Znamení doby: Facebookové bubliny, zlaté klece a novináře k lopatě
Kvůli extrémně rychlé a demokratické komunikaci na sociálních sítích se naplňuje aristotelská definice demokracie coby lůzovlády. Tedy stavu, kde převažuje demagogie, tyranie většiny a vláda vášně nad rozumem.
Svět bez internetu si dnes nedovedeme představit, říká se. Skutečnost je však docela jiná. Svět bez internetu si významná část lidstva představit dokáže. Luxusu přístupu k „síti sítí“ si užívá pouze 40 % světové populace, ale i řada z těch, kdo internet mají (v Česku je to podle údajů Mezinárodní telekomunikační unie 88,4 % lidí), si svět bez něj obvykle ještě dobře pamatují.
Jistě, byl to svět jiný, v mnoha ohledech fádní, pomalý a nemoderní. Dvě dnešní kliknutí myší nahradí otravné listování tlustospisy Zlatých stránek a oblíbený sexuálně explicitní obsah jste si nepustili on-line kdekoli a kdykoli, ale na plastových VHS kazetách jste ho schovávali kdesi pod svetry v horní skříni nábytkové stěny.
Svět bez internetu by sice byl dost otravný, komplikovanější a náhlý výpadek internetu by způsobil značné komunikační a bezpečnostní problémy, ale připusťme si:
To, co si zatím ještě pořádně neumíme představit, není svět bez internetu, ale dopady jeho rozmachu. To, jak dramaticky mění veřejnou debatu, tím i společnost a politiku a tak i naši budoucnost.
Zadarmo, na pár kliknutí
Záplava informací a dezinformací dokáže rychle měnit společenské nálady, podporuje nárůst extremismu a populismu. Mění se způsob oslovování a ovlivňování voličské masy, větší prostor dostávají předsudky a frustrace, působí se na nízké pudy a na možnost jejich ventilace.
Kvůli extrémně rychlé a demokratické on-line komunikaci se naplňuje aristotelská definice demokracie coby lůzovlády. Tedy stavu, kde převažuje demagogie, tyranie většiny a vláda vášně nad rozumem.
PSALI JSME: Jak Češi konzumují média aneb Televizní peciválové versus aktivní čtenáři
Sociální sítě, především nejrozšířenější Facebook, podporují uzavírání se do komunikačních bublin a vytvářejí svět, v němž se demagogii náramně daří, svět, kde je i čistokrevná lež vydávána za alternativní názor, kde se daří propagandě a nepohodlní přispěvatelé se buď vulgárně ukřičí nebo rovnou zablokují.
Konzumenti přitom obvykle nedokážou odlišit podstatné od nepodstatného, kachnu a hoax od skutečnosti, neumějí zprávy třídit a vyhodnocovat, což je v normálním světě základem novinářské práce. Přidanou hodnotou čtení tištěných novin (či časopisů) totiž není to, že se utvrzuji ve svém světonázoru, ale to, že se mimoděk dozvídám i to, co „nechci“.
Lidé si však odvykli za informace platit. Mají a chtějí je zadarmo, na pár kliknutí. Na kvalitě informace nezáleží.
Internet lidi jen dále uzavírá do komunikačních skafandrů, díky nimž z vnějšího prostředí nepronikne nic „nežádoucího“. Znamením doby je roztěkanost, nedostatek času, neschopnost soustředění a hlavně funkční negramotnost – ve smyslu neporozumění významu psaného textu.
Běžný uživatel internetu si často vystačí s pouhým titulkem, aby dokonale „věděl“, o čem text je, vyhranil se proti němu a zaujal postoj o to pevnější, oč víc tématu nerozumí.
Ve světe internetové záplavy slov člověk zůstává v osobní bublině toho, co ho zajímá, většinu ostatního ignoruje. Pokud jej vlastně vůbec něco zajímá… Vloni Masarykovy univerzity a Centrum občanského vzdělávání vytvořilo unikátní „mapu české společnosti z hlediska občanské angažovanosti“.
