Krátkodobě zapůjčený vysokorychlostní vlak TGV na Hlavním nádraží v Praze. FOTO: Jiří Koťátko/ CNC/ Profimedia

Ivan Gabal: Zaostalost v Čechách. Proč jsou zdegenerovaní politici i voliči

Napsal/a Ivan Gabal 23. června 2022
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Často a rádi se zaměstnáváme nesmysly; možná proto, abychom se nemuseli trápit vážnými věcmi. Ale opravdu nemáme v současnosti nic důležitějšího na práci, kromě válečné podpory Ukrajiny a Ukrajinců? Není právě válka důvodem abychom „máknuli“ na těžkých agendách? Rozhodně ano.

Jsou tu resty a nedodělky z minulosti i prohlubující se rozdíly mezi námi a tradičními západoevropskými zeměmi. Není jich málo a spíše přibývají. Jejich charakter a kumulace nasvědčují prohlubujícímu se zaostávání.

Zaostáváme sociálně…

Zmiňme namátkou: zoufale nízký podíl žen ve veřejných i manažerských funkcích – nyní již i ve srovnání s dalšími postkomunistickými státy střední Evropy.

Katastrofální vývoj a situace v dostupnosti a cenách bydlení. Ta má mimochodem částečný pandán v neexistujícím zákonu o sociálním bydlení, který nahrazujeme systémem sociálních dávek.

Voliči se musí vrátit k podstatnému: k tlaku na politiku ve veřejném zájmu a zájmu státu, obecných poměrů, bezpečnosti a práva, nikoli v zájmu vlastním. Zdegenerovaná politika je obrazem zdegenerovaného voliče.

Nedaří se snižovat sociální nerovnosti ve vzdělanostních šancích dětí s nižším sociálním původem, školství v tom nemá potřebnou kvalitu, stagnuje i zmenšování nerovností mezi strukturálně zatíženými regiony a těmi vyspělými, které na sebe strhávají strukturální finanční podporu určenou jiným.

… i kulturně

Můžeme pokračovat směrem k politicky, ale ve skutečnosti kulturně podmíněné legalizaci manželství homosexuálů, kde se protiargumentace „tradiční“ rodinou a rodičovstvím stále očividněji míjí s reálným vývojem české společnosti, natož evropské nebo globální. Natož pokud jde o legalitu homosexuálních svazků.

Skoro polovina dětí se u nás rodí mimo manželství a podíl neúplných rodin s dětmi prudce roste, protože si ceníme kvalitní soužití a rozhádané netolerujeme. Mimochodem argumentace proti homosexuálním soužitím připomíná dávné argumenty proti zákazu kouření v restauracích opřené o občanskou svobodu a právo. A kde jsme dnes?

Celkově klesly počty kuřáků a stouply návštěvy restaurací. Samozřejmě tím nepřeji homosexuálním partnerům, aby je postihl pokles zájmu o jejich manželství jako důsledek jeho legalizace.

Rigidně se projevujeme vzhledem k Istanbulské úmluvě sankcionující násilí na ženách, jejíž ratifikaci zaklel nejvyšší český katolický klérus jako Šípkovou Růženku. Zdá se vám také trochu absurdní a nekulturní odmítat zákaz násilí na ženách?

Zanedbaná města a veřejné prostory

Pro pocitové uchopení naší situace doporučuji třeba bezmála pětihodinovou cestu vlakem z Mnichova do Plzně. Připomíná počátky železnice u nás nebo překračování železné opony v 80. letech, včetně porovnání kvality prostředí a příjemnosti mnichovského nádraží v porovnání se znečištěným a zanedbaným plzeňským nádražím.

A aby v tom nezůstala jen sama Plzeň, projděte se pražským podchodem uprostřed Václavského náměstí nebo pravobřežní „původní“ módní náplavkou a užijte si špínu, nečistoty i okrádání návštěvníků v barech. Je Evropa znovu rozdělena nebo upadáme do zanedbaného šlendriánu jen my?

Technické minulé století

Máme ale i více systémové a méně civilizačně-kulturní trable než zanedbané veřejné prostory. Zmiňme například zaostávající počítačovou a kybernetickou bezpečnost, kde nám hackery zablokované ŘSD ukázalo stav věcí, který se týká daleko širšího spektra státních úřadů a veřejných institucí. Za co všechno jsme připraveni platit výkupné či výpalné hackerům?

