Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Facebook KSČM, zdroj

Adam Drda: Svorník mezi komunisty a protidemokratickými proudy se jmenuje Babiš

Kdekdo je v pokušení vykládat rezignaci komunisty Zdeňka Ondráčka z čela poslanecké komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů jako vítězství demokraticky smýšlejícího demonstrujícího lidu, ale to je poněkud odvážná interpretace, píše Adam Drda ve svém textu pro Bubínek Revolveru

HlídacíPes.org komentář publikuje se souhlasem BR. Text v původním znění ZDE. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Celý případ především dobře ukazuje, v jaké pasti se Češi ocitli a kam přivedli svůj stát. Vyhrocený až extrémní populismus je na vzestupu skoro všude a zkratkovitě se tvrdívá, že dění u nás je jednoduše součástí vývoje v Evropě a ve světě.

Ne že by to v jistých ohledech nebyla pravda, jen je hloupé přehlížet, že česká krize má taky specificky české postkomunistické rysy a příčiny.

Kolik lidí pohne Filipem

Zdeněk Ondráček je předlistopadový příslušník Pohotovostního pluku ministerstva vnitra, v lednu 1989 při Palachově týdnu zasahoval proti demonstrantům, vzápětí o tom žvanil do státní televize nehorázné nesmysly a i dnes na nich jako politik KSČM trvá.

Takový člověk nemá z mravních důvodů v žádné vyšší parlamentní pozici co dělat, o tom není sporu. Zároveň je však obtížné pochopit, proč právě on vyvolává takový hněv. Často zaznívá, že Ondráček je symbol – jenže symbol čeho? Komunistického režimu a násilí, jistě (píše to třeba Jaroslav Spurný).

Avšak z jakého důvodu onen dlouholetý režim výrazněji symbolizuje esenbák s pendrekem než třeba ideový spolupracovník Státní bezpečnosti a nomenklaturní kádr? Předseda komunistů Vojtěch Filip byl před rokem 1989 právník, člen KSČ a aktivní a dobrovolný agent StB s krycím jménem Falmer.

Podle běžně dostupných zdrojů absolvoval přes padesát schůzek s řídicími orgány, za služby pobíral peníze a mj. udal zaměstnankyni podniku Merkuria, na niž se poté StB zaměřila. Týž Vojtěch Filip byl vloni v listopadu bez protestů a bouří zvolen už poněkolikáté místopředsedou poslanecké sněmovny.

S pendrekem nechodil, ve službách státního aparátu a tajné policie však usilovně škodil – v čem je to méně symbolické než počínání pana Ondráčka? Věcně vzato v ničem. Ondráček je ovšem levnější symbol, je postradatelný, kdežto s pozicí Vojtěcha Filipa by, zdá se, nehnulo ani třicet tisíc demonstrantů, kteří by se na Václaváku scházeli denně.

Učebnicová cesta od porážky

Existuje dnes politická dohoda, že vedení GIBS-komise náleží KSČM. Rozladění komunisté zatím odmítají nominovat náhradníka, ale pokud překonají „zásadovost“ (což se může snadno stát, dostanou-li vhodnou nabídku), zase je namístě se ptát: bude snad onen nový člen KSČM lepší než Ondráček?

Ten přece není jiný než jeho soudruzi, protože všichni komunisté zastupují týž extrémní spolek, mají víceméně stejné názory i partajní disciplínu, jsou stejně demagogičtí, prolhaní, protizápadní, protiliberální, proautoritářští a proputinovští atd. Ta strana je nepřijatelná jako celek.

Komunisté nikdy nebyli ve skutečné politické izolaci, to je stejný mýtus jako údajný „dominantní antikomunismus“ u nás, po celá devadesátá léta existovaly koalice pravicových a středových stran s KSČM na komunální úrovni.

V roce 1996 vyzýval Miloš Zeman před senátními volbami, aby lidi ve druhém kole dali přednost kandidátům KSČM před ODS, už v roce 1998 začala část ČSSD mluvit o tom, že by se mělo zrušit tzv. bohumínské usnesení, jímž si sociální demokraté sami zakázali spolupráci s komunisty jakožto „extremistickou stranou“ atd. atp.

Cesta českých komunistů od zdánlivé dějinné porážky k relativně silnému vlivu je učebnicová a je na ní dobře vidět, že v politice má existovat nepřekročitelná hranice: chce-li být někdo demokrat, měl by jasně vědět, s čím a s kým se nikdy nesmí spustit.

