Estonsko je jednou ze zemí, kde působí mezinárodní bojová skupina NATO eFP (Enhanced Forward Presence). Na estonské základně Tapa se v pravidelných rotačních cyklech donedávna střídala zhruba tisícovka vojáků z Francie, Velké Británie a Dánska. V posledních týdnech se ale počty zahraničních jednotek zásadně zvyšují a mění se i jejich rotace. „Musíme se posunout do obranného módu,“ shrnuje estonská premiérka Kaja Kallasová.

„Musíme být připraveni na útok a obranné jednotky musí být sladěné, musí dobře fungovat. I kdyby byli Rusové v početní převaze, my musíme mít lepší vybavení, zbraně, technologie a umět zareagovat na případný útok okamžitě,“ upozornila Kallasová na základně Tapa. Ve středu tam měla společnou tiskovku s premiérkou Dánska Mette Frederiksenovou.

Zastrašit nepřítele je levnější než válka

Kallasová ocenila záměr dánské vlády vyslat do Estonska 800 vojáků jako posilu ke stávajícím dvěma stovkám členům dánských jednotek. Společně s Brity, kteří už počet svých vojáků zdvojnásobili koncem února na 900, a třemi sty Francouzů slouží v současné chvíli na estonské základně zhruba 1400 zahraničních vojáků. Ti obvykle rotují ve dvouletých cyklech. To se ale s válkou na Ukrajině mění.

Cvičení, která v posledních týdnech vojáci pod britským velením absolvovali, slouží k posílení sehranosti mezinárodních týmů. Doba mise stávajících jednotek se tedy prodlouží. Estonská premiérka se netají také tím, že by přítomnost jednotek Severoatlantické aliance uvítala v zemi natrvalo: „V současné situaci potřebujeme ještě vylepšit leteckou obranu, potřebujeme víc lodí NATO střežících naše vody, zastrašení nepřítele je rozhodně levnější než válka,“ říká Kaja Kallasová.

„Naše přítomnost v Estonsku není jen o obraně jednoho národa. Zabezpečujeme bezpečnost hranice všech evropských národů,“ říká k rozhodnutí britské vlády zdvojnásobit počet vojáků v Estonsku podplukovník Simon Worth. Foto: T. Engelová

Společná cvičení a silnější koordinovanost mezinárodních vojenských týmů si pochvaluje i podplukovník Simon Worth. Velí bojové skupině britského Královského tankového pluku a současně bojové skupině NATO v Estonsku.

„Spolupráce s ostatními národy má samozřejmě své výzvy. Aby se vše technicky sladilo a tak dál, ale máme hodně zkušeností ze společných misí z Afghánistánu. Především s Francouzi a Dány ta spolupráce funguje skvěle,“ říká se sympatický třicátník Worth a provádí mě obrovským hangárem, kde jeho podřízení pracují na údržbě tanků. Skupinka mladých Britů cosi čistí u pásu jednoho z obrněných vozidel a pouští se s velitelem do družného hovoru. I když zdánlivě pohodová atmosféra na základně nijak nenasvědčuje intenzivním přípravám na boj, opak je podle Wortha pravdou.

„Naše přítomnost v Estonsku není jen o obraně jednoho konkrétního národa. Zabezpečujeme tu bezpečnost dlouhé hranice všech evropských národů. Další jednotky NATO jsou v Litvě a v Lotyšsku. Dáváme tím jasně najevo odhodlání Evropu bránit,“ vysvětluje podplukovník.

Podle něj se bezpečnost kontinentu nedá nijak rozdělit. „Ať už tomu říkáte bezpečnost Británie, Evropy nebo NATO, nevnímám je odděleně. Je to naše společná mise. Členství v Severoatlantické alianci je základním kamenem bezpečnosti Spojeného království a jsme hrdí na to, že můžeme přispět ke společnému zabezpečení Evropy,“ říká Simon Worth.

Ruská menšina pomalu „estonští“

Na základně Tapa rotují britské, francouzské a dánské jednotky. Čítají kolem 1400 mužů. Foto: T. Engelová

Oddanost obraně Estonska u domácích i zahraničních vojáků je na první pohled vysoká, otázkou ale je, jestli se totéž dá říct i o samotných Estoncích. Zhruba 25% národa, který čítá kolem 1,3 milionu obyvatel, tvoří občané ruské národnosti. Velká část z nich ani nemluví Estonsky a vliv ruské kultury i politiky je v této skupině významný.

„V Estonsku žije zhruba 340 tisíc rusky mluvících obyvatel, ale rozhodně se ruská menšina nedá označit za homogenní skupinu,“ říká premiérka Kaja Kallasová. Podle ní se nedá říct, že by byla většina rusofonních Estonců Putinovými příznivci, přiznává ale, že vztahy s estonskou většinou nebyly v minulosti jednoduché.

„Měli jsme v minulosti konflikty a válka na Ukrajině řadu problémů jitří, snažíme se ale pracovat na budování společné identity a musím říct, že ochota ruské menšiny bránit Estonsko se zvyšuje,“ upozornila Kallasová.

Estonská vláda si nechala nedávno vypracovat průzkum veřejného mínění, ze kterého podle premiérky vyplývá, že se stoupající počet rusofonních Estonců cítí být emočně svázán s estonskou vlastí. „Nikdo nechce doma válku. Na otázku, jestli se cítí být více spojeni s Estonskem nebo s Ruskem, odpověděla většina z dotázaných, že s Estonskem. Navíc oni vidí, jaký je život v Rusku a jaký mají tady, že se tu mají lépe,“ říká ke komplikovaným vztahům estonská premiérka.

Do jaké míry jsou výsledky průzkumu relevantní, se může ukázat poměrně brzy, při oslavách 9. května. Ruská menšina ten den hromadně slaví vítězství Rudé armády nad fašistickým Německem a konec druhé světové války. Pro většinu Estonců je ale květen 1945 spojen se sovětskou okupací a tisíci estonských obětí, které zavraždil nebo nechal deportovat ze země diktátor Stalin.

„Konec druhé světové? Až po rozpadu SSSR“

„Estonci ztratili nezávislost sovětskou okupací v roce 1940. Už tehdy skončily tisíce lidí ve vězení, přes dva tisíce jich Rusové popravili a začaly také první masové deportace Estonců. Například ta ze 14. června 1941, kdy za jedinou noc Rusové odvezli deset tisíc Estonců. Většinu na Sibiř,“ vysvětluje komplikovanou historii vzájemných vztahů Ivo Jurvee, šéf bezpečnostních programů Mezinárodního centra pro obranu a bezpečnost se sídlem v Tallinu.

„Estonci ztratili nezávislost sovětskou okupací v roce 1940,“ vysvětluje Ivo Jurvee, šéf bezpečnostních programů Mezinárodního centra pro obranu a bezpečnost se sídlem v Tallinnu. Foto: T. Engelová

Mezi rokem 1945 a 1989 klesl kvůli sovětskému sociálnímu inženýrství počet etnických Estonců v zemi na 61%. „Pro Estonce skončila válka až s odchodem ruských okupačních vojsk, tedy až v roce 1994,“ říká novinář z ruské redakce estonské veřejnoprávní televize Juri Nikolajev. Estonská veřejnoprávní média zřídila ruskojazyčné vysílání v roce 2015 v rámci integrační politiky estonské vlády.

„Politici, kteří dali na ruskojazyčný kanál peníze, možná doufali, že to bude kanál antipropagandy. Tedy proti ruské propagandě, kterou vysílají ruská státní média. Ale tak to není. My děláme nezávislou novinařinu, jinak by na nás lidé nekoukali. Já vedu místní vysílání v Narvě, které se zabývá událostmi v našem regionu, respondenti, které oslovujeme, jsou místní Rusové, propaganda tam prostě není, v žádném slova smyslu,“ říká Nikolajev.

Podle něj roste počet rusofonních Estonců, kteří místo čistě ruského zpravodajství začali sledovat i zprávy estonské televize v ruštině. Může za to i zákaz vysílání šesti ruských televizních stanic v Estonsku.

„Počet diváků ruskojazyčného vysílání estonské veřejnoprávní televize stoupá. Podle nedávného průzkumu věří zhruba stejný počet ruských Estonců estonskému zpravodajství jako ruským zpravodajským kanálům,“ říká český velvyslanec v Estonsku David Král. To, že ruská menšina není v názoru na válku na Ukrajině jednotná a že je to téma, které dělí ruskou komunitu zásadním způsobem, přiznává i Juri Nikolajev:

Most přes řeku Narvu ve stejnojmenném městě na východě Estonska dělí Estonsko od Ruska. foto: T. Engelová

„Lidé se tu shodnou jen na tom, že na Ukrajině je válka. Kdo ji zapříčinil a jaké jsou její cíle, v tom už jsou velké rozpory napříč rodinami i pracovními kolektivy. Lidé se skutečně do krve hádají. Ti, co sledují ruské kanály, které si pořád můžou pustit přes internet, říkají, že estonská televize lže, a ti druzí, kteří sledují naše estonské zprávy v ruštině, říkají opak. Hádky slyším ze všech koutů,“ upozorňuje Nikolajev.

Podle estonské premiérky se nicméně mínění estonských Rusů ohledně války pozvolna mění.

„Uvnitř ruské menšiny samozřejmě panují ohledně války na Ukrajině různé názory, ale podstatná část Rusů tady byla šokovaná Putinovým vpádem na Ukrajinu a většina estonských Rusů by nechtěla něco podobného tady. Není tu žádná vůle připojit se k Rusku. Jakýmkoliv způsobem,“ tvrdí rozhodně premiérka Kaja Kallasová.

Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.