SSAVE over 12 MILLION views THX on Foter.com, zdroj

Zapomenutí tvůrci republiky: Vzniku ČSR předcházel i plán utéct z monarchie ponorkou

Napsal/a -pes- 30. října 2018

Bedřich Štěpánek byl rakousko-uherským konzulárním úředníkem, za 1. světové války ale také důležitou postavou domácího protirakouského odboje. Po skončení války se výrazně podílel na formování pražského ministerstva zahraničních věcí a mezi lety 1920-1922 působil jako první československý vyslanec ve Spojených státech. HlídacíPes.org zveřejňuje ke 100. výročí vzniku ČSR několik ukázek ze Štěpánkovy biografie autora Jana Hálka.

Na podzim 1916 přijel do Prahy, kde se pod krycím jménem Sylvester po neúspěšných pokusech dostat se do zahraničí zapojil do organizování domácího odboje. V následujících dvou válečných letech výrazným způsobem přispěl ke vzniku několika zásadních dokumentů.

Prvním z nich byl „Manifest českých spisovatelů“ ze 17. května 1917, vyzývající české poslance na říšské radě k otevřené podpoře požadavků českého národa.


Text je ukázkou z knihy „BEDŘICH ŠTĚPÁNEK Nepohodlný muž československé diplomacie“ . HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele.


Štěpánek náležel i mezi muže stojící u zrodu následného prohlášení českých poslanců, se kterým vystoupil 30. května 1917 poslanec České strany státoprávně pokrokové Antonín Kalina.

Nejprve vznikly nezávisle na sobě dvě verze. Jedna z pera Ladislava Machače, autorem druhé byl Jaroslav Werstadt. Konečný text poté za přítomnosti Jana Heidlera, Antonína Kaliny, Emila Frankeho a Ladislava Machače, využívaje i Werstadtův text, stylizoval Jaromír Malý.

Krátce před zahájením zasedání říšské rady byl českým poslancům a předsednictvu Českého svazu dodán text pocházející z pera Bedřicha Štěpánka. Vyznačoval se ostrým, rozhodným tónem a otevřeně se hlásil k československému zahraničnímu odboji. Kalina některé jeho pasáže převzal do svého již hotového projevu.

Přesvědčil i Jiráska

Rukopis bývalého rakousko-uherského konzula nesla rovněž „Tříkrálová deklarace českých poslanců“ z 6. ledna 1918, v níž se domácí politická scéna jednoznačně přihlásila k programu představitelů zahraničního odboje.

Štěpánkovu stopu nelze přehlédnout ani v případě tzv. národní přísahy z dubna 1918, jejímž hlavním iniciátorem byl jeho blízký přítel Dalmatinec Rudolf Giunio. Podle Kvapilových vzpomínek však tím, kdo přesvědčil Aloise Jiráska, aby tento text 13. dubna 1918 ve Smetanově síni, kde se shromáždilo pět až šest tisíc lidí, přednesl, byl díky své výmluvnosti a nadšení především Bedřich Štěpánek.

Mezi jeho zásluhy je třeba počítat i výraznou účast Jihoslovanů na těchto událostech, když na Jiráskův projev reagoval slovinský politik a předseda Jihoslovanského klubu na říšské radě Anton Korošec proslovem končícím slovy: „Společně jsme trpěli, společně bojujeme a společně zvítězíme! Tímto vítězstvím bude československá a jihoslovanská samostatnost.“

Členové Maffie se snažili získávat na stranu odboje rovněž představitele českých politických stran a veřejného života. Zde se však museli střetávat s nejrůznějšími vlivy působícími proti jejich snažení.

Kde zůstal Komenský?

V dopise, adresovaném v roce 1934 sestře Anně, Bedřich Štěpánek v této souvislosti zmiňoval univerzitní profesory historie Josefa Pekaře, Josefa Šustu, Kamila Kroftu a Jaroslava Bidla, kteří odmítali připojit své podpisy k Manifestu českých spisovatelů.

Pekaře vinil rovněž z aktivistického vlivu, kterým působil na předsedu agrárníků Antonína Švehlu. Své rozhořčení dával Štěpánek ještě po letech najevo nevybíravými slovy:

„Může býti ubožáčtějšího divadla než kupř. prof. Goll, brojící proti projevu spisovatelů argumenty za vlasy přitaženými, že je ho až líto; prof. Pekař, zručně se snažící zastříti osobní malodušnost a malověrnost stálými poukazy na svou ‚znalost odbornou‘ (!!) – rakouské historie; dovolávající se nářku Komenského před mírem vestfálským, jako ominózního ‚argumentu‘ pro rakušáctví roku 1917, ale neprojevivšího nejmenší vzpomínky pro slova Komenského: ‚Věřím, že správa věcí Tvých vrátí se k Tobě atd.!!‘

 

 

