Evropská unie zmrazila investiční dohodu s Čínou, kterou přitom původně obhajovala jako výrazné ulehčení přístupu evropských firem na čínský trh. Pokračování vyjednávání o dohodě podmiňuje Unie zastavením čínských sankcí proti unijním institucím i evropským politikům a akademikům, kteří kritizovali porušování lidských práv a nucenou práci Ujgurů v Sin-ťiangu.

Evropský parlament 20. května výraznou většinou odhlasoval pozastavení procesu ratifikace Souhrnné investiční dohody s Čínou (Comprehensive Agreement on Investments – CAI) kvůli březnovým sankcím mezi Evropou a Čínou.

Ty nejprve vyhlásila EU v koordinovaném kroku spolu s Velkou Británií a Kanadou v návaznosti na dřívější postup USA. Peking odpověděl protisankcemi namířenými mimo jiné přímo na dvě evropské instituce, Politický a bezpečnostní výbor Evropské rady a podvýbor Evropského parlamentu pro lidská práva. Investiční dohoda byla předtím i přes četné kritické hlasy schválena Evropskou komisí na konci loňského roku.

Kritici už tehdy poukazovali na to, že Čína, kterou EU již dříve ve svém strategickém dokumentu označila za „systémového rivala“, není spolehlivým a důvěryhodným partnerem Evropy. Čínská ekonomika nefunguje na čistě tržních principech, ale je řízená státem, a podnikatelé a firmy, ať už domácí nebo zahraniční, si nemohou být jisti, že komunistická strana náhle nezmění „pravidla hry“ nějakým z hlediska mezinárodního práva nepřijatelným zásahem. Jak se potvrdilo i nyní, Peking je připraven prosazovat své zájmy na úkor vlastních občanů i jiných států.

Sankce proti sankcím

Pro Evropskou unii představovala už během sedmiletého jednání o CAI poměrně zásadní problém lidská práva, konkrétně čínské kroky v Hongkongu a v Sin-ťiangu. Proto byla tato otázka nakonec výslovně začleněna do textu dohody v podobě podmínky, že Peking bude „vynakládat soustavné úsilí“ ke zlepšení ochrany lidských práv a zamezení zneužívání nucené práce Ujgurů.

Evropská strana to prezentovala jako zásadní úspěch, pro čínskou stranu však bylo těžiště dohody přirozeně zcela jinde. Pekingská vláda koncem loňského roku, krátce před prezidentskými volbami v USA, chápala ochotu Evropy přistoupit na dohodu, o níž se komplikovaně jednalo několik let, jako podanou ruku v době prudce se vyostřujících vztahů mezi Čínou a Amerikou pod Trumpovým vedením.

Letos v březnu se nicméně EU vyhlášením sankcí postavila jednoznačně po bok USA, Kanady a Velké Británie, bez ohledu na očekávané čínské protesty a protikroky. Evropští zákonodárci navíc upozornili, že „čínské protisankce nejsou v souladu s mezinárodním právem, zatímco společné kroky EU, Británie či USA cílí na porušování lidských práv zaručených dohodami v rámci OSN“.

Odklon od Číny kvůli covidu

V reakci na aktuální situaci tedy začátkem května evropský komisař pro obchod Valdis Dombrovskis prohlásil, že je „okolnosti nejsou k ratifikaci dohody příznivé.“ EU vzápětí vydala písemné vyjádření, v němž se pokoušela tuto rétoriku přece jen zjemnit:

„Dohoda musí nejprve projít právním posouzením a musí být přeložena, než může být předložena k přijetí a ratifikaci. Nicméně proces ratifikace nemůže být vytržen z kontextu současné dynamiky vývoje vztahů mezi EU a Čínou.“

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

V Evropském parlamentu ovšem zazníval čím dál hlasitější odpor proti ratifikaci dohody. Část europoslanců v čele s Hannah Neumann, místopředsedkyní podvýboru pro lidská práva, na nějž se vztahují čínské sankce, brzy iniciovala debatu o zmrazení ratifikace do doby, než budou čínské sankce zrušeny.

Nato parlament 20. května jasnou většinou 599 hlasů (pouze 30 poslanců hlasovalo proti a 58 se zdrželo) odhlasoval pozastavení jednání o CAI na neurčito. Členové Evropské komise tehdy opakovaně objasňovali, že EU i nadále o dohodu stále stojí, jen na ni momentálně není ten správný čas.

Ve stejné době však Evropská komise zveřejnila plány EU na oslabení závislosti na Číně a dalších mimoevropských dodavatelích, zejména v oblasti surovin, léčiv, ekologie a digitalizace. Potřebu soběstačnosti v klíčových oblastech akcentovala probíhající pandemie, která mnohé evropské státy uvrhla do strategické závislosti na Číně například v oblasti zdravotnických a ochranných pomůcek.

Covid však také odhalil rizika narušení některých oborů a jejich produkce v souvislosti se zhoršením průchodnosti mezinárodního obchodu v době zásadních globálních krizí. Hlavní těžiště evropské ekonomiky by se tedy mělo od Číny spíše vzdalovat.

Čína: Je jasné, kdo je v právu

Čína na jakoukoli kritiku či odpor reaguje tradičně podrážděně a i tentokrát je rétorika Pekingu více než sebevědomá. Den před hlasováním v Evropském parlamentu mluvčí čínského ministerstva zahraničí Čao Li-ťien, nechvalně proslulý coby hlavní tvář čínské „vlčí diplomacie“, na pravidelné tiskové konferenci 19. května prohlásil:

„Doufáme, že EU provede hlubokou reflexi a okamžitě přestane zasahovat do vnitřních záležitostí Číny, posílí vzájemné porozumění a případné rozpory bude řešit řádně prostřednictvím dialogu a komunikace, aby podpořila pevný a stabilní rozvoj čínsko-evropských vztahů.“

Dohodu označil typickým čínským slovníkem za „win-win obchod, který je prospěšný oběma stranám, a nikoli ‚dar‘ jedné strany druhé“. Vyjádřil přesvědčení, že ratifikace je v zájmu obou stran. Čínské sankce proti EU nazval obranou proti „zlovolnému šíření lží a dezinformací o Sin-ťiangu, jež vážně poškozují čínskou suverenitu a zájmy“ a „oprávněnou reakcí“ na evropské snahy „vyvolat konfrontaci“.

Doslova řekl: „Fakta jsou jasná, kdo první provokoval a kdo se jen spravedlivě brání, kdo je v právu a kdo ne.“ Dodal, že Čína bude „odhodlaně bránit vlastní suverenitu, bezpečnost a rozvojové zájmy. Sankce a konfrontace problémy nevyřeší, jen dialog a spolupráce jsou tou správnou cestou vpřed“.

Dohoda snů?

Zatímco Západ se svými sankcemi pokouší zastavit závažné porušování lidských práv, které se pod taktovkou pekingské vlády na území Číny prokazatelně děje, čínská vláda dává jasně najevo odhodlání umlčet každého, kdo bude nahlas říkat věci, které jí nejsou příjemné.

V tomto ohledu Čína v Evropě stále ještě hledá podporu, byť dočasnou nebo za jakoukoli cenu koupenou, v obraně proti nesmlouvavé politice Spojených států. Státy sedmadvacítky přitom samy občas těžko hledají shodu ve vztahu k USA coby svému strategickému spojenci. Čínská propagandistická média jako CGTN nyní EU obviňují z „odstřelení investiční dohody s Čínou, aby vyhověla Americe“ a Peking se intenzivně snaží působit na státy, jež jsou dohodě s Čínou více nakloněny, zejména na Maďarsko, které úspěšně vetovalo některé předchozí kroky proti Číně na půdě EU.

Evropský parlament nyní po Číně žádá, aby zrušila své sankce, pokud se chce o dohodě dál bavit. Čínští představitelé však dali jasně najevo, že Peking je v tuto chvíli ochoten obětovat část svých ekonomických zájmů pro ty politické, čemuž odpovídá i rétorika vlivných osobností v médiích. Například ředitel Centra evropských studií Lidové univerzity v Pekingu a bývalý diplomat v Bruselu Wang I-wej označil evropské kroky za „emotivní“.

„EU potřebuje čas k tomu, aby zklidnila své emoce a uvědomila si, jak významná CAI pro ni je, protože to, na čem jsme se shodli – díky osobní intervenci Si Ťin-pchinga – je tím, o čem dávno snila,“ tvrdí.

Takto dohodu ostatně prezentovali i sami členové Evropské komise při jejím podpisu v prosinci 2020: oslavovali ji jako přínos pro evropské podniky, které tak získají větší přístup na přísně střežený čínský trh, a zároveň i jako přínos v oblasti lidských práv, neboť se v ní Čína výslovně zavázala k „úsilí“ dodržovat mezinárodní normy ohledně nucené práce.

Mnozí odborníci však poukazují na to, že nepoměr v otevřenosti trhů zůstává z větší části zachován: zatímco Čína má volný přístup na všechny evropské trhy jen s malými omezeními, evropské obchodování a podnikání v Číně podléhá přísné státní regulaci a kontrole.

Ustanovení CAI usilující o zlepšení současného stavu – ať už zmíněná klauzule o nevyužívání nucené práce nebo například zákaz nuceného transferu technologií a větší transparentnost u dotací – budou reálně těžko vymahatelná. Například polský analytik Damian Wnukowski tak dohodu považuje za „bod pro Čínu, ale už menší úspěch ve smyslu vytvoření rovných podmínek pro hráče na obou stranách“.