KOMENTÁŘ. Při studiu rozptýlených archivních pramenů dokládajících často drsnou podobu každodenní sovětské vojenské přítomnosti roku 1945 v Československu se nutně objevují dvě otázky: Jak se mohlo na tohle zapomenout? A nepřipomíná to něco z nedávné minulosti?

Pobytu Rudé armády na našem území v roce 1945 dominují tři hlavní témata. Byla to tzv. válečná kořist, vyživování Rudé armády a kriminalita.

Po roce 1989 vyšlo několik studií a edic dokumentů na téma válečné kořisti Rudé armády. Byly publikovány i dokumenty o dodávkách Rudé armádě. Dodnes ale zcela schází především výzkum kriminálního jednání rudoarmějců.

Rudá armáda na našem území pobývala oficiálně jen krátkou dobu, do listopadu 1945. Přesto šlo o dobu přímo nabitou událostmi.

Chcete znát souvislosti, historická fakta i méně známé okolnosti poválečného Československa? Pořiďte si naši knihu.

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Celkově jde stále o širší veřejnosti neznámé skutečnosti.

Československo neuplatňovalo nároky na škody vzniklé překračováním kořistní dohody sovětskou stranou: „Zabavené části majetku je tedy nutno považovati za ztracené v důsledku válečných událostí.“

Tlustá čára Gottwaldovy vlády

Takzvaná trofejní smlouva z 31. března 1945 umožňovala Rudé armádě zabavovat a odvážet z Československa německý majetek.

Tuto tajnou smlouvu podepsal v Moskvě velký přítel Sovětského svazu, velvyslanec Zdeněk Fierlinger. Rudá armáda pak v praxi odvážela nejen soukromý majetek etnických Němců, ale i původně prokazatelně český či židovský majetek Němci za války zabraný.

Kromě toho se odváželo i spotřební zboží a potraviny. Závažné škody plynuly také z obsazení a fakticky vyloupení bank na Slovensku, v Brně ale i v Praze.

Velitelé kořistních oddílů znění dohody neznali a oprávnění si vykládali po svém. Škody způsobené státu vymáháním válečné kořisti dosahovaly obrovské, těžko odhadnutelné výše.

Celá záležitost byla uzavřena tlustou čárou až v červenci 1946, během cesty nové Gottwaldovy vlády do Moskvy.

Výsledkem bylo slavné předání Stalinových závodů v Mostě a další válečné kořisti dosud neodvezené do vlastnictví ČSR.

Na druhé straně čs. stát neuplatňoval nároky na škody již vzniklé překračováním kořistní dohody sovětskou stranou: „Zabavené části majetku je tedy nutno považovati za ztracené v důsledku válečných událostí.“

Hladová armáda a stát před bankrotem

Sovětská strana utrpěla na svém území v důsledku německého útoku obrovské škody. Vynaložila také značné úsilí a oběti na vyhnání Němců z okupovaných území. Za to požadovala kompenzaci, kterou si hodlala sama vybrat odvozem zařízení, zboží i hodnot.

Československo se tak ocitalo ve zvláštní pozici. Byl to sice spojenec, který podle skromnějších možností okupovaného státu také vynaložil životy svých občanů na osvobození sovětského území, současně zastávala sovětská strana zjevně názor, že Slovensko a české země dobrovolně i nedobrovolně podporovaly německé válečné úsilí a proto jsou plody této podpory kořistí sovětského vítěze.

Existovala i druhá podobná tajná smlouva, podepsaná v Moskvě 31. března 1945 velvyslancem Fierlingerem.

Přestože podle textu smlouvy mělo Československo živit rudoarmějce jen po dobu války, požadovala sovětská strana dodávky až do konce pobytu v listopadu 1945.

V roce 1943 Sovětský svaz velkoryse souhlasil s veškerým materiálním zajištěním původně nevelké československé vojenské jednotky, bojující obětavě i za osvobození SSSR.

Ministr zahraničí Molotov ale v březnu 1945 argumentoval, že prý dříve nikdo nevěděl, že značná část (!) Rudé armády bude muset vésti dlouhou dobu na československém území těžké boje:

„Československé území je vykupováno krví sovětských vojáků a bylo by proto nespravedlivé, aby veškeré výlohy spojené s vydržováním Rudé armády na československém území nesl sovětský stát. Proto je třeba smlouvu revidovat.“

Doklady působení Rudé armády po osvobození Československa

(ZDROJ: Vojenský  historický ústav)

Problémem byla šíře požadavků. Ta zahrnovala nejen potraviny, ale i spotřební zboží. V létě 1945 žádala Rudá armáda denně 600 tisíc dávek stravy a přidělení československé měny v hodnotě 850 milionů korun měsíčně.

Za čtyři měsíce od května činily materiální odběry Rudé armády deset miliard korun. Stát ale dokázal v té době vybrat na daních měsíčně jen 1,7 miliardy korun. Dlouhodobý pobyt osvoboditelů by tedy mohl znamenat státní bankrot.

