Velká Bystřice nedaleko Olomouce je malé město s velkou historií. Během druhé světové války se zde za vydatné pomoci místních zformoval partyzánský odboj. Příběhy Metoděje Osladila, Josefa Jedličky a Františka Cenkla jsou dodnes živou stopou odvahy a vlastenectví.

Snaha nacistů rozbít velkobystřickou záškodnickou síť nevyšla jen díky statečnosti místních lidí. Platila tu přímá úměra – čím více se gestapo snažilo, tím silnější odpor nastal. Partyzánům se dařilo.

Velkobystřičtí partyzáni. Zdroj: z archivu obce Velká Bystřice, se souhlasem Paměť národa

Kluci na vlaku

Velká Bystřice leží blízko Olomouce a Přerova, kde byly významné železniční uzly. Odbojáři ničili koleje, sabotovali vlakové soupravy, přerušovali elektrické rozvody.

V nedaleké továrně v Mariánském údolí, kde Němci vyráběli granáty, musel pracovat i šestnáctiletý Josef Jedlička (1923–2022), který spolu s dalšími asi dvaceti mladými kluky plánoval, jak nacistům může uškodit:

„Sypali jsme písek do ložisek strojů, aby se zadřely. Poškodili jsme i vodní elektrárnu, která továrnu napájela.“

S rostoucím terorem Němců vzrůstala i chuť mladíků. Jednoho dne naskákali na projíždějící německý nákladní vlak: „Každý měl nějakou sekeru nebo kladivo no a rozbili jsme, co se dalo. Jestli to bylo nějaké měřidlo nebo něco podobného… Tak jsme to taky rozbili.“

„A potom nás napadlo… Zbraně byly přivázané drátama, tak pilku na železo… A i ty minomety, děla nebo houfnice jsme vyhazovali z vlaku.“

Odhalili je pak při pokusu vykolejit vlak u Smilova. Josef se spolu s kamarádem Václavem doslova prostříleli na hranice, až do konce války pak působili v řadách 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Velkobystřičtí partyzáni. Zdroj: Ondřej Jedlička, se souhlasem Paměť národa

Utekl z Osvětimi

František Cenkl (*1923) takové štěstí neměl. Ve škole měl dobrého kamaráda, protinacisticky smýšlejícího Němce Waltera Knappa, který byl členem velkobystřické partyzánské skupiny.

Po jednom ze zátahů padlo podezření i na Františka – v červnu roku 1943 je oba odvlekli do Osvětimi, odkud se mu po roce za dramatických okolností podařilo dostat až do Olomouce. František Cenkl zfalšoval pracovní knížku a nastoupil do továrny Wagner-Werke.

Později jej jako národního socialistu, který odmítl vstup do komunistické strany, režim na jeden a půl roku uvěznil v Jáchymově. Bylo to v době, kdy jeho žena čekala dítě.

Terezín

Cukrář Metoděj Osladil (1923–2015) pocházel z Rudy nad Moravou, kde si během válečných let s kamarádem Josefem Hejtmánkem postavili bunkr, v němž ukrývali partyzány z Velké Bystřice. V roce 1944 jeden z partyzánů nevydržel brutální výslech a prozradil Metodějovo jméno:

„Přijeli a vzali mě. Doma udělali bordel, všechno rozházeli a moji matku potloukli, vyrazili jí zuby.“

Metoděj Osladil putoval do šumperské robotárny. „Když mě zavřeli, tak mně tak ztloukli zadek, že jsem týden nemohl sedět. Bejčákem. Viděl jsem chlapa ztlučeného tak, že mu ze zadku maso padalo. To se dělo v Šumperku na gestapu.“

Metoděj Osladil pak prožil necelý rok v Malé pevnosti v Terezíně. Necelý rok trval celou věčnost…

Šikana, bití, hrůzné kulisy: „Viděl jsem, jak se dva Židi pro zábavu strážných museli navzájem tlouct. Tloukli se u takové kaluže klackama, až se utloukli. Ten jeden spadl dolů a utopil se tam. Já jsem raději odešel, abych to neviděl nebo něco neudělal.“

Cela č. 38 v Malé pevnosti Terezín. V podobné ležel M. Osladil (v cele č. 37). Zdroj: Benešová, M., Blodig V., Chládková, L., Terezín: Místo utrpení a vzdoru. Praha: Naše vojsko, 1997. ISBN 80-206-0518-5, se souhlasem Paměť národa

Metoděj Osladil přežil jen díky svému mládí a odhodlanosti k životu. Pomohlo mu také to, že během práce, kterou musel vykonávat, měl občas přístup k zelenině, tedy vitamínům.

Po válce začal podnikat, ale po roce 1948 mu komunisté vzali stroje. Metoděj Osladil zavřel svou prodejnu a šel pracovat jako cukrář do Šumperku.

Autoři textu Vít Lucuk a František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.