Nostalgie po sovětské éře je v Rusku široce rozšířená a socialistické ideje jsou i nadále nesmírně populární – z průzkumů pravidelně vychází najevo, že více než dvacet let po zhroucení Sovětského svazu třetina Rusů stále považuje komunismus za nejlepší politický systém pro svou zem.

Demokracii západního typu upřednostňuje asi čtvrtina obyvatel a asi dvaceti procentům vyhovuje Putinova „svrchovaná demokracie“. Po Putinově Jednotném Rusku má největší zastoupení v parlamentu Komunistická strana Ruské federace. Někteří politologové dokonce tvrdili, že kdyby členové volebních komisí naklonění Kremlu neukradli ve sporných volbách roku 2011 miliony hlasů, komunisté by vyhráli.

Toto je čtvrtá ukázka z knihy britského novináře Marca Bennettse:  Zničím jim život, Putinova válka s opozicí.

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.

Britský novinář Marc Bennetts, jenž pro účely této knihy vedl rozhovory s mnoha osobnostmi z obou stran barikády, předkládá komplexní pohled na prostředí ruské politiky posledních let, který je pro českého čtenáře objevný a místy značně mrazivý. Po dočtení této knihy bude každému jasné, že ruský státní aparát nebojuje s opozicí pouze o politickou moc – v konečném důsledku totiž svádějí obě strany bitvu o samotnou „duši Ruska“.

Marc Bennetts je britský novinář působící v Moskvě, kde žije od roku 1997. Píše reportáže z Ruska, Íránu a Severní Koreje mimo jiné pro Guardian, Times, Newsweek, Observer a New York Times. Osmnáct měsíců pracoval jako zpravodaj pro ruskou tiskovou agenturu RIA Novosti. Ve své první knize Fotbalové Dynamo zkoumal prostřednictvím nejoblíbenějšího sportu Rusů ruskou kulturu.

Předchozí ukázky: Putinova válka s opozicí: Zničím jim životy

Putin, KGB a „svrchovaná demokracie“. Kde se vzal dnešní vládce Kremlu?

Putinova cesta k moci: Zfalšoval volby a protestujícím snadno zavřel ústa

Motivy milionů Rusů, kteří volí komunistickou stranu, je třeba chápat. Tito lidé netouží ani po gulazích, ani po volbách s jednou politickou stranou, ale po síti sociálního zabezpečení a státní ideologii, kterou sovětské úřady hlásaly. Velice málo dnešních lidí koneckonců zažilo Stalinův Velký teror – Sovětský svaz, po kterém se jim stýská, pro ně jsou státem subvencované prázdniny u Černého moře, olympijské hry v Moskvě v roce 1980 a relativní klid a nízká zločinnost.

Je pravda, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byli disidenti posíláni do pracovních táborů, na rozdíl od Stalinovy éry však neběsnil nevyzpytatelný a všudypřítomný teror. Když jste za Brežněva zůstali zticha, KGB si pro vás zpravidla nepřišla.

„V Sovětském svazu bylo lépe než teď,“ tvrdí opoziční zákonodárce a spoluzakladatel Levé fronty Ponomarjov. „Byl to silný stát, který dával mnoho sociálních jistot. Vyskytovaly se také problémy, samozřejmě. Chyběla svoboda slova a záruka lidských práv. Dnešní Rusko však v tomto ohledu není lepší.“

Jako ve třetím světě

K levičáckým náladám v Putinově Rusku rovněž přispívá hrozivá majetková nerovnost, jež je podle finanční společnosti Credit Suisse největší na světě.

„Celosvětově mívají miliardáři dohromady 1 % až 2 % celkového domácího bohatství, v dnešním Rusku 110 miliardářů vlastní 35 % veškerého bohatství,“ uvedla švýcarská společnost ve své zprávě v roce 2013. K tomu si uvědomme, jak zoufalá je situace v nejchudších ruských regionech, kde až 30 % obyvatel živoří s necelými dvěma sty dolarů měsíčně. Lidé ve velkých městech jako Moskva či Petrohrad se za Putina mají lépe než kdy dřív, velké oblasti země však stále žijí v chudobě jako ve třetím světě.

Zdravotní péče, jež má být podle ústavy zdarma, je trestuhodně zaostalá. Mimo centrum Moskvy jsou nemocnice stále nelidskými institucemi s primitivní či téměř neexistující lékařskou péčí.

Obvyklé jsou sbírky na životně důležité operace, jež by měly být naprosto rutinní. Když jsem prováděl průzkum pro tuto knihu, návštěvníci jednoho z největších moskevských knihkupeckých řetězců byli žádáni o přispění s cílem vybrat 80 000 dolarů na operaci srdce pro čtrnáctiletou dívku. Stát měl očividně jiné priority.

Ruské úřady se rovněž nejsou schopny postarat o staré lidi. Globální studie OSN o kvalitě života starých lidí řadí Rusko na sedmdesáté osmé místo v žebříčku jedenadevadesáti zemí za Nepál, Ghanu a Rumunsko. I v Moskvě, kde jsou důchody podstatně vyšší než ve zbytku země, často vidíte starce a stařeny, jak na ulicích žebrají.