Mezi pasivní až velmi pasivní se v ní zařadilo zhruba 55 % Čechů a Češek, kteří mezi své zájmy zařadili „především trávení volného času s přáteli, odpočívání, projíždění se autem nebo na motorce či navštěvování sportovních utkání“.
Šest různých typů Čechů a Češek. Najdete se v mapě české společnosti?
Rada dědy Potůčka
Do mixu nálad pak promlouvá celková nedůvěra v politiku, v „ty nahoře“, nespokojenost s vlastní životní situací i (mnohdy oprávněný) pocit, že politici se o blaho svých voličů zajímají maximálně tak v předvolební kampani. I s takovými emocemi se ale dá z hlediska politického marketingu dobře pracovat.
Stačí třeba jen lehce oprášit půl století staré moudro dědy Potůčka z filmu Tři chlapi v chalupě (r. 1963): „A na ty přitroublý, na ty buď bodrej. Nedej na sobě znát, že to co říká von, je úplná pitomost. Jeho tím nepřesvědčíš a sám sobě ublížíš. Protože, jak nemáš na svý straně ukřivděný, ublížený a neschopný, tak to dlouho nepovedeš. To si piš!“
Tuhle potůčkovskou strategii si v komunikaci s voliči dokonale osvojil na náměstích a v televizních debatách Miloš Zeman; na sociálních sítích pak jeho hlásná trouba Jiří Ovčáček.
Nabízí se z toho i ponaučení pro „druhou stranu“. Vytahování jmen potenciálních kandidátů na prezidenta jako jsou Tomáš Halík, Šimon Pánek či Petr Kolář, je při vší úctě k jmenovaným pánům výsměch realitě a zakopávání se na pozicích vlastní internetové bubliny a zlaté klece. Skutečný život a rozhodující elektorát je úplně někde jinde.
Testem, zda a jak internetový svět už odráží v České republice skutečnost, budou podzimní krajské a senátní volby. Sdružení jako Konvičkovci, Úsvit, Alternativa pro Česko a další surfaři na populistické vlně pravděpodobně ještě zjistí, že krvelační internetoví válečníci se mimo dosah klávesnice stávají pacifisty.
A že z hlediska nových „národních buditelů“ stále platí havlíčkovské „kéž by se vám to (internetové) vlastenectví z huby do rukou vraziti ráčilo“.
Nedávný (zatím jen malý) úspěch německé AfD v lokálních volbách ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko ale naznačuje, že frustrace, strach, obavy, populismus a rozladění z tradičních stran skládá koktejl, který při správném protřepání a promíchání (i na sociálních sítích) může položit základ pro nečekaný volební úspěch.
Dopad internetové bubliny
Podle nedávné studie Reuters Institutu zaměřené na digitální zpravodajství přitom právě sociální sítě postupně přebírají informační roli. Každý desátý člověk je označuje za svůj hlavní zdroj každodenních zpráv. Ruku v roce s tím celosvětově klesá důvěra v tradiční média.
Vykresluje to nedávná studie Evropské vysílací unie opřená o data Eurobarometru a není to příliš povzbudivé čtení – ve většině zemí EU lidé médiím spíše nedůvěřují než důvěřují, Česko není výjimkou.
Budoucnost médií – tváří v tvář sociálním sítím a velkým hráčům typu Facebook a Google polykajícím velkou část reklamních koláčů – není však jen otázka finančního přežití mediálních domů, ale i fungující společnosti, demokratických mechanismů, kontroly věcí veřejných…
Samostatnou českou politicko-mediální kapitolou je pak problém oligarchizace českých médií, smlouvy o neútočení mezi jednotlivými majiteli a propojování moci byznysové, mediální a politické. Celkově tu tedy nejde jen o krizi médií, především těch seriózních (a schopnost veřejnosti je kriticky konzumovat), ale o krizi systému hodnot i politiky.