Když se ta hranice účelově překračuje, vždycky se to nakonec strašlivě vymstí.

Zatímco tu různí blouznivci bojovali a bojují s „antikomunismem“ a „kapitalismem“ a kdekdo léta tvrdí, že KSČM je zkostnatělá, že od ní žádné nebezpečí nehrozí a že restaurace předlistopadového systému je chiméra (jako by nějaký soudný člověk s takovou hrozbou operoval), zabydlela se v české politice hnusná asociální partaj spojená nenávistí k demokracii a obhajobou totalitního systému („symboly“ – bachař Vondruška, Marta Semelová a další a další), pečlivě pěstovala vazby na Rusko a další autoritativní státy, podporovala vždycky to nejhorší, co se v politice vyskytlo, a čekala na další příležitost.

Teď se naskytla příležitost pořádná a komunisté ji beze zbytku využijí, bez ohledu na hubenější volební výsledek. Nepotřebují vládní funkce, stačí, že získali mocné protidemokratické spojence: prezidenta, SPD a hnutí ANO.

Bureš s Falmerem

Andrej Babiš má ke KSČM nesrovnatelně blíž než jeho předchůdci – ti se komunistů často štítili, jen nedokázali odolat pokušení. Babišův Agrofert i hnutí ANO jsou však plné lidí z podobného těsta a z podobné líhně jako mnozí straníci Vojtěcha Filipa (viz třeba poslaneckou diskusi, která předcházela Ondráčkovu zvolení, nebo všemožné projevy intelektuálně zdatného zákonodárce Jiřího Bláhy).

Snad ani není nutné připomínat, že minulost Bureše-Babiše se té Falmerově-Filipově podobá jako vejce vejci.

Hnutí ANO vzniklo jako podnikatelský projekt na přeměnu státu v zázemí a základnu Babišovy firmy, Babiš koncentroval obrovskou moc a zrušil (s pomocí ČSSD, lidovců a mnoha dalších užitečných pomocníků) řadu nepsaných demokratických pravidel, především zásadu, že ekonomická, mediální a politická sféra musí být oddělené.

Pragmaticky se podle potřeby spojoval a spojuje kdykoli s kýmkoli, a to se netýká jen KSČM, která představuje nejvýraznější příklad. Je logické, že člověk, jemuž demokracie v podstatě překáží (přesně řečeno: překáží mu všude tam, kde se mu nějak vzpírá), kolem sebe shromáždil podobné typy a spolky, že se k němu přirozeně vztahují ti, kdo si stejně jako on už v předlistopadovém režimu počínali problematicky.

Dostávají se s jeho podporou již pět let do veřejných funkcí, jsou i kolem prezidenta Miloše Zemana a mezi těmi, které každoročně vyznamenává (není náhoda, že Zeman bude řečnit na komunistickém sjezdu), jsou v Okamurově rasistické SPD, přicházejí do mediálních rad (viz čerstvou volbu Petra Žantovského do rady ČTK s podporou hnutí ANO).

Nejsou nebezpeční proto, že kdysi sloužili komunistickému aparátu či přímo v něm, ale proto, že toho nikdy nelitovali, nikdy se nezměnili, nikdy se z nich nestali demokraté, nečiní jim problém lhát, jsou zcela cyničtí.

Byli tu dlouhé roky přítomní, v hospodářství, v politice, v žurnalistice, v akademické sféře, spojovali se čas od času při různých příležitostech (všemožné projevy antiněmectví, odpor proti americkému radaru a „všemocnému Bruselu“, uprchlická krize atd. atp.), jenom neměli trvalejší svorník.

Proměna státu v rodinný podnik

Tím svorníkem se teď stal Babiš, který je přitáhl jako magnet, neboť je zdaleka nejsilnější a nejmocnější. Protidemokratické proudy se díky němu scelily a s přispěním značné části obyvatelstva tu vznikla rozsáhlá mafiánská struktura s kořeny v předlistopadovém režimu, která samozřejmě vstřebává a kupuje si „nové“ lidi, protože tak to v mafiích odjakživa chodí.

Ti, kdo podporují tradiční liberální demokracii, se ocitli v pasti. V řadě směrů promeškali čtyři důležité roky, v nichž se mohli Babišovi výrazněji a účinněji postavit (to platí pro mnohé demokratické politiky, většinu novinářů, stejně jako pro řadu tzv. osobností veřejného života), teď už to půjde o dost hůř.

Cesta z pasti pořád existuje, ale zase je o něco delší, namáhavější, nedá se zkrátit žádným „fíglem“, a především by se při ní neměly opakovat chyby z minulosti.

Například často prosazovaná představa, že by Babiše po posledních volbách mohly „mírnit“ mnohem slabší demokratické strany, pokud s ním vytvoří vládu a spolu s ním postaví „hráz extremismu“, je až neuvěřitelně naivní, je to takový „fígl“ a chyba v jednom.

Politici, kteří se (možná) do takového podniku pustí, budou totiž nuceni akceptovat Babišův obří mocenský útvar a střet zájmů jako normu, budou nuceni přestat se jím kriticky zabývat, protože jinak by vládní koalice nemohla vůbec fungovat.

Budou nuceni posvětit babišovskou proměnu státu v rodinný podnik. Žádnou „hráz extremismu“ pochopitelně nepostaví, naopak se dobrovolně vmanipulují do role kompliců, které bude Babiš kdykoli vydírat a ovládat skrz neformální mafiánskou koalici s SPD a KSČM. Stanou se z nich nedůležité a slabé součásti mafie, kdykoli odstřihnutelné ocásky.

Zásadně důležitý a zatím bohužel nepříliš reálný se zdá spíš opak: tedy pevná opoziční spolupráce demokratů, kteří jsou sice ve sněmovně v menšině, což ale vůbec neznamená, že jsou do budoucna bezmocní.

Babiš má s komunisty a s SPD mnoho společného, ale jsou tu i podstatné zárodky konfliktů: za prvé je zvyklý o všem rozhodovat a všechno sám řídit, ale mafie, již spoluvytvořil, je už příliš rozsáhlá, jednotlivci v ní mají vlastní zájmy.

Navíc se v ní zjevně rodí silný „klan“, který tvoří prezident, respektive Hrad, KSČM a SPD, který nebude automaticky poslouchat a asistovat při rozšiřování Agroimpéria, který zkrátka nedá „velkouzenáři“ nic zadarmo (Vojtěch Filip to docela důrazně naznačuje).

Za druhé je Babiš na rozdíl od podstatné části mafie prozápadně orientovaný (i kdyby to bylo jen kvůli byznysu), chce vypadat před evropskými lídry jakž takž dobře, nepřeje si, aby ho strkali s extremisty, tj. s jeho faktickými kumpány, do jednoho pytle.

Komunistům a stejně tak Zemanovi a Okamurovi jsou demonstranti v ulicích lhostejní, jsou zvyklí, že vyvolávají odpor, přízeň Západu je ani v nejmenším nezajímá. Babiš je v tomhle směru o něco zranitelnější, lze na něj tlačit, taky se opírá o trochu jiné voliče, bojí se, aby neztratil podporu mas.

Navíc jeho vláda pořád nezískala důvěru a on sám má pořád na krku trestní stíhání. Stručně řečeno, jeho všežravá taktika „využiju všechny a rozhodovat budu sám“ mu nemusí tak docela vycházet.

Ať se máchá v potížích

V tom je do budoucna šance demokratických politiků a demokraticky smýšlející veřejnosti, jestliže nezapomene, že Babiš není oběť extremistů, ale hlavní hybatel krize.

Ať se máchá v potížích, které způsobil, ať se to nakonec projeví na voličské podpoře, ať je vidět, koho vytáhl k moci. Ať části mafie válčí mezi sebou, ať je to všechno zřetelné.

Populistická postkomunistická mafie nového typu se nedá porazit výzvami, peticemi ani demonstracemi, jakkoli mohou být důležité třeba v tom, že podporují rezistenci uvnitř institucí, dávají sílu slušným soudcům, policistům, úředníkům, lidem v různých kontrolních orgánech atd. Dá se porazit jenom politicky a ve volbách.

Z toho plynou dva předpoklady: opoziční politici musí začít pracovat, trpělivě objíždět i ty nejzapadlejší vesnice a získávat lidi na svou stranu (skrz masmédia se jim to nepodaří, žádná masmédia jim brzy nezbudou).

A organizátoři protestů by zase měli opustit pitomé pravidlo, podle něhož opoziční politici na „občanských akcích“ nemají vystupovat, jako by byli prašiví („symbol Kalousek“).

Zemanův mandát skončí za pár let, Babiš taky jednou padne: je třeba myslet dopředu, s velkým předstihem pečovat o to, aby je pak mohlo nahradit něco lepšího.

 

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře