Když byl Miloš Zeman na začátku roku 2013 zvolen hlavou státu, bylo jasné, že je to malér. Po celou dobu kampaně si počínal jako demagog, opíral se o lži a nenávistné předsudky, táhl za sebou to nejhorší, co lze ve veřejném životě najít.

Miloš Zeman – prezident je už pár let jedním ze symbolů konce polistopadové éry a bez nadsázky se dá říct, že je to hlava státu, která soustavně škodí vlastní zemi.

Na Hradě vzniklo specifické mocenské centrum, které podkopává českou i evropskou bezpečnost a šíří do společnosti bludy, nenávist, xenofobii a bezpříkladné křupanství.

Zemanův vliv nevychází ani z jeho neobyčejných schopností (ne, že by snad schopnosti neměl), ani z významu jeho úřadu daného ústavou (prezidentské pravomoci nejsou až na výjimky příliš důležité), nýbrž z rozkladu tuzemské i mezinárodní politiky.

Vychází i z unáhleně a nesmyslně zavedené přímé volby, kvůli níž je Zemanův mandát silnější než mandát jeho předchůdců.

Stávajícího prezidenta zrodil dlouholetý úpadek politiky a politických mravů a následná celospolečenská hysterie, která vynesla na vrchol i Andreje Babiše a hnutí ANO. Není náhoda, že se s Babišem doplňují, pomáhají si, dočasně se potřebují.

Zemanova touha po moci

České elity si donedávna odmítaly připustit, že jsme před cca pěti lety spadli do nejvážnější politické krize od konce komunismu, že už nebalancujeme nad propastí, ale řítíme se do ní, jen jsme zatím nenarazili na dno.

Přitom se stačí podívat na rozložení sil: dominantní je antisystémové populistické hnutí oligarchy Babiše, sloužící v první řadě (ne-li výhradně) zájmům majitele, politická divize obrovského hospodářského a mediálního komplexu, jíž stačila k vítězství lidová moudra typu „politika je svinstvo“ a „všichni kradou“.

Babiš se aktuálně opírá o Okamurovu SPD a KSČM, tedy o další antisystémové extrémní strany, pro něž je nenávist k liberální demokracii tmelem a programem a které projevují hlavě státu značné sympatie; opozice je marginalizovaná.

Zeman je antisystémový prezident, další mocenská rovina, další „pilíř“ rozkladu. Z celku ho nelze vydělovat.

Zeman s Babišem jsou si podobní v tom, že nesledují žádný ideový směr, nepatří k levici ani k pravici, nejsou konzervativci, socialisté ani liberálové. Provádějí bezzásadovou a bezskrupulózní politiku, redukovanou na mocenskou technologii: podle situace, podle toho, co mohou osobně využít.

Oba jsou v tom směru obratní, jak už to bývá u lidí, kteří se nedovedou stydět. Jejich politika nebere ohled na zájem celku, ale vždy a především na vlastní uspokojení; není v ní prostor pro obecné dobro, spravedlnost, obecně prospěšný cíl.

Babiš chce mít moc, kontrolu nad ostatními, zajištěné impérium. Zemana rovněž žene touha po moci, chce mít význam, vliv, pocit, že je klíčovým činitelem, ostatní je pro něj vedlejší.

Dosáhl navíc úspěchu v době, kdy už s ním nikdo nepočítal (ještě v roce 2010 se představa Miloše Zemana jako hlavy státu zdála komická), triumfálně se vrátil na scénu z vyhnanství na Vysočině a i to mělo nemalý význam pro rozvoj špatných stránek jeho povahy.

Po trapném neúspěchu v jedné z předcházejících prezidentských voleb se mu dostalo úplné satisfakce, všechny porazil na hlavu. Pokud mu předtím zbývaly nějaké zábrany, vzaly za své.

Hrdina v čele lidových mas

Prezident Zeman se odpočátku spojuje s těmi, kdo mu podlézají, dehonestuje kritiky a oponenty, mstí se jim s až dětinskou zavilostí.

Demokratické kontrolní „nástroje“ pro něj představují nepříjemnou komplikaci: soudy nerespektuje a svobodu slova napadl už v prvním inauguračním projevu, v němž označil „většinu českých médií“ za jeden z ostrovů negativní deviace (vedle „kmotrovských mafií“ a „neonacistických bojůvek“).