Otázka je, co s tím. Odpověď, která by fungovala teď, tady a hned, na obzoru není. Klíčovou a dlouhodobou roli má nepochybně vzdělávání. Tedy podpora mediální gramotnosti, chápání médií, toho jak a proč fungují. Jde o zásadní předmět, jemuž by se měli učit učitelé i děti od základních škol výše. Hodina ročně schovaná kdesi v občanské výchově nestačí.
Také kritické myšlení je něco, co je nepohodlné a bolí, ale i jemu se dá naučit. Trvá to však dlouho a začít s tím bylo třeba už nejméně před deseti lety. Ve veřejném zájmu je i podpora nezávislých médií a kvalitní žurnalistiky. Místo toho ale kupříkladu veřejnoprávní Česká televize čelí trvalé kritice a tlaku na zestátnění.
Z profesionálních novinářů se v očích významné části společnosti stali příslušníci establishmentu, proti nimž je třeba bojovat, kteří nám lžou, vždy někomu straní a píší a vysílají na něčí zakázku a za mrzký peníz.
Ne že by si za svou vadnoucí pověst nemohli i novináři sami. Žurnalistika se dnes často omezuje na pouhý odraz dění na sociálních sítích, ten říká to a ten zas tohle, a texty typu „internet se baví“ a „neuvěříte tomu, co se stalo“…
Modla počtu klikanců vytlačuje poctivou novinářskou práci. Ani klikance ale média ekonomicky nespasí a tradiční média před sebou už roky tlačí problém, který zatím nemá řešení. Pokud za řešení nepovažujeme neustálé škrtání v nákladech a propouštění.
V internetových diskusích se z toho trendu nemalá část diskutujících radovat a posílá ty vyžírky od novin k lopatě. A samozřejmě jim při tom vůbec nedochází, že s úpadkem či snad koncem nezávislé a kvalitní žurnalistiky upadá i svobodná a demokratická společnost. I když soudě podle výkřiků v internetových diskusích o nic takového tihle diskutéři vlastně vůbec nestojí.
Text psán pro týdeník Euro (na stránkách HlídacíPes.org jej zveřejňujeme s jeho souhlasem), publikován byl v rubrice Panorama, 19.9. 2016.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Babiš kontra Řezníček. Hodinka nenávisti k České televizi jako výzva k lynči
„Nechte mě domluvit.“ Jak si politici ANO dělají čárky u sledování České televize
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
12 komentářů
Já bych si dovolil nesouhlasit, Mám takový přízemní dojem, že od oné svobodné diskuze na internetu (která je skutečně často až netolerantní či pro někoho urážlivá) je přeci jen k „hrůzovládě “ daleko. Ono totiž, jak se ukázuje, tyto vulgarizační vlivy internetu mají naopak, velice krátký a mělký dopad. Ale ty takzvané „demokratické “ vlivy (přesněji dnes postdemokratické, ještě přesněji medoligarchické) vlivy pracují skrze státní instituce a státem kontrolovaa média na člověku celoživotně, řekněme už od školy přes praktický život kde je stále přesvědčován (téměř kafkovským způsobem) že bez demo státu a jeho úřadů nemůže a nesmí skoro nic ,až k státem poskytovanému důchodu.
Tudíž, v takovém prostředí je pro stát i zavedený politický establishment poměrně snadné lidi vždycky před volbami postrašit před extrémismem a ztrátou jistot, a dovést je k tomu že ač na internetu nadávají na co chtějí, stejně pak jsou vlit „s písní na rtech“ právě ty „no extrémistické“ ale zavedené poitickŕ strany, i se všemi jejich nedostatky, aniž od nich mohou očekávat jakoukoliv zdpovědnost za správu věcí veřejných..A k žádné hrůzovládě tedy nedochází.. Tedy ne´- že by to byla nějaká zásluha demogracie a jejich zástupců, Prostě o to tak moc zatím nikdo nejeví zájem. V ránci demo gracie přece mohou okrádat lidi /o daně) a veřejné zdroje naprosto bezpečně a legálně,..