Připomeňme, že armáda USA měla tehdy na našem území asi 30 tisíc vojáků, které živila velmi dobře sama.

A konečně, přestože podle textu smlouvy mělo Československo živit rudoarmějce jen po dobu války, požadovala sovětská strana dodávky až do konce pobytu v listopadu 1945.

Právně si výhodu Rudá armáda zajistila velmi neotřelým způsobem. Při jednání o výměně starých platidel 30. října 1945 sovětští vyjednávači „vsunuli do protokolu bod 5., jímž se ministerstvo financí – s výhradou schválení vlády – zavazuje za čs. stát nésti náklady na vydržování Rudé armády na dobu jejich pobytu v ČSR“.

Následujícího dne schválila vláda pod předsednictvím věrného přítele SSSR Zdeňka Fierlingera tento protokol zcela bez výhrady. Rudá armáda tedy žila ze země, kterou dobyla. Tak jak bývalo zvykem. Válečná armáda byla navíc obrovská a demobilizace a odsun z celé Evropy probíhaly pomalu.

Krádeže a ozbrojené loupeže se děly denně na ulicích a v domech. Z obydlí obyčejných lidí se kradly nejen peníze ale vše, co šlo odnést. Tak, jak se traduje, byly mimořádně četné krádeže hodinek a jízdních kol. Kdo kladl odpor, byl zbit, ale také mohl být zabit.

Dnes nepředstavitelná míra surovosti

Dokumenty svědčí nejen o otrlosti sovětských osvoboditelů, ale v neposlední řadě o zradě a selhání československých politiků. Ti všechny požadavky bez odmluvy plnili, námitky občanů a státních úředníků ignorovali a celé pozadí osvobození usilovně tajili.

Přestože sovětští vojáci dorazili do spojenecké země, často se tak nechovali. Josef Stalin dokonce spojence jakoby otevřeně předem varoval, že vojáci Rudé armády jsou poznamenáni strašnou válkou, kterou prožili a navíc se jako osvoboditelé domnívají, že mají na všechno nárok.

Současně ale sovětská strana dělala jen velmi málo, aby kriminálnímu chování svých příslušníků zabránila.

Podle Dohody mezi ČSR a SSSR o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území z 8. 5. 1944 sovětští vojáci podléhali sovětské jurisdikci. Reakce sovětských úřadů byla ale velmi laxní.

Případy, kde nebyla známa totožnost pachatele, se vůbec neřešily. V hlášeních se navíc uváděla opatrná formulace: „pachatel v uniformě Rudé armády“. Nešlo sice vyloučit, že pachateli byli také zběhové, bývalí váleční zajatci, vlasovci nebo převlečení kriminálníci, ale daleko pravděpodobnější byla jejich příslušnost k Rudé armádě.

Škála kriminální činnosti byla široká. Došlo k mnoha vraždám a zabitím, ublížení na zdraví a znásilnění.

Krádeže a ozbrojené loupeže se děly denně na ulicích a v domech. Z obydlí obyčejných lidí se kradly nejen peníze ale vše, co šlo odnést. Tak, jak se traduje, byly mimořádně četné krádeže hodinek a jízdních kol.

Míra surovosti byla dnes nepředstavitelná. Kdo kladl odpor, byl zbit, ale také mohl být zabit.

Pytlačení a nelegální rybolov s pomocí výbušnin či vypouštěním a ničením rybníků měly mimořádné rozměry. Problematika není dodnes systematicky zmapována a počty případů nejde po letech ani odhadnout.

Krutost k lidem, zvířatům a přírodě

Přes sovětské snahy pobyt prodloužit se přece jen konalo slavnostní rozloučení s Rudou armádou 15. listopadu v Praze. O něco méně vřelé poděkování Americké armádě proběhlo 20. listopadu v Plzni.

I v dalších měsících ale pobývaly v Československu tisíce sovětských vojáků, střežících postupně odvážené sklady kořisti a přes území projížděly vojenské transporty.

Z Rakouska podnikaly tlupy rudoarmějců nájezdy na české a moravské pohraničí, odváželi dobytek a potraviny a páchali další násilí.

Přesto bylo Československo jednou z mála evropských zemí, kterou v roce 1945 Rudá armáda přece jen opustila. Není vyloučeno, že při jejím dalším dlouhodobém pobytu by českoslovenští komunisté volby v roce 1946 nevyhráli. Protože po šesti letech systematického německého drancování pokračovala pohroma i po osvobození.

Navíc byl pobyt osvoboditelů provázen nesmyslným ničením, krutostí k lidem, zvířatům a přírodě. Se zkušeností nepředstavitelných válečných zážitků považovali osvoboditelé protesty obyvatel za malicherné.

Autor je historik Vojenského historického ústavu, odborně se zaměřuje na poválečné československé dějiny