Novináři jsou pro Zemana hnůj a póvl – a to je další paralela s Babišem. Jsou tu ovšem i rozdíly. Zeman nenávidí „pražskou kavárnu“, protože mu nikdy nebyla nakloněna.

Kritici z řad publicistů, universitních pedagogů, umělců či intelektuálů jsou pro něj elitářští šašci a žvanilové a Zeman v čele lidových mas s nimi svedl vítězný boj (prezident ovšem sám sebe považuje za vzdělance, v jeho přepjaté nenávisti k „poraženým nepřátelům“ je cosi zhrzeného).

Babiš se podobnými hovadinami nezdržuje: s inteligencí neválčí, buď si ji získává nadbíháním nebo si ji kupuje, je to pohodlnější a výhodnější. Babiš je na vrcholu svých schopností, vytvořil úspěšné hnutí, má k dispozici neomezené vlastní peníze.

Zeman nemá nic, jen ten lid, přičemž ani na něj není vždycky spolehnutí, vždyť strana, která se původně měla stát prezidentskou základnou, u lidu propadla.

Zeman je navíc starý muž, zničený špatnou životosprávou a nadměrným pitím, jeho špatný fyzický stav je očividný, míru jeho duševního úpadku pořádně nezná nikdo kromě nejbližších spolupracovníků.

Je tu i další důležitý rozdíl: Babiš věci řídí, nelze ho jednoduše ovládat; Miloše Zemana však ano, skrz jeho stáří a ješitnost. To není důvod k podceňování, naopak: zkažený člověk, s nímž lze manipulovat, může napáchat hodně zla „navíc“.

Zemanova ruská cesta

Dobře je to vidět například na prezidentových ruských vazbách. Polistopadová česká zahraniční politika je z dobrých důvodů orientovaná na Západ, opírá se o kvalitní vztahy s USA, bezpečnost garantuje členství v Severoatlantické alianci a v Evropské unii.

Navzdory českému úpadku, krizi unie a zvolení Donalda Trumpa se na tom zatím nic nezměnilo. Zeman ale základ českého zajištění systematicky a dlouhodobě podkopává ve prospěch Ruska – nepřátelské země, provádějící jak na běžícím páse protizápadní operace, před nimiž opakovaně varují tajné služby.

Zajímavé přitom je, že se Zeman podle všeho nestal zapáleným zastáncem vyhraněné politické koncepce, která by s ohledem na mezinárodní situaci upřednostňovala Rusko před Západem.

Že by na základě složitých úvah dospěl už před lety (protože už před lety začal lézt Rusům do zadnice) k nešťastnému závěru, že orientace na Rusko bude pro Českou republiku životně nezbytná?

Spíš je to tak, že obdivuje Vladimira Putina jako silného a úspěšného vůdce-diktátora, který pohrdá svými oponenty a kritiky a dovede s nimi zatočit. A co mi připadá zásadnější: Rusové zjevně dovedou s pomocí různých českých pomocníků šikovně a zkušeně využívat Zemanovu ješitnost, dodávají mu pocit důležitosti.

V evropské politice nemá Zeman význam, hledí se na něj jako na poněkud nebezpečnou kuriozitu. Kdyby kupříkladu v době, kdy Rusko vtrhlo na Ukrajinu, zastával poctivý protiruský postoj (tedy že šlo o jednoznačné porušení mezinárodního práva a okupaci cizího státu), byl by jen jedním z mnoha, nikdo by si ho nevšímal.

Kremelští mocenští technologové však dovedli Zemana využít, postavit ho do správné pozice, dodat mu pocit, že je mezinárodně významným, nepostradatelným a úctyhodným člověkem, který se nebojí jít proti proudu.

Proto jel zřejmě Zeman na oslavy konce druhé světové války do Moskvy (v době, kdy to všichni evropští státníci odmítli), proto se účastní akcí v ruské režii (nejméně jednu sám uspořádal), proto  vyrazil třeba na setkání Putinových přátel na ostrově Rhodos: při takových příležitostech se cítí důstojně.

Role zodpovědného politika

Zeman je v ruských státních médiích (ovládaných Kremlem) vykreslován jako spojenec Vladimira Putina. Podle analýzy ruskojazyčných médií provedené společností Semantic Visions byl Zeman jen mezi říjnem 2012 a únorem 2015 citován 34x častěji než tehdejší německý prezident a v absolutních číslech dosáhl na 16 552 citací. Vykreslován je jako kritik ruské opozice, bojovník proti USA a obránce Ruska.