Vaším problémem, a velké části novinářské obce, je, že se považujete za nositele jedné velké pravdy a pokud ji někdo s vámi nesdílí, pak je to podle vás nevzdělaný lůzr. Pokud občas čtete noviny a časopisy, a pokud nejste uzavřen ve vlastní informační bublině, vidíte, že novináři prezentují svět ploše, jednostraně, oslavují jeden pohled na události. Protože myslící občané tento váš pohled nesdílejí a chtějí získat i jiné informace, důvěřují více internetovým sítím. Tam si mohou různé názory konfrontovat a podle svých životních zkušeností si z nich vytvořit vlastní názor. Tak prosím neredukujte společnost, které o vámi vnucované jednostranné vidění světa nestojí, na nějaké populisty a xenofoby. Chyba tedy není v občanech, ale v tom, že se z novinářů stali laciní a v mnoha případech doslova směšní propagandisté typu Jefimky Fištejna, Romanceva, Votápka, Rozumka, Mitrofanova a dalších nositelů různých novinářských cen udělovaných pražskou kavárnou.
Bohužel je to přesně obráceně. Klasická média mají novinářský styl práce, umí pracovat s informacemi, ověřovat je, jde jim o jméno, které si mohou lehce zkazit (viz řev, který vyvolá jakákoliv jednostranná televizní reportáž, ať je to ČT o Rusku nebo Primy o uprchlících). Novinky.cz otiskují Mitrofanova a další jmenované, kteří vám zřejmě hodně leží v žaludku, ale také třeba informace z demonstrací AfD a Pedigy.
Naproti tomu internet je ráj zájmových skupin a jednostranných informací. No a nebezpečí je, když se internetová platforma typu parlamentnílisty.cz pod heslem „nikdo nám nediktuje, o čem smíme psát“ (jako u nás nebyla svoboda tisku a každý si nemohl otisknout, co chce) vydává za normální médium, přitom otiskne cokoliv, jakoukoliv lež, pomluvu atd. a ještě se kasá, že neprezentuje „svět ploše, jednostranně“
Je dobře, že jste se označili za příslušníky establishmentu. To, co jsem od vás četl/jaké jsou vaše reakce na podněty z diskuzí to vskutku dokazují.
S kritickým myšlením jste to ale dost přehnal, vzhledem k tomu, že váš úkol je vysvětlit nám vše z pohledu CIA, případně Mossadu/ Mi5.
Řekněte, že to jsou konspirační teorie, já řeknu, odkud a za jakých okolností ten label pochází.
Nejste novináři (natož nezávislí :)). To, co děláte je prolhané PR.
Prašivý pes.
Výborný článek, prakticky vše vystihující. Dokonce odhalil i mne, který si vystačí jen s nadpisem. Jsem rád, že zatím můžou naši novináři dělat svobodně svou práci. Také na internetu si může každý svobodně vyblít játra nebo poslat svou poznámku. Škoda, že takovou možnost nemají lidé v Rusku nebo Číně. Tam je dokonce vraždí. To je asi svět pro osobu Františka Navrátila.
Velmi se mýlíte. Pokud jste četl můj příspěvek, zastávám se plurality názorů a nestojím o to, aby mi mainstream předžvýkával, co si mám myslet. Pokud vy nechcete slyšet rozličné názory a necháváte si nasadit na oči a uši klapky fabrikované koncesovanými propagandisty, tak je to vaše plné právo. Jste ideální divák zpravodajství České televize. Žít v Číně či Rusku bych nechtěl, ale vy byste tam byl ideálním konzumentem státních sdělovacích prostředků.
