26 Příslovečná věta o našem národě (v originále Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande) od vojenského felčara Bautze, dostihla Josefa Švejka při odvodu do c. & k. vojska. Dostavil se k němu na vozíčku a o berlích. Na Bautzeho otázku „Co vám ještě schází?“, kromě superarbitrování pro blbost, Švejk odpověděl: „Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit
14 GLOSA. Kdyby se nenaštval ten vojenskej felčar, kterýmu rozkázali, že má Zemana vyléčit, aby mohli dál s Babišem všichni vládnout, nikdá bychom se pravdu nedozvěděli. A přitom on Miloš už byl úplně zmatenej: říkal Viktorovi Andreji a Andrejovi Moniko, já ti dám tu abolici, hned jak tě jmenuju ministerským předsedou.
Je na čase rozebrat, jak Česko obstálo v závěru dvou dekád afghánské mise. Z hlediska schopnosti předvídat vývoj celkové situace a naší účasti, včetně přípravy odchodu, jsme – obdobně jako řada dalších spojenců – zůstali pozadu a byli vývojem zaskočeni.
KOMENTÁŘ. Po celou dobu naší přítomnosti v Afghánistánu se čeští vojáci ve své práci a bojích opírali jak o spojence, tak o místní spolupracovníky. Ti pomáhali od tlumočení až po hlubší znalost místních poměrů, která zvyšuje bezpečnost a výsledky vojenských i rekonstrukčních misí. Teď přišel čas jim jejich odvahu a pomoc oplatit. Dopadá to ale katastrofálně.
V minulých dnech proběhl první pokus o výběr kandidátů pro nezávislou kontrolu tajných služeb, která by měla přezkoumávat zákonnost jejich činnosti. Pokus to byl neúspěšný. Zhavaroval na nekvalifikovaných názorech na působnost nového orgánu zejména v médiích. V mírně hysterické atmosféře pak iracionálně zpanikařili i politici.
Dotázal se mne známý, zda to, co slyšel o ukončení mise v Afghánistánu ve večerní diskusi v České televizi, je skutečně kvalifikovaný názor na celou vojenskou misi. Diskutoval náměstek ministra zahraničí s opozičním poslancem a padaly výroky jako „Afghánistán se posunul a přišel čas misi ukončit, ale dál budeme Afghánistán podporovat“ a na straně druhé: „Je to odchod,
Vzdálená historická debata se dnes může jevit skoro zbytečná. Máme přeci jiné starosti než řešit, zda jsme se v roce 1938 neměli zachovat jinak. Absurdnost debaty o mnichovské kapitulaci nebo rezignaci a normalizaci po invazi v srpnu 1968 poněkud mizí, když se podíváme na to, co si Rusko ze svého pohledu u nás dovolilo v roce 2014 ve
Když jsem letos na Facebooku připomněl 6. června výročí vylodění spojenců v Normandii otázkou, zda se tím také nenapravovala neschopnost Evropanů se včas bránit Hitlerovi, v prvé řadě Československa, které kapitulovalo bez boje, ač vyzbrojeno, mobilizováno a s velkou veřejnou podporou, strhla se velká debata. O tom, zda má vůbec smysl takovou otázku klást a zda by mělo smysl
Žádný oběd není zadarmo, zní klasické rčení. Zdarma není ani naše zpackání odhalení ruského útoku ve Vrběticích. Tak, jak jsme to svým pokusem o zametení pod stůl nechali Kremlu lacino projít, tak se tento neúspěch začíná projevovat ve svých důsledcích.
Stále nám tu zůstávají nedokončené úlohy přímo spojené s bezpečností České republiky. Jak v poloze faktického postihu pachatelů vojenského útoku z Vrbětic, tak co do obrany proti hybridním útokům Ruska, jimiž se Kreml snaží snižovat škody z rozkrytí nepřátelské operace. Rusko zatím nebylo za útok dostatečně sankcionováno a vyvázlo v podstatě bez trestu.