Tentýž Pekař, odmítající podpis na projevu spisovatelů, spolu se Šustou, Kroftou a Bidlem, o němž ovšem víme osobně, jak byl ustrašen a přestal i docházeti ke Zlaté huse. Ovšem studovati prameny minulých zjevů, až se v nich utopí vše jiné než minucióznost ‚bádání‘, je pravým opakem ostrozrakosti a plánovité činnosti při zasahování do dějů přítomných! Kam bychom to byli dopracovali, kdybychom byli poslouchali (1917–1918) hlasů našich ‚skvělých‘ historiků, přímo nepuknuvších nadýmáním nad svojí odbornou znalostí rakouských i českých dějin, jak oni si je vyložili?!!“

Je pravděpodobné, že popsané zkušenosti ovlivňovaly v budoucnu zásadním způsobem v řadě případů Štěpánkovo jednání. Musíme však mít na paměti i druhou stranu téže mince. Zmiňovaní pánové a řada dalších, s nimiž udělal obdobnou zkušenost, byli po 28. říjnu 1918 jen stěží nadšeni vědomím, že tento krátce po vzniku republiky vlivný muž byl svědkem jejich opatrnosti, malověrnosti, či snad dokonce zbabělosti. Tato skutečnost mohla sehrávat významnou roli v dalším formování jejich vzájemných vztahů.

Ponorkou z monarchie

Štěpánek se ve svém protirakouském snažení nechtěl omezit pouze na domácí pražské prostředí. Již od léta 1917 se věnoval přípravám na útěk s dokumenty tajného výboru Maffie do Francie. Tyto plány se mu však nepodařilo realizovat. Své úsilí proto soustředil k novému cíli.

Po dubnové národní přísaze se společně s Rudolfem Giuniem, plně podporováni pražskou Maffií, rozhodli uprchnout z rakousko-uherské monarchie přes Jaderské moře do Itálie.

Oba se proto vydali z Prahy do Dalmácie na ostrov Hvar, kde zamýšleli vyčkat na příjezd dohodové ponorky nebo torpédoborce, který měl podle jejich představ zajistit přepravu obou mužů do Itálie. Zástupci československého zahraničního odboje v Paříži byli o tomto fantaskním a ve své podstatě nereálném plánu informováni prostřednictvím Zdeňka Rohly, působícího v Ženevě, informačního kanálu vybudovaného již na počátku války a v dalších letech udržovaného továrníkem Josefem Janem Fričem.

Československá veřejnost se mohla s touto epizodou z dějin domácího protirakouského odboje poprvé podrobněji seznámit prostřednictvím textu s názvem „Odysseia Bedřicha Štěpánka“, představujícího jednu z kapitol již zmíněných Kvapilových memoárů.

Kvapil svůj spis zaslal i Štěpánkovi, žijícímu v té době již v dobrovolném exilu v San Francisku. Ten jej ve své odpovědi upozornil na řadu nepřesností, jichž se v knize dopustil. Protože Štěpánkovo líčení považuji za přesnější, i proto, že Kvapil v dalších vydáních zmíněných vzpomínek své omyly na základě nových informací opravil, zpracoval jsem tyto čtyři měsíce především na základě Štěpánkova textu z prosince 1932.

Autorem myšlenky na útěk z monarchie, jak Kvapil i Štěpánek shodně uváděli, byl chorvatský politik a poslanec rakouské říšské rady Ante Tresić-Pavičić, který je s touto ideou seznámil již v červnu 1917. Cílem výpravy byla „přímá, co nejpodrobnější a osobní dohoda mezi Prahou (Maffií) a Paříží (Národní radou) o stěžejních bodech závěrečného podniku“. Tím byla míněna synchronizace kroků vedoucích při první vhodné příležitosti k převzetí moci v českých zemích.

Kdy zhasíná maják

Předmětem jednání měly být rovněž rozhovory o nejvhodnější formě nového státu a o způsobu sestavení jeho vlády, která by odpovídala představám Maffie a nebyla v rozporu s přáními a případnými závazky pařížské Národní rady. Stejný cíl, tedy ve vztahu k Jihoslovanskému výboru a Nikolovi Pašićovi, měl před sebou i Rudolf Giunio.

Štěpánek byl k cestě motivován rovněž od roku 1916 přetrvávajícím pocitem, že zpravodajské styky mezi Prahou a Paříží jsou „velmi nedostatečné“. K brzkému odjezdu jej povzbuzovalo i přesvědčení o rychle se blížícím konci války. Případné úvahy o tom, že se jednalo o „romanticky dobrodružný podnik“, či o „pouhou umíněnost, diktovanou snad pohnutkami osobními, ‚vyváznout‘ z Rakouska“, důrazně odmítal.

Již 27. dubna a 3. května 1918 odeslal Frič Rohlovi naléhavou zprávu, aby Beneš zařídil vše potřebné pro uskutečnění celé akce. Z Ženevy do Paříže byla zpráva předána 17. května. Spiklenci požadovali, aby 3. července o astronomické půlnoci přistála u chorvatského ostrova Hvar nedaleko hotelu „Kovačič“ dohodová ponorka nebo torpédový člun, s jehož pomocí by do Itálie uprchla „společnost pěti až šesti osob, mezi nimiž jsou jedna nebo dvě dámy“.

