Československá diplomacie před sto lety vznikala v atmosféře mocenského boje. Na jedné straně stál ministr zahraničí Edvard Beneš, na druhé bývalí čeští zaměstnanci zahraniční služby Rakouska-Uherska. Právě od jejich vlivu se snažil Beneš své nové ministerstvo očistit. Jednou z cest bylo vyslat je do ciziny, tak jako Bedřicha Štěpánka, ve kterém Beneš viděl vážného soupeře.

Přes několikeré Masarykovo odmítnutí možnosti vyslat prozatímního správce ministerstva zahraničních věcí do Paříže se Beneš stále nemínil vzdát myšlenky pověřit Štěpánka diplomatickou misí na některém z československých vyslanectví.

Kam s ním?

Po neúspěšných pokusech dosadit jej do města na Seině začal v červenci Beneš s Masarykem jednat o Štěpánkovi v souvislosti s vyslanectvím ve Varšavě. Zdá se, že prezident si tuto variantu dovedl představit. Přinejmenším jeho reakce ze 3. srpna 1919 tomu nasvědčovala: „Do Varšavy Štěpánka? Jen jak budete doma, věci se vyřídí.“

V dopise ze 13. srpna pak Beneš svůj úmysl zopakoval a žádal prezidenta o informaci, zda by Štěpánek do Varšavy šel. Vezmeme-li v potaz jeho angažmá v jednáních týkajících se Těšínska, byla Benešova představa do značné míry odůvodněná. Štěpánkova odpověď však byla patrně zamítavá.

Text je ukázkou z knihy „BEDŘICH ŠTĚPÁNEK Nepohodlný muž československé diplomacie“ . HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele. Již vyšlo: Díl 1: Z monarchie ponorkou, Díl 2: Poděkovat neschopným.

S ohledem na skutečnost, že již v červnu 1919 jednal Beneš s Janem Masarykem, zastávajícím v té době úřad československého legačního rady ve Washingtonu, o nutnosti co nejrychlejšího příjezdu Štěpánka do USA, je tato reakce celkem pochopitelná. Těžko soudit, kdy Beneš dopis prezidentova syna, datovaný ve Washingtonu 3. června 1919, v němž Jan Masaryk konstatoval, že „čím dříve dr. Štěpánek přijede, tím lépe“, obdržel.

Nicméně pozornost si v této souvislosti zaslouží skutečnost, že již 16. června v dopise prezidentu Masarykovi opětovně navrhoval vyslat Štěpánka do Paříže, když do Washingtonu zamýšlel dosadit sociálního demokrata Gustava Habrmana.

Benešovy pokusy vzdálit Štěpánka z pražského ústředí nakonec přece slavily úspěch. V dopise z 27. srpna 1919 Beneš, pobývající stále ještě v Paříži, požádal Masaryka o jmenování Bedřicha Štěpánka vyslancem ve Washingtonu na základě již „dohodnuté kandidatury“. Následovaly nezbytné úřední kroky. Ministerská rada 6. října 1919 návrh ministra zahraničních věcí schválila a 18. prosince téhož roku oznámil americký velvyslanec v Praze Richard Crane souhlas své vlády s vysláním Bedřicha Štěpánka jako prvního československého vyslance v USA.

V souvislosti se zmínkou o „dohodnuté kandidatuře“ stojí jistě za upozornění, že Beneš ve svém dopise Masarykovi nehovořil pouze o Štěpánkovi, ale mezi „dohodnutými kandidaturami“ uváděl rovněž jmenování Karla Perglera do Tokia, Jana Havlasy-Klecandy do Brazílie, Bohumila Čermáka do Bukurešti a Vlastimila Kybala do Říma.

„Našli tón a všechno jde dobře“

Nikdo patrně netušil, že se s výjimkou Kybalovy italské mise bude přinejmenším z pohledu jmenovaných osob jednat o více či méně neúspěšná vyslání, která v následujících letech přinesou ministru Benešovi řadu nepříjemností.

Zbývající administrativní kroky, předcházející Štěpánkovu vyslání do Washingtonu, následovaly v roce 1920. Prezident Masaryk jej nejprve na základě usnesení ministerské rady z 18. května jmenoval o devět dnů později mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem ve čtvrté hodnostní třídě.

Na základě výnosu ministerstva zahraničních věcí ze 14. června 1920 mu byl vyplacen ekvipační příplatek ve výši 45 000 korun a 31. srpna téhož roku byl Štěpánek jmenován zástupcem Československa pro Spojené státy americké. Správou československého vyslanectví ve Washingtonu byl pověřen 22. září 1920.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by tato mise měla záhy skončit výrazným neúspěchem. Zvlášť když ještě v květnu 1920 Hana Benešová svému muži sdělovala: „Pan Strimpl si libuje, jak s dr. Štěpánkem dobře vychází – našli tón – dohadují se o věcech a vše dobře jde.“

Rozsadit mladé pány

Některé pasáže z korespondence mezi Masarykem a Benešem, týkající se Štěpánka a jeho působení v Praze, lze chápat v zásadě jako snahu ministra zahraničních věcí obsadit svůj resort vlastními lidmi. Bylo však třeba uvolnit pro ně příslušná místa. K otázce pracovníků ministerstva zahraničních věcí již 18. dubna 1919 Beneš Masarykovi napsal:

„Chtěl bych ty mladé pány z rakouské služby, kteří mají jisté znalosti svého métier (řemesla, pozn. aut.), rozsadit po legacích v cizině. Pomohou zařizovat legační byrokracii a zmizí z Prahy tzv. ‚rakouský‘ element. Chci je vesměs nahradit vojáky/důstojníky, jež částečně už mám vybrané, znajícími jazyk a kteří byli v cizině. Bude to dělat dobře u nás, vychovám si je a myslím, že je to tak spravedlivé.“

O několik dnů později opakoval: „Po návratu Strimplově bych chtěl ty legace vybudovat úplně a usadit tam definitivně ty různé lidi z Prahy.“ Co Beneše vedlo k těmto úvahám? Měli se snad oni zmiňovaní „vojáci/ důstojníci“, s minimální zkušeností se zahraniční službou, stát pouze poslušnými vykonavateli ministrovy vůle? Nedostatečné nebo nulové zkušenosti některých Benešem dosazených úředníků se ostatně dříve nebo později na fungování ministerstva musely negativně projevit.

Proč ono poněkud opovržlivé označení „mladí pánové“? Vždyť Beneš sám, kterému v době, kdy tato slova napsal, nebylo ani 35 let, byl o necelé tři měsíce mladší než Štěpánek, a v případě většiny ostatních osob, jichž se jeho slova týkala, vycházel věkový rozdíl ještě výrazněji v neprospěch této Benešovy věty. Koneckonců Zdeňku Fierlingerovi, kterého v říjnu 1919 Beneš navrhoval jmenovat do páté hodnostní třídy s titulem ministerského rady, bylo pouhých 28 let.

Vidět vše od zeleného stolku

Tento postup se měl v příštích letech dočkat kritiky i ze strany některých Benešových současníků. V prosinci 1921 se k úřednické otázce v ministerstvu zahraničních věcí vyslovil v rámci rozpočtové debaty lidovecký senátor Ludvík Krupka. Konstatoval, že odstranění někdejších českých úředníků, působících do roku 1918 v rakousko-uherské zahraniční službě, z pražského ústředí nového československého ministerstva zahraničních věcí bylo zásadní chybou.

Poukázal v této souvislosti na odlišný postup v jiných rezortech, kde „tito úředníci to jsou, kteří jsou páteří dotyčných ministerstev“. V ministerstvu zahraničních věcí však, podle Krupky, tito úředníci, disponující „nejlepší kvalifikací odbornou a jazykovou“ a znalí též pravidel společenského vystupování, „byli odstavováni na prospěch lidí kolikráte nezpůsobilých, a to nejen jazykově, ale což ještě více znamená, odborně“, když byly přijímány síly „namnoze naprosto neschopné“.

Svá slova Krupka odůvodnil konstatováním: „Pánové, nesmíme zapomínati, že i rakouská monarchie přece jenom byla svého času státem mocným, státem takovým, který zajisté hrál význačnou úlohu v koncertu států. Tu zajisté v jeho vlastním zájmu bylo také to, aby si ve službě diplomatické a zahraniční vychovalo úřednictvo co nejdokonalejší, aby toto mělo také možnost konkurovati s ostatními silami ostatních států.“

Situaci, v níž se ministerstvo na konci roku 1921 nacházelo, hodnotil velmi kriticky: „V ministerstvu zahraničním sedí pánové, kteří neznají mnohdy praxe zahraniční a kteří všechno posuzují u svého zeleného stolku a ze svého obmezeného zorného úhlu.“

Historik Jindřich Dejmek ve svém nástinu dějin československého ministerstva zahraničních věcí konstatuje, že „v Praze chyběly kádry s alespoň elementárními zkušenostmi se zahraniční službou“. Připouští sice, že na přelomu let 1918 a 1919 fungování diplomacie nového státu „nastartovalo“ několik úředníků, působících dříve v rakousko-uherské konzulární službě. Vyslovuje však zároveň názor, že byli v danou chvíli „nepoužitelní jako reprezentanti republiky v zahraničí“.