Věřme, že ukrajinská vlna nás posune směrem k větší otevřenosti a schopnosti učit se soužití, a nejen vnucovat naše knedlo-zelo a oslovení vole každému, kdo se chce u nás usadit.

Jiným indikátorem byla kuriózní návštěva již několik desítek let staré železniční soupravy vysokorychlostního TGV, které je pro nás ale stále nedostižným standardem. Možná měla soupravu TGV symbolicky tahat po českých kolejích lokomotiva typu ruského dieselového „Sergeje“.

I německé dráhy odpojují své lepší soupravy z vlaků, které pak míří k nám, nejen pro nesrovnatelnou „rychlost“. A expresní tratě z Německa na jih nás prostě objíždějí a budou objíždět; nevěří naší schopnosti technickou zaostalost překonat.

Nevzdělanost a nedůvěra

Velké či drobné solární panely najdete dnes v Německu na každém kroku, městská centra jsou uzavřena automobilům a expandují pěší a cyklisté. Vidíme otevřené univerzity proměněné v komplexní centra vzdělanosti pro všechny sociální a věkové skupiny. A zejména velký počet lidí, který má chuť a potřebu se vzdělávat.

Nepapíruje se, byrokracie se stále více přesouvá na internet a do pásma důvěry, kde je lepší se svou identitou nepodvádět a žít kvalitněji a úřadovat jednoduše. My jsme zatím nedokázali zavést ani korespondenční volbu, natož elektronickou.

Je nesporné, že multietnické západní společnosti jsou složitější jak na správu, tak na adaptaci přistěhovalců i domorodců. Mají s tím své problémy a vidíme i etnické napětí, ale dokáží to proměnit ve zdroj dynamiky, nebojí se různosti.

Ani my už nedokážeme udržet svou početnost vlastní populací a před vymíráním nás zachraňují imigranti a běženci. Věřme, že ukrajinská vlna nás posune směrem k větší otevřenosti a schopnosti učit se soužití, a nejen vnucovat naše knedlo-zelo a oslovení „vole“ každému, kdo se chce u nás usadit.

Z klubu elit zpět do předsíně

Systémová zaostalost se prosadila i v rozpadu naší schopnosti přijmout euro. Jakkoli jsme se k tomu právně zavázali v přístupové smlouvě s EU. Svůj závazek neplníme a dnes již ani splnit nedokážeme, deficitem, inflací, mnohaletým hloupým chováním ČNB i vlád.

Před lety jsme na to měli, dnes již ne. Přitom je stále zřejmější, že euro není jen měna, ale i naše přítomnost u důležitého rozhodovacího stolu, a nakonec i ta čistota nádraží a veřejných prostor. Euro je civilizace. Chceme ji? Zatím ne.

Korupce je zpět, nebo nezmizela?

Padáme opět zpět do korupce nebo v ní žijeme? Nejen v Praze, a nejen ve fotbale nebo hokeji. Důsledkem je a bude pokles důvěry v instituce, formální i neformální. Přitom důvěra institucím je zásadní konstitutivní prvek kvality života každého z nás, vedle délky dožití a subjektivního pocitu spokojenosti se svým životem.

My nechceme být šťastní? My si nechceme věřit navzájem a nechceme věřit svému státu, své justici nebo své místní radnici a svým zastupitelům? Proč? Pokud můžeme věřit institucím, věříme, že konají podle práva a v našem zájmu.

My nechceme stát kterému má smysl platit daně? Potřebujeme podvádět v daních? Naopak, za covidu jsme viděli, že vlastníma rukama nenahradíme ani zdravotnictví nebo vakcínu. Nyní za války cítíme, že potřebujeme i armádu připravenou nás bránit silou své morálky a výzbroje. Korupce ve státu to ovšem ničí a je schopna zničit.

Proč, když máme demokracii a soudy?

Správná otázka je, proč se vždy najde pár veřejných činitelů, kteří podvádějí, lžou a berou úplatky. Pro nabídku úplatků, které jim někdo nutí? Nikoli, tomu většina dokáže odolat.

Pro hloupost a nenasytnost nákladné stranické volební politiky, která raději kryje podvodníky, než by připustila „levnou“ volební kampaň, nebo svou chybu a ztrátu moci?

