v rámci indexu DESI (v kategorii digitalizace veřejné správy), ale i ve srovnání se soukromým sektorem. I proto je dobré, že premiér Bohuslav Sobotka zaštítil Iniciativu 202020, která má do roku 2020 posunout Česko v hodnocení úrovně e-governmentu podle metodiky OSN z 50. místa mezi 20 nejvyspělejších zemí světa. A co víc, na tomto úkolu se stát konečně shoduje s privátním sektorem (ICT Unií). Role státu však bude do budoucna klíčová rovněž ve vytváření podmínek pro vznik velkokapacitních datových sítí potřebných v souvislosti se změnou průmyslové výroby (Průmysl 4.0) a obecně s růstem významu IT v ekonomice; vždyť pětice největších veřejně obchodovatelných firem světa jsou v současnosti technologické podniky.
Digitalizaci veřejné správy by uvítal každý občan, který má zkušenost s věčným čekáním ve frontách na úřadech a handrkováním se s neschopnou úřednicí za přepážkou. Chytrá digitalizace by s jistotou zaručila růst produktivitu úředníků, což by mohlo vést k omezení jejich počtu a řada lidí by se tedy mohla přesunout do soukromého sektoru a povzbudit tak ekonomický růst. No to zní přeci skvěle! Z politické stránky to však tak růžově nevypadá. Propouštění úředníků politikům nenasbírá zrovna kladné body. Průměrný úředník má často stabilní místo, na kterém se zrovna nepředře. Takový člověk přece nechce být vystaven nástrahám volného trhu. Mazaný politik by tak namísto snižování stavů mohl přistoupit k tomu, že se pro tyto nadbytečné lidi nalezne jiné uplatnění a začnou se tak na úřadech vytvářet nové a zbytečné procesy či se dokonce navrhne větší regulace soukromého sektoru. Ve finále by tedy mohlo dojít k tomu, že digitalizace veřejné správy přinese více škod než užitku. Přeci jenom veřejná správa není firma.
Zase bych si dovolil pár poznámek. Věci nejsou tak jednoduché, ani v prognóze.
1. Mladí lidé jsou v oblasti nových technologií především ve své většině konzumenti. Ano, snadno je lze přesvědčit že si mají každý rok kupovat novy smartfoun, tablet a falší hejblata, přičemž spoustu z těch nových funkcí ani nevyužijí.
2. Jistěže ti zvláště mladí používají ony zmíněné komunikační služby, které jsou mu takto nabízeny. Jenže preferují ty zadarmo. Což pan nastoluje otázku financování vývoje a provozu těch služeb. A odpověď už není tak radostná – především reklama, cílená reklama používající psychologické behaviární metody k přesvědčení zákazníka, propojená často s právnickými metodami známých šmejdů. A ono „nabízet “ lze takto zboží,ale i ideologie. Kromě reklamy lze takto finančně dolovat a pak shromaždovat a taky přeprodávat osobní data těch klientů
3. Ani s těmi „mladými “ v starupech, a společnostech to není tak jednoduché. Ten prvotní „dot com boom“, kdy šlo prodat všechno co se takto vytvořilo skončil někdy přes 16 lety.. Dneska jsou i ty úspěšné startupy více o byznyse, o kontaktech, o shánění sponzorů a dotací. %Cili – napsal bych „uživí se i ti starší se zkušenostmi, ale jako minule upozorňuji na fakt, že ca 90 procent startupů skončí jako prodělečných.
4. Zase bych nevytýkal státní správě že je v těhle technologiích konzervativní. Je v tom ohromný rozdíl,protože stát pracuje s převzatými osobními údaji občanl i firem – tedy všech a ne jen těch co se přihlásí a zadají své údaje sami do nějaké startup online služby. Takže ta technologie nasazená státem musí být mnohem více zabezpečená, robustní, odzkoušená, s nějakou perspektivou delšího využívání s uchováním dat.. Hurá akce typu „každý rok kupujeme nové počítače, nasazujeme nové systémy, měníme aplikace za jiné,přeškolujeme lidi atd..“ tu práci naopak komplikují zpomalují a předražují (A navíc se pak na ta takto evidovaná data často ani nelze spolehat 🙁
Svět se digitalizuje,každý školák pracuje na počítači a počet úředníků roste a roste.
