Války, uprchlíci, umírající lidé kolem, chaos. Představa, že by se něco z toho mohlo stát i v Česku, nebyla z tohoto světa. Sice jsme vykročili z totalitního komunismu, před kterým statisíce našich občanů utekly a nalezly útočiště v demokratických zemích, ale likvidací rozdělené Evropy, vstupem do NATO a zbohatnutím v EU jsme pozbyli opatrnosti i schopnosti vidět hrozby v reálných proporcích a
Postavení České republiky coby země s nejhoršími výsledky v boji s pandemií je důsledkem špatného řízení celé agendy. Kvůli tomu jsme, ve srovnání s dalšími, laboratoří testování politických experimentů a měření důsledků chybných řešení.
V pandemické krizi máme sklony upřednostňovat jednoduchá plošná řešení, a nejlépe direktivní válečnou metodou. Žijeme ovšem ve stále komplikovanějším světě, v kterém zjednodušená direktivní řešení nefungují, vyvolávají pocit omezení svobod a negativní reakce. Věci se tím dále zhoršují namísto opaku. Možná i proto prohráváme s covidem.
Polemiku o práci státních zástupců nastartoval kritický text Jana Urbana o nestíhaných zločinech státních zástupců, a to s konkrétními příklady a kauzami. V odpovědi na tuto kritiku, se v textu dotčená státní zástupkyně Dagmar Máchová (toho času mimo službu) ohrazuje vůči Urbanovým poukazům tím, že jednotlivá obvinění vyvrací.