Už jen z toho je evidentní, že Zeman Rusku slouží, podobně jako někteří jiní evropští politici a politická hnutí. Nemyslím, že by to dělal za peníze: Rusové zkrátka vnukli narcistnímu starci představu, že je politik budoucnosti (kterou ovšem sami tvoří) a vodí si ho na provázku.

Zeman také často opakuje leitmotivy ruské a proruské politiky (například fráze o boji s terorismem, jimiž se přebíjí všechny ostatní politické problémy), a nepochybně ho v jeho postoji posílila i uprchlická krize.

Ze dne na den zapomněl, že chtěl původně vystupovat proti „neonacistickým bojůvkám“, vylezl na jedno pódium s českými xefonofoby – a získal znovu popularitu, která začínala upadat, poté, co zasažený jelcinovskou virózou málem pozvracel korunovační klenoty.

Zemanovo angažmá v uprchlické krizi bylo odpudivé, avšak zároveň dobře ukázalo, pro co má hlava státu talent: strach z uprchlíků a z fundamentalistického islámu měl jakési racionální jádro, na tom, že se společnost bála, nebylo ještě nic hrozného ani nepochopitelného.

Místo aby prezident splnil roli zodpovědného politika, který má mírnit napětí ve společnosti a v tomto případě vysvětlovat, že nebezpečí sice existuje, ale český strach je přepjatý, využil ten strach ve svůj prospěch a pomohl ho rozdmýchat.

Bylo to cynické, z populistického hlediska šikovné a opět – jak jinak – velmi proruské. V české společnosti zesílil nedomyšlený odpor k Evropské unii, přesně to, co Rusové chtějí.

Kdo řídí českého prezidenta?

Velmi podobné jako s Ruskem je to i se Zemanovými čínskými vazbami: vnucoval se Číně s krtečkem v náručí, vracel se z Pekingu v soukromém letadle PPF, tedy v Rusku a Číně operujícího miliardáře Petra Kellnera, v Praze uspořádal fascinující přijetí čínského prezidenta, v podobě, v níž se tu naposledy projevovala úcta Brežněvovi (včetně rudé výzdoby v ulicích a nezbytného potlačování odpůrců).

Všechny zásady a hodnoty, na nichž stojí západní demokracie, hodil při té příležitosti za hlavu jako nepotřebnou veteš.

U Miloše Zemana není nikdy jisté, nakolik si uvědomuje význam a dosah toho, co zrovna říká – a stejně tak je na místě pochybnost, nakolik si svou politiku určuje sám.

Je obklopený postavami, které na něj mají velký vliv a o nichž, natož o jejich aktivitách, víme jen velmi málo.

Jen namátkou: Zemanův hlavní ekonomický poradce Martin Nejedlý byl dlouholetým jednatelem Lukoilu (tedy společnosti úzce napojené na Kreml), šéf Zemanovy kanceláře nezískal bezpečnostní prověrku, šéf jeho vojenské kanceláře o ni přišel.

Poradcem prezidenta se v roce 2015 stal předseda představenstva CEFC – China Energy Company Limited Jie Ťien-ming, který je podle odborníků člověkem čínského vojensko-průmyslového komplexu (a nyní si na něj podle všeho došlápli sami jeho čínští soudruhové),

Nynější velvyslanec ve Washingtonu Hynek Kmoníček ještě jako šéf Zemanova zahraničního odboru prohlásil v rozhovoru pro Týdeník Echo (nedlouho poté, co se americkým prezidentem stal Donald Trump), že význam Miloše Zemana tkví v tom, že se „jedná o jediného prezidenta, který má v této chvíli komunikaci s prezidentem čínským, ruským a, doufejme, brzy i americkým. A zároveň je představitelem země natolik střední velikosti, že může sehrávat svoji byť omezenou, ale přeci jen komunikační roli pro některé diskuse mezi těmi velkými.“

Vypadá to jako naprosto bláznivá megalomanie (jak se ukázalo i na „nesetkání“ s Trumpem) – a taky to bohužel vypadá jako přesně ten typ zdůvodnění, na které pošetilý stařec na Hradě slyší: bude důležitý, bude významný, budou se na něj obracet nejmocnější mužové světa.