V 21.století by měly být zakázané i papírové archivy.
Že bych se zeptal, jakou záruku máte že ty dokumenty uložené jenom v počítačích budou za pár desetiletí přístupné a hlavně tedy právně uznatelné?
Dejme tomu vlastnictví k nemovitostem, dědická řízení, rozhodnutí soudů, a mnohé další.
Uvědomte si že na jedné straně jsou dnes stále přístupné v archivech papírové dokumenty z předminulého století – dodnes jsou dnes používány a právně uznávány, při probíhajících privatizačních řízeních.
Ovšem na druhé straně dnešní úřední rozhodnutí poslané přes datovou schránku ztrácí svou platnost během pár měsíců. (Ono to sice technologicky řešitelné je – přes časová razítka, ale o tom asi většina lidí,ani podnikatelů neví a neumí to používat).
Podobně – tedy systém výběrových řízení, díky kterému se každých pár let mění informační systémy na úřadech, včetně změny uložení dat – při tom se taky občas čas těch starších dat ztratí.
Nad tím že snad na úřadech nechají nějakou „partičku mladých nadšenců“ se v těch evidovaných citlivých datech občanů a subjektů hrabat a prohánět je přes jejich narychlo spíchnuté aplikace“ mohu jen zaplakat. Není nijak kontrolováno, co si z těch informací vytáhnou pro sebe či na prodej, není nijak garantováno, zda si v těch datech něco nezmění, nepřidají, nebo nesmažou..
Ale neberte to tak, že jsem proti IT technologiím a proti digitalizaci. Naopak,ta musí postupovat. Jenže pro státní a úřední evidenci nikdy žádným „hurá stylem“, žádnými nadšenci. Tuhle evidenci musí mít stát kontrolou, protože za ní nese garanci. Podobně jako u zákonů pro archovnictví musí přesně vědět kdo k těm datům přístupuje, kdo je mění,kde jsou uložena jak jsou uložena, jak jsou zabezpečena, jak jsou přístupná dnes i do budoucna..Tohle fakt už není pro hraní nějakých nadšenců-
Kdysi chodil mladý muž do světa (ten svět začínal už ve vedlejší vesnici) na zkušenou. Od té doby nám technologie úžasně zkrátily vzdálenosti a svět se stal mnohem menším a v mnohém unifikovanější. Dříve jedna zpráva putovala z druhého konce světa dlouhé dny či týdny. Nyní můžeme mít instantní komunikaci na dálku díky videokonferencím nebo se třeba za necelých sedm hodin přesunout z Evropy do USA. Vysoká mobilita lidí, a zvláště pak mladých, tak výrazně sbližuje jednotlivé země jak kulturně, tak i co do výměny know-how. Myslí si to zřejmě i europoslanci, protože v současné době má být v europarlamentu předkládán návrh na základě kterého by každý mladý člověk po dovršení svých 18 let dostal zdarma jízdenku na vlak po celé Evropě. Nemůžu se ubránit dojmu, že hlavním účelem je (kromě oficiálního: nechat mladé „objevit krásu a rozmanitost Evropy“) vychování generace sdílející stejné hodnoty a kulturu, čili europeizovat respektive sjednocovat EU.
Jako vždy bude nesmírně záležet na tom, jak nastartované trendy uchopíme. Jestli pro nás budou noční můrou, a nebo příležitostí. Protože se jedná o změnu – a změna vyvolává strach – bude to velmi záležet na politické vůli a odvaze. Krásný je příklad týkající se parkování v centru Krakova, kde město zavedlo přísnou regulaci aut. Lidé proti tomu demonstrovali, měli pocit, že se jim něco bere. Stejně tak proběhla velká negativní mediální kampaň. Primátor to nicméně tehdy ustál a dnes už začínají lidé v centru chápat, jak je to prospěšné. Obchodníkům se zvýšily tržby, lidé si tam dávají schůzky, protože najednou jde o příjemné prostředí. To my v Česku ještě neznáme. Stručně, vždy je to o odvážných politicích, kteří do toho říznou.
Základ úředničiny je papír a pero. Digitalizace je cesta do pekel. Kamery, pokladny atd. nás bude šmírovat na každém kroku ve dne i v noci. Člověk začíná být nejhloupějším tvorem na zemi.