Většina volených politiků nebo úředníků nepochybně nekrade a jsou slušní, ale potřebují peníze na volby – velké peníze. Zkorumpovaná menšina proto „vybírá“ stranické výpalné cíleně, „profesionálně“ a opakovaně, zdůvodní to nikoli svou demoralizací, ale nákladností voleb. Dělá to přeci v zájmu své partaje i svých voličů.

Nikdo ti nedá to, co já ti slíbím

Coby voliči tuto okolnost spíše dlouhodobě ignorujeme. Dokonce oceňujeme a v médiích hodnotíme, zda jsme nákladně a profesionálně kampaněmi přesvědčováni, unášeni sliby, aniž se staráme, odkud se ty velké peníze berou a co nás to bude stát v konečné bilanci.

Čekáme s rozkrytím až na policii a soudy, zda něco odhalí, místo toho, abychom konali jako voliči. A přitom máme příčiny korupce na stole, před očima. Necháme si vládnout prolhaného zbohatlíka a oblbujeme se argumenty, že je dost bohatý, a tak přeci nemusí krást. Opravdu? Jsme slepí, důvěřiví?

Zvolíme si jej opakovaně, přestože zdvojnásobil jako politik svůj obrovský majetek a lže v tom základním, že tento majetek nevlastní, nezmnožuje a nepoužívá protizákonně svá média k manipulacím proti nám samotným?

Pak se ovšem nedivme, že se najdou jeho následovníci, kteří si neváhají na své zvolení nakrást. Buď, aby získali majetek a vytřískali ze svých stran úsvit svého zbohatnutí, nebo aby se dostali k lukrativním podnikům, kde si teprve pomohou.

Prosperující občan a obézní volič

Můžeme si tedy za korupci sami? Ano, jako voliči i občané nepochybně. Vyčítáme justici, že s korupcí nezatočí, přitom svými voličskými hlasy za nákladné kampaně planých slibů propůjčujeme lhářům mandát ke korupci a klíče od veřejných prostředků a rozpočtů. Posměchem přistiženým lhářům se tedy tak trochu smějeme sobě.

Pokud se nezačne prokazovat a sankcionovat původ peněz na volby a stranické náklady zcela kontrolovaně a systematicky kontrolovaně, z korupce se nevymotáme.

Politika přitahuje lidi vypočítavé, egoistické a mocichtivé, kteří udělají za křeslo v nekontrolovaném komunále cokoli. Máme to všechno před očima, děje se to s naším mandátem a posvěcením.

Na konci pak můžeme vidět, jak si vrcholný ústavní činitel „plní závazky“ sponzorům zajištěním jejich beztrestnosti amnestií za to, že mu pomohli nakradenými penězi na volby k moci a vládě. Máme to před očima u posledních dvou prezidentů, přímo na talíři.

Jedním z důvodů našeho úpadku je zjevně naše laxnost v nárocích na politiku a politiky, jak z hlediska úkolů, které mají, tak z hlediska způsobů, kterým se k moci dostávají a tuto zemi spravují.

Je hlavním úkolem politiky, abychom se měli dobře, nebo aby zde byl právní pořádek a řád? Chceme, aby se tato země a poměry zlepšovaly nebo spotřebovávaly a rozkrádaly v našem jménu? Dokážeme si připustit, že od politiky chceme něco jiného než blahobyt bez svého/ našeho přičinění, tedy nereálnou iluzi?

Bič a malý dvorek

Voliči se musí vrátit k podstatnému: k tlaku na politiku ve veřejném zájmu a zájmu státu, obecných poměrů, bezpečnosti a práva, nikoli v zájmu vlastním. Zdegenerovaná politika je obrazem zdegenerovaného voliče.

Je to nepříjemné zjištění, ale právě jej prožíváme se vším všudy. Cestou dopředu je nezpochybnitelná kredibilita a obecně prospěšné a žádoucí cíle. A odstranění všech, kdo mezi sebou korupci tolerovali nebo před ní zavírali oči. Pokud to neuděláme, nedosáhneme nápravy a neobnovíme cestu ze zaostalosti. V té jsme dnes.

A ihned: kde stát platí stranám za hlasy, bude úplný zákaz dalších sponzorů a vlastnictví byznysů, médií a skrytých peněz politiky. Lze to zavést i před komunálními a prezidentskými volbami. Pokud to neuděláme, budeme dále zaostávat. Nepochybně.

Nová kniha HlídacíPes.org

Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.

Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.

Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.

Více o knizePořídit knihu
QR kód
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)