Pane Petrph, pane Navrátile… Zdravím při neděli. Mně se článek pana Břešťana líbí. Těžko může do pár odstavců vtěsnat i problematiku, kterou jste naznačili vy. To by musel připravit text tak rozměrný, že by se jím většina lidí nechtěla prokousat.
Pane Petrph… Negativní vliv státních institucí a státem kontrolovaných médií atd atd, docela i souhlasím, co píšete, i když diskuze na to téma by byla dost obšírná. Avšak pan Břešťan si v článku zvolil jiné téma. Já, pane Petrph, Vaše příspěvky docela rád čtu, máte mnohdy mistrný odhad a tnete zcela na místě, podnětně a překvapíte mě pozitivně úhlem pohledu, ale někdy se mi zdá, že tnete za každou cenu i v případě, že to není potřeba. Jako třeba nyní. … Ohledně úrovně diskuzí na internetu: Nejde až tak o to, že někdo vyjádří naprosto odlišný názor než někdo jiný, to je naprosto v pořádku. Jde však o to, že v mnoha příspěvcích (tím nemyslím Vás, nemyslím ani diskuze na Hlídacím psu, píši zcela obecně) probublává ven hodně prudká nenávist k jinému názoru, tj. i k jiným lidem. Ono pak za určité situace už nemusí jít o krátký a mělký dopad, jak píšete, ale může časem dojít na fyzické útoky proti konkrétním lidem jiného názoru. Zatím tu dobu nežijeme. Ale tak nějak uvažovali i Němci před rokem 1930, a pak tu dobu náhle žili.
Pane Navrátile… Nepotkal jsem desítky novinářů, avšak ti, které jsem poznal, mě neměli za nevzdělanou lůzu jen proto, že jsem s nimi nesouhlasil. (Možná jsem měl štěstí. Ale za tu lůzu mě neměli ani ti, s nimiž jsem se tvrdě neshodl.) Samozřejmě máte pravdu, že dost novinářů není na výši ani odborné ani lidské. (Hovořím teď z vlastní zkušenosti; především ta „člověčí“ úroveň je někdy smutná.) Jsem si toho vědom stejně jako Vy. Neřeším to však tak, že bych novináře automaticky zatratil a důvěřoval internetovým sítím. Pana Břešťana považuji za člověka, který ostatní lidi respektuje a nevnucuje nikomu své vidění světa. … A k tomu jednostrannému prezentování světa, o němž píšete. Kdo z nás neprosazuje své vidění světa! V tom přeci není problém! Potíž nastává, pokud prosazování názoru sklouzne k demagogii a k manipulaci, k zatracování lidí z druhé strany názorového spektra, k jejich zesměšňování a časem i ke kriminalizování jiných názorů, k prosazování svých zájmů na úkor svobody druhých.
Nacházíte v mém příspěvku to, co tam není. Není to tak, že zatracuji novináře a důvěřuji internetovým sítím. Naopak. Zdůrazňuji nutnost zveřejňování a nezatajování událostí a faktů. Zdůrazňuji nutnost kritického posuzování zpravodajství a vlastního myšlení. Možná, že i vy sledujete nepřímou úměru mezi meinstreamovými médii a internetovými sítěmi. Čím více tisk, rozhlas a televize lžou, čím více se snaží manipulovat, tím více lidí se obrací na internetové sítě. Je to jako s politiky. Čím více politici pohrdají voliči a neplní volební sliby, tím více hlasů dostávají političtí dobrodruzi a paranoici.
Pokusil bych se na odpovědět. Jistě že vím o čem psal pan Břeštan ,a taky jsem na to reagoval. A taky jsem sam napsal a mohu to rozšířit že ony názory na internetu jsou často nejenom odlišné, ale taky v řadě případů pro někoho urážlivě a dokonce verbálně vyjadřující nenávist, nebo dokonce – ale zcela fiktivní pohrůžky . Jenomže – a psychologové a sociologové to zjistili už dávno (a před internetem) , že právě touto cestou alternativního vybití hněvu pak dochází k uklidnění takže potom k žádné eskalaci násilí v reálu nedochází.