„Odrakouštění“ jako záminka?

Své tvrzení dokládá případem Rudolfa Künzla-Jizerského, kterého s odvoláním na jeho minulost rakousko-uherského důstojníka odmítla akceptovat francouzská mise v Sofii. Své pochybnosti vůči Künzlově osobě neskrýval ani Štěpánek.

Jsem přesvědčen, že by nebylo korektní klást rovnítko mezi někdejšího rakousko-uherského vojenského přidělence v bulharském hlavním městě a řádné absolventy vídeňské konzulární akademie, kteří po 28. říjnu 1918, podobně jako celá řada dalších státních úředníků, přešli do československých služeb.

Přistoupíme-li na Dejmkovo tvrzení, že vůči bývalým rakousko-uherským konzulárním úředníkům panovala nedůvěra i „v kruzích spjatých s odbojem“ a „mezi krajany“, tím výrazněji vystupuje do popředí otázka nastíněná zmíněným lidoveckým senátorem, proč nebylo jejich znalostí a zkušeností využito při formování vnitřní struktury ministerstva.

Beneš jako důvod svých kroků zmiňoval snahu, aby z Prahy zmizel tzv. „rakouský element“. Některé z pramenů však upozorňují na skutečnost, že Benešovi nemuselo jít pouze o „odrakouštění“ československé zahraniční služby, ale zároveň také o odstranění vlivu Bedřicha Štěpánka. V této souvislosti je třeba upozornit na výpovědi dvou na sobě zcela nezávislých osob, které byly reakcí na informaci o Štěpánkově jmenování na vyslanecký post do Washingtonu.

Autorem první z nich je legační sekretář francouzského velvyslanectví v Praze Jean Pozzi, který v dopise adresovaném 8. června 1920 francouzskému ministerskému předsedovi Alexandru Millerandovi uvedl:

„Štěpánek, s nímž jsem kdysi navštěvoval přednášky v ulici St. Guillaume (sídlo École libre des sciences politiques, pozn. aut.), je skutečně jediným diplomatem, kterého Československo má; příjemný, vzdělaný, zázračně informovaný o mezinárodní politice; je politováníhodné, že Beneš to nedokázal přijmout. Nepřátelé ministra zahraničních věcí, snažíce se použít Štěpánka proti němu jako možného nástupce, vyvolali mezi oběma osobnostmi nenapravitelnou nesnášenlivost, která již nepochybně byla v jejich charakterech.“

Toto sdělení zcela nezávisle potvrdil otec již zmíněné Milady Paulové. František Paul své dceři, pobývající právě ze Štěpánkova pověření v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, 15. června 1920 napsal, že se při rozhovoru s profesorem Jaroslavem Bidlem dozvěděl, že „Štěpánek je na kordy s Benešem, a proto že půjde do Ameriky“.

Zůstat směli jen přitakávači

Benešovu snahu „očistit“ pražské ministerstvo zahraničních věcí od Štěpánkova vlivu nepřímo dokumentují i slova Milady Paulové z 11. března 1921, určená Jaroslavu Bidlovi: „Dovoluji si Vám velice důvěrně říci, že Šimek odejde z ministerstva. Dr. Machatý jde do Berlína a nahoře pomalu – Štěpánkovci vymizejí!“ Odchodem Eduarda Machatého z vedoucích pozic na ministerstvu zahraničních věcí zmizel z Benešova okolí poslední pracovník s faktickými zkušenostmi s vedením zahraniční služby z doby existence rakousko-uherské monarchie.

Ve své skvělé benešovské biografii charakterizoval historik Zbyněk Zeman jednání československého ministra zahraničí takto:

„Mladý ministr zahraničí stále používal pracovní metody, na které si zvykl během války. Ostražitě si chránil své pravomoci a nerad je předával svým spolupracovníkům. Od zaměstnanců ministerstva vyžadoval naprostou oddanost a o základních otázkách zahraniční politiky s nimi nediskutoval. Benešův osobní sekretář Ludvík Strimpl i další úředníci, kteří se nacházeli v ministrově blízkém okolí, s ním spolupracovali již za války. Beneš jim důvěřoval, protože byli nenápadní, diskrétní a vždy se mu snažili vyhovět. Bedřich Štěpánek pro ně o řadu let později použije anglický termín „yesmen“ – přitakávači.