Richard Julius Nemčok nenáviděl komunisty od mládí. Věděl, že jim nechce nikdy sloužit, a dvakrát kvůli tomu skončil ve vězení. Do třetice se rozhodl utéct. Bez plánu a s velkým štěstím se dostal až do Francie. Vrátil se hned v prosinci 1989 do „smradlavé“ země.

Když v srpnu 1968 přijely do Československa sovětské tanky, ještě v noci vyběhl s dalšími chlapci ven. Od druhého dne jim policisté vozili vápno a oni malovali na silnice běžná hesla typu: „Okupanti jděte domů!“ Tím ale jejich snahy nekončily.

U dělostřeleckých kasáren v Ostravě stála dvoukilometrová fronta tanků a transportérů, kterou nikdo nechtěl pustit dovnitř. „Kámoš mi říká: ‚My vám ten tank zapálíme!‘ Ty tanky měly na zadku dva dvousetlitrové barely. V tom levém měli složené náhradní součástky, druhý byl s naftou. My, blbci, jsme vzali ruční vrtačku a navrtali jsme ten levý. Naháněli nás potom, ale my jsme z toho vyklouzli. Mohl to být pěkný průšvih,“ vzpomíná Richard Julius Nemčok na srpnovou invazi.

Nenávist ke komunistům v něm rostla od dětství

Od malička jeho myšlení ovlivňovala rodinná historie. Vyrůstal s určitou nenávistí vůči všem režimům. Nenáviděl bezpráví a nespravedlnost. Babička mu vyprávěla o tom, jak jeho strýce umučilo v Osvětimi gestapo, a když mu byl jeden rok, podle jeho slov mu komunisté zabili otce. Úplnou pravdu ale dodnes nezjistil. „Člověk už od malička toho komouše nenáviděl,“ dodává.

Srpnový vpád sovětských tanků pro něj představoval zvrat, po kterém nastala velká zloba. V patnácti letech našel svoji ideální cestu – bude bojovat proti komunistům. Ostrava podle něj byla specifická, policisté a agenti StB si nedovolovali tolik, co v Praze nebo Brně.

Tady šlo o držku. My jsme byli ochotni se s nimi rvát. Na Ostravsku měl každý druhý nelegálně drženou zbraň.

„I já jsem toho měl dost. Na takové darebáky, jako jsem byl třeba já, byli ostražití,“ vypráví Nemčok. Sám svůj postoj k režimu označoval za militantní.

Foto: se souhlasem Paměť národa

A ten se projevil i v kulturním domě v Zábřehu, městské části Ostravy. Chodil tam do Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou) střílet z malorážky a absolvoval zde parašutistický výcvik.

„Přišel ke mně nějaký plukovník a říká: ‚Soudruhu Nemčoku, z tebe bude dobrý výsadkář.‘ Odpověděl jsem mu: ‚Komu říkáte soudruhu? Jaký já jsem pro vás soudruh? Zabili jste mi otce, komouši…‘“ vzpomíná na nepěkný incident.

Poté, co začal plukovníkovi vyhrožovat fyzickým napadením, přišel za ním policejní náčelník. Poradil mu, ať odejde raději domů, než se z toho stane větší problém.

Chtěl bych stihnout večeři ve věznici

Když ho poprvé sebrali, mohl se cele vyhnout výměnou za spolupráci se Státní bezpečností. Ani chvíli o ní ale neuvažoval. „Já jsem se s nimi nebavil. Pořád chtěli něco vědět, ale já jsem odpovídal, že nic nevím. Kapitán mi řekl, že růžový vazební lístek roztrhá, pokud se dohodnu s majorem ze Státní bezpečnosti. Během vteřiny jsem řekl: ‚Pokud vím, pane kapitáne, tak v šest hodin je ve věznici večeře. Rád bych to stihnul,‘“ říká Nemčok.

Mlýn Charlieho Soukupa, Alsasko, polovina 80. let. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Okamžitě po výslechu ho zavřeli. Oficiálně se za mřížemi ocitl v roce 1972 za poškozování socialistického majetku a příživnictví. „My se ale servali s Rusákama a trošičku zdevastovali hospodu, to se stává. Příživnictví mi dali za to, že jsem dva nebo tři měsíce nedělal,“ vysvětluje.

Horní Slavkov byl podle jeho slov naprosto drsný kriminál. Dva roky se musel vypořádávat s brutálními bachaři i spoluvězni.

„Tam byl bachař, říkalo se mu Pankrác. Ve Slavkově bývají kruté mrazy, klidně minus dvacet pět stupňů. A on ten šmejd zapnul parní topení jen na půl hodiny. My jsme tam byli namačkaní v kobkách, přikrytí kopřivovou dekou a s vymláceným oknem. Museli jsme v záchodě namočit ručník a přilepit ho na okno, aby nám do cely přestalo foukat,“ popisuje extrémní podmínky Nemčok.

Na svobodě se příliš neohřál

Za poškozování socialistického majetku ho zatkli i podruhé po dvou letech svobody. Tentokrát si odseděl dva a půl roku na Mírově. Přestože tam potkal dost kriminálních vězňů, ti se k sobě chovali většinou slušně. I tady ale působili odporní bachaři, vězeňský život byl ale oproti Slavkovu lepší.

Ve vazbě se navíc potkal se svými známými, například s Tomášem Bordovským, který seděl za tři pokusy o útěk z republiky. Užíval si tady i velké knihovny, kterou spravovali sami vězni. Přestože správa věznice knihy kontrolovala, dostal se i k režimem zakázaným kouskům.

„Vždy jednou za rok bachaři dělali inventuru. Projeli knihy, ale jen podle čísel a šli pryč. Vězni předtím poschovávali indexové knížky, a já tak třeba poprvé četl Jeden den Ivana Děnisoviče od Solženicyna,“ vzpomíná Nemčok.

Sloužit komunistům? Nikdy!

Podruhé se ven z kriminálu dostal ve dvaceti čtyřech letech. Tedy v době, kdy vojnu měl mít už dávno za sebou. Žádný výcvik ale nepodstoupil a ani ho nečekal v budoucnu, nastoupit k němu totiž odmítl.

„Po prvním trestu mi přišla obsílka, ať se dostavím na vojenskou správu. Přišel jsem tam s tím, že nevím, co chtějí, a z okénka mi úředník podal příkaz. Říkám mu: ‚Tak na to zapomeňte, dáte mi zbraň do ruky a já vás tu postřílím všechny jako kačeny. Vy si myslíte, že budu sloužit komunistům? Nikdy!‘ Za mnou stáli další lidi, úplně vystrašení,“ vypráví Richard Nemčok o svém odmítnutí vojenské služby. Od té doby měl klid. Sám netuší, co se stalo a proč ho nenaháněli.

Foto: se souhlasem Paměť národa

Šli po něm kvůli tiskárně

Proti režimu bojoval neustále. Podepsal Chartu 77, rozmnožoval texty Kryla a Hutky. Kromě toho pracoval jako kulisák v ostravském divadle Petra Bezruče, zaměstnanci divadla tehdy mohli jezdit na zájezdy, ty zajímavější ale připadly lidem z vyšších pozic.

Richard se s tím nechtěl smířit. Snažil se prosadit, aby i lidé pracující jako rekvizitáři nebo osvětlovači měli možnost vycestovat. Přestože důkaz o těchto praktikách během malé stávky předal policii, nic se nezměnilo. Nedokázal přijmout, že má mlčet a poslouchat vedení divadla, a tak odešel.

Jako rekvizitář se šel poptat po práci do Prahy na Barrandov. Přijali ho. V hlavním městě si sehnal bydlení i se sklepem plným harampádí, které musel vyklidit. „Vzadu v rohu byla hadrem zakrytá rozmnožovací lihová tiskárna. Věděl jsem, že se bude hodit…“ Společně s dalšími disidenty byli jednoho večera ve vinárně u Šupů. „Šel jsem za Petruškou Šustrovou a říkal jsem jí, že jsem našel tiskárnu.“

Ona byla už opilá a začala na mě řvát, že mi na tiskárnu kašle. V tu chvíli tam byli minimálně čtyři estébáci…

A tento incident ho provázel dalšími týdny. „Točili jsme na Moravě film Zralé víno, jel jsem do Prahy pro nějaké rekvizity. Můj šéf pan Rulík mi říká: ‚Ty jsi něco udělal? Byli tady dva pánové, že jsi prý falšoval směnky,‘“ zmiňuje začátek stíhání Státní bezpečností.

Za nedlouho se dozvěděl, že skutečným důvodem byla jeho lihová tiskárna. Bylo mu jasné, že musí utéct. „Říkal jsem si, že do kriminálu už nejdu, nejsem jako Havel, o kterého mají zájem světová média, a vždy ho podrží.“

Německo, návštěva u kamaráda, 1987. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Přes Polsko až za Pavlem Tigridem do Paříže

Během jednoho dne mu v práci vyřídili vyúčtování i výstupní razítko. Za hranice se pak dostal přes Sněžku, polská pohraniční stráž ho pustila dál výměnou za cigarety. A dostal se až do Varšavy. Na území sousední země se podílel na činnosti Solidarity během výjimečného stavu, kdy se v batozích na ambasády přenášely archivy organizace.

V Polsku se nemohl prokazovat československou občankou, takže mu kamarádi sehnali studentskou legitimaci. Při jednom zátahu v Krakově ho policisté odvedli na výslech.

„Hodinu mě dusili. Ptali se, co tady dělám, a jak to, že nemám pas. Odpověděl jsem jim, že pas jsem musel odnést na ambasádu, protože ho potřebuji prodloužit. Byl jsem tak přesvědčivý, nijak nervózní, že mi uvěřili. Když mě pustili, za hodinu jim došlo, koho měli. Bylo pozdě, v Krakově by mě už nenašli,“ popisuje Nemčok chvíli, kdy ho málem chytli.

Klíčovou roli podle něj pak sehrála francouzská rozvědka. Díky ní dostal francouzský pas se svojí fotkou a jménem Richard Le Coc, na Velikonoce odletěl z Varšavy do Vídně.

„I když jsem prošel pasovou kontrolou, celním odbavením a nastoupil do letadla, stále jsem neměl vyhráno. Pořád ho mohli i ze vzduchu nechat vrátit. Při přeletu nad Bratislavou jsem věděl, že letadlo už nabrala vídeňská věž, tak jsem jim dolů ukázal závěrečný pozdrav,“ říká Richard Nemčok.

Ve Vídni ho čekal francouzský kurýr, od kterého dostal pas. Autem ho dopravil až do Štrasburku, kde prošli hraniční kontrolou. „Byl jsem v šoku, ten pas skutečně byl pravý. Museli použít jméno, které figurovalo v záznamech, jen vyměnili fotku, aby to nebylo poznat,“ dodává.

Richard Nemčok, 2022. Foto: se souhlasem Paměť národa

Vyslali ho omrknout situaci doma

V emigraci strávil dva roky u cizinecké legie, kde se účastnil vojenských misí v Čadu a Džibuti, chodil si vyměňovat názory s Pavlem Tigridem a různě cestoval po světě. Když se vrátil po roce z New Yorku, Tigrid mu oznámil, že v Praze se daly věci do pohybu a jestli se tam nechce podívat. „Proč já? Jeďte vy. Řekl mi, že jemu hrozí větší trest než mně, tak jsem vyrazil,“ vypráví Nemčok.

Hranice překročil o Vánocích 1989. A podle svých slov cítil smrad, tímhle slovem popisoval tehdejší stav země. „My jsme dostali takzvané výjezdní doložky od československé ambasády… Dienstbier tehdy nastoupil jako ministr zahraničí a na té ambasádě úplně změnili chování. Byli tak podlézaví,“ říká Nemčok a doplňuje zážitek z pasové kontroly: „Dal jsem policistovi ten pas s doložkou a on se na mě podíval a řekl: ‚Můžete nám prominout?‘“

Autor textu David Vařílek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.