Něco jiného samozřejmě může být, pokud jsou takové projevy násilí předem někým politicky plánovány organizovány a záměrně eskalovány za nějakým účelem. Ale to se velmi těžko prokazuje. Dodnes vlastně nenáme přesně zmapováno jak to bylo s tím údajne zabitým Šmídem při naší sametové revoluci, ani kdo organizoval, vyzbrojoval a taky financoval, ty nespokojené občany pro pouliční válku s policií při Majdanu na Ukrajině.
Ono nějak podobně to bylo s Hitlerem ve třicátých let -ani on už nebyl nějaký hospodský nespokojený tlachal, ale zkušený všeh schopný politik, který věděl přesně čeho chce řízenou propagandou, ale i organizováním polovojenských oddílů napadající označené nepřátele, dosáhnout.
Možná ještě jedna věc – nemá moc smysl poukazovat na izolované nepříliš časté, případy takových útoků – k těm zkrátka bohužel dochází a docházet bude i bez internetu -a někteří lidé si zkrátka ani práv, ani zdraví ani životů svých bližních neváží – ale těch je zlomek oproti těm co o tom tlachají na internetu
Je dokázáno, že mezi věřícími tedy lidmi chodícími do kostela je nejmenší výskyt duševního pomatení zapříčiněné možností se modlit a vyzpovídat se. Možná internet v nevěřící společnosti nahrazuje kostel.
Cituji:“Celkově tu tedy nejde jen o krizi médií, především těch seriózních (a schopnost veřejnosti je kriticky konzumovat), ale o krizi systému hodnot i politiky.
Otázka je, co s tím. Odpověď, která by fungovala teď, tady a hned, na obzoru není. Klíčovou a dlouhodobou roli má nepochybně vzdělávání. Tedy podpora mediální gramotnosti, chápání médií, toho jak a proč fungují.“
To je docela přesné, včetně konstatování, že odpověď na otázku „co s tím …“ není ani na obzoru,natož po ruce. Bohužel, zdá se mně, že ani nebude. Nikdy. Vzdělávání to těžko spraví, protože smyslem a cílovým stavem krize médií i hodnot je, aby zůstalo pro veřejnost utajeno kdo s kým, proč a hlavně za kolik. čím víc se toho lidé o tom naučí,tím rafinovaněji bude vše utajeno. Jediné co není není dost dobře možné utajit a ani příliš utajováno není, je skutečnost, že „na konci všeho snažení stojí člověk“ a to skutečně až na konci, a že od začátku až nakonec, nejde o nic, jen o peníze a to doopravdy! Jinak dík za výbornou analýzu politického prostředí v současných demokratických systémech.
Jen taková poznámka, ono sice může být cílem velkých a státem (i nepřímo) kontrolovaných a cenzurovaných médií. Ale jak už jsem tu psal nedávno ohledně „ekonomických novinářů“, státy už ztraćejí kontrolu nad šírokým rozsahem internetových médií. Protože bloggerem, a dnes třeba youtuberem- se může stát každý -a předávat takto ja své informace, tak i své názory okruhu svých diváků. (Mimochodem – část z nich to dělá mnohem lépe než ti oficialní v redakcích. Viděljsem nedávno reportáž jednoho yzoutubera o taxikářích v Praze – něco takoveho by si česká televize ani neodvážila odvysílat.
Takže, pokud hovoříme dnes o potřebné medialní gramtonosti, neznamená to děti už od mala státem propagandisticky zpracovávat, aby sledovaly a věřily pouze oficiálnín médiím..Ale právě naopak aby sledovaly co nejširší okruh -skutečně nezávislých médií – až z nich si logikou a taky vlastním vypěstovaným měřítkem hodnot a morálky ty informace přebíraly Fide, sed cui fidas, vide věř, ale komu věříš měř