Do jednání, které mělo rozhodnout o mém propuštění na svobodu, zbývaly dva dny. Sobotní dopoledne jsme se rozhodli věnovat přípravě. Tisk byl v pohotovosti a obzvláště netrpělivý. Většina prognóz zněla příznivě, píše ve své knize bývalý francouzský prezident.

Přicházel nespočet žádostí o rozhovor v případě mého propuštění. Ale já jsem se už rozhodl. Veřejně nevystoupím. Alespoň ne bezprostředně poté. Uvažoval jsem jen o krátkém prohlášení, v němž bych poděkoval všem, kdo mi psali, vyjádřili podporu či se mne zastali.

Noc uběhla rychle. V pondělí jsem byl na nohou již o půl sedmé. Do jednání zbývaly ještě tři hodiny. Čekání před samotným jednáním pro mne vždy bylo těžké. Zavolal jsem Carle, když v doprovodu Pierra a Jeana mířila k odvolacímu soudu. Jednání jsem se účastnil prostřednictvím videokonference v jedné z návštěvních místností věznice. Dva z mých advokátů měli stát po mém boku a Christophe Ingrain přednášet obhajobu.

Text je ukázkou z knihy Nicolase Sarkozyho Zápisky z vězení  (vydalo nakladatelství Práh, 2026).

Bestseller bývalého francouzského prezidenta a jednoho z nejmocnějších mužů světa, jehož zatčení vzbudilo mezinárodní rozruch a přepsalo dějiny.

Ukázky zveřejňujeme se souhlasem vydavatele i autora.

Konečně nadešel čas. Předseda soudu začal ohleduplně, když navrhl, ať se členové mé rodiny posadí do první řady, abych je mohl na obrazovce vidět. Objevila se Carla a moji dva synové. Bylo to dojemné. Přelíčení trvalo krátce, necelou hodinu. Musel jsem odpovědět na dvě otázky týkající se mé schopnosti ovlivňovat aktéry či svědky v této kauze, což jsem důrazně popřel.

Ulevilo se mi, když žalobce navrhl, aby bylo mé žádosti o propuštění vyhověno. „Jen vzácně se stává, že obžalovaný před tímto soudem předloží tolik záruk proti útěku.“ Lépe bych to nevyjádřil. Proč jsem však byl o tři týdny dříve vzat do vazby, když jsem předkládal tytéž záruky? Tato rozumná otázka zřejmě zůstane bez odpovědi. Christophe Ingrain pohnutým hlasem přednesl obhajobu. Po agresivitě prvoinstančního řízení jsem měl pocit, že se nacházím v prostředí sice nikoli přátelském, ale aspoň normálním a klidném. Soud oznámil, že rozhodnutí vynese počátkem odpoledne.

Vrátil jsem se zpátky do cely. Měl jsem před sebou tři hodiny čekání. Soudní proces je, vědomě či nikoli, nastavený tak, aby obžalovaného vyčerpal, oslabil a na konci překážkové dráhy dohnal k pocitu viny. Strategie držet sklopenou hlavu vám není doporučena — je vám vnucena a nakonec ji sami přijmete za svou.

Přesto jsem vydal krátké prohlášení, v němž jsem zopakoval vůli prokázat nevinu, dodal jsem, jak těžko uvěznění snáším, a poděkoval jsem vězeňskému personálu za lidský přístup. Pak jsem si začal balit věci. Nemohl jsem se dočkat, až celu opustím. Poté jsem znovu sešel do hovorny, abych tam počkal na rozhodnutí.

Důvěru v kladný výsledek mi ještě více dodali advokáti, když mě informovali, že areál věznice La Santé byl už dopoledne zcela uzavřen a příslušníci Národní policie jsou přichystaní na motorkách, aby mne v případě propuštění doprovodili domů.

Předseda nejprve vynesl rozhodnutí v několika se mnou nesouvisejících záležitostech. Poté přišla řada na mne. Jak jsem očekával, mohl jsem ještě téhož odpoledne věznici opustit. Taková úleva! V hlavě jsem měl jedinou myšlenku: co nejrychleji odsud zmizet.

Musel jsem ještě přibližně dvě hodiny vydržet, než soud rozhodnutí doručí do věznice a než mě vězeňská správa oficiálně propustí z výkonu vazby.

Všichni dozorci se se mnou přišli rozloučit. Jeden mi při odchodu z cely dojatě sdělil: „Hodně jste nás ovlivnil. Mluvit s vámi a vidět, jak každý den žijete, vaše disciplína při práci a při cvičení na nás udělala ohromný dojem.“ Ředitel mne doprovodil až na dvůr. Znovu jsem mu doporučil, aby vzal manželku na výstavu Georgese de La Toura v muzeu Jacquemart-André. S úsměvem mi odpověděl: „Poslechl jsem vás. Sehnal jsem vstupenky na 30. listopadu.“ Dojalo mne to.

Ven jsem šel stejnou cestou jako před třemi týdny, jen v opačném směru. Carla čekala v autě. Nevystoupila, aby se vyhnula nechtěnému fotografování.

Poprvé po třech týdnech jsem spatřil oblohu. Projeli jsme vstupním nádvořím, jež se záměrně svažovalo. Kdysi zde totiž stála gilotina a sklon umožňoval odtok krve. Barbarství nenechává žádný detail náhodě.

Po výjezdu z věznice čekaly na nás desítky kamer, fotografů a novinářů. Policisté na motorkách nám razili cestu. Do věznice jsem vstoupil jako hlava státu. Odjížděl jsem se stejným statusem. Před chvílí jsem ještě seděl ve vězení jako delikvent. A nyní jsem vysokou rychlostí projížděl Paříží s mohutným doprovodem. Lidé na chodnících mi přátelsky kynuli na pozdrav.

Byl jsem šťastný a zároveň jsem začínal pociťovat velkou únavu. Děti byly doma. Společně jsme povečeřeli. Mé první skutečné jídlo po třech týdnech. Byl to nádherný pocit vrátit se do života a k nejbližším.

Mnoho jsem toho nenamluvil. Carla mi podala mobilní telefon. Jakmile jsem jej zapnul, nepřestal vyzvánět. Napočítal jsem stovky zpráv. Neměl jsem energii nikomu odpovědět. Brzy jsem si šel lehnout. Strávil jsem klidnou noc. Neslyšel jsem žádný hluk. Žádný křik. Žádné hrozby.

Ráno jsem vyšel zadním vchodem, abych se fotografům vyhnul, a zamířil k Buloňskému lesíku. S každou ubíhající minutou jsem se cítil lépe. Kolemjdoucí mne zdravili a říkali, jak jsou rádi, že jsem na svobodě. Cítit vítr na kůži — to byla znovunabytá svoboda.

S Carlou jsme potom vyrazili na oběd. Vchod do restaurace obestoupili kameramani a fotografové, kteří nás sledovali.

Na jejich otázky jsem neodpovídal. Přesto jsem přítomnost novinářů přijal s povděkem, poněvadž díky nim dokážu, že mě vězení nezlomilo ani fyzicky, ani psychicky. Hosté nám tleskali a vyjadřovali podporu s dojemným nadšením. Kapitola vězení byla uzavřena. Chtěl jsem se hned následující den vrátit do kanceláře. Můj život se vracel do normálních kolejí.