Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Printscreen: YouTube,

Jak se před sto lety rodilo ministerstvo zahraničí: Poděkovat neschopným a najít první diplomaty

Mladá Československá republika pro svůj zdárný start v roli samostatného státu nezbytně potřebovala odborníky schopné takový stát řídit. Bedřich Štěpánek, někdejší rakousko-uherský konzulární úředník a zároveň jeden z vůdčích reprezentantů domácího protirakouského odboje, byl jedním z nich. HlídacíPes.org zveřejňuje několik ukázek ze Štěpánkova životopisu autora Jana Hálka.

Prosinec 1918 se v Československu mimo jiné nesl ve znamení očekávání návratu prezidenta Masaryka ze čtyřletého exilu zpět do vlasti. Noviny pravidelně informovaly o dění souvisejícím s touto událostí, včetně podrobností týkajících se vlastního Masarykova uvítání.

Ve spekulacích o tom, kdo bude mezi osobnostmi vítajícími prezidenta na pražském Nádraží císaře Františka Josefa, nescházelo ani jméno Bedřicha Štěpánka.


Text je ukázkou z knihy „BEDŘICH ŠTĚPÁNEK Nepohodlný muž československé diplomacie“ . HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele. Již vyšlo: Díl 1: Z monarchie ponorkou


Některé deníky své čtenáře informovaly o jednání na Staroměstské radnici, jehož výsledkem mělo být i rozhodnutí o rozdělení účastníků uvítacího ceremoniálu do jednotlivých automobilů, které je odvezou z nádraží. Podle tohoto sdělení měl Bedřich Štěpánek odjíždět hned za automobilem vezoucím prezidenta Masaryka, když by mu společníka ve voze dělal první francouzský velvyslanec v Praze Louis Clément-Simon.

Následovat je mělo vozidlo s Edvardem Benešem a pražským primátorem Přemyslem Šámalem. Přestože již následujícího dne byla tato zpráva dementována jako předčasná, můžeme pouhý fakt, že Štěpánek měl být podle novinářů přítomen mezi hlavními osobnostmi vyvolenými pro tuto slavnostní příležitost, přijmout jako potvrzení jeho výsadního postavení, když byl řazen na roveň hlavních vůdců odboje.

Začátky už během války

Edvard Beneš, který zůstal hájit československé zájmy v Paříži, nakonec v rozporu s těmito zprávami v Masarykově doprovodu scházel. Štěpánek se však přivítání zúčastnit mohl a jako zástupce ministerstva zahraničních věcí byl členem delegace, v níž byl přítomen i Masarykův syn Jan, která odjela prezidenta přivítat na hranice do Horního Dvořiště.

Když 21. prosince 1918 Masaryk konečně přijel do Prahy, nescházel Štěpánek ani mezi osobami, které se na Pražském hradě zúčastnily slavnostní večeře s prezidentem a jeho dětmi.

Sám se po svém příjezdu do Prahy neprodleně v intencích dojednaných v Paříži s Edvardem Benešem pustil do realizace plánů, úzce spojených s formováním ministerstva zahraničních věcí.

Počátky tohoto úřadu lze hledat již v roce 1916 v souvislosti s činností Československé národní rady v Paříži, jejíž ústřední postavou byl Edvard Beneš. Ten také 14. října 1918 ve francouzské metropoli oznámil přetvoření rady v prozatímní československou vládu v čele s Tomášem Garriguem Masarykem. Rezort ministra zahraničí si společně s agendou ministerstva vnitra ponechal právě Beneš.

Zároveň byli jmenováni první diplomatičtí zástupci dosud neexistujícího státu. Lev Sychrava byl pověřen zastupováním republiky v Paříži. Štefan Osuský byl vyslán do Londýna, do Říma odešel Lev Borský. Hájení československých zájmů ve Washingtonu se ujal Karel Pergler a v ruském Omsku spravoval svěřený úřad Bohdan Pavlů.

První diplomaté

Setkání zástupců zahraničního a domácího československého protirakouského odboje, které se uskutečnilo ve dnech 28.–30. října 1918 v Ženevě, pak Benešovo postavení coby budoucího ministra zahraničních věcí potvrdilo.

Mezitím v Praze přistoupilo předsednictvo Národního výboru den po převratu, 29. října 1918 k organizaci vlastního „prozatímního výboru pro věci zahraniční“. Hlavní role při plnění tohoto obtížného úkolu byla svěřena Ferdinandu Veverkovi. Veverka, podobně jako Štěpánek absolvent studia práv na české univerzitě v Praze a politických věd v Paříži, působil od března 1914 do října 1915 v rakousko-uherské konzulární službě.

Nejprve pracoval u konzulátu ve Smyrně, odkud byl přeložen do Frankfurtu nad Mohanem. V průběhu první světové války navázal spojení s domácím protirakouským odbojem a jako exponent státoprávně pokrokové, posléze národněsociální strany byl členem Revolučního národního shromáždění.