Co je za tím, to můžeme jen tušit, možná se to dozvíme za deset let z archivní zprávy nějaké tajné služby – anebo se to taky možná nedozvíme nikdy.

Proč je to všechno možné?

Jak je možné, že Zeman se svým hradním amsámblem provozuje vlastní zahraniční politiku? Jak je možné, že prezident České republiky podle všeho ohrožuje bezpečnost země a nijak zvlášť se to neřeší?

Jednoduchá otázka, složitější odpověď. Za prvé – minulá vláda nebyla schopna Zemanovi čelit. Buď se k jeho aktivitám připojovala a posvětila je (jako když vydala prohlášení ujišťující o loajalitě vůči Číně), anebo mlčela, neboť se prezidenta bála, obzvlášť jeho vlivu v sociální demokracii.

Za normálních okolností by jistě nebylo těžké, aby se vláda Zemanovi postavila, protože sám v zahraničně-politické oblasti nemůže udělat prakticky nic – stačilo by, aby se od něj kabinet opakovaně distancoval.

Premiér však vedl soustavný boj na dvou frontách, s Babišem i se Zemanem, boj, který by nedokázal vyhrát ani politik většího formátu.

Prezidentovy meze se přitom ukázaly velmi zřetelně: kupříkladu když se pokusil instalovat do Etické komise, zkoumající třetí odboj, spolupracovníka StB Karla Srpa, běželo všechno tak, jak mělo.

Novináři o problému napsali, všemožné instituce včetně členů komise jmenování jednoznačně odmítly, předseda vlády vzápětí prohlásil, že Srpovi nepodepíše dekret. Zeman s tím nemůže dělat nic, jen se vztekat.

Podobná situace se ovšem stane zřídka – a vůbec není jisté, že se zopakuje. Jednota je tu při podobných příležitostech vzácná a koneckonců i ten Vladislavský sál Pražského Hradu se každý rok 28. října podaří beze zbytku zaplnit.

Součástí prezidentova úspěchu je totiž mimo jiné skutečnost, že má nefalšované sympatie ve společnosti. Nebezpečí, které plyne z jeho ruských a čínských vazeb, se širší veřejnosti z řady důvodů nepodařilo vysvětlit.

Politická scéna v tom směru nefunguje, tradiční média, jejichž vliv i tak upadá, se tématu nevěnují s odpovídajícím důrazem (jistě, ne všechna, ale pro ta velká a zejména veřejnoprávní to platí), navíc se česká novinářská a vzdělanecká vrstva vyčerpává hloupostmi jako byla „causa Peroutka“, věcmi, které jsou většině lidí zcela lhostejné.

Zemanovi se podařila šikovná ničemnost, totiž rozdělit venkov a velkoměsto, obnovit odpor k Pražákům („pražská kavárna“ byla dobrý nápad). Podařilo se mu podpořit starou nechuť k vzdělancům (to jsou ti, co se povalují za peníze poctivých pracujících), přičemž vzdělanci nepochopili, že co je pro ně automaticky odpuzující, je pro Zemanovy sympatizanty úplně v pořádku.

Příznačný je v tomhle směru prezidentský mluvčí Ovčáček: chlapík, který působí jako šašek, ale jen na menšinu, která by Zemana nikdy nevolila; pro prezidentovy sympatizanty je to zkrátka loajální profesionál.

Česká společnost, kterou v posledních letech ovlivňovali a utvářeli Zeman s Babišem a v níž se  (navzdory poslednímu nízkému volebnímu výsledku) upevňuje i pozice komunistů (včetně všemožných rehabilitovaných příšer z časů normalizace, ale to už by byla další obsáhlá kapitola) je zkrátka úplně jiná, než byla před nějakými pěti lety. Vyjádřit se to dá jedním slovem. Rozklad.

Poznámka autora: Text jsem napsal někdy před rokem, tedy dávno před poslední prezidentskou volbou a před volbami do Poslanecké sněmovny. Vyšel ve sborníku ZE-MAN – skutečný příběh českého prezidenta (Hlidacipes.org, 2017). Pro publikaci na webu jsme jej zkrátili a mírně aktualizovali, nejnovější politický vývoj nicméně z pochopitelných důvodů nezohledňuje.