A to všechno v zemi, jež má největší světové zásoby plynu, druhé největší zásoby uhlí a deváté největší zásoby ropy. A aby té hanby nebylo málo, v roce 2011 Rusko předstihlo Saúdskou Arábii a stalo se největším světovým vývozcem ropy.

„Měli bychom všichni žít jako králové a královny, chápete?“ podotkl jeden přítel z Moskevské oblasti s pochopitelným hněvem.

Noční můra Kremlu

Začátkem roku 2012, když Moskvou ještě zmítaly protesty proti volbám, uzavřela Udalcovova Levá fronta spojenectví s Komunistickou stranou Ruské federace a jejím dlouholetým vůdcem Gennadijem Zjuganovem. Na tiskové konferenci v Moskvě při podpisu smlouvy o spolupráci tvořili prazvláštní dvojici: Zjuganov v obleku s komunistickým odznakem ostře kontrastoval s Udalcovem s oholenou hlavou a oblečeným v černé bundě a džínách.

Chcete podpořit HlídacíPes.org?

Udělejte to ZDE a získejte tak i unikátní publikaci ZE – MAN.

„Je to historický a významný okamžik,“ prohlásil Udalcov, když se skláněl k podpisu dohody. Skutečně to bylo poprvé, kdy jedna z etablovaných politických stran vstupuje do spojenectví s představiteli rodícího se hnutí pouličních protestů. V dohodě se Levá fronta zavázala podpořit Zjuganova v prezidentských volbách v roce 2012 a komunistický předák naproti tomu přislíbil, že pokud bude zvolen, zasadí se za požadavky demonstrantů „Za spravedlivé volby“.

Dohoda podnítila spekulace o tom, že komunisté směřují k otevřené, skutečné opozici a že házejí za hlavu léta vlažné, symbolické rezistence vůči Putinově vládě. Rychle se šířily zvěsti, že Zjuganov, jemuž táhlo na sedmdesátku, Udalcovovi slíbil vůdcovství strany.

„Pokud by mi tu důvěru dali, přijal bych,“ komentoval to později Udalcov. „To, o co nám jde, je re-vo-lu-ce,“ vrčel a oči mu při vyslovování toho slova plály.

Zjuganov později popřel, že by Udalcovovi vůdcovství nabídl, nicméně už sama představa, že by ulicí protřelý a nekompromisní Udalcov vedl stranu, jež po sedm desetiletí vládla největší zemi světa, musela být pro moderní Kreml noční můra.

Oponentem z rozkazu

Trvající popularita socialistických idejí v Rusku znamená obrovský potenciál pro silnou levicovou stranu. Komunistická strana vedená Zjuganovem této objednávce neodpovídá. Strana, jež je opoziční jen podle jména, nemá žádnou chuť jít do konfrontace.

Když koncem roku 2011 začaly protesty proti volebním podvodům, Zjuganov zprvu demonstranty obviňoval, že jsou v žoldu Západu a že chtějí vyprovokovat změnu režimu na způsob Oranžové revoluce.

Neochota strany odtrhnout se od své sovětské minulosti (na její vlajce je například dosud srp a kladivo) zbrzdila nejen její vlastní vývoj, ale i vývoj levice v celém Rusku. Operovat ve stínu komunistů není nic snadného. Ještě obtížnější to začalo být v roce 2006, když hlavní ideolog Kremlu Vladislav Surkov vyčaroval stranu levého středu Spravedlivé Rusko, jež měla posbírat hlasy levicově orientovaných voličů odrazovaných komunisty.

Špička Potěmkinovy vesnice ruské parlamentní opozice a lídr strany Sergej Mironov neměl nikdy problém s přiznáním, ke komu je loajální. Před prezidentskými volbami roku 2004 Mironov bez uzardění prohlásil, že bude volit Putina, přestože – alespoň na papíře – byl jeho protikandidátem. Mironov byl vůči Putinovi tak loajální, že když mu to nařídili, stal se dokonce jeho „oponentem“.

Přestože Putin rozhodně nevěřil v ekonomickou rovnost pro všechny, projevoval ochotu koketovat s komunistickou obrazností a ideologií. Putinova kampaň před prezidentskými volbami v roce 2012 zčásti stavěla na levicových myšlenkách, jako byla vytrubovaná zastřešující aliance s odbory a jinými skupinami pod výrazně sovětsky znějícím názvem Všeruská lidová fronta.

Krátce po nástupu k moci v roce 2000 rovněž znovu zavedl sovětskou hymnu, byť s novými slovy. „Pokud přijmeme, že nemůžeme používat symboly předešlých ér včetně té sovětské, pak také připouštíme, že naši otcové a matky žili zbytečné a nesmyslné životy. Že žili nadarmo,“ řekl Putin ke svému rozhodnutí. „To nemohu akceptovat ani hlavou, ani srdcem.“

Nicméně Putinův respekt k sovětské minulosti stojí spíše na emocích než na ekonomice.

V následujících dnech nabídneme další ukázky z knihy