Dosavadní sociálnědemokratický poslanec rakouské říšské rady Vlastimil Tusar byl jmenován československým zástupcem ve Vídni. Druhým reprezentantem Národního výboru v zahraničí byl ustanoven Emil Stodola, který z pověření Slovenské národní rady v Martině odjel 31. října do Budapešti jednat s Károlyiho vládou o odstoupení slovenského území československému státu. Po čtrnácti dnech jej vystřídal Milan Hodža, kterého ve funkci potvrdil již první československý ministerský předseda Karel Kramář.

První československá vláda byla Revolučním národním shromážděním ustavena 14. listopadu 1918. Ministr zahraničních věcí Beneš však zůstával v Paříži, aby připravil půdu a podklady pro mírovou konferenci.

Premiér Karel Kramář, pověřený vedením agendy ministerstva zahraničních věcí, se budování zahraničního úřadu příliš nevěnoval, když organizaci zahraniční služby nechával v rukou svého tajemníka Františka Staška a Ferdinanda Veverky a zajímal se spíše o vnitropolitické dění. Obrat k lepšímu znamenal až příjezd prezidenta Masaryka v prosinci 1918 do Prahy.

Úřad formoval Masaryk

Přestože se Edvard Beneš, s cílem vnutit formující se instituci podobu francouzského ministerstva, snažil prostřednictvím Ludvíka Strimpla z Paříže do budování úřadu zasahovat, uchoval si prezident hlavní vliv jak na organizaci, tak na personální záležitosti. Československá zahraničněpolitická koncepce i samotný úřad ministerstva zahraničních věcí, které své první útočiště nalezlo na třetím nádvoří Pražského hradu a v prostorách Toskánského paláce na Hradčanském náměstí, byly hlavně Masarykovým dílem.

Prezident se při formování úřadu snažil opírat o domácí síly. Jednalo se především o bývalé absolventy vídeňské konzulární akademie a úředníky z rakousko-uherských konzulátů, jako byli vedle Bedřicha Štěpánka Karel Halla, Miloš Kobr, Václav Lejhanec, Eduard Machatý či Vladimír Radimský. Přechod těchto osob do československých služeb byl umožněn zákonem č. 74 „o přejímání státních úředníkův a zřízenců, jakož i úředníkův a zřízenců státních podniků“ ze 7. února 1919.

Bývalí rakousko-uherští státní úředníci na jeho základě zůstávali i nadále státními zaměstnanci Československé republiky, pokud se do jednoho měsíce od vyhlášení tohoto zákona přihlásili a složili slib věrnosti republice.

Podle rozhodnutí ministerské rady ze 14. ledna 1919 byl Štěpánek pověřen výkonem agendy ministerstva zahraničních věcí. Při své práci podléhal dohledu ministra vnitra Antonína Švehly, kterému měl „všechny důležité věci předkládati k podpisu“. Švehla byl po dobu pobytu Karla Kramáře na pařížských mírových jednáních pověřen také vedením agendy ministerského předsedy. Dekretem z 22. ledna 1919 jmenoval prezident Masaryk Štěpánka „ministerským radou ve stavu ministerstva věcí zahraničních“ v páté hodnostní třídě a pověřil jej organizací tohoto rezortu.

Stal se tak po dobu nepřítomnosti ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše jeho zástupcem. Hlavní slovo ve vedení československé zahraniční služby si však Masaryk vyhradil pro sebe.

Přetlačovaná s Benešem

Prezident původně navrhoval jmenovat Štěpánka sekčním šéfem. Narazil však na Benešovo odmítavé stanovisko, které ministr odůvodňoval Štěpánkovou neklidnou povahou, přičemž zpochybňoval i jeho organizační schopnosti. Beneš zároveň požadoval, aby pražský zahraniční úřad fungoval jako provizorní, když o Štěpánkovi uvažoval jako o potenciálním československém vyslanci v Paříži.

Se svým přáním, týkajícím se možného odchodu Štěpánka do města nad Seinou, však, patrně především s ohledem na probíhající jednání týkající se československo-polského sporu o Těšínsko, u Masaryka neuspěl.

 

 

Z čeho pramenily Benešovy odsudky, vyslovené na protest proti Štěpánkovu sekčnímu šéfovství?

Přestože se oba muži dosud měli možnost blíže poznat pouze při několika zpravodajských setkáních v době války a v průběhu přibližně třiceti dnů strávených v listopadu a prosinci 1918 a lednu 1919 společně v Paříži, lze předpokládat, že tato zdánlivě omezená doba stačila Benešovi ke zjištění, že v Bedřichu Štěpánkovi má co do činění s velice ambiciózním a činorodým člověkem, který by byl v případě vzájemných názorových neshod schopen komplikovat jeho práci.

O Štěpánkově zarputilé cílevědomosti svědčila i jeho plavba do Itálie, popsaná v předcházející kapitole (viz odkaz na díl 1 v horní části článku, pozn. red.).

Seznam se plní

Ve shodě a pod vedením prezidenta Masaryka Štěpánek, jehož pracovna byla od prezidentské knihovny vzdálena pouze několik desítek metrů, usiloval o vyslání zástupců na strategicky významné diplomatické posty, přičemž Beneše ujišťoval, že „nejde o nějakou misi oficiální nebo oficiózní, nýbrž o pouhé ‚observační místo‘“.

Obsazení těchto míst ostatně Masaryk konzultoval přímo s Benešem. Jako vhodná osoba pro zastupování československých zájmů v Berlíně byli zvažováni advokát a sociálnědemokratický politik Lev Winter, který v době první světové války působil jako obhájce před rakousko-uherskými vojenskými soudy, nebo profesoři historie na Karlově Univerzitě Josef Pekař a Josef Šusta.

Do Moskvy Masaryk zamýšlel vyslat předního organizátora československých legií v Rusku Prokopa Maxu. Vyslancem v Sofii se měl stát Rudolf Künzl-Jizerský, zastávající zde v letech 1914–1918 v hodnosti majora úřad rakousko-uherského vojenského přidělence.

Künzlova rakouská minulost vedla Štěpánka k zahájení důsledného šetření o jeho osobě. Výsledky však hovořily v majorův prospěch. Pochybnosti o Künzlových osobních kvalitách projevil Štěpánek již v době formování československé delegace pro pařížskou mírovou konferenci, když odmítl jeho účast, a to i přes přímluvu ministerského předsedy Karla Kramáře.

Z dalších pro Československo důležitých diplomatických postů můžeme zmínit Bělehrad, kam měl odejít Antonín Kalina. O Štefanovi Osuském se uvažovalo jako o vhodné osobě pro bukurešťskou legaci.

Poděkovat neschopným

Pro Štěpánkovo působení na ministerstvu zahraničních věcí byla typická stejná činorodost, s jakou se v době první světové války podílel na fungování Maffie. Již 3. února 1919 Beneše do Paříže informoval:

„V našem ‚úřadě‘ už je přece jen jiný duch. Pracuje se přesně od 9 ráno (dříve vůbec nebylo pevné hodiny) aspoň do 2 odpoledne, a pak od 4 aspoň do půlnoci. V noci na dnešek jsem byl zde do 7 hodin do rána. Vůbec o permanentní službu celých 24 hodin je vždy postaráno. Je to teď jediné centrální místo, kde je noční služba.“

Ve shodě s prezidentem Masarykem pracoval Štěpánek rovněž „na nejširší bázi obchodní“ na vybudování Cizineckého úřadu, jehož dosavadní fungování považoval za nedostatečné a „diletantské“. V této souvislosti usiloval o spolupráci s bankami, průmyslem, obchodníky, hoteliéry, lázněmi, lékaři apod. Jako jeden z dalších úkolů Štěpánek vnímal potřebu získat „výborného žurnalistu“ pro tiskový odbor a několik zdatných překladatelů.

Štěpánek se snažil dbát na úroveň ministerských úředníků, když byl rozhodnutím ministerské rady z 28. ledna 1918 zmocněn všem „neschopným poděkovati“. O komplikacích s obsazováním jednotlivých postů na ministerstvu zahraničních věcí vypovídají i postřehy amerického vyslance Richarda Cranea, který konstatoval, že s výjimkou Bedřicha Štěpánka a Vladimíra Radimského zde není nikdo kompetentní.

„Co s nimi bude?“

Ostatně Craneův poměr ke Štěpánkovi byl velmi korektní již od jejich prvního setkání, k němuž došlo 2. června 1919, krátce po příjezdu amerického vyslance do Prahy. Aby byl zachován prostor pro očekávané změny, jimiž by si Edvard Beneš přizpůsobil ministerstvo svým představám, bylo po dohodě s ministrem vnitra Antonínem Švehlou ujednáno, že „schopní lidé“ vybraní pro službu na ministerstvu zahraničních věcí budou zařazeni do určité hodnostní třídy ve stavu ministerského prezidia a odtud dočasně „přiděleni službou“ do ministerstva zahraničních věcí.

Již na konci března však tato praxe přestávala být nadále použitelnou. „Hleděl jsem, dle Vašich intencí,“ sděloval Štěpánek Benešovi, „udržeti stav provizoria co nejdéle, což se také podařilo. Nyní však jsou téměř všichni sem přidělení značně nervózní, ‚co s nimi bude‘, což ostatně při nynějších drahotních poměrech není věcí jen netrpělivosti, nýbrž též příjmů. Dosud totiž mohou bráti jen zálohy, značně nižší, než by byl příslušný plat se všemi vedlejšími požitky (válečný přídavek atd.).“

Štěpánek proto Beneše vyzval, aby konečně přistoupil ke jmenování pracovníků ministerstva zahraničních věcí. Zároveň ministra ujišťoval o objektivnosti svého výběru. Zdůrazňoval, že nejde o „šablonovité navrhování, které bohužel se zahnízdilo skoro ve všech ministerstvech“, ani o tzv. „skokanství“, ale o výsledek pečlivých úvah podle nejlepšího vědomí. Štěpánek rovněž dodával, „že není tu nikde ani stopy ‚protekce‘ nebo ‚zvláštního zájmu‘.“

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno