KOMENTÁŘ. Australská spisovatelka a písničkářka Bronnie Ware se dlouhodobě věnuje paliativní péči a zkoumala, čeho lidé před smrtí nejvíce litují. Odpovědi se často opakovaly. Lidé litovali, že nebyli šťastnější, žili podle očekávání ostatních místo vlastních představ a příliš mnoho času věnovali práci. Bronnie Ware nabízí inspiraci, jak žít život naplněnější.

To je myšlenka, která člověka nutí zastavit se. Nežijeme přece proto, abychom pracovali. Pracujeme proto, abychom mohli dobře žít. Jenže časem jsem pochopil, že ani to není úplně přesné. Pokud člověk dělá něco, co ho skutečně baví, práce přestává být jen prostředkem k žití. Stává se vášní.

V 16 letech jsem poprvé jel do Londýna a změnilo mi to život. Chtěl jsem se tam přestěhovat. Chtěl jsem mít svobodu rozhodovat o svém životě sám. Měl jsem ambici být úspěšný a finančně nezávislý. Od té doby jsem řešil, jak se do Londýna co nejlépe dostat, abych se tam nemusel živit umýváním nádobí.

Začínal jsem v poradenské firmě EY. Byl to nejlepší možný start. Skvělí lidé, vysoké tempo, obrovské množství zkušeností a možnost rychle profesně růst. Samozřejmostí ale byly i velké přesčasy, to mi nevadilo. Chvíli jsem přemýšlel, jaké by bylo v EY zůstat déle. Práce v korporátu mi dala skvělý základ, ale korporátní rytmus mi nikdy úplně neseděl.

Nikdy mě nelákalo být zaměstnancem. Děsila mě jistota toho, kolik si vydělám. Že to má svůj strop v podobě měsíční výplaty a ročních bonusů a víc už to být nemůže. Nevyhovovalo mi ani to, když mi někdo organizuje čas, říká, jak mám věci dělat. A navíc kolem všeho vznikají zbytečné tabulky, meetingy a cally.

Přesto to byla skvělá škola. A hlavně odrazový můstek do Velké Británie, která mi učarovala. Londýn je podle mě jediné skutečně světové město v Evropě. Právě tam jsem potkal řadu úspěšných lidí, kteří mi otevřeli oči hlavně v oblasti investic.

Tehdy jsem si definitivně uvědomil, že jednou chci žít jako rentiér. Jenže pokud začínáte od nuly, k rentě vede dlouhá cesta. A nejrychleji se k ní člověk dostane přes podnikání.

Zlato jsme nosili do sklepa

Po návratu do Česka jsem dostal možnost spoluvlastnit firmu Golden Gate CZ. Firma tehdy nebyla v dobré kondici. Nebyla finančně řízená, neexistovaly procesy, všechno byl spíš punk než dobře řízený byznys.

Za sedm let se firma, kterou na začátku válcovalo zhruba dvacet konkurentů, stala lídrem trhu.

Zlato jsme nosili do vlhkého sklepa, uklízečka si opírala mop o trezor a já jsem původně přišel firmu zavřít, během tří měsíců vyčíslit ztráty a zařídit hladké přistání.

Jenže jsem v tom viděl příležitost. Přesvědčil jsem akcionáře, aby firmě dali ještě rok šanci, výměnou za opční program. Bylo to navíc v době, kdy po prudkém růstu začala cena zlata v roce 2012 výrazně padat a obchodníci se za něj skoro styděli.

My jsme naopak investorům vysvětlovali, že právě tehdy je správná chvíle nakupovat. Za sedm let se firma, kterou na začátku válcovalo zhruba dvacet konkurentů, stala lídrem trhu.

Ve firmě jsem měl jen symbolický plat, protože jsem věřil opčnímu programu. Peníze jsem vydělával hlavně tím, že jsem vyhledával podhodnocené nemovitosti. Koupil jsem byt, zrekonstruoval, refinancoval levnou hypotékou, pronajal a následně prodal.

Za sedm let jsem v Praze udělal dvacet takových transakcí. Bavilo mě, jak z ošklivého bytu jde udělat hezký. A že byt koupí někdo, kdo je ochotný zaplatit prémii za to, že jsem udělal hezkou rekonstrukci, našel levnou hypotéku a solventního nájemníka.

V roce 2019 jsem prodal podíl ve firmě a zároveň čtyři byty v Praze Dejvicích. Stal jsem se rentiérem. Vydrželo mi to přesně čtrnáct dní. Velmi rychle jsem zjistil, že nechci jen sedět a užívat si výnosy z investic. Chtěl jsem dál tvořit, řešit problémy a dělat věci, které mají smysl. Začal jsem znovu hledat zanedbané nemovitosti s potenciálem, který ostatní neviděli.

Dnes díky tomu v Krušných horách buduju sportovně-zážitkový resort zaměřený na děti. Poblíž Temelína připravuji konverzi panelového domu na moderní bytový projekt. V Pardubickém kraji zase pracuji na moderním bydlení pro 350 lidí místo původně navrženého satelitu. U Písku přemýšlím o projektu inspirovaném tradiční jihočeskou architekturou.

Čas je omezený a drahý. Svoboda je pro mě dnes ta nejvzácnější komodita. Permanentní spokojenost je totiž mnohem cennější než okamžité štěstí.

Věci, co mě dělají šťastným

Potkávám inspirativní lidi, řeším složité problémy a neustále se učím. A hlavně buduji něco, co snad bude mít přesah i za mnoho let. Něco smysluplného a nadčasového. Chci pracovat. Tvořit. Užívat si to a občas se za odvedenou práci hezky odměnit.

Když je luxus každý den, přestává být luxusem. Život nezačne být krásný ve chvíli, kdy na účet přijdou velké peníze. Štěstí je stav dlouhodobé spokojenosti.

Kdyby šlo jen o dosažení cíle, po jeho splnění by přišla prázdnota. Dnes pracuji šedesát až sedmdesát hodin týdně, ale žene mě vášeň. V jiných obdobích zase zvolním a více času věnuji rodině, blízkým a cestování.

V podnikání vytváříte pracovní příležitosti a nesete odpovědnost za lidi, které zaměstnáváte. Nejvyšší level je možná žít z investic, ale podnikání dává jiný druh svobody, možnost tvořit svět kolem sebe.

Postupně jsem si také určil věci, které mě dělají šťastným. A začal jsem mazat ty, které mi berou energii. Po prodeji firmy jsem si řekl, že každý rok odstraním ze života něco, co nemám rád.

První rok jsem přestal používat budík. Druhý rok jsem zrušil konferenční hovory, covid mě naučil, že raději potkávám lidi osobně. Pečlivě si ale vybírám, koho potkám.

Největší úlevu mi ale přineslo něco jiného. Vzal jsem telefon a z 1200 kontaktů smazal více než tisíc lidí. Nechal jsem si jen dvě stě nejdůležitějších. Na ty mám dnes více času. Neberu neznámá čísla. Telefonuji jen tehdy, když chci a jsem na to připravený.

Cítím, že je ještě brzy stát se rentiérem v pravém slova smyslu. Práce mě baví. A když něco skutečně budujete, nedá se to dávkovat stylem osm hodin denně a konec. Je to vášeň. Neřešíte, jestli je víkend nebo pozdě večer. Čas je omezený a drahý. Svoboda je pro mě dnes ta nejvzácnější komodita. Permanentní spokojenost je totiž mnohem cennější než okamžité štěstí.