Ve zprávě bylo zdůrazněno, že jedině tímto způsobem mohou být pro Národní radu v Paříži získány cenné informace, materiály a „horliví spolupracovníci“. Sdělení obsahovalo rovněž informace o podmínkách pro plavbu v okolí Hvaru, jako bylo rozložení sítí proti ponorkám, noční zhasínání majáku apod. Heslo, které si uprchlíci měli vyměnit s velitelem plavidla, byla slova „Paris“ – „Roma“ – „Lumière“.

Jako další možné termíny pro realizaci tohoto plánu byly určeny dny 10., 17. a 24. července v tutéž denní dobu. Žádost o zajištění ponorky nebo torpédoborce obsahovala i pokyny pro případné negativní sdělení, které mělo být doručeno buď prostřednictvím „zvláštního posla“, nebo sdělením otištěným po dobu jednoho týdne ve švýcarských listech Neue Züricher Zeitung nebo Der Bund a pro jistotu rovněž v nizozemském Nieuwen Rotterdam Courant. Nescházely ani vzory textu zmíněného inzerátu pro různé varianty sdělení.

Liga utlačovaných

O podporu své zamýšlené cesty požádal Štěpánek Beneše ještě dopisem z 11. května 1918. Informoval jej, že „po upevnění vnitřní politické linie ve vlastním táboře“ a po dosažení „absolutně bratrského spojení“ nejen s jihoslovanským poslaneckým klubem na rakouské říšské radě, ale i s politickým střediskem Jihoslovanů v Záhřebu, usiluje se svými spolupracovníky z domácího odboje o „utvoření ligy potlačených národů uvnitř říše“. Jejich snahy směřovaly rovněž do Polska.

Štěpánek Beneše dále zpravil o slavnosti chystané na 16. května u příležitosti oslav padesátiletého výročí od položení základního kamene k Národnímu divadlu. Do Prahy se při této příležitosti měli dostavit zástupci Jihoslovanů, Poláků, Slováků, Rumunů a Italů. Podle sdělení Bedřicha Štěpánka, který poukazoval na analogii s kongresem utlačovaných národností Rakouska-Uherska konaným 8.–10. dubna 1918 v Římě, měla vzájemná česko-polsko-jiho-slovanská jednání v dalších měsících pokračovat v Záhřebu a Krakově.

Zdůraznil, že cílem Maffie je vznik československého státu. S ohledem na současné a budoucí spojence však poněkud ustupoval do pozadí důraz kladený na historické právo, a naopak se hovořilo o právu na sebeurčení pro jinojazyčné minority. Předpokládal se rovněž společný postup proti Rakousko-Uhersku.

Ve zprávě se dále hovořilo o federativním státu, jehož páteří by byly Čechy, Polsko a Jugoslávie. Jako předpoklad pro podrobný výklad programu přijatého účastníky pražského kongresu však bylo požadováno osobní jednání, které měla umožnit právě zamýšlená Štěpánkova cesta do Itálie.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

1 komentář

  1. ČERT napsal:

    Když je tady to srovnávání Československa s Jihoslovany, tak bych si dovolil poznámku, že právě ti (hlavně Chorvati) to tedy „vykoukli“… Tady samozřejmě už dlouho před první světovou válkou bylo nezávislé Srbsko, které ty Jihoslovany sjednotit chtělo (tak proč asi zastřelil G. Princip arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu v roce 1914)… Jenže o těch Chorvatech se připomíná, že byli často dost loajální Habsburkům, anebo taky třeba to, že, možná hlavně právě až později, o sobě prohlašovali, že jsou svým rasovým původem naprosto odlišní od Srbů, i když je tedy pojí skoro stejný jazyk, a nemají s nimi nic moc společného…
    Tak asi je známo, jak to v té Jugoslávii (resp. do roku 1929 oficiálně Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) brzy mezi vládnoucími Srby a Chorvaty zhruba vypadalo a kam to vedlo za druhé světové války. A „další kolo“ pak zase přišlo v roce 1991.
    Tak pokud jde o Čechy a Slováky, proti tomu to bylo v roce 1939 ještě relativně v pohodě. A pak, počátkem 90.let… Tady se třeba Klausovi a Mečiarovi vyčítá, že v roce 1992 bez jakéhokoliv mandátu rozbili československý stát… Tak ano, ale byl to prakticky bezproblémový rozchod- a dnes se říká, že vztahy mezi Čechy a Slováky jsou lepší než předtím. Kdyby tehdy došlo mezi Čechy a Slováky k nějaké „jugoslávské variantě“ (a jsou indicie, že tohle mohlo opravdu hrozit), tak se rozejdeme v krveprolití, s řadou obětí na životech, a dodnes by tím ty vztahy nejspíš byly dost poznamenané a otrávené, jako mezi těmi Srby a Chorvaty. Tak nevím…???
    Ale těch paralel mezi Československem a Jugoslávií je opravdu docela dost.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama